Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temnota 10

Takže je úterý (středa) a já přidávám další díl, tentokrát první kulatý. Je z pohledu Isabelly a jak už to tak vypadá, z pohledu Ara budou tak maximálně dva a potom to už převezme jen Bella. Isabella zjišťuje, že všechny, které miluje, přivádí do náruče smrti. A navíc všechny ty vzpomínky... Nechte komentář, pokud se vám to líbilo. VG

Zdál se jí sen.

Seděla v zahradě a všude kolem ní voněly a kvetly květiny. Odněkud se ozývalo vrkání holubice, které jí lezlo na nervy.

„Přišla jsi,“ zašeptal mužský hlas a o chvíli později se vedle ní objevil vysoký, černovlasý muž v tmavě zelené tunice, přepásané zlatým pásem s vyšitým erbem. Pousmála se.

„Maximo,“ šeptla překvapeně a muž ji pevně objal.

„Je to dlouho, co jsme se viděli naposledy, že? Víš, že jsem tě miloval?“

„Já tebe taky.“

„Nikdy jsem si nedokázal připustit, že nejsem jediný, kdo k tobě chová takové city,“ povzdechl si. „Tu noc,“ řekl a odpásal zlatý pás, „co jsi mě zabila,“ přes hlavu přetáhl i tuniku a odhalil tím stříbrnou jizvu na místě srdce, „jsem si uvědomil, že jsem byl nejšťastnější upír na zemi.“

Isabella se pousmála.

„Unudíš ji k smrti, Maxi, a potom by tu musela trčet  s námi,“ ozval se zpoza tvarovaného křoví další hlas, který poznávala, a vynořila se postava, kterou znala. Zlaté vlasy s odlesky do červena a obrovské černé kruhy pod očima. „Ahoj, Bello.“

„Masene.“

„Ta brandy byla tehdy zatraceně dobrá.“

„Nestor toho doteď lituje,“ ucedila a nechala ho, aby ji objal z druhé strany. „Že jsem tě nemohla zapálit něčím horším.“

Ušklíbl se. „Vždycky jsem toho kluka měl rád.“ Ten kluk byl o několik století starší než Mason.

„Sním?“ zeptala se jich a rozhlédla se kolem sebe. Rozkvetlá zahrada se změnila na louku, široko daleko nebylo živáčka ani zvířete.

„Poznáváš to tady?“ promluvil třetí muž, který tam odněkud přišel. „Připomíná mi to naše líbánky.“ Zašklebil se a posadil se po ně. Isabella intuitivně spustila ruce dolů a začala se mu vískat ve vlasech. Černovlasý muž slastně zavrněl.

„Připadnu si podivně lehká a prázdná,“ řekla Isabela a prohlédla si všechny tři muže. „Měla bych se probudit.“

„Nespěchej, má milá, času dost,“ uklidnil ji William.

„Proč jste vlastně v mém snu?“

„Ty jsi v našich snech, má drahá,“ odpověděl Masen. „I my teď máme nové životy, ale jak se zdá, nedokázali jsme se oprostit od minulosti.“

„Už dlouho mám pocit, že ti hrozí nebezpečí,“ promluvil Maximo. Isabella jeho lehký italský přízvuk milovala.

„A je čím dál blíž,“ přidal se William. „Měla by sis dát pozor.“

Isabella si povzdychla. Nikdy neměla klid. A jejich varování by měla brát vážně. Naposledy, co měla sen, se jí zdálo o cestě do Ameriky a novém bezstarostném životě. Vyplnilo se to.

„Ale teď už musíš jít, má milovaná,“ zašeptal Maximo a políbil ji na ucho, jak to kdysi dělal. Postupně ji políbili i William a Mason.

Zelená louka i tři její milovaní se rozplynuli. Zmizeli a zbylo po nich jen jejich varování

Isabella zírala do bílého stropu a vzpomínala, co se stalo. Nějak pozapomněla, proč usnula, proč vůbec ležela v posteli. Zmateně se posadila a pocítila závan nebezpečí.

Takže nelhali, pomyslela si.

„Jak se cítíte, paní Isabello,“ promluvil někdo a ona se pomalu otočila za původcem toho zvuku. Mezi futry stál velice pohledný a mladý chlapec. Mohla si dovolit o něm říct, že je chlapec, všichni byli oproti ní dětmi. V rukou držel podnos se dvěma skleničkami a na jeho tváři hrál zamyšlený výraz.

Jak se vlastně cítila? Byla rozlámaná a unavená a dokonale zmatená. Ne vzpomínala si, co se dělo předtím a proč vlastně spala. Nikdy doopravdy nespala, nemohla spát.

„Zítra mám narozeniny,“ povzdechla si a podívala se na pohledného mladíka. Nepamatovala si, že by ho někdy viděla. Kdy se dostal do mého domu? Proč tu nebyli Nestie a Charlie? Kam se poděli? „Tři tisíce,“ pokračovala. „A kdyby bratři věděli, jakou oslavu plánuji, měla bych je tu jak na koni. A Aro by pukl závistí.“ Nevěděla, proč mu to vykládá. Byl cizí. Ale cítila, že ho zná, odněkud. „Vypadáte jako můj manžel,“ vzpomněla si a naznačila, aby přišel blíž. Poslušně to udělal. Nikdy jí nikdo neodporoval. Nesnášela to. Jako by byli hloupé ovce a ona jejich pasáček.

Před sto lety získala tohle město, Las Vegas. Sto let mu vládala, přijímala nové upíří obyvatele, kteří si z jednoho původního zákonu – nezabiješ – vytvořili milion dalších. Poslouchali ji na slovo. Kdyby řekla ‚skoč‘, oni by skočili. Jako ovce.

„Upálila jsem ho a dodnes si to vyčítám. Nedokážu se moc dobře přizpůsobovat.“

„Jste v tom dobrá.“

Vykal jí a to se Isabelle nelíbilo. Připadal si tak strašně stará. Přitom jí mohlo být tolik, co jemu, když ji přeměnili. Tehdy však lidé vypadali jinak… Když si ji k sobě Lister vzal, bylo jí šestnáct. Měla být jeho druhou ženou, ale místo toho se stala dcerou.

„Nemyslela jsem to tak, že se nedokážu přizpůsobovat prostředí, to ne, v tom jsem dobrá. Ale lidé? Lidé jsou o něčem jiném.“

„Jak se vůbec jmenujete, mladíku?“ zeptala se ho a on pozvedl obočí.

„Cullen, Edward Cullen,“ zašeptal a podal jí jednu skleničku. Moc dobře je poznávala. Dostala je jako svatební dar, když si brala Williama, kterého taky zabila. Vzpomínala si na pocit, když mu do břicha prorazila svýma rukama díru. Tak ulevující, tak opojné mít nad někým moc.

A potom spatřila vystrašený pohled toho mladíka vedle ní a pousmála se. Kdyby toho zažil tolik co ona, netvářil by se tak. Zažila všechno, co si lidé pamatují. Stála u zrodu vyspělých civilizací, sváděla slavné muže a získávala, co chtěla. Kdysi zabíjela, aby se ochránila. Mělo to důvod. To až její ‚bratři‘ z ní udělali zrůdu. Aro z ní udělal smrtící stroj.

„Mám hlad, Edwarde,“ zapředla a zadívala se na jemně pulzující žílu na jeho krku. Krev líně tekla jeho žilami, jako by se jí ani nechtělo. To Isabellina a Nestorova krev tekla rychle, když byli oba plně nasyceni.

Pošetile jí nabídl skleničku krve, jako by ji to mělo zasytit, ale ona zavrtěla hlavou a jedním skokem se dostala těsně vedle něj. Nestarala se, jestli ho to bude bolet nebo ne, překypoval mládím a ona chtěla trošičku ochutnat. Rychle zanořila své tesáky na nejvíce tepající místo, on bolestně vykřiknul a zhroutil se na její rameno. Plakal.

Tiše ho konejšila, šeptala slovíčka uklidnění, ale on nepřestával. Až doteď si myslel, že něco takového se přihodit nemůže, že je na vrcholu potravního řetězce. Ona mu to teď vyvrátila. Ona byla na vrcholu a náležitě si to užívala.

Isabella vytáhla špičáky ze studeného, pulzujícího masa a jemně si otřela zakrvácená ústa. Pevně si mladého Edwarda přitiskla k hrudi, dlouhým nehtem otevřela jednu ze žil na svém zápěstí a přiložila mu ji k ústům. Vzala si jeho mladost a teď mu chtěla věnovat zkušenosti. Mohl jich mít, kolik chtěl, stačila jen ochutnat a nakrmit se. Stejně, jako to udělala ona.

„Nabízím ti sílu,“ zašeptala mu do ucha, ale on ji lehce odstrčil a zavrtěl hlavou.

„Nechci vaši sílu, Isabelo.“

Nechápala ho. Každý chtěl její sílu a vůli. Dokázala by bez krve žít měsíce, kdyby měla poblíž vedlejší zdroj - strach, vášeň, nenávist. A ona dokázala uměle vytvářet všechny city. Jako mladíček, kterým se jedno chlubila ta necudná Maria.

„Tak co chceš, mladíčku?“

„Tebe,“ zavrčel tiše a surově ji políbil. Nebyla si jistá, jestli ji někdo někdy takhle líbal. Snad. Nepamatovala se. Jeho měkké rty jí připomínaly Caiuse, jeho dychtivost Marcuse. Mohli tvrdit, že jsou bratři a sestra, ale nepoustalo je žádné pouto. A oni si to tehdy až moc dobře uvědomovali.

Oplácela mu polibky stejnou měrou. Jedním rychlým pohybem ho shodila na postel a přišpendlila ho k ní. Slastně vzdychl a ona si uvědomila, co si nechtěla připustit, co by jí neřekl. Naposledy ho surově políbila, prokousla mu spodní ret a odtáhla se.

„Najdi si jinou učitelku, pošetilče,“ s těmito slovy vyskočila z postele, oblékla si kytičkovaný župan a odešla hledat něco k snědku.

Její Nestor vešel do zahrady, a když ji spatřil, jak sedí na verandě a upíjí nějaký alkohol, oči se mu stáhly úžasem.

„Isabello,“ zašeptal napolo vyděšeně, napolo překvapeně. Netušila, co se mu honí hlavou. „Myslel jsem, že ještě budeš spát.“

„Říkali, že musím jít, Nestore,“ zavrněla a přitáhla si blíže k tělu kašmírovou deku. „Že se blíží nebezpečí. A já nemám důvod nevěřit jim.“

„Kdo, oni‘?“

Pokrčila rameny. „Duchové? Duše? Co já vím, nikdy jsem duchovno nezkoumala. Mluvila jsem s nimi, dlouho,“ povzdechla si. „Vlili do mě zpátky pocit, že jsem milována. Odpustili mi.“

„Kdo, máti?“

„Mí chlapci,“ zašeptala zasněně a prohlédla si ho. Dlouhé, blonďaté vlasy měl sčesané do culíku, v rudých očích plály ohně. Na sobě měl černé prošoupané džíny a koženou bundu. V ruce držel černou, kovově páchnoucí tašku, kterou moc dobře znala, protože patřila jí. Její zbraně a nože.

Přešel k ní, posadil se a zachumlal se do její deky. Byl cítit čerstvou krví a luxusním francouzským parfémem.

„Měli s tím nebezpečím pravdu, Bells,“ zamumlal a přitulil se k ní jako malé dítě. „Tví bratři přejeli do města.“

Tiše se zajíkla.

„Čekal jsem s Charliem, dokud se neprobereš, ale Aro začíná být netrpělivý. Každý den tlačí na pilu.“ Pevně ji objal. „Elena vybouchla a zlomila mu nos.“ Isabella se rozesmála. „On ve vzteku zapomněl, že je chráněná tvým štítem a poštval proti ní mladou Jane.“

„Pošetilec,“ zaprskala. „Myslel si, že nechám své děti bez ochrany, když mám tak úžasný dar?“

„Zítra je setkání, pokud se k nám budeš chtít připojit. A Isabello,“ objal ji ještě pevněji. „Je mi líto Franka.“

Vůbec netušila, jestli má brečet, nebo přemýšlet, proč by měla brečet. Na svého ‚údajně‘ posledního manžela, prezidenta spojených států amerických, měla mlhavé vzpomínky. Pamatovala si jeho vůni, tón hlasu, ale za Boha si nedokázala vybavit jeho tvář, nebo cokoliv jiného. Ale cítila, že ho milovala a navždy bude. Stejně jako Maxima, Williama a Masena. I oni zůstali v jejím srdci. Nakonec se srdceryvně rozbrečela a nechala oba dva své dospělé hochy, aby ji drželi a ona si mohla poplakat nad svou ztracenou láskou.

<< shrnutí >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota 10:

nemá to chybu, po dlouhe dobre to opet ctu a je to dokonale vyborny napad

Přidat komentář:

Nick:

Text: