Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 14

22.06.2010 (13:45) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1625×

14.

Minulost, přítomnost

Aro nevěřícně zíral na svou sestru. Doufal, že nehodlala prozradit jeho tajemství. Jen ona se bůhví jak dozvěděla, odkud doopravdy pochází. Marcus byl synem generála, Caius synem nějakého vysokého úředníka. A Aro? Vždyť to nebylo ani jeho pravé jméno. Jen přezdívka, kterou mu dala jeho malá sestřička.

Isabella ho pozorovala a on věděl, že si domyslela, jak mu to v hlavě šrotuje. Měla ho prokouknutého, a to s ním ani nemusela žít. Vždycky o něm věděla první poslední a on o ní nic.

Pamatoval si ji, když ji poprvé spatřili. To už byli on, Marcus a Caius pohromadě a snažili se prosadit se ve velkém upířím světě.

Na břehu řeky seděla žena. Smutně si prozpěvovala a cákala kolem sebe vodu. Nedaleko ní se pásl statný hnědák. Všude kolem byly rozházeny kusy oblečení. Byla mladá, jistě o pár desítek let mladší než Aro a tomu bylo padesát upírských.

„Čekala jsem na vás,“ promluvila a přerušila baladu, kterou pěla. „Už uplynul rok, co jsem sem přišla.“

Zněla podivně smutně, ale zároveň vesele.

„Jmenuji se Issea,“ řekla a otočila se k nim čelem. Měla podivné oči. Podivně světle zelené, které na okrajích přecházely do černé.

Opatrně se vydali k ní. Nevěděli, co by od ní mohli čekat. Něco je však zastavilo. Stáli tři kroky od ní a nemohli se pohnout vpřed.

„První pravidlo: Nikdy nedej nepřátelům znát, že máš účinnou zbraň proti nim,“ odrecitovala a sklonila pohled k zemi. „Podcenili jste mě.“ Lehce se zvedla a osušila si nohy povalující se košilí. „Přišli muži,“ vysvětlovala. „Viděli bezbrannou, osamělou ženu a chtěli si hrát. Vojáci si rádi hrají.“ Rozhodila rukama a poukázala na všechno to oblečení. „Jenže mě podcenili, stejně jako vy.“

Aro sjel rukou po neviditelné bariéře. Kdyby sám nedokázal číst myšlenky, myslel by si, že je to čarodějnice. Pár už jich na svých cestách potkal a neměl je v lásce. Byly to ženy hašteřivé a poblázněné.

„Jsem nejstarší,“ promluvil Marcus. „Jmenuji se Marcus Volturi. Vítej mezi námi, ženo.“

Pousmála se a vzhlédla k obloze. „Bude pršet,“ konstatovala suše a vydala se od nich pryč.

Možná tehdy byla mladá, ale ne slabá, jak zprvu předstírala. Po několika letech z ní vylezlo, že její otec byl spartský generál a vychovával ji jako muže. Její bojové schopnosti byly úžasné. Hravě si osvojovala nové znalosti a plnila přání tří bratrů. Už tehdy měl vědět, že je něco špatně.

Cítil na sobě její pohled. Měla zvláštní oči. Zcela světle zelené, mentolové. Jaktěživ u nikoho druhého takovou barvu neviděl.

A potom tu byla ta upírská holčička v jejím klíně a vlkodlak pod ní. Oni tři vlkodlaky lovili a zabíjeli je, protože to byli jejich nepřátelé. Ona s nimi vyměnila svého jediného syna za spojenectví. Sám Aro jich pozabíjel možná stovku, když ho to přestalo bavit, a ti dva měli dvakrát či třikrát větší skóre.

„Nechápu, jak se na tebe ty dvě mohly těšit,“ broukla Issea. „Jsi jejich přesným opakem.“

Nechápal ji. Už poněkolikáté o nich mluvila a spojovala je s ním, ale on je neznal. I když je na vlastní oči viděl, nepamatoval si, že by je znal. Ne, nikdy ty dvě blondýnky neviděl.

„Tys je vážně nepoznal,“ konstatovala holou pravdu a zavrtěla hlavou. „Jak jsi mohl zapomenout na ty, které ti daly druhou šanci, Aro?“

O čem to mluvila?

„Lister by mi nafackoval, kdybych se k němu neznala. A nebral by ohled na to, že jsem holka. Když jsi vydal rozkaz, že mám zabít všechny Staré, řekla jsem jim, aby se ukryli, žili spolu a neznali se ke mně, kdybych na ně někdy náhodou narazila. Udělali to tak dobře, že jsem je hledala celé století, než jsem našla první stopu, která mě k nim dovedla. Když jsi mě vyhodil, byla jsem úplně sama a jediné, co mě drželo při smyslech, byla myšlenka, že je znovu uvidím. Manžela, syna, přátele.“

Takže ty dvě blondýnky ho stvořily, respektive jedna z nich. Nořil se hlouběji a hlouběji do vzpomínek, dokud nenarazil na tlustou, černou mlhu, přes kterou se nemohl dostat.

„Zatraceně!“ zavrčel z čiré zoufalosti

Jejich hovor zase někdo narušil. Tentokrát to nebyl žádný smradlavý vlkodlak, ale rovnou celé procesí lidí. Jejich ženy se bavily s naprosto cizími upíry, jejich stráže kráčely tiše vzadu a uprostřed kráčel Isabellin syn a Calister, kteří spolu taktéž tlumeně hovořili.

„Konec vážností, má drahá,“ upozornil Arovu sestru tmavovlasý, starý upír. „Jsme tu, abychom se bavili.“ Zpod saka vytáhl štíhlé, dlouhé pouzdro zdobené drobnými blyštivými kamínky. Hodil ho Isabelle, která ho za letu chytila. Dychtivě pouzdro otevírala a nakonec na obsah zůstala zírat s němým úžasem.

„Listere,“ vydechla a přiložila si tenkou, černou flétnu ke rtům a lehce do ní foukla. Její prsty se začaly hbitě hýbat po lesklém, černém dřevě a z flétny se linula jemná, veselá melodie. Tóny dohromady tvořily příběh, který s každým zrychlením nabíral na obrátkách. Aro jej dokázal sledovat do okamžiku, kdy se mu všechno slilo v jedno a on nedokázal rozlišit, co hraje. Ale Isabella nezpomalovala. Držela stále stejně vražedné tempo a prsty se po stupnici pohybovaly zprava doleva a naopak.

Zbožňovala hru na flétnu. Cvičila pilně každý den, když jí zbyl čas na jiné aktivity, než pobíhání mezi upíry ve Vegas a řešení meziměstských vztahů s jinými Pány měst. Učila se od toho nejlepšího své doby a doteď mu jeho laskavost nezapomněla. Bohužel taky padl její rukou.

Konečně hudba ustala a Isabella odložila flétnu.

„Je perfektní.“