Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 17

21.07.2010 (19:00) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1432×

17. Pravdivé sny

Isabella otevřela oči. Prostor kolem ní byl zalit jasným, ostrým světlem, který ji bodal do očí. Nad ní svítilo slunce a létali různě barevní práci. Nedokázala se zvednout a posadit se, nemohla se odlepit od podložky a pohnout se.

Nad ní se objevila postava a natáhla k ní ruce. Isabella je pevně sevřela a přitáhla se do sedu. Teď to šlo.

Někdo si kolem ní šeptal. Neslyšela ani mluvčí, ani posluchače, jen vnímala jejich ševelivé hlasy, které zněly jako bušení kapek na parapet.

Měla těch hlasů plnou hlavu a nedokázala myslet na nic jiného než na to, co by mohli říkat. I kdyby je slyšela, nerozuměla by jim. Mluvili jazykem, který už dávno zapomněla. Jazykem, který kdysi nazývala mateřským – latinou.

Zdálky k ní dolehly zvuky hádky. Poznávala všechny, co se hádali. Odněkud je znala. Jen tak obličeje nezapomínala a při zaslechnutí jejich hlasů si na ně znovu vzpomněla. Maximo a Masen se hádali s Bartolomewem. Ale kde se tu vzal on?

Všichni byli mrtví, podle Isabelly. Věděla, že její mnanželé byli mrtví. Znamenalo to, že byl mrtvý i Bartolomew? Kdo ho potom zabil? A hlavně proč?

Slovům jejich hádky alespoň rozuměla. Dohadovali se anglicky.

„Chorý na mozku, frajere? Podívej se na ni, jen se na ni podívej!“ křičel Masen a živě gestikuloval. „Když si chceš na někom léčit komplexy, tak ať je to aspoň někdo, kdo nemá v životě větší bordel než ty!“

„Co jsem udělal?“

„Ty se ptáš co?“ Podíval se směrem k Belle. „Nechápeš, kde ses to ocitl? Tohle její soukromý svět, její podvědomí.“

„A?“

„Všichni lidé, co tu jsou, se s ní někdy setkali a nevyvázli živí, chápeš to? Její podvědomí si myslí, že tě zabila. Jako nás.“

Nemohla to být pravda. Ona ho nemohla zabít. Milovala ho. Ale milovala všechny, kteří později zemřeli její rukou. Co se to s ní dělo? Masen ani Maximo v jejích představách byli vždy milí a usměvavý. Kam se ty podobizny poděly?

„Když jsem ještě žil, měl jsem schopnost upravovat vzpomínky,“ řekl mírně vytočeně Maximo. „Myslíš snad, že jsem toho jedinkát proti ní využil?! Ne! Od samého počátku se pomalu potápí, nechápeš to? Ona potřebuje někoho, kdo jí pomůže, podrží ji, až zakopne a nebude moci vstát. Spletla se v tobě.“

„A vy jste byli takoví? Podrželi jste ji?“

Sborově odpověděli, že ano. A byla to pravda. Do samého konce jí pomáhali, i když se jim to příčilo. Zabila je, až došlo na nejhorší, a oni nebyli schopni ji podržet.

Isabelle došlo, že Bartolomew nikdy nebyl jako ostatní muži v jejím životě. Nikdy ji nic, co udělal, nevytočilo. Nikdy by mu neublížila, i kdyby on ublížil jí. A on jí ublížil, podle Maxima a Masena. Hodně. Proč vlastně utekla od Listera, na kterého se tolik těšila? Proč zahodila všechno a opustila svou malou holčičku, které slibovala bezpečný domov? Proč ji nechali Nestor a Jacob jít?

Myslela si, že ho milovala, ale přitom to celou dobu byl on, kdo ji miloval. Jen on. Začala pochybovat, jestli by k němu někdy něco cítila, nebýt toho jeho odporného daru. Měla ve svém životě spoustu mužů, které milovala. Většinu z nich její láska zabila.

***

„Bude v pořádku, že ano?“ zeptala se nějaká žena.

„Doufejme, Carlisle udělal všechno, co bylo v jeho moci.“

„A co když…“ načal někdo třetí, nepoznávala ten hlas.

„Nechci na to pomyslet,“ zašeptal Marcus. Jeho hlas poznávala, i když ho tak dlouho neviděla. „Nechci pomyslet na to, co by se stalo s námi, kdyby odešla.“

„Ani já ne.“

„Je opravdu mrtvý?“ zeptala se ta žena.

„Ano, ten vlkodlak řekl, že ho zabil.“

„Podivný talent ten Bartolomew měl,“ zamyslel se Aro. „Kdyby… ale ne, je bezpečnější, když je mrtvý.“

***

„Bellinko! Miláčku!“ křičel Maximo a třásl jejím tělem.

Zasténala. Ležela zase na zemi a nad ní se skláněl jak, Maximo, tak i Masen a William a ke všemu ještě Frank. Skoro by na něj zapomněla. Už tu byl také, jako její předešlí milovaní. Byl tu a klečel u ní a dával jí najevo, jak moc ji miluje. Nikdo jiný tam nebyl. Nebo vlastně ano. Za jejími muži stál ještě někdo další.

„Co se stalo?“ zamumlala a snažila se posadit. Dva páry pevných rukou ji jemně přidržovali. „Proč jste ječeli po Bartolomewovi?“ zeptala se jich zmateně. Všechno, co se odehrávalo předtím, se jí zdálo věky vzdálené. Proč se vůbec hádali?

„Měl bych se tě ptát já, Isabello,“ promluvil Maximo a pevně ji sevřel v náruči. „Proč je tu ON?“ Ukázal na vzadu stojícího rudovlasého muže. Isabelle poskočilo srdce. Kdo to byl? Cosi jí napovídalo, že tohle byl Bartolomew, ale ona si nepamatovala, že by takhle vypadal. Jak měl vlastně vůbec vypadat?

„Zabil mě ten tvůj opelichanej vlkodlak,“ zavrčel a posunul se o krok blíž k ní. „On i ten upír se proti nám spikli a unesli tě tam k nim. Jsem prý mrtvý.“

Nevěřila mu. Jacob by ji nikam neunesl a kolem ní se motalo tolik upírů, že by musel být více specifický. Ale nikdo z nich by nebyl takový blázen, aby ji chtěl unést.

„Je tu máma?“ zašeptala a opřela se o Maximovu hruď. Masen, který stál naproti ní, přikývl a rukou pokynul na někoho, koho neviděla. Hnědovláska s mohutným copem se zhmotnila z ničeho a pousmála se na Isabellu.

„Je to tři tisíce let, co se znovu vidíme, dcero,“ promluvila dutým, vzdáleným hlasem a přikrčila se k ženě, která byla její dcerou.

„Ahoj, Saaro,“ řekla Isabella a vzhlédla k matce. Nezměnila se. Od posledního okamžiku, kdy ji viděla naposledy a vzala jí život, se nezměnila. I když žila tak dlouho v jejích vzpomínkách. „Omlouvám se, že jsem ti vzala život.“ Poprvé za dlouhou dobu se někomu omluvila, že mu vzala život.

„O nic jsem nepřišla. Dceru jsem pohřbila dávno a na světě už neexistovalo nic, co by mě dokázalo přimět žít. Děkuji ti, Isabello.“

William jí sevřel ruku a pohlédl na ni. V jasně modrých očích poskakovaly jiskřičky a plápolaly bělavé plamínky. „Dělají si o tebe starosti.“

„Je neuvěřitelné, jak jsi spojila dohromady dva světy, které se nenáviděli.“

„Zaprodala jsem Karstena ďáblu.“

„Je šťastný,“ odpověděl jí Maximo, který jako jediná Karstena znal. Tehdy byli manželé a ona je znovu našla.

„Je šťastný,“ zopakovala po něm a pousmála jsem se.

„Ale ty by ses měla vrátit, princezno, nebo všichni kolem tebe budou nešťastní,“ zašeptal jí do ucha Frank. „Žijí jen kvůli tobě.“

„Miluji vás.“ A svět kolem ní se ztratil v temnotě. Neslyšela ani neviděla nic, jako předtím. Nemohla se oprostit od temnoty, která ji svírala a pomalu ji dusila. Isabella cítila, jak kolem ní tma utahuje svá chapadla a chystá se na pohlcení.

Nechtěla zmizet. Měla toho tolik, co by chtěla před smrtí stihnout. Vždyť ti, kteřá by jí chyběli, se počítali na desítky. A co by řekl Lister na to, že vzdala žití?

Lister, měla by mu říct, že ho miluje, ale že nedokáže rozpůlit samu sebe a kousek mu nechat v New Yorku. A Shoshi, i ji nesmírně miluje. A co teprve Marcus a Caius, které po dlouhé době zase spatřila na vlastní oči?

Určitým způsobem by jí chyběl i Aro. Neměla by se s kým hádat a řešit hlouposti, na kterých tolik lpěl. A ještě ani nepoznala jejich manželky a toho urostlého muže, co je doprovázel. Vypadal k světu a čile. Jak by se mu líbilo podělit se o ni ještě s Nestorem?

Isabella otevřela oči. Nad ní zářil snad milion světel, kolem sebe slyšela hlasy, ale bylo jí jedno, co říkaly. Tohle byl skutečný svět. Ne temnota, ani její tajné místo v mysli, kam utíkala.

„Jsem loďka, která se houpe na vlnách. Jsem pták plachtící ve větru. Jsem člověk hledající lásku, porozumění a cit. Houpu se na vlnách s větrem v zádech,“ domluvil Aro a zmlkl. „Skládala to Jazzy. Jeden by neřekl, že jí je deset.“

Kde to Isabella byla? Tohle nebyl její domov. Vždyť Jasmin žila ve Volteře, ne?  Aro se sám prozradil, že se jí ujal a vychovává ji jako vlastní, aniž by předtím věděl, čí byla.

To byla tak dlouho mimo? Pokud si pamatovala, Jamin bylo osm, co o ní naposledy slyšela. Dva roky uplynuly a ona si nic nepamatovala.

„Kdy přijede Gabriel? Musím se ho zeptat, jak to myslel tím nasazováním paroží,“ zamručel nespokojeně Aro. „Jako bych nevěděl, že jste oba dva spali s mou ženou.“

„Ale Aro,“ rozesmál se kuckavě Caius. „Kdybys nebyl takový zatrpklý páprda, mohl jsi mít každou, na kterou bys ukázal. Stejně jako my.

„Přiznávám, Sulpície je úžasná žena, když jí porozumíš,“ hlesl Marcus.

„A co teprve Isabella,“ dodal Caius. „Když jí porozumíš, dovíš se o ní všechno.“

Pousmála se. Caius byl jediný, kdo jí chtěl porozumět a ona mu důvěřovala. I teď, po miléniové odmlce, v něj věřila.

„Budu se červenat,“ zaskuhrala a upozornila na sebe pozornost všech tří mužů.

První u ní byl Marcus. Kdysi dlouhé, kaštanové vlasy měl nakrátko ostříhané, což ho dělalo mladším a půvabnějším. „Vítej zpátky doma, Bello,“ hlesl a pevně ji objal. Jako za starých časů se i tentokrát ztratila v jeho medvědím objetí. „Vítej zpátky, má milá.“

shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 17: