Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná a tajemná láska - 4. kapitola - Láska nebo přátelství?

24.07.2012 (12:45) • Victoria1 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1396×

                                              4. kapitola – Láska

Victoria:

Dopoledne nestálo za nic. Měla jsem plnou hlavu krásného cizince, který mi dnes ráno pomohl, takže když mě paní Rotterová ve třetí hodině vyvolala, zjistila jsem, že vůbec netuším, co mám odpovědět.

„Slečno Turnerová,“ vyštěkla učitelka svým nepříjemným ječivým hlasem a namířila na mě prst. „Pokud nehodláte dávat pozor, můžete klidně opustit třídu nebo rovnou odejít domů!“

Třídou proběhl tichý, škodolibý smích. Kousla jsem se do rtu a upřela oči do učenice. Učitelka vzápětí vyvolala Melindu a mně neunikl povýšený úšklebek, který mi věnovala poté, co ji paní Rotterová pochválila za správnou odpověď.

„No a co?“ pomyslela jsem si. „Až skončí škola, zase uvidím Jamese. Slíbil, že na mě bude čekat. Na mě! Tak proč bych se měla nechat vyvést z míry zrovna Melindou? Beztak jenom závidí.“

Spokojeně jsem se usmála a zaměřila pozornost na tabuli před sebou.

                                                   ***

Brala jsem schody po dvou, abych byla co nejdřív venku ze školy a nevšímala si překvapených pohledů lidí kolem sebe. Ale když se mi konečně podařilo dostat se z budovy ven, čekalo na mě zklamání. Dvakrát jsem si pozorně prohlédla každé zákoutí školního dvora, abych si byla jistá, že jsem nic nepřehlédla, ale James nikde nebyl.

Nepřišel, přestože mi to slíbil. Zabolelo to překvapivě silně. Kdy už si konečně zvyknu na to, že nemůžu nikomu věřit? Jak jsem jenom mohla být tak hloupá...

Sklesle jsem se vyloudala bránou ze školního pozemku, oči upírala na chodník před sebou a hlavu držela tak nízko, jak jenom to šlo.

Ušla jsem pár kroků, když mi někdo zaťukal na rameno. Otočila jsem se tak prudce, až mi vlasy přelétly po zádech a srdce mi vylétlo až do krku, když jsem zjistila, že hledím přímo do známých, temně rudých očí.

Za mnou stál James, paže zkřížené na hrudi a na tváři mu pohrával šibalský úsměv.

„Ahoj,“ pozdravil jakoby nic a jeho neskutečně červené oči mě přímo hypnotizovaly.

Zhluboka jsem se nadechla a s přehnaným gestem si položila ruku na srdce.

„Chceš mi přivodit srdeční zástavu? Jestli ano, tak takhle pokračuj,“ stěžovala jsem si, ale úsměv, který se mi roztahoval po tváři, má slova poněkud popřel.

Zasmál se. „Promiň. Chceš, abych tě doprovodil domů?“

„Určitě. Ale nejdřív musím koupit něco k jídlu. Tržiště je kousek odtud, stačí tam u toho zeleného domu zabočit doprava a pak pořád rovně. Za chvíli jsme tam,“ vysvětlila jsem a ukázala k malému domu se světle zelenou omítkou.

James se pousmál. „Já vím. Trochu už se tu vyznám.“ Vydal se směrem, který jsem mu ukázala a já rychle kráčela vedle něj.

„Takže jsi tady ve vesnici nový?“ chytila jsem se okamžitě tématu, které přímo viselo ve vzduchu.

„Ano. Nedávno jsem se přistěhoval. Už mě unavovalo velkoměsto.“ Na konci poslední věty se mu do hlasu vloudil zvláštní podtón.

Povzdechla jsem si. Co já bych dala za to, jednou se podívat dál než je hranice téhle zapomenuté, bezvýznamné vesnice. Nikdy jsem neviděla ani Cardigan, a to je město, které je od nás vzdálené, co by kamenem dohodil.

„Na co myslíš?“ zeptal se James, když se ticho prodlužovalo. Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled, ale stále jsem zírala na cestu před sebou, když jsem odpovídala.

„Ale nic. Jenom... Já jsem nikdy žádné město neviděla. Víš, chtěla bych se někdy dostat dál než jen do lesa za hranicemi domova. Chtěla bych vědět, jak to vypadá tam venku.“ Váhavě jsem se na Jamese podívala přes clonu svých vlasů, abych věděla, jestli ho nenudím. Ale on se usmíval.

„A co ti brání?“ zeptal se měkce, naklonil hlavu ke straně a upřeně se mi zadíval do očí.

Nemohla jsem si vzpomenout, jak se dýchá. „Ehm...Cože?“ dostala jsem ze sebe nakonec, absolutně vyvedená z míry.

Jamesovy rty se zkroutily do lehce pobaveného úšklebku, který ale téměř okamžitě zmizel. Chvíli si mě zadumaně prohlížel, než odpověděl. „Ptal jsem se, co ti brání odtud odejít.“

Přejela jsem prstem po zdi zeleného domu, který jsem Jamesovi před chvíli ukázala.

„Aha, já... Nemůžu opustit mámu. Potřebuje mě. A stejně bych život ve městě asi nezvládla.“ Představila jsem si maminku, jak běhá sem a tam po našem malém přízemním domku - jak vaří, uklízí, pere a jak je nešťastná, že zůstala úplně sama. Z té představy se mi udělalo špatně. Něco takového bych jí nemohla udělat.

„A co tvůj otec?“ ozval se James a přerušil vír mých myšlenek.

Trhla jsem sebou a rychle sklopila hlavu. Nebyla jsem si jistá, co by v tu chvíli prozradil můj obličej.

„Můj otec je mrtvý.“ Hlas jsem měla studený a prázdný, ale nitro mi rozdírala palčivá bolest. Já jsem nikdy nebyla člověk, který by se dokázal smířit s osudem. A vzpomínka na tátovu smrt stále bolela.

James natáhl ruku a jemně se dotkl mého ramene.

„To je mi opravdu líto,“ hlesl potichu. Jeho slova byla nepochybně upřímná a zdálo se mi, že jsem v nich zaslechla skutečné porozumění. Možná i on ztratil někoho blízkého. Rozhodla jsem se, že se radši nebudu ptát. A tak jsem jen pokrčila rameny.

„To nic, už jsem si zvykla,“ zalhala jsem nepřesvědčivě s pohledem stále upřeným do země a doufala, že mě při té lži nenachytá.

Překvapilo mě, že se James vůbec nemá k odpovědi, ale ještě jsem se neodvažovala vzhlédnout. Nehodlala jsem riskovat, že z mého výrazu vyčte něco, co jsem nechtěla, aby věděl.

Byla jsem ráda, když se před námi otevřelo malé tržiště, protože jsem netušila, jak pokračovat v započatém hovoru. Přejela jsem rychlým, zkušeným pohledem kulaté prostranství a zamířila ke stánku s potravinami. James se mi neslyšně držel v patách.

Jak jsem přicházela ke stánku, prodavačka – postarší paní s prošedivělými vlasy svázanými do vysokého drdolu – překvapeně zamrkala. Její pohled utkvěl na mých kudrnatých oranžových vlasech a já se ze všech sil snažila předstírat, že ho nevidím. Už jsem byla zvyklá, že ať přijdu kamkoli, cizí lidé na mě vždycky zírají, jako bych byla z jiného světa.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem zaskočenou ženu a pokusila se o přátelský úsměv.

Prodávající si mě rychle prohlédla od hlavy až k patě, krátce pohlédla na Jamese a po tváři se jí roztáhl váhavý úsměv. „Vítejte slečno. I vy vznešený pane. Co si račte přát?“ zašvitořila sladce, stále s úsměvem.

Pohlédla jsem na pult s širokým výběrem nejrůznějších potravin a s lehkým bodnutím lítosti ukázala na nejlevnější bochník bílého chleba. „Tamten bochník chleba, prosím.“

Žena se laskavě usmála. „Bude to všechno?“

Chystala jsem se přikývnout, ale zarazil mě Jamesův tenorový, okouzlující hlas. „Ne, ještě počkejte.“ Překvapeně jsem se na něho otočila, ale on se na mě nedíval.

„Vezmeme si půlku kozího sýra, čtyři jablka a dvě hrušky,“ rozhodl poté, co si důkladně prohlédl zboží na pultě. „A ten chléb...“ Obrátil se ke mně. „Chceš bílý, tmavý nebo třeba celozrnný?“ Cítila jsem, jak blednu.

„Jamesi, já na tolik jídla nemám peníze,“ snažila jsem se mu to šeptem vysvětlit, hlas mi samou nervozitou přeskakoval.

Zahleděl se mi do očí a věnoval mi překrásný, povzbudivý úsměv, kterému se nedalo odolat. „To vůbec nevadí, však ho nebudeš platit ty.“

„Určitě je to všechno hrozně drahé, přece mi to nemůžeš jen tak koupit,“ bránila jsem se, ale můj hlas byl slabý a nepřesvědčivý. Hlava se mi točila. James obrátil oči v sloup.

„Vicky, mám tolik peněz, že bych mohl koupit celé tohle tržiště. Prostě to ber jako dárek, ano?“ navrhl a usmál se.

„Dobře,“ podvolila jsem se s povzdechem. Copak se s ním dalo přít, když se ani neobtěžoval hrát podle pravidel?

Jamesův úsměv se rozšířil. „Tak jaký chléb mám vzít?“

Váhavě jsem pohlédla  na vystavené bochníky. „Já nevím... Tak třeba ten tmavý celozrnný.“ Vzpomněla jsem si, jak otec jednou – bylo mi tehdy asi devět let - přinesl od nějakého svého známého celozrnný chléb z tmavého těsta. Už si přesně nepamatuji jeho chuť, ale vím jistě, že to byla jedna z nejlepších věcí, jaké jsem kdy jedla.

„Takže místo toho bílého chleba tmavý celozrnný, “ řekl James prodavačce. „A taky nějakou proutěnou ošatku, prosím.“

„Samozřejmě,“ odpověděla žena cukrátkovým hlasem a dala se do balení potravin. Zakrátko byla se vším potřebným hotová a já jen šokovaně vytřeštila oči, když nadiktovala Jamesovi cenu celého nákupu. Já sama bych nejspíš musela šetřit aspoň rok, abych si mohla dovolit takovýhle přepych, ale James s klidem vytáhl z kapsy kožený váček a nasypal prodavačce do dlaně několik zlatých mincí.

„Pomůžeš mi s tím?“ zeptal se s úsměvem a přisunul ke mně proutěný košík.

„Jasně.“ Vzala jsem ošatku za jedno ucho, James za druhé a společně jsme se vydali z tržiště pryč.

„Tak děkuju,“ zamumlala jsem rozpačitě, když jsme odcházeli a vděčně se na Jamese usmála. „Nejsem zvyklá na takový přepych.“

James povytáhl obočí a věnoval mi zvláštní pohled. „Tohle je přepych?“

Pokrčila jsem rameny a poprvé si důkladně prohlédla Jamesovo oblečení. Odhadla jsem, že bílá košile a černé kalhoty – jistě z nesmírně kvalitního materiálu – určitě musely stát celé jmění. James byl oproti mně a mé rodině neskonalý boháč. Jako ostatně každý.

„Pro tebe asi ne,“ zamumlala jsem a soustředěně u toho hleděla na zabalené potraviny v proutěném košíku, abych se znovu nemusela setkat s Jamesovýma hypnotickýma očima. „Ale já si obyčejně nemůžu dovolit koupit ani ten kozí sýr. A hrušky nebo jablka máme jen v létě ze zahrádky.“

„To je mi líto.“ Zvedla jsem oči a lhostejně pokrčila rameny.

„To nic, všichni nemůžou být bohatí a spokojení. A žít v chudobě není zase tak strašné, po čase si zvykneš.“

Jamesovo dokonalé obočí se stáhlo k sobě. „Stejně to není spravedlivé.“

Odevzdaně jsem si povzdechla. „Život není spravedlivý, Jamesi."

Ještě v tom samém okamžiku se ode mně odvrátil a soustředěně se zadíval před sebe, ale já si přece jen stačila všimnout, jak se mu podivně, téměř bolestně zablesklo v očích.

„Ano, já vím,“ souhlasil tiše a mě překvapila hořkost, která zaznívala z každého jeho slova. „Vím, že život není spravedlivý. Myslím, že lépe než kdo jiný.“

Než jsem se stačila zeptat, co tím myslí, znovu se ke mně natočil tvář. S hranou nenuceností se usmál a rychle změnil téma. „Máš sourozence?“

Chvíli jsem váhala s odpovědí a přemýšlela, proč pořád mluví tak tajemně a v hádankách. Napadlo mě, že možná má bolestivou minulost, na kterou chce zapomenout a já nemám právo nutit ho otevírat staré rány. Rozhodla jsem se tedy, že bude lepší nevyzvídat.

„Vlastně ne,“ odpověděla jsem popravdě. „Měla jsem mít o tři roky mladšího bratra nebo sestřičku, ale rodiče mi vyprávěli, že máma o to dítě ve čtvrtém měsíci přišla.“ Sama jsem se divila, jak Jamesovi bez problémů sděluju všechny možné detaily ze svého dřívějšího života. Co když je použije proti mně? Ale ne, to by neudělal. Za ta léta kdy se mnou lidé okolo zacházeli jako s vyvrhelem, jsem se naučila dvě důležité věc: nevěřit hned tak někomu a umění poznat, když mě chce někdo zneužít. Bylo to zvláštní, ale u Jamese jsem si byla naprosto jistá, že mě nezradí.

„A co ty?“ zeptala jsem se po krátké odmlce. Všechno co se Jamese týkalo, mě zajímalo tak moc, že to až hraničilo s posedlostí.

Téměř neznatelně sebou cukl. „Ne, nemám,“ odpověděl vzápětí tak klidně a nevzrušeně, až mě napadlo, jestli jsem si to škubnutí předtím nevymyslela.

„Tady jsem doma,“ poukázala jsem po chvíli, když jsme došli k nízkému domku se značně oprýskanou žlutou omítkou.

James ohodnotil dům rychlým pohledem. „Ach, to je... hezké.“

„Ha, ha, ha,“ pronesla jsem skepticky. „Neříkej.“

Pohled, který mi věnoval, působil téměř uraženě.

„Já to myslím vážně. Mám na tebe zítra zase čekat před školou?“ Jeho nabídka mě zaskočila stejně jako potěšila. No, potěšila je asi slabé slovo. Vlastně jsem byla strašně šťastná, že ho baví se mnou trávit čas a myslím, že z mého nadšeného „samozřejmě“ to šlo velmi dobře poznat.

Okamžitě jsem si v duchu vynadala, že na sobě nechávám tolik znát, jak moc na mě Jamesova přítomnost působí.

„Pokud teda přežiju zítřejší setkání s Davidem. Myslím, že to jak jsi ho ráno ponížil, nenechá jen tak,“ dodala jsem ironicky, ale ve skutečnosti jsem se vážně trochu bála, jak se David zítra zachová. Jamesova tvář okamžitě potemněla.

„Jestli si něco zkusí, prostě mi to řekneš a já ti slibuju, že to bude naposled, kdy něco takového udělá,“ slíbil hrozivým tónem a mě vyděsil jeho zuřivý výraz. Byl to výraz zabijáka. Téměř šílence. A byl tak děsivý, že mě donutil o krok couvnout.

Během okamžiku - když viděl, jak se tvářím – se jeho tvář vrátila do normálu. Chvíli si měřil můj jistě vystrašený obličej a pak se rozesmál.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se, stále se smíchem.

„To nic,“ zamumlala jsem. „Jen to chvíli vypadalo, že máš v plánu Davida zabít.“

Jenom se usmál. „Tak se uvidíme zítra.“

„Zítra,“ souhlasila jsem. „A děkuju. Dneska jsi mi vážně pomohl.“ Váhavě jsem se naklonila k Jamesovi blíž. Zatvářil se zmateně, zřejmě nechápal, co se chystám udělat. A tak jsem se naklonila ještě blíž a - dřív než jsem si to stihla rozmyslet - vtiskla mu rychlou pusu na tvář.

James ztuhl a jenom na mě zíral šokovanýma a zároveň úplně prázdnýma očima. Rozpačitě jsem se usmála, rychle vklouzla do dveří domu, zavřela je za sebou.

Opřela jsem se o ně a zírala na bílou stěnu před sebou. Co jsem to proboha udělala? Pravdou bylo, že mě James rozhodně přitahoval. Byl krásný, milý a choval se ke mně opravdu laskavě. Ale přesto... Bylo možné, abych se tak rychle zamilovala?!

Autor: Victoria1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná a tajemná láska - 4. kapitola - Láska nebo přátelství?: