Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 2. kapitola

20.11.2012 (07:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2273×

Snažila jsem se ho okázale přehlížet, nevnímat ho, pouze svůj dech udržet vyrovnaný a myšlenky čisté bez poskvrnky zloby. Ta teď byla společně s ním mým největším nepřítelem, nesměla jsem povolit, aby se mě nějak přespříliš často zmocňovala, protože to by mohlo děťátku ublížit. Ať už byl otec jakýkoliv, mohla jsem si za to sama, to malé na tom nemělo žádný podíl. Vzniklo díky nám. Zrodilo se ve mně něco posvátného, něco, čeho bych si měla vážit. Přestože za pomoci toho budižkničemu.

„Rosie, no tak, zlato," brebentil dál a přibližoval se – to jsem poznala díky jeho dechu, který jsem ucítila na své kůži tak, že jsem se musela otřást. Nevím, co měl v plánu udělat, já se však neohlédla a ještě víc zrychlila krok. V tu chvíli jsem se jedině v duchu proklínala za to, že jsem zaparkovala tak daleko, a tak jsem nyní musela přejít na druhou stranu parkoviště a on má tak šanci mě dohonit, protože to bohužel byl Emmett Cullen. Ten sportovec, pro kterého to byla hračka.

„Počkej na mě, musíme to přece nějak víc probrat," prohlásil a tentokrát už po mně i jeho velká dlaň chňapla. Chytl mě za rameno, stáhl zpátky a přetočil čelem k sobě za jedinou vteřinu. Páni, z toho rychlého pohybu se mi náhle udělalo mdlo. Nohy mě přestaly poslouchat, vypovídaly službu a já cítila, jak se mé tělo připravuje k sesunu k zemi. Z jeho sevření mé tělo vyklouzlo a já se stačila na drsný pád připravit pouze slabošským zavřením očí.

Trvalo už minimálně týden, kdy mi stačilo málo a hned se dostavila nevolnost a pokusy mdlob, avšak teprve včera jsem přišla na důvod všeho toho dění. Těhotenství mě přivádělo často na pokraj snesitelné bolesti už teď, na pouhém začátku.

Pořád jsem očekávala drsné přistání na zem, které mi způsobí v tom lepším případě pouze modřinu, ale až po chvíli jsem si uvědomila, že něco takového už by se přece dávno stalo. Náraz by přece netrval tak dlouho.

„Rosie, jsi v pořádku?" ozval se těsně u mého ucha jeho hlas a já sebou zmateně trhla. Cožpak ještě před malou chvílí nestál a jen přihlížel, jak se sunu k zemi? Pomalu ale jistě se mi do nohou a nakonec přece jen i do všech končetin začal dostávat znovunalezený cit a já se nestačila divit. Cítila jsem jeho paže, pevně mě svíral tak, že jsem nestála, ale nechala se nést – cítila jsem lehký vánek při jeho chůzi, což mě přimělo vylekaně otevřít oči, abych věděla, kam mě to nese.

„Jsem v pohodě, hlavně mě pusť," zaškemrala jsem co nejvíc milým hláskem, aby mě opravdu poslechl, protože jsem v jeho náruči nechtěla být ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Nesl mě sice směrem k mému autu, ale já chtěla raději po svých – bylo mi více než nepříjemné, když se naše těla dotýkala. A o to víc, když jsem si až moc dobře uvědomovala, že je to jen z jednoho jediného důvodu – přitažlivosti. Stačil jeden dotyk a okamžitě se z něj stal intenzivní... Naštěstí však vždy hned reagoval i mozek...

„Já nevím, jestli bych měl," laškovně se usmál, když zpozoroval, že už je mi opravdu líp a on může bezstarostně vtipkovat. „Takhle to přece jen bude bezpečnější, nemyslíš?" šeptl nadšeně a jeho krok z vteřiny na vteřinu extrémně zpomalil.

Já toho chlapa fakt zabiju!

„Okamžitě mě pusť, nebo ti udělám ze života ještě větší peklo, než jsem doposud plánovala!" vyjekla jsem, přestože jsem byla odhodlána svoji výhrůžku prezentovat mnohem lépe. Nepovedlo se, a ani nezabralo. Dál se pochechtával.

„Nebojím se tě, Rosie," našpulil rty a usmál se jako sluníčko. Jeho obličej byl při tom výrazu překvapivě roztomilý, ale já dál zůstala neoblomná. Když si něco zamanu, musí to tak být, tak ať si zvyká na poslušnost.

„V tom případě si říkáš o škrábání a štípání," zavrčela jsem. Tentokrát už opravdu vztekle.

Překvapeně na mě zakoulel pomněnkovýma očima, jako bych snad vyřkla nějaký nepovedený vtip. Copak ani z dívčího způsobu ochrany a boje neměl trochu respekt? To mě dostalo stejně, jako posílilo o to víc mé odhodlání.

Moje ruce byly rychlé, okamžitě uposlechly příkazy mozku a chtěly rozedrat jeho kůži nejlépe až do krve. Ovšem jen jsem se pokusila zarýt nehty, projela celýma mýma rukama příšerná bolest. Tolik pěstěné nehty se ohnuly, některé dokonce polámaly. Nejhorší ovšem bylo, že ta pohroma ohromně bolela. Pálilo to, až jsem ječela bolestí. V tu chvíli jsem dokonce byla natolik rozohněná, že jsem se z jeho sevření vymanila a vyskočila zpátky na své nohy.

„Co to, ksakru, mělo znamenat?! Vždyť to pálí jako čert, Cullene!" vykřikla jsem žalobně.

„Já... Já..." koktal, slov zbavený, jenomže to mi nestačilo. Chtěla jsem vysvětlení, byla jsem naštvaná k nepříčetnosti.

„Tak co?! Tvá kůže byla naprosto divná, jako by snad byla ze žuly nebo co!" Vyděšeného jsem si ho měřila, ačkoliv to prohlášení znělo dost nereálně. Věděla jsem, že se nemýlím, že na tom něco pravdy skutečně je. Jako bych to snad nějak podvědomě tušila nebo co.

„Cože, Rosie?" překvapeně ze sebe dostal a to byl pro mě signál, že jsem nějakým způsobem uhodila hřebíček na hlavičku. Co to mělo znamenat?

„Máš divnou strukturu pokožky. Co je to s tebou? Jak je to možné?" vybafla jsem na něj další otázky a zpříma mu hleděla do očí, aniž bych uhnula o pouhý milimetr. Byla jsem odhodlaná to z něj dostat.

„Nevím, o čem to mluvíš. Slyšíš vůbec, jak absurdně to zní? Možná se ti tím těhotenstvím začaly lámat nehty, ty sis toho předtím jen nevšimla, a až teprve dnes se odlomily," pokrčil rameny jako by nic a já na něj dál zuřivě hleděla.

„To se snaž nakecat nějaké hloupější blondýně, protože já ti to nesežeru. Lžeš a já pravdu dřív nebo později odhalím," prohlásila jsem ledově a on si mě zmateně přeměřil.

„Proboha, vždyť to bylo jen pár nehtů," protočil oči, jako by se snad doopravdy nic nedělo.

Zaraženě jsem na něj zůstala civět, můj mozek nedokázal pobrat, jak si to mohl vyložit takhle. Jak jen mohl?!

„Jakých pár nehtů?! Pár?! Všechny jsou zničené a bude trvat několik dní, než budou vypadat zase aspoň trochu k světu, Cullene," zasyčela jsem vytočeně, zatímco on byl stále celý vykulený. Kdyby se takhle tvářil pětiletý kluk, byl by naprosto roztomilý. Ovšem protože mu bylo devatenáct, vypadal jako naprostý idiot.

„Uvidíme se pozdějc," oznámila jsem mu nesmlouvavě a otočila se na podpatku, abych už přece jen konečně přišla ke svému autu a odjela pryč.

Byla jsem vyvedená z míry, za těch dvacet minut s ním se stalo tolik věcí, že jsem ani nevěděla, o které mám začít přemýšlet nejdřív. Celé to oznámení těhotenství vzal tak překvapivě dobře, až to nebylo normální. Jak nad tím mohl pomyslně jen tak mávnout rukou a přijmout to? Já sama vždycky chtěla dítě, ta představa byla úžasná, ale všechno se mělo odehrát až někdy v budoucnosti. Ne s ním, ne na střední, ne teď. Měl přece nadávat, že si zkazil život, přemlouvat mě, abych šla na potrat. Ne že bych o to snad stála, nebo dokonce byla ochotna na něco takového přikývnout. Ale přece jen by to byly normální reakce. Ne něco tak podivného, jako předvedl on.

Byla jsem z celé té nastalé situace celá zmatená. A nepomohlo mi ani strávit celý zbytek odpoledne v posteli sledováním pofidérních pořadů s celým kyblíkem čokoládové zmrzliny.

Hrozně moc chci poděkovat za všechny komentáře, všem, kteří si dali tu práci a napsali mi svůj názor, nebo vysvětlili smajlíky. :) Moc si toho vážím, protože zobrazení bylo požehnaně, komentujících o dost míň...

Kapitoly budu stíhat přidávat pravděpodobně jen jednou týdně, ale můžu vám už teď slíbit, že příští kapitola bude podstatně delší, už mi to začíná jít od ruky. ;) Jsem zvědavá na všechny vaše spekulace a dohady, co všechno bude v ději následovat...!

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 2. kapitola: