Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 3. kapitola

25.11.2012 (20:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1637×

Druhý den ve škole byl... divný. Nebyla jsem zvyklá neříkat každému na potkání úplnou pravdu. Lhát nejbližším, že jsem naprosto v pořádku. Protože já se cítila hrozně, každým dnem hůř a hůř. Ze všeho, co jsem se pokusila sníst, se mi dělalo zle, dost času jsem strávila u umyvadla nebo záchodu, kde jsem obracela to něco málo, co se mi dostalo až do žaludku, nebo se o to alespoň pokoušelo, zpátky ven.

Ničemu nepomáhalo ani to, že Emmett opravdu dostával svého slova – to předvedl hned ráno dalšího dne...

Snažila jsem se hrát, že se nic neděje. Sobě samotné jsem se to snažila nalhávat, stejně tak mámě a tátovi, přestože si mě hned u snídaně měřili podezíravými pohledy, což pravděpodobně vycházelo z toho, jak jsem se oblékla. Jindy jsem o sebe maximálně dbala, potrpěla si na oblečení naprosto stylisticky sladěné do každého detailu, perfektní manikúru, líčení i účes. Jenže najednou mě posedlost po dokonalosti opustila, ze dne na den, překvapivě a náhle. Oblékla jsem si první pohodlnou mikinu, kterou jsem našla, a pravidelně ji nosila maximálně tak, když jsem byla opravdu nemocná a vzhled šel stranou. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než abych už konečně byla v kuchyni a něco pořádného snědla k snídani.

Spořádala jsem několik pořádně propečených kousků slaniny s tousty a míchanými vajíčky, které si obvykle hned ráno dával jedině táta, a já mu tak přímo snědla snídani před nosem, protože přišel o pár minut později a mě ta linoucí vůně tolik vábila, že jsem ani nečekala na svolení. Pochopitelně, že se proto divili a podezírali mě z nějaké podivné nemoci. Tohle chování na mě totiž přirozeně nesedělo.

A já se taky opravdu cítila jinak. Byla jsem pořád hladová a ten pocit byl do té doby něco naprosto nepoznaného. Ani když jsem snědla tisíce kalorií, jenž by mi kdysi vystačily i na celý týden, pořád jsem cítila, že můj žaludek není zcela plný a ke spokojenosti stačí ještě asi dvakrát větší porce. To mě však vyděsilo natolik, abych popadla své věci a vydala se už raději do školy. Už zase se mi dělalo zle a rozhodně jsem se nechtěla přímo před nimi pozvracet. Pak by už pojali pravděpodobně naprosto pravdivé podezření, že jsem těhotná. A byla bych v háji.

Právě jsem se zvedala ze židle a chystala se s nimi rozloučit, když se ozval zvonek a já sebou trhla, hned v tu chvíli mě dostihlo neblahé tušení, kdo se to dožaduje pozornosti. Samozřejmě že jsem se nemýlila...

„Zlatíčko, přijel pro tebe nějaký chlapec,“ zvolal nadšený hlas mámy pár okamžiků poté, co odešla otevřít. Soudě podle tónu na ni opravdu zapůsobil a já se neubránila tichému zasyčení, díky němuž jsem si vysloužila tátův udivený pohled. Přirozeně nechápal moje reakce. Zato však já ano. Co si vůbec dovoluje přijet až sem?!

S velkým rozzlobením jsem mu dala pusu na tvář a vydala se za Cullenem ke dveřím co nejrychleji, aby neměl moc času s mou mámou navázat snad nějaký rozhovor. Tohle mu fakt nedaruju.

Když jsem však přišla k těm dvěma do vstupní, značně velké haly, bylo už očividně pozdě. On se snažil vtipkovat, zatímco máma úspěšně sedala na lep. Nevšimla si dokonce ani mého příchodu, zato však bohužel on ano. Ihned se víc narovnal a pokoušel se mě oslnit svým perfektním chrupem. Dokonce mi šel ještě natolik naproti, že než jsem se stihla trochu rozkoukat, už byla jeho silná paže okolo mého pasu a on mě k sobě tiskl. Mámě začaly oči zářit ještě větším nadšením. Pojala podezření, kterého přesně chtěl docílit a pravděpodobně si moc dobře uvědomoval, že s tím nedokážu něco kloudného udělat.

„To je tvůj přítel, viď?“ vypískla přeslazeně a mně se chtělo začít zvracet ještě víc. A nejlíp rovnou na něho.

Emmett mi nedal jedinou možnost to popřít, byl rychlejší a spokojeně přitakal.

Matka byla v sedmém nebi, hleděla na nás dva jako na obrázek a potěšeně si něco mumlala pod nosem. Proboha, já ho fakt zabiju.

„Víte, paní Haleová, moc rád bych vás víc poznal, ale musím Rosie odvézt do školy, abychom nepřijeli pozdě. Mohli bychom z toho mít průšvih,“ promluvil k ní, jako by se snad opravdu kál a hned pokračoval, „ale určitě vás rád někdy znovu uvidím a víc si s vámi promluvím.“

Máma samozřejmě hned nadšeně začala přikyvovat. Samým vztekem mi začalo být ještě víc špatně. Chtěla jsem odsud vypadnout, přestat hrát tohle divadýlko a pořádně mu nadat, jak si něco takového vůbec mohl dovolit.

Nenápadně jsem ho pořádně bouchla do ruky, aby ji ze mě pustil a obula si první baleríny, které jsem našla. Hned jak jsme vyšli z domu, zase okolo mě ty jeho pracky obmotal, ale zatím jsem se nechala a pokoušela se na rty dostat rádoby šťastný úsměv. Bylo mi totiž víc než jasné, že jsme právě pod drobnohledem mámy. Jistě nás pozorovala z jednoho z oken z jídelny a nutila k tomuto činu i tátu, kterému to však pravděpodobně bylo jedno, ostatně jako vždy. Moc dobře věděl, že po mně kluci dost letí a často se některý snaží vyzvednout mě až u nás doma, ale já to tak vážně neberu a oni se jen přehnaně snaží. V tomhle mi věřil.

Hned jak jsme usedli do jeho auta, jsem chtěla začít nadávat. Jenže mě už zase předběhl.

„Je to všechno tak úžasně idylické, že, Rosie?“ spokojeně se dál usmíval a vypadalo to, že všechna slova myslí naprosto vážně. Tohle bylo vážně postavené na hlavu.

„Tohle je jen nepovedená noční můra. Noční můra, nic víc,“ broukala jsem si potichu a snažila se zhluboka nadechnout, jako by to snad mohlo doopravdy pomoct.

„Ne, je to dokonalá realita, Rosie,“ spokojeně šeptl a jeho obličej se náhle objevil pár milimetrů od toho mého. Jak mě mohl sakra vůbec slyšet? Byla jsem si jistá, že to bylo tak tiše, abych něco mohla slyšet pouze já.

„Radši dávej pozor na cestu,“ odsekla jsem a odtáhla se blíž k oknu Jeepu, abych nemohla cítit jeho dech na mé pokožce. Bylo to až příliš příjemné, což se rovnalo jistému nebezpečí. Těhotenské hormony, ano. Příčina.

Místo další otravné poznámky si překvapivě jen povzdechl a poslechl. Jenže to mi stejně nestačilo, stále jsem byla rozzlobená díky tomu, co se stalo u nás doma.

„Co to mělo znamenat? Proč jsi pro mě přijel, vždyť jsem se tě o to neprosila,“ spustila jsem a naštvaně mhouřila oči, jak jsem si ho přeměřovala a čekala na nějakou z jeho hloupých odpovědí.

„Jsme přece rodina. Máma a táta. Nezapomněla jsi na to samou bolestí z prvních těhotenských týdnů, že ne?“ starostlivě si mě prohlédl, jako by bylo snad těhotenství nějakým druhem blbosti nebo co.

„Proboha, přestaň na mě tak civět,“ zasyčela jsem, když na mě pořád upíral ty své dokonale zbarvené oči. Ten pohled byl až přespříliš intenzivní. „Jsem naprosto v pohodě, ten pomatenec z nás dvou jsi jedině ty. Jak jsi mohl mojí mámě navykládat, že jsi můj přítel? Zrovna ty?!“ pohrdavě jsem zafuněla.

„Ále nepovídej, Rosie,“ absolutně se nenechal vykolejit. „Stejně ti ani nic jiného než být se mnou nezbývá. Je to pro dobro toho mrněte a vlastně i tebe samotné. Očividně potřebuješ čas, ale buď si jistá, že dřív nebo později – a já si stejně myslím, že to bude dost brzy –, se do mě zamiluješ,“ prohlásil sebevědomě a zase se usmíval jako měsíček na hnoji. Jeho ego bylo očividně obrovské a potřebovalo by pořádně zredukovat.

„Tak na to raději hned zapomeň. Nikdy s tebou nebudeme. Ani já, ani miminko. Hned jak to bude možné, postavím se na vlastní nohy a ty jej budeš moct vídat, ale rozhodně s námi nebudeš i bydlet,“ pronesla jsem rozhodně a on se překvapeně zamračil. Něco takového pochopitelně nečekal. „Teď bude asi opravdu výhodnější na naše rodiče hrát, že jsme do sebe opravdu zamilovaní, pak nám možná rychleji prominou. Někdy během těhotenství se rozejdeme, bude to méně nápadné a pro ně i méně bolestivé. Nebo si to tak alespoň myslím,“ obeznámila jsem ho se svým plánem.

Pokrčil rameny, očividně si stále myslel svoje a věřil v to, že bych ho kdy vůbec mohla mít ráda. Jak naivní. „Tak to budeš ale muset hrát i ve škole,“ pronesl nadšeně a ve mně hrklo. Vždyť měl pravdu, tohle jsem jaksi nedomyslela. „Protože jinak by se mohli dozvědět, že to s námi dvěma nebude tolik horké, když spolu ani nechodíme ven a ve škole se chováš, jako bys mě snad ani neznala,“ dodával s triumfálním výrazem a ve mně se všechno začínalo pozvolna vařit. On měl vážně pravdu!

„Hm,“ nasupeně jsem přikývla. „Jenže opravdu nevím, jak to zvládnu. Jak mám hrát, že bez tebe nemůžu snad ani žít, když tě upřímně nenávidím?“ zasyčela jsem jedovatě s úmyslem co nejvíc mu ublížit.

Povedlo se, jeho jindy spokojená tvář se zakabonila a proměnila v zamyšlený se stopou smutku. Překvapivě mi to neudělalo tolik dobře, jak jsem očekávala. Měl mě zalít pocit uspokojení, kdy jsem si měla přímo užívat jeho trápení. Jenže mně se to nelíbilo. Neměla jsem jako mávnutím lepší náladu a dokonce jsem se cítila špatně, jako by mě snad chtěly dohonit výčitky, že za jeho náhlou změnu nálady můžu já. Co se to se mnou kčertu děje? Ach, už vím. Samozřejmě že za to můžou ty těhotenské hormony...

„Promiň, nechtěla jsem, abys byl smutný. Přehnala jsem to,“ vysoukala jsem ze sebe, ačkoliv to šlo ztuha. Nebyla jsem zvyklá někomu se omlouvat, ale tentokrát mi to bůhví proč přišlo docela opodstatněné.

Přikývl a lehce se zase usmál. „Třeba se přece jen nebudu mýlit a později si mě oblíbíš, Rosie,“ snažil se prorokovat a já to tentokrát nechala bez komentáře.

„Tak pojď, můj příteli,“ protočila jsem oči a vystoupila z auta, protože už jsme několik minut stáli na školním parkovišti. Už i takto jsme měli alibi, protože nás vidělo několik desítek studentů, jak spolu sedíme v jednom autě. A protože on byl oblíbený fotbalista a já roztleskávačka, bylo víc než jisté, že o tom i do posledního zaměstnance školy už všichni ví.

Hrozně moc znovu děkuju za kometnáře. Počet zobrazení byl i u druhé kapitoly překvapivě velký, komentářů opět málo. To mě často přivádí k přemýšlení o tom, zda není povídka nějak nevyhovující, špatně napsané nebo něco v tom smyslu. Protože já bych i přesto ráda za kritiku, názory, rady. Ty přece člověku pomohou nejvíc... Nicméně do ničeho nikoho nebudu tlačit.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 3. kapitola: