Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 13

18.06.2010 (08:00) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

13.

Dárky a starosti

Sál byl najednou prázdný. Jen uprostřed se tísnila skupinka upírů s Isabellou ve středu a bratry Volturiovými na jejich místech. Všichni ji pozorovali. Vlastně, všichni ne. Blonďatá dvojčata zvědavě pokukovala po Arovi a usmívala se.

„Měly jsme ti věřit, má drahá, že se nám trochu vymknul z rukou.“

Isabella si povzdechla. Zrovna teď řešila úplně jiné starosti a ony vytáhnou na přetřes jejich synáčka a Isabellina bratra. Ony dvě ho milovaly, on je ne. Zato miloval ji a ona jej ne. V jejím životě bylo až přespříliš mužů, které milovala.

„Myslím, že nikomu se nepovedly děti, tak jak chtěl,“ povzdechl si Calister.

„Ty máš co říkat, Listere,“ promluvil černovlasý muž s bradkou a nagelovanými vlasy. „Máš překrásnou dceru a manželku, která lehce přejala tvé zkušenosti a talent.“

„Já chtěl především manželku, Gabrieli.“ A ona rozhodně vzorným příkladem manželky nebyla. Vydupala si, že chce žít s Volturiovými, že chce získávat moc a zkušenosti. Po odchodu od nich odmítla propojit svůj život s těmi, které opustila. Vyžívala se v boji a vášni a kombinacemi mezi tím.

Zhluboka se nadechla. Ve vzduchu se vznášel těžký sladký pach a lehká, upíří vůně. Poznávala ji.

„Čtyři vlkodlaci,“ vložila se do diskuze Isabella a pokusila se ji ukončit ještě v zárodku. „Proto jsem si toho nevšimnula dřív.“

„Kvůli Jacobovi,“ konstatoval Calister.

„Ano. Navykla jsem si na jeho přítomnost, pach a zvyky tak moc, že by mi chyběl, kdyby odešel.“

Bratři Volturiovi si vyměnili nechápavé pohledy a posunuli se blíže k diskutující skupince. Stále nepoznávali své stvořitele a Isabella tomu nemohla uvěřit. Ona měla tvář svého manžela a později i stvořitele vrytou do paměti. Za každou porážkou stál on, za každou jizvou, kterou na sobě měla, za všemi těmi tetováními, kterými pokryla své tělo.

„Cítím přicházet vlastní krev,“ zašeptala a uvolnila se. Už nehrozilo žádné nebezpečí, kterému nemohla čelit. Přicházel její syn a ona zapomněla, za koho se oženil. Jako mohla zapomenout, když ona sama vlastnila jednoho z nejvýše postavených vlkodlaků? Jak mohla být tak hloupá.

„Karsten,“ promluvil Calister a objal ji pevně. „A samotná královna.“

Isabella přikývla a lehce jej políbila. Do toho polibku vložila všechny emoce, které právě cítila. Tak dlouho ho neviděla, až příliš dlouho. Mohla by s ní zase chvíli žít? Ale komu by předala velení ve Vegas? Nestorovi? Charliemu? Oběma? Nebo by s Calisterem žili ve Vegas a on by velení v New Yorku předal někomu jinému?

Dveře, kterými vešla do sálu, prošlo pět postav. Dvě ženy, tři muži, jeden jako by Isabelle z oka vypadnul. Dlouhé, v týlu svázané vlasy barvy kakaa, tmavě hnědé, třpytící se oči, plné, rudé rty kopírovaly přesně jeho matku. Vedle něj kráčela drobná, štíhlá černovláska s copem až na podlahu. Její oči byly černočerné a směřovaly na skupinku upírů před ní. Na sobě měla šaty v barvě půlnoční oblohy, na nich se třpytily tisíce drobných kamínků. Byla bosá.

Žena a další dva muži za nimi měli černé kalhoty a košile ve stejné barvě jako ona šaty. Žena byla jemně nalíčená. Všichni tři měli pravé tváře pokryté spletitým černým tetováním, které splývalo s jejich dlouhými černými vlasy.

„Omlouvám se, že jsem ti přerušil oslavu, má drahá,“ zahlaholil muž, nechal svou ženu stát daleko od upírů a vydal se k matce, která se usmívala od ucha k uchu.

„Karstene,“ vydechla překvapeně a vyskočila, aby ho objala. Přeci jen byl o dobrého půl metru vyšší než ona. Tolik děkovala všem možným za to, že nepodědil její výšku. Byla trpaslík.

„Přinesl jsem ti dárek,“ zašeptal jí do ucha, ale všichni to slyšeli, a políbil ji na tvář. Isabela se podívala na trojici strážců za její snachou. Jenže on se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Ti jsou mí a Valeriini. Tvůj dárek čeká v hale.“

Isabella na nic nečekala. Odlepila se od synátora, popadla manžela za ruku a vystřelila směrem k hale.

Rozlehlá hotelová hala byla plná upírů. Nikoho jiného ani Isabella neočekávala. Tohle byl hotel čistě pro upíry a jiné nadpřirozené bytosti.

Uprostřed stál řetězy spoutaný mladý vlkodlak s rudou mašlí kolem krku. Kolem něj stálo dalších šest vlkodlaků, kteří ho jistili. V jejich očích se odrážel strach. Buď se báli Isabelly, nebo vlkodlaka, nebo obou. Chápala je.

Isabella rozvážně kráčela k nim. Celou cestu se usmívala. Dárek.

Tmavovlasý muž s tmavší pletí na ni upíral oči v barvě půlnočního nebe. Propichoval ji pohledem a zkoušel, co vydrží. Ale ona se nedala vystrašit. Jednala s horšími, než byl tenhle ptáček. Tipovala, že mu nemohlo být víc než třicet, ale mohla se plést. Vlkodlaci stárli tak pomalu… Postavila se čelem k němu a zadívala se mu přímo do očí. Našla v nich jen opovržení. Aniž by stačila něco zaregistrovat, flusl jí do tváře.

Isabella se pousmála. Pootočila hlavu směrem ke Calisterovi, kterého nechala daleko za sebou, a ten nadskočil. Nevěřícně zavrtěl hlavou, ale když spatři výraz své milované ženy, věděl, že je pozdě. Isabelliny oči zářily mentolově zelenou barvou, která symbolizovala nebezpečí.

Malá bosá tmavovláska se postavila na špičky a vrazila drzému vlkovi facku. Praskla mu čelist.

„Vypadněte!“ zavrčela Isabella na okolní vlkodlaky, kteří rychle zmizeli. Teď už věřili své královně a jejímu manželovi, kteří tvrdili, že zelená je špatná barva. Na téhle malé tmavovlásce vypadala děsivě a nebezpečně. „Dovolujete si moc, můj milý, na to, že jste v řetězech.“

Zašklebil se.

„Jak se jmenujete, mladíku?“ Mlčel. „Řekla jsem, jak se jmenujete!“ Vrazila mu facku z druhé strany. Když se její dlaň dotknula jeho tváře, kovově to plesklo.

„Dariusz,“ zamumlal a vyflusl krev. Tentokrát ne však na upírku před sebou. Podruhé nechtěl udělat tu chybu, že by ho udeřila. Už nepochyboval, že by ho zabila na místě.

„Rozvažte ho!“ poručila Isabella a ke svázanému vlkodlakovi se přišoural jeden z jeho strážců, zachřestil klíči a odemknul masivní zámek. Okamžitě se vrátil na místo po boku své královny a odtamtud pozoroval, co se bude dít. Proč ta křehotinka chtěla zprostit řetězů nebezpečného zločince?

„Víte, kdo jsem, Dariuszi?“ zeptala se ho přímo a rychle od něj odmotávala pevné řetězy. Chtěla ho volného. Chtěla vidět, co dokáže, a jak daleko je schopen zajít, aby se dostal pryč. Chtěla z něj vymlátit duši. A ona to mohla udělat. Byl její, jenom její.

Tmavovlasý vlkodlak zavrtěl hlavou a rozhlédl se po sále. Nemohl uvěřit, že ho jen tak pustí.  Začal pomalu couvat vzad k východu, a když jej nikdo nezastavil, rozběhl se plnou rychlostí. Upíři se kolem něj jen míhali. Už byl skoro u konce, když narazil do něčeho tvrdého, co ho odmrštilo na druhý konec sálu, odkud se pokoušel utéci.

Ona tam stála a vítězoslavně se usmívala. Nechápal to. Nechala ho přeci odejít, tak proč mu bránila? Vstal a rozběhl se podruhé. Tentokrát však nedoběhl ani do poloviny minulé cesty a byl zastaven. Zase tou tmavovláskou s dlouhýma králičíma ušima na hlavě. Štvala ho. Proč ho zastavovala? Frustrovaně zavrčel, čímž si vysloužil jen její smích. Potřetí se mu už pokus o útěk nepodařil.

Isabella jeho pohyb zaznamenal dřív, než kdokoliv ostatní. Jen co se pokusil zvednout, přišpendlila ho k zemi vlastní vahou a udeřila ho čelem do čela. Nepříjemně to luplo, ale ona věděla, že za pár minut bude v pořádku. Už to předtím zkoušela na Jacobovi a ten se během chvíle vzpamatoval.

„Jsi dárek,“ zavrčela tmavovlasému muži do ucha. „Jsi můj.“ Naklonila se k němu tak blízko, že na rtech cítila pulzovat krev v jeho krční tepně. „Nechápeš to, Darie? Udělal jsi něco, za co sis vysloužil TOHLE,“ rozmáchla rukama kolem sebe. „Ale tady jsi ještě relativně v bezpečí. Počkej, až budeme doma.“ Syčela mu do ucha výhružky a on se nehýbal. „Jacobe!“

Jacob Black přiklusal ke své paní a klekl si vedle hlavy vězně. Koukal se na něj smutně. Sám moc dobře věděl, jaké to je, když ho porazila žena. S Isabellou žil už třicet let a dostal se k ní stejně jako tenhle Dariusz.

„Jsem bohyně sexu a války, vlku. Víš, co to znamená?“ Neklidně se zavrtěl. „Že buď si tě zkrotím násilím, nebo láskou. Vyber si. Ale ty nevíš, kdo jsem, co umím. Jacobe!“ Jacob Black jí pomohl vstát, ale z něj nespustil oči. Vlastně měl radost. Tenhle nový by Isabellu mohl zabavit dostatečně dlouho na to, aby si našel partnerku.

Isabellino řádění přerušilo zakašlání. Pohledem vyhledala onoho rušitele. V jejím zorném úhlu se ocitl Aro, Marcus a Caius. Dva poslední jmenovaní se tvářili, že tam nejsou. Aro ji upřeně pozoroval a pohledem těkal od ní, k Jacobovi a tomu druhému vlkodlakovi, jehož jméno okamžitě zapomněl. Laškovně na Ara mrkla a odkráčela z haly směrem odkud původně vyšla.

Bratři ji následovali. Neviděla je, ale cítila je. Byli jako její stín. Věděla, že chtěli odpovědi, ale ona jim je momentálně nemohla dát. Musela toho tolik zařídit. Nejdůležitější ze všeho bylo zajistit bezpečnost toho nového, mladého vlkodlaka, kterého právě dostala. Nemohla dopustit, aby ho za jeden jediný den zničila.

„Já o vás vím,“ hlesla a vletěla do sálu, kde se měla uskutečnit oslava.

„Chci odpovědi, Isseo,“ řekl Aro a následoval ji dovnitř. Sledoval ji, jak došla na konec sálu a usadila se do pohodlného křesla, které tam dříve nebylo. Nad Isabellinou hlavou byla vyryta písmena I a C.

„Vzala jsem vás za lidmi, které znáte, Aro. Jen tys takový hlupák a nepoznal jsi je. Daly ti druhou šanci a ty se jim takhle odvděčuješ? Poznal jsi je vůbec? Nikdy jsem se nezeptala, a proto se ptám teď: Co ti udělaly, bratře, že jsi je poslal na smrt?“

Aro na ni zíral, neschopen slova. O čem to blábolila?

„Mluvil jsi s Kilianem, Marcusi? Gabriel se nezměnil, že, Caie?“

„Dřív jsem si myslel, že jsi ho zabila jako ostatní,“ promluvil po dlouhé době Marcus. „Ale potom mi došlo, že bychom tě nepřinutili dělat věci, které jsme chtěli, kdybys ho zabila, sestro. A když jsem ho dneska viděl, a tvůj syn, jako by ti z oka vypadl.“

„Ano, Karsten,“ povzdechla si. „Ale nevídám ho tak často, jak bych si přála. Jednou za pár let se ukáže ve městě, pochlubí se nejnovějším přírůstkem do rodiny, zeptá se mě, kdy se vrátím k Listerovi, a zase odejde.“ Zamyslela se. Mohla by jim říct, že má spoustu vnoučat? Malých vlkodlako-upírů? Hlasitě si povzdechla. Nechtěla před Marcusem a Caiusem nic tajit, ale byl tu Aro a jeho nemohl jen tak vyhodit. Kdoví co by vyvedl, kdyby se dozvěděl celou pravdu. Nemalou chvíli ho sledovala. Experimentoval na všem, co bylo zvláštní a nebylo to mrtvé. Nechtěla dopustit, aby se nějaký její vnuk dostal do Arových rukou.

„Slyšel jsem, že máš i lidské děti.“

Záporně zavrtěla hlavou. „Nemám. V mé blízkosti jsou děti v nebezpečí.  Vlkodlaci, upíři, někdy já, ale ostatní mé děti vychovávají lidské potomky.“

„Kolik sis jich vůbec přeměnila? Slyšel jsem, že sis lidské děti vynahradila počtem přeměněných,“ vyhrkl Aro a přísně se na ni zadíval. Jestli si myslel, že nad ní měl ještě nějakou moc. Přišel pozdě, chlapec.

Už se nadechovala k odpovědi, když ji vyrušily přicházející kroky. Dveře sálu se pootevřely a dovnitř vstoupilo děvčátko. Rychle si prohlédlo osazenstvo sálu, a když zjistilo, že uvnitř je jen Isabella a nějací tři muži, bez ostychu vstoupila dovnitř a tryskem se rozběhla k ženě.

„Maminko!“ vykřiklo děvčátko a skočilo na Isabellin klín. Lehce políbilo ženu na tváře a pevně ji objalo. „Maminko,“ zašeptala dívenka podruhé, tentokrát slaběji, a upřela pohled na muže před ní.

Zírali na ni jako na přízrak. Jejich oči kmitaly od malé, nesmrtelné holčičky k její stvořitelce.

„Shoshi, moje holčičko milovaná,“ vrněla Isabelle malému děvčátku do ucha. „Tentokrát si tě vezmu s sebou, víš to, že ano? Už není nikdo, kdo by tě chtěl zneužívat. Konečně jsem našla záminku a zabila jsem ho.“

„Budeme spolu?“ kuňkla holčička a podívala se na tmavovlásku. V mnoha ohledech si byly podobné. Obě měly dlouhé, tmavé vlasy, ale Shoshaniny byly rovné jako hřebíky. Obě měly zelené oči, ale Shoshiny nikdy nepřecházely do mentolově zelené. Dívenka měla na sobě krátké volánkové šaty a legíny. Stejně jako Isabella byla bosá.

Isabella přikývla. „Ano, budeme spolu. Navždy, mé dítě.“

Holčička se přitulila k dospělé ženě.

„Tady máte vaši odpověď, Aro. Přesné číslo těch, které jsem stvořila, ani neznám. Někteří padli v bojích, některé jsem sama zabila, někteří tvrdí, že je stvořil někdo jiný. Ale nikdy nelituji svých rozhodnutí.“

„Ona,“ hlesl Marcus a poukázal na upíří holčičku. „Je upírské dítě?“

Isabella přikývla. „Kurt, kterého omylem někdo převedl na druhou stranu, ji chtěl jako svou hračku. Tehdy byla ještě křehká a lidská. Přišla jsem na to pozdě a dorazila jsem do jeho domu ještě později. Shoshi ležela v kaluži krve a on ji opatrně oblizoval. Stále málo?“ Pohlédla na ně. „Když jsem se k ní dostala, byla stále při vědomí. Byla znásilněná, pořezaná a zlomená. Málem jsem ho zabila. Přeměnila jsem ji, vysvětlila pravidla a postarala se o ni.“

„Jsou nebezpečné,“ poznamenal Marcus.

Isabella se zašklebila. „Vážně? Přiznávám, první roky byly těžké, ale potom to byla pohoda. Já měla dceru, ona ztracenou matku.“

„Nemůžeme jít už spinkat?“ zakňourala Shoshana a zavrtěla se na Isabelině klíně. „Naposledy jsem zamhouřila oči před tvým odjezdem.“ Dlouze zívla a stočila se v ženině klíně. Isabella se začala kolébat zepředu do zadu a malé děvčátko zamhouřilo očka a usnulo.

Tmavovláska se pousmála. „Zapomněla jsem, jak je to úžasné, když můžete někomu dopřát klidný spánek.“ Rozhlédla se kolem sebe a potom pohlédla zpět na bratry. Ani jeden nebyl nadšený nápadem upírského dítěte, ale nejvíce to najevo dal Aro. Jako pokaždé. Ale byla schopná ho ignorovat a taky to udělala. Zaměřila svou pozornost na Marcuse a Caiuse.

„Skoro mi umřela v náručí, když jsme do ní napumpovali tolik jedu. Ale ona to zvládla, moje bojovnice.“

„Mluvíš o ní s láskou,“ poznamenal Caius. „Jak jsem pochopil, Karsten je tvůj vlastní syn. Ale proč byl v přítomnosti vlkodlaků?“

Isabella si povzdechla. „Co jsem žila s vámi, Lister vychovával našeho syna. Vlastně ho spíš vychovávaly Priya a Sanji, protože ti tři válečníci někde válčili. Byl už dospělý, když jsem ho znovu uviděla. Měl manželku, děti, ale všechno to byli lidé a on nechtěl, abych jim dala nesmrtelnost. A potom přišla válka a oni zahynuli, všichni. Teď je šťastný jako nikdy předtím. Má skvělou ženu, i když vlkodlačici, myslím, že patnáct dětí, několik desítek vnuků a dokonce i tři pravnoučata.“

„Ti ostatní se kolem nich, chovali se nějak divně.“

„Aby ne, Valérie je jejich královna.“ Isabella střelila pohledem po Arovi, který se tajemně zatvářil. „Ani na to nemysli, Aro. Těch pět kolem ní cvičili mistři, já a Calister jsme cvičili ty mistry. A co jsem já, když jsem své nové hračce zlomila dvakrát čelist, že?“ Omluvně se usmála. „Jacobe!“

„Kdy hodláš přijmout a odpovědět na mou výzvu?“ zeptal se jí Aro, který pohledem sledoval vcházejícího vlkodlaka, nyní už převlečeného do černých kalhot a trička. Usmíval se od ucha k uchu a mířil k Isabelle.

„Překvapuješ, ale já jsem prohrál sázku. A ten nový? Beznadějný případ. Stále si myslí, že ho Val zachrání.“ Posměšně si odfrkl a pohledem spočinul na spícím děvčátku. Pousmál se. „A ty sis přála?“ Posadil se k Isabeliným nohám a položil dlaň na ženino koleno.

„Chtěla jsem tě tu mít pro případ, kdybych chtěla bratrovi rozmlátit tu jeho překrásnou tvářičku.“ Zazubila se a pohladila spící holčičku po hlavě. „Musím dneska se všemi slavit? Pár dní v roce mám volno a nechci je trávit s lidmi, které ani neznám. Já chci vidět svou malou holčičku spinkat, chci si užít noc s manželem, Nestorem a tebou. Chci si po dlouhé době promluvit s Elenou a Valerií. Chci poznat své švagrové. Bože, je toho tolik, co bych chtěla udělat.“

Dívenka se zavrtěla, ale neprobudila se. Jacob Black si poposedl a svou obrovskou dlaň položil na její hlavu. „Chceš si ji vzít domů, že? Mluvil jsem s ní, zatímco ses převlékala.“ Nevěnoval třem upírům pozornost. „A Lister tvrdí, že jí to jen prospěje.“

„Isseo!“ dožadoval se pozornosti Aro.

„Isabello,“ opravila ho Isabela. „Nejsem jediná, kdo se chce zapomenout na minulost, bratře.“

„Jak to myslíš?“

„Já jsem se nezměnila, když jsem vyměnila jméno. Všichni vědí, kdo jsem, kým jsem byla a kam směřuji. Můžeš o sobě říct něco takového i ty?“

shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 13: