Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 12

10.06.2010 (13:45) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1686×

12.

Kdo je tvrdší a nemilosrdnější?

Isabellin vztek neznal hranic. Jen co se dozvěděla, kdo je zodpovědný za smrt jejího manžela, nemeškala ani chvíli. Sice si matně vzpomínala, jak vypadal, ale cítila prázdné místo v jejím srdci. Proč ji museli tak silně nadopovat? Proč si na něj nemohla vzpomenout, ačkoliv ho podle Nestora znala tak dlouho?

Podpatky hlasitě klapaly o betonovou podlahu chodby, která vedla k místnosti, na kterou nebyla Isabella hrdá, ale byla to nutnost. I ty nejhodnější ovečky někdy zdivočely a ona je musela umírnit.

Ale teď nešlo o její ovečky, teď ne. Teď hodlala tvrdě potrestat všechny, co měli prsty v zabití jejího Franka.

Stanula před stříbrně se lesknoucími, titanovými dveřmi, které se před ní otevřely. Vstoupila dovnitř, pozdravila přítomné upíry, vrhla vražedný pohled na všechny viníky. Mnohé z nich znala, protože s nimi musela jednat. Mezi přítomnými zahlédla vůdce jak taliánů, tak i mexikánů. Alberto Vellasquéz tiše hovořil se svými muži, Enzo Manganella pojukoval po upírech. Ze všech Isabella cítila strach a nejistotu, bez výjimky však všichni páchli vinou.

Tiše kráčela až k Nestorovi, který všechny hlídal, aby se o něco nepokusili. Nikdo ji nezpozoroval a to se ani nesnažila skrývat.

„Dobrý večer, pánové,“ zavrčela se sexuálním podtextem a oni nadskočili hrůzou. Nejednomu naskočila husí kůže. Podívala se na oba vůdce. „Víte, kdo jsem?“

Vysoký, svalnatý Mexičan s tetováním na krku přikývl. „Angel de la muerte,“ řekl s klidem a zahleděl se do jejích očí.

„Angelo della morte,“ zašeptal vyděšeně Ital Enzo.

Přikývla. „Správně. Tak mi říkají. A víte proč?“

Oba svorně přikývli, ale odpovědi se zmohl jen Alberto. Tušil, že odsud vyjde celý, protože Isabella toužila jen po jeho mužích. On, stejně jako ona, vedl obrovskou organizaci a neměl šanci dohlížet na každého. Jí se občas taky něco vymklo z rukou.

Přiblížila se blíže k Italovi, který okamžitě odvrátil pohled. Děsil ho už jen pohled na ni, nebo se bál Isabelliných očí? Dneska si dala na svém vzhledu obzvlášť záležet. Z mentolově zelených očí sršely blesky, obě však tmavly a přecházely do černé.

„Vydejte mi své muže,“ zavrněla mu do ucha. „Vydejte mi ty, co zabili mého manžela, a já vás nechám odejít.“

„Manžel?“ zeptal se nechápavě Ital a snažil se z této šlamastyky nějak vykroutit. Jenže Isabela kolem něj utáhla svou smyčku pevně, takže neměl nejmenší šanci na útěk.

„Si, si,“ řekla spěšně. „Před týdnem jste mi zabili manžela.“

Ital zbledl a Mexičan se pousmál. On aspoň hned přiznal barvu a uznal, že udělali chybu. Isabela ho už vyslechla a naslouchala mu pečlivě, pokud mohla soudit. Vydal jí oba dva, kteří byli zainteresovaní v té přestřelce. A ona slíbila, že si je může potrestat sám.

„Nehrajte si na hloupého, Manganello,“ zavrčel na Itala snědý Mexičan. Lehkým kývnutím hlavy poukázal na Elenu a Emmetta Cullena, kteří se doposud ukrývali v temnotě. „Sledují nás od té nehody na Stripu, nevšiml jste si jich?“

„Konec řečí!“ vykřikla Isabella a silou kopla do těžkého železného stolu uprostřed místnosti, který se odsunul ke stěně, kde přišpendlil jednoho Itala. „Mám desetinásobnou sílu než jakýkoliv živý muž, drahý Enzo. Jsem stará jako lidstvo samo a žila jsem v zemi, kterou považujete za svou vlast. Mezi našinci jsem známá jako Smrt, mezi vámi Anděl smrti, oboje prakticky znamená cokoliv. Tak mi, kurva, dejte, co chci, a vypadněte!“

Nestor si povzdechl. Isabella byla vážně naštvaná, když sprostě nadávala. Obvykle řešila věci s nadhledem a odstupem. Naznačil Eleně, aby ji vyvedla ven, ale Isabella neodešla. S rukama založenýma na prsou se opřela o zeď a čekala, jak zareagují. Mexičan se usmíval, protože své muže už vydal. Uznal, že chybili a že si zaslouží trest. Ital se vykrucoval a jí docházela trpělivost.

„Nestore, nechte tu pány o trochu déle,“ řekla nakonec smířeně a pohlédla na zachmuřeného Mexičana. „Alberto, doprovodil byste mě a dělal mi dneska společnost?“ Přikývl.

„Jak má paní káže, já činím,“ zamumlal, naposledy se podíval na tvrdohlavého nepřítele a vyšel společně s Isabelou z místnosti.

***

Isabella seděla uvelebená na hromadě polštářů. Pod jejíma nohama ležel natažený opálený, tmavovlasý muž s atletickou svalnatou postavou. Dlouhé vlasy měl sčesané do culíku. Pro dnešek si oblékl upnuté černé džíny a bílý nátělník. Na pravém uchu se mu třpytila spousta náušnic, při každém olíznutí šel vidět cvoček v jeho jazyku. Isabella jej jemně drbala a on spokojeně vrněl.

Vedle Isabelly spočívala Elena. Na sobě měla tmavě růžové šaty z lehké látky. Její pleť vypadala, jako by byla z porcelánu, ve výstřihu těch šatů se třpytil diamantový náhrdelník. Dívka tiše hovořila se svou matkou, ale stále věnovala pozornost hostům a palubě letadla.

Zatím stále čekali na bratry Volturiovy, až dorazí, ale těm už nezbývala spousta času. Dala jim termín do svítání, potom byla pro celý upírský svět mrtvá. Hodlala si dneska užívat, když měla ty narozeniny. Chtěla lenošit a nezabývat se upírskými starostmi.

Do kabiny vešel Nestor v doprovodu šesti postav v černých pláštích. Pohyboval se do rytmu tiše hrající hudby, čemuž se musela Isabella smát. Její nejstarší syn měl spoustu předností, ale tanec ovládal ze všeho nejméně.

„Když se noc snoubí se dnem a naše sny se naplňují. Tam, kde jsme lapeni a přesto volní,“ zarecitovala tmavovláska a zamračila se. „Jdete pozdě.“ Ozvalo se tiché vrčení, na které Isabella okamžitě zareagovala. Netolerovala nekázeň, ať už pocházela, od koho chtěla.

„Vítejte na palubě,“ ozval se z reproduktoru měkký mužský hlas. Jeho cizí přízvuk byl patrný, ale zdálo se, že onen hlas zná jen Isabella. „Pohodlně se usaďte, za pár minut odlétáme.“

Aro s bratry a doprovodem se rychle posadili na volná místa a připoutali se, Isabela se nehnula ze svých polštářů.

„Dáte si něco, bratři?“ zeptala se jich dobrosrdečně a nabídla jim skleničku něčeho dobrého a alkoholického. Ona už dneska jedla, a pokud oni ne, měli smůlu.

Aro zavrtěl hlavou a zamračil se. Ona jen pokrčila rameny. Letadlo se odlepilo od země a po chvilce se už zase mohli volně pohybovat po palubě, čehož Isabella využila, aby se obsloužila.

Pohybovala se lehce jako víla. Až teď mohli Volturiovi obdivovat její šaty. Aro si povzdechl, ale ona jej ignorovala. Vlnila se do rytmu tiše bubnujících bubnů, jemně usrkávala ze sklenice plné průhledné vodky.

„Myslíš, Eleno, že dostanu, co jsem si přála?“

Mladá upírka se rozesmála a muž taky. „I když mají dvojčata značný vliv, pochybuji, že by se jim podařilo získat všechny Cullinany.“

„A na Monu Lisu zapomeň, má drahá.“

„Vždyť mají v Louvru jen kopii,“ povzdychla si Isabella. „Co bych tak asi dělala s amatérskou kopií, když mám doma originál.“

„Je úžasné se zase vrátit domů, že?“ promluvil Nestor

„Jo, to jo,“ zavrněla Isabella a vrátila se zpátky k Eleně a tomu muži. Bratry schválně přehlížela. Chtěla vědět, jak bude Aro reagovat. Chtěla ho vyprovokovat nejvíc, co to šlo.

„Těším se na Christophera,“ hlesl Nestor. „Když jsem ho naposledy viděl, učil jsem ho číst.“

„Chtěla bych povyměňovat pár upírů, tak je možné, že ho budeš mít u sebe,“ prozradila mu Isabella. „Protože potřebuji, aby mi Lister převedl mladého Ashera na druhou stranu. Zoufale potřebuji bojovníky, ne milovníky.“ Hlasitě si povzdechla a obrátila pozornost ke svým bratrům.

„Jste nějací tiší,“ poznamenala. „Ani se nezajímáte, kam letíme. A nebojte se, vaše manželky tam budou také.“ Aro si odfrkl, ale Isabella pokračovala. „Caiusi, ráda bych ti ukázala sbírku motýlů, až budeme doma. Marcusi, doufám, že neodmítneš mou prosbu o jednu jedinou lekci. A Aro,“ zašklebila se. „Ty můžeš být rád, že budeš v přítomnosti takových úžasných upírů.“

„Hraješ na housle?“ zeptal se překvapeně Marcus a vstal ze svého místa. Opatrně kráčel k té tmavovlasé, polštáři obklopené bytosti, kterou nazýval svou sestrou, a zastavil se před ní. Jemně zavrtěla hlavou.

„Já ne. Ale Kasia, Shoshana a dvojčata ano.“

„Mluvíš o nich už podruhé, zajímavé,“ zamumlala Marcus. „Smím se posadit?“ Přikývla. „Opravdu to jsou dvojčata? Jako Alec a Jane?“

Pousmála se. „Ano, opravdu to jsou dvojčata. Jednovaječná. A Aro je zná.“

Marcus se ohlédl na bratra, zatímco si pomalu sedal vedle sestry. Vypadala tak křehce, a přesto tak silně. S Arem to ani nepohnulo, jako by je neposlouchal.

„Priya a Sanji. Myslím, že by se ti líbily. Menší, zaoblenější, dlouhé blond vlasy až na zem, jiskřivě fialové oči. Bože,“ zaúpěla a prohrábla si pracně udělané kudrlinky. „Jsme tak staří.“

Z reproduktoru se ozval hlas pilota. „Dámy a pánové, připoutejte se prosím, za moment budeme přistávat v New Yorku. Venku je slunečno, dvacet pět stupňů Celsia. Doufáme, že jste si let užili, a děkujeme, že jste využili služeb naší společnosti.“

„New York,“ hlesl Caius a vyhlédl z okýnka ven.

„Jak jsem řekla, domov.“

Na letišti je čekala tři černá, luxusně vyhlížející auta. Před nimi stepoval muž v černém dlouhém plášti a slunečních brýlích na očích. Dlouhé, načervenalé vlasy měl stažené do copu. Jen co spatřil vystupující Isabelu, pousmál se. A usmíval se celou dobu, co z letadla vystupovali všichni vegaští. Jako jediný upír, kterého Isabella znala, měl Avery pravé upíří tesáky. Až poté, co vystrčil hlavu Aro, zamračil se.

„Lady Isabello,“ pozdravil muž Isabelu a uklonil se. „Lady Eleno.“

„Avery, ráda vás zase vidím,“ pozdravila ho Isabella a potřásla si s ním rukou. Na jeho povel se z obrovského hangáru vyrojil dav mladých upírů, kteří začali vykládat věci z letadla. „Dorazil už Charles s doprovodem?“

Muž přitakal. „Ano a musím přiznat, že mě překvapil. Vždycky jsem si myslel, že má rád muže.“

Isabella se pousmála. Avery byl vždycky tak galantní, když se vyjadřoval o zvláštnostech těch druhých. „Ale i já mám ráda ženy, drahý Avery, na to nezapomínejte.“

„Omlouvám se, lady Isabello, kolikrát zapomínám, že jste úplně stejná jako Calister.“

Isabella se rozesmála. „Tak vyrazme na cestu, drahý příteli. Marcusi, Caiusi, obávám se, že budete muset využít druhé auto.“ Oba přitakali. „Avery, představila jsem vám už své bratry? Pánové, tohle je Avery, komoří mého manžela, otce, stvořitele, bratra a přítele. Drahý Avery, tohle jsou bratři Volturiovi.“ Rudovlasý upír se ušklebil.

„Milovníci,“ hlesl a věnoval Isabelle vědoucí úsměv.

„Ano, milovníci.“

Isabella se spěšně převlékala do kraťoučkých, černých saténových kraťásků, upnutého černého topu a králičích uší, které při její výšce padaly na zem. Nikdo se už nepozastavoval nad tím, co si oblékla. Ona měla narozeniny a mohla si dělat, co chtěla.

Elena se oblékala do šedé minisukýnky a průhledného stříbrného topu. Nechala Isabellu, aby jí do vlasů vsadila čelenku s myšíma ušima a pousmála se. Obě byly bosé.

Ozvalo se lehké zaklepání a do Isabelliny ložnice vešel Nestor. Usmíval se od ucha k uchu. „Jsme snad v zoo?“ podivil se a zavřel za sebou. Ty dvě by jistě nechtěly, aby je někdo viděl. Speciálně lord Calister a Caius Volturi.

Nestor si nikdy nezvykl, že by měl Calistera oslovovat jinak než lorde, nebo Listere. Ačkoliv to byl právě on, kdo ho k Isabelle přivedl, a řekl, že on bude její první upírské dítě. Starý upír ho leckdy děsil, ale většinou ho měl rád. To on ho naučil bojovat a ochraňovat matku.

„Můžeme vyrazit, mé dámy?“ řekl a oběma dvěma nabídl rámě. Přijaly ho a všichni tři společně vyšli druhým vchodem do dlouhé, obrazy lemované chodby.

Ticho. Celou chodbu naplňovalo ticho. A Isabelle to začínalo vadit. Byla si jistá, že se něco stane. A taky že stalo.

Všechna světla zničehonic zhasla. Zůstalo svítit jen lehké osvětlení obrazů, které sotva stačilo k tomu, aby něco viděli. Ale Isabella byla trénovaná na nepředvídané situace. A tmu milovala ze všeho nejvíc.

Někdo za ní stál. Cítila jeho esenci, jeho bytí, svoucnost. Slyšela jeho neslyšitelné pohyby, šustění látky, nádechy.

Bleskově se otočila a dřív, než onen neznámý útočník stihl udělat první krok, chytla ho pod krkem a přirazila ho na stěnu. Sklo pod jeho dopadem zapraskalo a dopadlo na podlahu. Útočník zasýpal a vyflusl na ni krev.

„Mrcho,“ zasyčel vztekle a zaškubal sebou. Její sevření však bylo pevné.

„Pokračujte, Nestore,“ zavolala na ně a povolila sevření. Těsně potom ho praštila do čelisti a on spadl na zem.

Rozsvítilo se. A oni pokračovali dále.

Chodba končila obrovskými, dvoukřídlými dveřmi se zlatou klikou. Nestor je otevřel a vešel dovnitř. Jeho dámy ho následovaly. Uvnitř byla spousta upírů, všechny je Isabella znala, ale taky věděla, že někde tam na ni čeká další zkouška. Zkouška, jestli nezlenivěla.

Na druhé straně obrovského sálu stál muž jejího života. Bohaté, černě se lesknoucí kudrlinky měl svázané tmavě fialovou stužkou v týle. Stejně barevná košile jako stuha, zdůrazňovala jeho bledost a barvu jeho očí. Usmíval se. A Isabella si byla jistá, že útok přijde shora. Poslala Nestora s Elenou napřed a postavila se pod balkónek.

Zavřela oči a zaposlouchala se do davu. Udělala první krok vpřed. Pomalu kráčela k muži, kterého milovala, ale oči neotevřela. Vnímala šepot, bití srdcí, vůni jeho vlkodlaka, vůni lidí, esenci strachu a adrenalinu. Šepot.

Zastavila se uprostřed sálu a skopla boty na podpatcích. Čekala na jejich první krok. Dokonce věděla, s kým bude mít tu čest.

„Jednou milovník, navždy milovník, drahý Kiliane,“ rozesmála se. Vzhlédla vzhůru, ale ne na balkonek za ní. Její pohled spočinul na dvou vitrážích naproti, kde stály dvě černé siluety. „Nebo se mýlím, Priyo?“

Černé siluety nečekaly a seskočily dolů. „Podceňuješ nás, má drahá. My jsme dvě.“

„Nechci být drzá, Sanji.“ A potom pohlédla na muže na druhém konci sálu, který se usmíval a bavil se s Nestorem a Elenou. „Proč musím procházet tímto testem, Listere? Nejsem už stará na dětské hry?“

Černovlasý muž natáhl vpřed ruce dlaněmi vzhůru a pobídl ji, aby se k němu přidala. Zarazila se však. Tohle nebyl styl jejího manžela, ne. Už dávno se vzdala naděje na to, že od něj dostala něco zadarmo. Zavrtěla hlavou.

„Jsme stejní,“ zavrčela a znovu zaujala bojovnou pozici.

„Právě naopak, má milá,“ promluvil a jí se skoro podlomila kolena. Už jako člověk byla takhle slabá. Nikdy nedokázala odolat síle jeho hlasu. Kdyby měla pohromadě štít v celém jeho rozsahu, nikdy by se mu nepovedlo překvapit ji, ale ona to jediné, co mohla nabídnout, rozdělila mezi své potomky. Darovala jim to nejlepší, co mohla

A potom se v ní něco zlomilo. Radost z toho, že vidí známé a milované tváře, vyprchala a nahradila ji všudypřítomná ostražitost. Rudý majáček v její hlavě zběsile blikal a upozorňoval ji, že se něco děje. Něco, co nebylo jen hraní.

„Musíme naše spory odložit na neurčito, můj drahý,“ povzdechla si. On, stejně jako ona, zaznamenal blížící se nebezpečí. „Eleno, odveď všechny do bezpečí. Nestore, Listere a kdokoliv, kdo jste dostatečně silný, připojte se k nám,“ vydávala rozkazy, jako by jí to tu patřilo. A lord Calister ji nechal, protože jí věřil. Majáček blikal čím dál tím rychleji a ruději. „Vypadněte! Vypadněte! Vypadněte!“ zaječela na celý sál a všichni se dali do pohybu.

Omlouvám se za zmatenost, mnohdy nesmysly a bláboly, ale jaksi se mi míchá všechno dohromady. Měla bych začít oddělovat můj chaos a povídku. Takže ještě jednou, omlouvám se. A mě samotné nepřijde, že jsou to nesmysly, takže mě klidně sekýrujte, kdyby to překračovalo všechny meze, okay?

shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 12: