Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná 2. kapitola

V téhle kapitolce Alice nepřestává otravovat. Belle jde už opravdu na nervy. Ale co je horší? Všichni Cullenovi jsou stejně otravní... Jinak Bella dostává své první vize. Co vidí a jak to dopadne si přečtěte sami. Prosím, zanechte komentář.

28.03.2010 (11:15) • VerunkAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1398×

2.kapitola – Co když mně to nezajímá?

Hned, jak skončila hodina, otravovala dál.

„Ty tady bydlíš? A jezdíš autem nebo chodíš pěšky?“

Starej se o sebe a nech mně na pokoji! Jasný?“

„Já, ale třeba nechci. Já se chci s někým zdejším bavit.“

„Tak nelez za mnou, mně tady nazývají Temnou. Běž třeba za Jesiccou, Angelou nebo Lauren.“

„Já se chci bavit s tebou.“

„Ale já ne. Hej ty, nemohl by sis jí odvést?“ kývla jsem bradou k tomu klukovi.

„Ne, Jaspere. Já chci být u ní do té doby než mi odpoví.“

Kašlala jsem na ty dva a vydala se rovnou na další hodinu. Matematiku. Tady jsem seděla vepředu. Rychle jsem se posadila, protože co kdyby náhodou se mnou měli u tuhle hodinu. Naštěstí nepřišli, ale i tak se ve třídě objevila nová tvář. Byl to nějaký hromotluk.

Bez jediného slova si sedl na židli vedle mě.

„Copak nemůže být jediná hodina, aby mně někdo neotravoval?“ zabručela jsem.

„Už to tak bude holka,“ kýval hlavou.

„Ty asi patříš k tý otravný elfce a divnýmu blonďákovi, co?“

„Jak jsi to uhodla?“

„Jsi stejně otravný jako oni. A navíc sedíš u mě a bavíš se se mnou,“ vyčetla jsem mu a zazvonilo. Do třídy vstoupila učitelka a zavolala si hromotluka k tabuli, aby se představil.

„Ahoj, jsem Emmett Cullen,“ řekl stručně a posadil se zpět ke mně.

Celou hodinu byl potichu a zapisoval si poznámky z učitelčina výkladu.

Po zvonění jsem se vydala na španělštinu a pak na angličtinu. Tam jsem se potkala s neznámou blondýnou. Byla krásná a pyšná, ale i ona si sedla vedle mě.

Sotva jsem vešla do jídelny, už na mě mávali a volali všichni ti otravové. Dělala jsem, jako že je nevidím a sedla si k ,,mému stolu“. Vyndala jsem oběd a začala ukusovat. Všichni se vydali za mnou.

„Co ty tady takhle sama?“ ptal se Emmett, kluk z matematiky.

„To není tvoje věc, tak se starej sám o sebe,“ odpověděla jsem plná vzteku.

„Ale no tak, Bello, nevztekej se,“ chlácholila mě ta blonďatá.

„Starejte se všichni o sebe a nechte mně být,“ zvedla jsem se a odcházela. Ale zachytila mně nějaká ledová ruka.

„Co ti je?“ zeptal se neznámý hluboký hlas.

Bez jediného slova jsem se mu vytrhla a šla na tělocvik. Loudala jsem se a dojídala oběd.

Vešla jsem do šatna, kde ještě nikdo nebyl a šla rovnou do koupelny, tam jsem se totiž převlékala. Svezla jsem se na zem a přemýšlela.

Chvilku po mě vešel do šatny někdo další.

„Nechápu, co jí na nás tak vadí,“ nadávala Alice.

„Alice, musíš pochopit, že je to první člověk se kterým se bavíme. A nebo ji vystrašil Jasper,“ odpověděla jí blonďatá Rosalie.

„Nebo Emmett,“ dodala Alice a obě se tomu zasmály.

Rychle jsem se převlékla a vyrazila do haly. Když mně uviděly v šatně, obě zmlkly.

„Bello, ty jsi ty-ty-ty jsi byla v koupelně?“ koktala Rosalie.

Nezastavila jsem se dřív než v rohu tělocvičny. Tam jsem sedávala a čekala každý tělocvik, tak proč to teď měnit.

Ale když jsem naštvaná, tak běhám, proto jsem se dala do běhu. Pětkrát jsem oběhla tělocvičnu a náhle se mi zatemnilo před očima. Zastavila jsem se, nahmatala stěnu a pak jsem sklouzla na zem.

-Byla jsem tam já, celá v barevném oblečení a pak nějaký krásný kluk. Bronzové vlasy zdobily jeho dokonalý obličej. Oči byly topazové.

Pobíhali jsem po louce a všude okolo nás kvetly květiny. Smáli jsme se a spadli do trávy.-tam ten krásný obraz skončil.

„Bello, co ti je?“ volal na mně Emmett. Nereagovala jsem.

-Obrovský bílý dům. Zase já a ten kluk. Byli tam také všichni noví otravové z dnešního dne. Pak nějací, zřejmě manželé, mohlo jim být okolo třiceti.

Všichni jsme se pošťuchovali a smáli. Ti manželé nás několikrát pokáraly.- to byl druhý obraz.

Někdo mně chytl za ramena a třepal se mnou. ,,Bello, jsi v pohodě?“ ptal se opět Emmett.

Zatřepetala jsem víčky a otevřela oči.

„Vy znáte nějakého krásného kluka s vypracovaným tělem, topazovýma očima a bronzovými vlasy?“ zněla má otázka.

„Podle popisu to vypadá na Edwarda,“ brblala Rosalie.

„Kde jsi ho viděla?“ ptal se Jasper se zájmem.

„To, já, no, viděla jsem ho na obrázku.“

„Kde?“

„V mé hlavě,“ odpověděla jsem a tváře se mi zalily červenou.

„Ty a Edward jste na nějaké louce blbli. Smáli jste se a pak spadli rovnou na zem. A pak, no…“ usmála se rozpačitě Alice.

„Ale jak to víš?“ divila jsem se. Ona jen pokrčila rameny.

„A pak jste byli u nás doma. Edward tě představoval Carlisleovi a Esmé. Vy dva a my ostatní jsme blbli,“ dopověděla.

„Alice, ty mi čteš z hlavy, nebo co?“

„To zase ne.“

-Seděla jsem v tmavé místnosti, ruce ovinuté okolo kolen a tiše naříkala,,Ne, Edwarde, ne.“ Okno bylo otevřené a dovnitř foukal studený podzimní vítr. Listí tancovalo divokým tancem. ,,Ne, vrať se!“ volala jsem zoufale.

„Co to s ní je?“

„Asi má vize.“

„Ale vždyť je člověk.“ namítla Rosalie.

„Alice taky měla vize už jako člověk,“ odpovídal jí někdo šeptem.

„Bello, já, nevím jak ti to mám říct,“ začala náhle Alice.

„Co jsi viděla?“ odstrčila ji Rosalie.

„Já, viděla jsem sebe. Byla jsem ve svém pokoji a volala na Edwarda, ať se vrátí. Byla jsem tak zoufalá…“ ztichla jsem.

„Bello, mohla bys sem jít?“ volala na mně Jessica od šatny.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se, když se zavřely dveře do haly.

„Jak to, že se ti noví baví zrovna s tebou?“ vyštěkla.

„Jessico, jestli tě trápí zrovna tohle, tak stejně jsem se chtěla odstěhovat, takže tě to už nemusí trápit.“

„No jen aby.“ Vyšla ze šatny. Všechny naše spolužačky hádku bedlivě sledovali, div že ne s otevřenou pusou.

Po tělocviku jsem se rychle převlékla a vydala se rovnou k autu. Přímo vedle něho stálo červené Porsche. Nasedla jsem a vyjela od školy.

Autor: VerunkAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: