Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 4. kapitola

02.12.2012 (19:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1783×

„Chytni mě za ruku,“ zašeptal nadšeně a natáhl ke mně tu svou velkou tlapu. Zaskočeně jsem se na něj zadívala. O čem to mele? Proč bych jako vůbec měla? Zpozoroval můj výraz a pochopil, takže hned dodával na vysvětlenou. „Jsme přece pár,“ pronesl spokojeně a já si povzdychla. Tohle ještě bude příšerné peklo. Zvlášť díky jeho chování – přílišného perfekciosmu ohledně našeho rádoby vztahu.

Nešťasně jsem se zajíkla, ale přece jen váhavě natáhla svou ruku směrem k němu. Než jsem se stačila duševně připravit, že se právě víceméně dobrovolně nechám vést za ruku přes školní pozemek k budově, už tak dávno učinil. Byl rychlý, chňapl po mé dlani a bylo to.

Šli jsme v ruku ruce. Po školním pozemku. Rosalie Haleová a Emmett Cullen.

Ne, idylická blbost.

To já celé dvě minuty žalostně kňučela odporem a on mě zaslepen radostí táhl na místo, kde jsem měla první hodinu.

Bylo těžké při těch rozporuplných pocitech každou chvíli kouzlit na tváři alespoň trochu přijatelný a uvěřitelný úsměv, který by všudypřítomné zvědavé přihlížející přesvědčil, že jsme spolu opravdu šťastní. On zjevně byl, aniž by něco musel hrát, což jsem opravdu nechápala, ale já se tedy rozhodně musela přemáhat...

Když se i se mnou došoural ke dveřím do třídy, začal se loučit a vyzvídat poslední hodinu před obědem, aby mě mohl vyzvednout a my na něj šli společně. Dokonce se pokusil o pusu – zaznamenala jsem, jak se přibližuje jeho tvář, ale včas jsem ho zarazila.

„Co blbneš? Až tak to teda přehánět nebudeme, na to zapomeň,“ zasyčela jsem podrážděně. Byl až moc troufalý. Pokrčil rameny bez jediného uraženého pohledu.

„Hezký den, zlato. Uvidíme se později,“ ohlásil o dost hlasitěji, než by musel a naši diváci překvapeně zírali ještě víc.

„Pa,“ špitla jsem a stydlivě sklopila pohled, aby to na ně zapůsobilo ještě realističtěji. Pak jsem se vydala do třídy na své místo vedle Jimma.

„Nazdar, Rose, miláčku,“ spustil obvyklý pozdrav a objal mě, zatímco jsme se políbili na obě tváře. „Jak se máš? Vypadáš nějak sklesle,“ prohlížel si mě starostlivě a já to raději prozatím jen odmávla rukou.

„Jakou jsi měl neděli? Tak co, byli jste s Mattem na té večeři?“ začala jsem se zvědavě vyptávat na jeho včerejší rande.

Přikývl a protočil oči.

„Proč jsi mi potom nezavolal, abys mi všechno řekl?“ lehce naštvaná jsem na něj vybafla. Takhle jsme to přece dělali. Když se jeden z nás potřeboval někomu svěřit o trápení s kluky, ten druhý tu pro něj byl. Kdykoliv. A tak to neplatilo jen o přítelích, ale taky ve všem jiném.

„Nestálo to ani za řeč, Rose,“ uchichtl se nervózně. Prsty pravé ruky poklepával o lavici, což bylo chování, které naznačovalo, že něco nedopadlo podle jeho představ. To samozřejmě podnítilo moji zvědavost.

„Co se stalo? Jak to všechno dopadlo? Skončili jste aspoň u pusy?“ vyzvídala jsem, celá jsem hořela nedočkavostí, až mi všechno povypráví.

„Kdyby aspoň pusa...“ protáhl otráveně, ale naštěstí hned pokračoval. „Byl úplně nepoužitelný. Nudný, příliš vážný,“ stěžoval si.

„Ale ne,“ přidala jsem se k němu a chlácholivě ho pohladila po rameni. „Chudáčku můj malý. Jak to? Vždyť vypadal, že je tak fajn. A jakou práci jsme si dali oba dva, než se nám ho podařilo dostat přímo na tu pitomou večeři!“ syčela jsem naštvaně, zatímco on vypadal sklesle.

„No právě,“ šept zahanbeně.

„Jimí, klídek. Byl to očividně blbec. Ty si zasloužíš lepšího,“ chlácholila jsem ho a on na mě upřel své podivně zbarvené oči.

„Fakt si to myslíš?“ zvědavě přemítal a já měla vyhráno – v této fázi už byl dávno za vodou, začínal si věřit a věřit i mým slovům.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se na něj a on mě s tichý díkem znovu objal.

„Fajn, u mě jsme skončili,“ prohlásil spokojeně, když byl zase plný svého sebevědomí, které rozhodně měl mít proč. Z fleku by mohl dělat modela, a to na cokoliv. Vlastnil tak akorát opálenou pokožku, byl vysoký, s lehce vyrýsovanými svaly, obličej jako obrázek – rovný nos, rty přiměřeně a souměrně plné, pár pih na tvářích, úžasně zelené oči orámované přírodně dlouhými řasami. Navíc tmavě hnědé, lehce zvlněné vlasy. Z jeho slov šlo lehce poznat, že právě teď se hovor stáčí ke mně... Ajaj. „Co ty? Cullen? Od kdy, prosím tebe?!“

No, neříkala jsem to?

„Jak to víš?“ zkusila jsem opatrně s vidinou, že bych ze všeho nějak vybruslila. Já vím, hrozně naivní.

„Ráno. Před školou. Drželi jste se za ruce. Jako první mi o tom psala Victoria, ještě než jsem vyjel z garáže našeho domu, pak se o tom samém v textovce zmiňovaly Beatrice a Suzanne. Ve škole se mi to osobně snažili říct Katie, Dereck, Phil, Melissa a Holly. Takže to ví očividně celá škola. A mně jsi to ani dřív než ostatním neřekla,“ uraženě mě obviňoval.

Sakra, až takhle moc rychle?!

„Jak ses sem dostal za pět minut?“ vyhrkla jsem zaskočeně místo toho, abych mu vysvětlovala všechno, co se stalo.

Zaraženě si mě prohlédl, očividně chvíli nechápal, o čem brebentím. Pak mu bliklo a on si uvědomil. S tiumfálním úsměvem pokrčil rameny. „Mám nové fáro.“

„Cože? Od kdy ty ulítáváš na autech tolik, abys jich potřeboval víc než dvě?“ překvapeně jsem zírala. Teď mě fakt dostal.

„To ne, nezměnil jsem se. Ale taťka si pořád myslí, že jsem opravdový muž a musím okouzlovat nejen svoji přítelkyni Rosalie, ale i další dívky,“ snažil se napodobit hlas pana Collerta a mě tím rozesmál. No jo, tím by se všechno vysvětlilo, protože jeho otec prostě a jednoduše takový opravdu byl. Žil v domnění, že jeho syn není homosexuál, což jeho máma věděla, a všech těch náznaků z Jimmyho chování si vůbec nic dohromady nespokládal. A já mu pomáhala – čas od času, když byl jeho táta doma, zašli jsme k nim a dělali, že tvoříme pár. Nebylo to nic těžkého, stačilo se před ním držet za ruce, Jimmy mě jednou líbnul do vlasů a on byl na svého syna pyšný.

„Konec tlachání o autě. Pak ti ho samozřejmě detailně popíšu, protože mi teď barvou ladí k té nové bundě, co jsem si nedávno pořídil. Ale teď se pěkně vraťme k tvému podivném vztahu s Cullenemm,“ zlomyslně se usmál.

Povzdechla jsem si, přesto jsem však moc dobře věděla, že by to ze mě dřív nebo později vymámil. Nahnula jsem se víc k němu, aby slova mířená jeho uším nezaslechl ještě někdo navíc. On jediný to vědět může, plně jsem mu důvěřovala jako nikomu jinému na světě. „Není to tak, jak to vypadá. Jen to hrajeme – respektive hlavně já to na všechny hraju,“ vysvětlila jsem, ale jemu to samozřejmě nestačilo. Vyjeveně na mě zíral, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Ale já se bláznem stala už dávno. Tehdy, když jsem se s budoucím tatínkem vyspala...

„Proč to proboha děláš?“ vyjekl. Ohradila jsem se zasyčením, aby ztichnul, protože většina třídy na nás upřela své oči ještě značněji než do té doby.

„Jsem s ním v jináči,“ šeptla jsem zahanbeně a jemu vypadly oči z důlků na zem. A to fakt nekecám, protože tak vypleštěné oči jsem ještě nikdy neviděla. Neustále přeskakoval pohledem z mého břicha do mého obličeje a měřil si mě, jestli mu náhodou nelžu.

V tu chvíli vtrhla do třídy profesorka Omersonová a všichni ztichli. On musel taky, na pár minut jsem tedy byla zachráněna.

Nebo jsem si to mylně myslela. Hned odněkud utrhl kus papíru a začal na něj něco svým úhledným písmem rychlostí blesku psát.

Tohle je vážně nepovedený fór! Protože jinak...! Ježíši, myslíš to vážně?!

Významně jsem přikývla, aby pochopil, že tohle je realita. Vykuleně mi vytrhl papír z ruky a znovu na něj začal vypisovat všechny své otázky. Tohle bude ještě dlouhá hodina... A nejen díky nudnému výkladu Omersonové...

Po čase pochopil, uvěřil. A litoval mě. A já si ráda vyslechla, že jsem chudinka a on pitomec, ale že to nakonec nějak zvládnu a nakopu i přesto všem včetně jemu pořádně prdel. Jimmy byl prostě a jednoduše vždycky má nejúčinnější morální podpora. Ostatním jsem totiž nemohla říct ani naznačit vůbec nic. Ani našim společným kamarádkám, protože i když to byly většinou skvělé holky, duše drben se v nich nezapřely. Jimmy byl kamarád od dětství, kterému jsem vždycky mohla věřit. Nejlepší přítel.

Přesto mě před Cullenemm zachránit nedokázal. Ten mi totiž sice dal celé dopoledne pokoj, ale pak stejně opravdu čekal před tělocvičnou, kde jsme měli dvouhodinovku, s nadšeným výrazem, který mu zůstával na ústech stále a mě příšerně iritoval.

„Tak jak ses měla, Rosie?“ objal mě a nedal mi jedinou možnost se od jeho silného těla odtáhnout.

„Do teď docela dobře,“ šeptla jsem si sama pro sebe, ale nahlas řekla úplný opak. „Nic moc, teď už je to lepší,“ vynuceně jsem se usmála a zabořila svou hlavu ještě víc do jeho hrudi. Bolelo to, protože byl tvrdý jako skála. Pravědpodobně teď budu mít díky němu bouli. Kulturista jeden otravný.

Usmál se a přivinul mě k sobě zboku, abychom tak blízko vedle sebe mohli být i po cestě k jídelně. Grrr, byl vážně až moc vynalézavý.

„Kdy hodláš jít ke gynekologovi?“ šeptl mi zvědavě přímo do ucha. Otřásla jsem se, protože ta představa mě rmoutila už nějaký ten čas.

„Nevím. Až to bude vědět máma,“ odpověděla jsem stejně tiše. „Takže alespoň po týdnu našeho chození,“ sykla jsem nešťatně, zatímco on spokojeně přikývl.

„Jsi si teda ale i přesto jistá, že opravdu těhotná jsi?“ zeptal se náhle, stále skloněný u mého obličeje, takže to neměl naštěstí nikdo nepovolaný možnost slyšet. Přihlížející si tak maximálně mohli bláhově myslet, že si povídáme o něčem extrémně soukromém – což si vyvodí, že se bavíme o sexu. Dnešní mládež už je taková.

„Sedm těhotenských testů zcela jasně pozitivních ti nepřijde dost přesvědčivé?“ naštvaně jsem odsekla.

„Samozřejmě že ano. Já se chtěl jenom ujistit, že opravdu budeme rodičové, protože bych se nechtěl radovat předčasně.“ Ne, on fakt není normální. Který kluk by v jeho letech v této době přijal s obrovským nadšením, že je s ním holka těhotná?!

„Proč jsi z toho tolik nadšený?“ plácla jsem tentokrát hlasitěji, ale naštěstí jsem neprozradila něco, co by se přihlížejícím mohlo zdát podezřelé. Naštěstí.

„Jednoduše proto, že jsi to právě ty, která čeká mého prvního potomka. Dítě je dar a nezáleží na tom, kdy se právě rozhodlo přijít na svět. Ono za to nemůže. A už se to stalo, my se spolu vyspali, nejde se vrátit do minulosti a všechno změnit. I když, kdyby to nějak šlo, udělal bych to. Pro tebe. Jsi očividně nešťastná z vývoje situace,“ tiše pronesl a já zůstala němě zírat.

„Asi sis to špatně vyložil. Já si vždycky přála kupu dětí. Děti jsou požehnáním, v tom s tebou naprosto souhlasím. Jen se to všechno nemělo stát tak brzy, ne za takové situace. Kdybych tě milovala, pak by to snad bylo jiné. Jenže...“ odmlčela jsem se a sklopila pohled k zemi. Cítila jsem se špatně, že zase přetřásám téma, které ho raní. Ten jeho bolestný výraz jsem nedokázala snést.

Měla jsem však štěstí, tentokrát se ho to nedotklo. „Věř, že co není, může být. Tak to taky bude,“ prorokoval znovu otravně, ale já mu na to raději nedala žádnou odpověď.

Moc děkuju všem komentujícím! Vážím si vašich názorů, dělá mi radost, že se najde někdo, kdo je ochotný okomentovat kapitoly. :)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 4. kapitola: