Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná, 11. kapitola

Posadila se vedle mě.

„Ahoj, Bello,“ nepřestávala se usmívat.

„Nazdar, Alice,“ ušklíbla jsem se.

„Co ty tady?“

„Letím domů, co jiného bych tu teď asi dělala?“

„Ty studuješ v Itálii?“

„Jo, copak ti to tatíček neřekl?“

„Ne. A kde máš, ehm, kamaráda?“

„Myslíš mého kluka Jaka?“

„Ano, toho myslím,“ pokývala hlavou.

„On se choval hrozně divně. Řekl mi, že by se chtěl se mnou vrátit, ale nemůže. Nechápu ho.“

„No, co to máš v ruce?“ zadívala se na obálky.

„O to se nemusíš starat!“ odsekla jsem jí dost hlasitě.

„Tak to promiň.“

„Ne, já bych se měla omluvit. Promiň mi to.“

„V pořádku.“

„Já, něco jsem si nechávala u otce ve sklepě. Mám tam takovou krabici, ve které mám věci z dětství. Schovávám si tam nějaké hezké věci, vzpomínky…“ odmlčela jsem se. „Na vrchu té krabice jsem dnes našla tyhle obálky a teď jsem si je chtěla přečíst.“

„Mohu se na ně podívat?“ zeptala se.

„Ehm, ano,“ nejistě jsem přikývla. A podala jsem jí celý svazek. Ona stáhla gumičku a pečlivě si prohlédla každou obálku. Sama pro sebe si přikývla. Pak mi je vrátila.

„Myslím, že bys měla něco vědět.“

„Tak mi to řekni,“ vybídla jsem ji.

„Měl by ti to vysvětlit někdo jiný.“

„A kdo?“

„Edward.“

Cože? Edward Cullen? „To je vtip?“

„Myslíš si snad, že žertuji?“

„Jo!“

„No, nejlepší by bylo, kdyby sis sedla k nám,“ kývla hlavou směrem ke své rodině.

„Alice, já nevím.“

„Bello, došlo k nedorozumění a já ho chci vyřešit,“ stála si za svým.

„Tak dobře,“ přikývla jsem. Usmála se a vzala mě za ruku. Já jsem si pobrala všechny své věci a následovala ji.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem jejich rodiče.

„Bello, mohla bys mi tykat? Necítím se staře,“ zaprosila Esmé, jejich adoptivní matka.

„Dobře,“ usmála jsem se na ni. Alice mě posadila vedle sebe. Z její druhé strany seděl Jasper a pozoroval mě.

„Bello! Já tě tak rád vidím!“ objal mě hromotluk Emmett.

„Ahoj.“

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Rosalie.

„Ehm, Alice, neříkala jsi, že mi to má někdo vysvětlit?“

„Ano.“

„Ale on tu nikde není.“

„Neboj, přijde,“ slíbila. Opřela jsem se a po chvilce mě zmohla únava. Zavřela jsem oči a usnula.

„Ahoj,“ pozdravila Alice šeptem.

„Ahoj,“ odpověděl jí známý, sametově hrubý hlas. „Co tu ona dělá?“

„Coby, vrací se do školy,“ vysvětlila Alice. Ta ona jsem byla já.

„Ona studuje v Itálii?“

„Zná Ara, Jane a Aleca,“ promluvil Carlisle šeptem.

„Jak to?“

„Aro je ředitelem jedné školy ve Florencii a Jane s Alecem jsou její spolužáci a kamarádi.“

„Ty zrůdy tam studují?“ hněval se.

„Edwarde!“ okřikla ho Esmé šeptem. Takže byl můj odhad správný.

„Promiň, mami.“

Otevřela jsem oči.

„Bello, nechtěli jsme tě vzbudit,“ ozvala se po dlouhé době Alice.

„To nic.“

„Edwarde, řekla jsem Belle, že jí to nedorozumění vysvětlíš,“ otočila se Alice na svého bratra.

„Co?“

„Všechno a dopisy ještě nečetla.“ Takže ty dopisy byly od něho? Edward si povzdechl.

„Edwarde, klidně běžte někam jinam,“ promluvila Esmé. Edward jen přikývl a vydal se k místu, kde jsem seděla předtím, než mě Alice odvedla. Posadila jsem se vedle něho.

Nejprve se chvíli díval z okénka, ale pak se otočil a díval se mi přímo do očí. „Víš, oni to hrozně zveličují. V podstatě o nic nejde.“

„To je jedno.“

„Pamatuješ si, jak jsme se spolu procházeli?“ Čekal, než přikývnu. „Už tam ses mi zalíbila. A pak, když jsem tě viděl ve škole s Emmettem, bylo mi jasné, že s tebou chci chodit. Při obědě, jak jsem šel s Emmettem na chodbu, tak mi řekl, že si myslí, že by ses mi mohla líbit. Když jsem mu řekl, že se mi opravdu líbíš, byl hodně nadšený.“

„A pak jsi to řekl Alici.“

„Ano. I ta z toho byla nadšená. Věděl to každý z mé rodiny. A pak se to všechno pokazilo. Pamatuješ si na náš kratičký rozhovor?“

„Ano.“

Zasnil se. „Bello, my nemůžeme být kamarádi.“

„Proč ne?“

„Zkrátka to nejde.“

„Dobře.“

A tak jsme si připomněli můj poslední den s ním na střední škole ve Forks.

„Já jsem si myslela, že chceš chodit s Jessicou.“

„Ale bylo to úplně jinak.“

„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“

„I já.“

„A co s námi bude teď?“

„S námi?“ nechápal mou otázku.

„Ano. Musím přiznat, že ty ses mi taky líbil.“

„Vážně?“ nevěřil mi.

„Vždyť ve škole nebyla jediná holka, které by ses nelíbil.“

„To jsem netušil.“

„Takže, jak to tedy bude s námi?“ zeptala jsem se znovu.

„Já nevím,“ povzdechl.

„Proč vlastně letíte do Florencie zrovna dnes, ve stejný čas jako já?“

„Letíme za jedním Carlisleovým známým, abychom si něco vyjasnili.“

„Je možné, že ho znám?“

„Ano. Je to Aro Volturi,“ přikývl.

Ředitel naší školy, co ten s tím má společného? Podívala jsem se na zbytek jeho rodiny. Všichni po nás koukali s širokým úsměvem, ale když si všimli, že je pozoruji, dělali jakoby nic.

„Chceš si sednou zpátky ke Cullenovým?“

„Třeba.“

A tak jsme si to s Edwardem vyříkali…