Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 15

30.06.2010 (19:45) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1480×

II.

15.

Viděla ho. Jeho překrásnou tvář. Cítila ho. Vždycky pro ni voněl jako nějaké vonné těžké dřevo. Slyšela ho. Jeho nádechy, výdechy, údery srdce. Vnímala ho všemi smysly.

Její senzory ho zaznamenaly v momentě, kdy vešel do sálu. Věděla, že si ho všimnul ještě Aro, ale ten nemohl tušit, s kým má tu čest. Její mazlíček, miláček, kterého ji přinutili opustit. Sdílela s ním kdysi všechny radosti a on jí to oplácel. Dávali si dárky, které měly hodnotu jen pro ně dva. Hráli si s lidmi, mladými upíry, kýmkoliv nadpřirozeným jen proto, že chtěli.

Pamatovala si jeho tvář, jeho úsměv. Stále měl vlasy v barvě červeného vína stažené do tří copů. Jeho oči byly vodově šedivé a pleť porcelánově bílá. Víčka, která si odjakživa obtahoval černým uhlíkem, měl obtáhnuté i teď. Zamumlal jejich pozdrav, přesný opak jejich vlastností. Ona byla noc plná temnoty, on den plný jasu a samoty.

Možná i teď pro něj měla dárek. Dostala přeci nového vlkodlaka, který potřeboval zkrotit, a taky věděla o mladíkovi, který potřeboval zaučit.

Nepřemýšlela o tom, že nemyslí jako ona. Zapomněla na všechny starosti, které ji sužovaly a vnímala pouze jeho. Pro tento okamžik, tuto jedinečnou chvíli, byl středobodem jejího vesmíru.

Dívala se schválně opačným směrem, než stál. Hypnotizovala místo za Arem a nechávala všechny věřit, že tam doopravdy je. A když se tím směrem vydali, utíkala na druhou stranu. Byla pomalá, protože se vzdala rychlosti ve prospěch síly a štítu, ale stále měla náskok. A Calister se pokusil o změnu směru, ale stejně ji nemohl chytit.

Vzpomínala si na chvíli, kdy ji on a Nestor připravili o něj. Násilně je odtrhli, vyhrožovali mu, separovali je a udržovali je v nevědomosti, kde se ten druhý nachází. Nenáviděla je za to. A teď, teď jim nedovolí, aby to zopakovali. Ne. Nenechá se připravit o člověka, který ji tak dobře rozuměl.

Svítalo, ale jim to nevadilo. Na kožešině u krbu se povaloval opálený mladík, na lenošce na druhé straně místnosti spala bledá dívenka. A uprostřed pokoje, na obrovské posteli, leželi dva věční milenci. Rudovlasý muž lehce objímal tmavovlasou ženu, jako by se bál, že ji rozmáčkne. Přes její prsa ležely jeho tři copánky.

„Půjdeme do pekla,“ zašeptala a zahihňala se.

„Nikdy jsem nevěřil v toho jejich Boha,“ odfrkl naštvaně a odhlédl od ní. Zamračila se.

„Mluvíš, jako bys někdy poznal něco jiného.“ Pokrčil rameny. Měla pravdu. Vychovávali ho jako pilného katolíka a on se od víry teď momentálně odvrátil. Pán by neschvaloval, co tu dělal s touhle bohyní.

„S tebou je lehčí na všechno zapomenout.“

Slastně zavrněla a protáhla se. „Byli jsme bozi,“ zavrněla. „Byli jsme mladí a nespoutaní. Afrodíté, Dionýzus, Apollo a Eros.“

„Konec nostalgie, má milovaná Afrodité,“ zavrněl jí do ucha a ne něžně jí ukradnul polibek.

Letadlo přistávalo na soukromém letišti, které si nechala vybudovat pro vlastní účely. Všichni nemuseli vědět, koho přijímá, a teď jí to přišlo náramně vhod. Místní upíři ji očekávali zpět až za týden a tak nebyl problém s utajením.

U malé budovy však stála černá limuzína a před ní ten mladík, Edward. Neusmíval se, nesmutnil, zdálo se, že nasadil neutrální výraz.

Isabella z letadla vykopla toho vzpurného vlkodlaka, který se celou cestu vztekal, že nechce nikam jít a že by raději zůstal s pánem New Yorku, než s ďáblem posedlou ženou a jejím mazlíčkem.

Vůbec se mu ti dva nelíbili. Nebyl zvyklý na to, že mu někdo poroučí a on koná. Celou cestu cvrlikali jako jarem postižení ptáci a nebrali ohledy na to, že mají spolucestujícího. Jako by ho ani nevnímali. Stále se oslovovali těmi debilními přezdívkami, které Draganovi lezly krkem. A potom ho sprostě vykopla na ranvej.

„Edwarde,“ pozdravila ho a prošla kolem něj.

„Paní Isabello,“ zamumlal a otevřel dveře limuzíny.

Rozesmála se. Lehký, vášní protkaný smích mu zněl ještě dlouho v uších. Jaktěživ nic takového neslyšel.

„Nejsem tak hloupá, jak vypadám, srdce moje. Zakládám si na tom, že jsem nepředvídatelná. Rozluč se s rodinou, za chvíli odlétáme.“

„Kam?“ zeptal se, ale ta otázka zůstala viset ve vzduchu. Sama Isabella ani nevěděla. Pochybovala, že jejich bývalé hnízdečko lásky ještě stálo, ale i tak by se tam nemohli vrátit. Našli je jednou, našli by je podruhé. A ona nechtěla, aby ji od něj podruhé oddělili.

Zezadu ji objaly paže a po ramenou se jí rozvinuly jeho copy. Cítila Bartolomewův dech a vůni a nedokázala vnímat nic jiného. Na chvíli přestala dýchat.

Stojím na hranici a dívám se do dálky,

chtivé plameny mě spalují,

Mé nitro, mé myšlenky, mé vzpomínky se ztrácí

jako dým, jako popelavě šedý dým.

Ani nevěděla, proč ji ty verše napadly. Už dlouho nic nesložila, tak proč zrovna teď? Nechápala zatím jejich význam, ale nebála se, že by ho neodhalila.

Poslední nádech a potom nic,

Poslední nadechnutí před bitvou.

Nacházíme odpovědi tam, kde je nic,

Hledáme naději tam, kde je všechno.

Co to mělo znamenat?

„Děje se něco, má Afrodité?“ zeptal se jí Bartolomew a přitáhl si ji blíže k sobě.

Zavrtěla hlavou. Nechtěla ho znepokojovat. Viděli se po dlouhé době a měli si to užívat. Tyhle pitomé černé myšlenky ji ani neměly přijít na mysl. Měla se zaobírat láskou a vášní, ne básničkami.

A najednou ji to zachvátilo znovu. Známá vlna tepla, lásky, pocitu blízkosti s nádechem intimnosti. Milovala ten pocit. Přitulila se k muži, kterého milovala, přitáhla k sobě mladého Edwarda a políbila ho. Nebrala si žádné servítky a brala si, co jí stejně patřilo. Opět mu prokousla spodní ret a ochutnala jeho krev. Byla nasládlá a silně kořeněná. Isabelliným hrdlem protékala lahodná, teplá tekutina a plnila jí žaludek. Už zapomněla, kdy naposledy jedla. Neměla by vynechávat, zvláště teď, když se jí zase vrátila chuť do života.

Cítila na sobě pohled vlkodlaka. Takhle se na ni dívala už spousta mužů, kteří ji chtěli mít jen pro sebe. U něj to však bylo s jiným podtónem. Ne chtíčem, protože ji vnímal neuvěřitelně krásnou a chtěl ji, aby získal moc, ale s přírodní touhou. Jako by až teď pochopil, co mu nabízela, kdyby přijal své poddanství.

Pomalu se zvedal z místa, kam dopadl, když ho vykopla ven. S rozmyslem a rozumem se k nim přibližoval. Z půlnočně tmavých očí svítily hvězdičky. Pousmál se.

„Říkali, že je Black mrtvý, když zmizel,“ zavrčel jemně. „Byl jsem dítě, tehdy. Co jste s ním udělala?“

Neodpovídala mu. Jen se usmívala a ten tajemný úsměv o ní říkal tolik věcí

„Pojď blíž, vlku!“ rozkázala mu a on se hnul. Sám to nechápal, nechtěl se pohnout. Chtěl ji pozorovat z bezpečné vzdálenosti. „Řekla jsem, pojď blíž!“ skoro zasyčela, mentolově zelené oči sršely vztekem. Tentokrát zůstal stát, protože podvědomě čekal, že rozkaz uslyší znovu. „Pojďme, odlétáme!“

***

Edward Cullen ji němě následoval. Nemělo cenu protestovat proti něčemu, co sám chtěl. Rodina ho asi zabije, ale co… Stejně předpokládali, že ji miluje, a měli pravdu. Jen co i poprvé spatřil, zamiloval se do ní. I když prý vypadal jako její bývalý manžel, nevadilo mu to.

Ohlédl se přes rameno. Ten vlkodlak tam jen tak stál, díval se na ně a usmíval se. Edward dokázal číst jeho myšlenky, i když byly podivně zmatené a polovině z nich nerozuměl. Nikdy neměl nutkání učit se rumunštinu, a teď by se mu to tak moc hodilo.

Vlkodlak se zašklebil a založil ruce na prsou.

„Jdeme, Dariuszi!“ ozval se z letadla Isabellin hlas a vlkodlakův úsměv mu zmrzl na tváři. Zavrtěl hlavou, ale ať se vzpíral, jak moc chtěl, nebylo mu to platné. Jako by nad ním měla veškerou moc, jako by vládla vlkodlakům, což by byla naprostá kravina. Upíři vlkodlaky nenáviděli a ta nenávist byla vzájemná.

Šouravým krokem mířil naším směrem. Tiše rumunsky klel.

„Já jsem to slyšela!“

Bylo to nekonečné. Existovali na místě, o jehož existenci neměl Edward doposud tušení, dorozumíval se způsobem, ke kterému bych se nikdy nesnížil. Žil sto let, učil se francouzsky, španělsky, italsky, portugalsky, německy, ale nikdy se nezajímal o maďarštinu. Nebo si aspoň myslel, že jsou v Maďarsku.

Občas při bloudění hradem narazil na toho vlkodlaka. Teď, po třech týdnech bůhví čeho, vypadal jako stín toho vzpurného, divokého muže, kterého kdysi poznal. Ale Edward ho chápal. Vždyť Isabella a ten muž, jehož jméno neznal, byli bohové sexu, jak poznal.

Z myšlenek ho vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupil vlkodlak. Cosi si tiše mumlal v jeho rodném jazyku, z něhož Edward rozuměl jen pár slov, ani jedno se v jeho monologu neobjevilo.

„Pomoz mi,“ zašeptal tiše a posadil se zády ke dveřím. Nikdo slabý by je neotevřel, kdyby on nechtěl, a Edward pochyboval, že by je vůbec někdo otevřel. „Mizí nám před obličejem a já sám jsem bezbranný.“

„Kdo?“ zeptal se Edward otráveně a pohlédl na ně. V jeho výrazu se odrážel strach a starost.

„Ona,“ zašeptal vyděšeně a pohlédl na mladíka před ním. „Ničí ji, co s ní dělá. Ona si neuvědomuje, že on ji ovládá, Edwarde. Podle mě si nikdo z nich,“ mávl rukou ve vzduch a naznačil ty, které nechali za sebou, „nikdy neuvědomil, že to byl on, kdo ji tenkrát ovládal.“ Zhluboka se nadechl. „Jsem dostatečně silný na to, abych z něj vymlátil život. Odmala jsem byl trénován, abych se ubránil upírům. Královna a její manžel vždycky považovali za důležité, umět se ubránit upírům, popřípadě vést útok.“

Edward Cullen na něho němě hleděl. Vždycky si myslel, že Dariusz oba dva upíry nenáviděl, ale podle toho co mu teď řekl, Isabellu miloval, jako on sám. Kdy se to stalo?

Blonďatý mladík vstal ze svého místa a odložil knížku, kterou doposud držel v ruce a předstíral, že si čte.

„Nevypadala špatně, když jsem od ní naposledy odcházel.“

Vlkodlak se kuckavě rozesmál. „Je to rok, co si tě naposledy přizvala do postele, Edwarde. Skoro rok jsi ji neviděl, tak jak můžeš vědět, jak vypadá?“

Rok. Opravdu to bylo tak dlouho? Nezdálo se mu, že by s ní nebyl rok, týden možná, ale rok v žádném případě.

„Nemůže to být rok,“ odporoval Edward. Černovlasý muž se pousmál.

„Ale může. Vy, upíři, vnímáte část jinak než my. Mí předci byli trénování k tomu, aby ochraňovali takové, jako ty. Citlivé umělce, kteří by se sebemenší chybou mohli prozradit, slavné osobnosti, které hlídají paparazzi na každém kroku.“

„Tak jak ses potom dostal sem?“ odfrkl si posměšně Edward.

„Udělal jsem chybu,“ zavrčel a vstal. „Ale to tě nemusí zajímat. Přišel jsem, abych se tě zeptal na pomoc. Nemáš zájem.“ Otevřel dveře a jednou nohou překročil práh. „Mám ji rád a raději bych umřel, než aby se vracel zpět bez ní. Vaše a naše královna jsou podobné - krutě trestají, když se stane něco jejich milovaným.“

„Pomůžu ti, protože ji miluji jako ty. A mnoho lidí by bez ní bylo nešťastných.“

Vlkodlak však vyšel na chodbu. Nechával pokoj upíra za sebou a doufal, že si vzpomene, až přijde vhodný okamžik.

shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 15: