Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 8. Oči

07.01.2011 (07:30) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1511×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Začalo mi hučelo v uších, v podbřišku jsem ucítila zvláštní tlak a u srdce mě bolestivě píchlo. V ten okamžik se ve mně cosi zlomilo. Nebyla jsem schopná mu ublížit, nemohla jsem to udělat. Teď ani nikdy jindy.

„Já nemůžu,“ zašeptala jsem.

Edwardův mobil ztichl…

Vše se stalo tak strašně rychle. Dříve, než-li jsem se stačila opanovat, jsem na Edwarda zaútočila. Už jen za ten pouhý fakt jsem se nenáviděla. A zašlo to příliš daleko… Nevím jak, ale naštěstí mě něco zastavilo. Něco silnějšího než jsem byla já.

Hleděli jsme si do očí. Zkameněla jsem na místě, neschopná pohybu. Ochromenost postupně začala opadat. Mým tělem projela bolest. Vycházela od srdce. Svezla jsem se na zem vedle Edwarda, ne kvůli bolesti, avšak dolehlo na mě, co jsem se chystala provést. Zády k Edwardovi jsem se stočila do klubíčka a objala si kolena. Bolest u srdce nechtěla přestat a sílila. Cítila jsem se zmateněji než kdykoliv předtím. V hlavě černo, bez myšlenek. Bála jsem se jich.

„Bello…“ zašeptal sametový hlas. Bolest v srdci zesílila a mě došlo, co znamená. Najednou z něj nebyl prach a jen pouhé nitky, které se jej snaží spojit… najednou mělo správný tvar, zdálo se být celým.

„Bello?“ Jeho hlas byl tak něžný. Nezmohla jsem se na odpověď a rozvzlykala se. Oči mě pálily a na kůži jsem ucítila něco mokrého. Trvalo mi, než mi došlo, že je to slza. Slza! Nechápala jsem, kde se tam mohla vzít... Už tolikrát jsem po ní toužila a nebyla tam… Edward mě pohladil po vlasech a já jsem se iracionálně nekontrolovatelně rozbrečela.

Objaly mě silné paže a vytáhly mě do náruče, neprotestovala jsem. Ruce se mi samovolně ovinuly kolem Edwardova krku, hlavou jsem mu sklouzla na rameno. Z očí mi tekly stále další a další slzy, v každé byl ukrytý kousek z mé zoufalostí nad mou samou. Konečně měl ten smutek jak ze mě odejít.

Smáčela jsem mu slzami černou košili, nevadilo mu to a já se jim nebránila, když se mi to třech tisíciletích vrátily. Hladil mě do zádech, vlasech, něžné konejšivé doteky zklidňovaly mé tělo, napětí ve svalech mizelo. Nevím, jak dlouho trvalo, měla jsem suché oči. Připadala jsem si tak vyčerpaná.

Chtěla jsem v jeho náručí zůstat napořád. Bála jsem se hnout, promluvit, špitnout… Bála jsem se, že mi zmizí, že se mi jej podařilo konečně pořádně vystrašit, že pochopil…

Pohladil mě po tváři, sjel mi ukazováčkem pod bradu. Pootočil mi tváří k jeho. Klopila jsem oči.

„Bello,“ zašeptal tiše.

„Edwarde,“ oslovila jsem jej se sklopeným pohledem, „já… já se ti omlouvám, já… nechtěla.“ Hlas se mi zlomil. Z koutku oka mi sklouzla slza. Ruce mi sjely podél těla.  Pohladil mě po vlasech.

„Pššš, už je dobře,“ tišil mě. Přitáhl si mě blíž k sobě. Nechala jsem si jeho omamnou vůní poplést smysly, nebránila jsem se.

„Vždyť já tě málem…“ Nebyla jsem tu větu ani schopná doříct. Z očí se mi řinuly slzy.

„Ale neudělala, jako když jsem byl ještě člověkem.“ Setřel mi slzy z tváře. Nadzvedl mi bradu, čekal až mu pohlédnu do očí.

Pár hlubokých nádechů prosycených nádhernou vůní jsem si dopřála na odvahu. Zvedla jsem ty své uslzené k jeho sladce medovým. Pohledy se nám zaklesly do sebe.

„Bello, tvé oči?“ zalapal po dechu Edward. Nechápala jsem. Zmohla jsem se pouze na udivený pohled.

„Jsou, jsou…“

„Jsou co?“ Místo odpovědi mě zvedl do náruče a postavil až u velkého zrcadla v rohu místnosti. Ještěže mě držel kolem pasu a já se o něj opírala, když jsem vzhlédla do zrcadla. Protože jakmile jsem v odrazu našla své oči, nedostávalo se mi dechu a kolena se mi lehce podlomila. Hleděla jsem do očí, které jsem už ani neznala. Byly… byly… hnědé. Ne jantarové, medově tmavé či červenohnědé, ale…  Čokoládově hnědé. Stejné jsem měla jako člověk. Jako člověk, prokrista!

„Ale jak to?“ vyklouzlo mi z úst. Edward pouze udiveně pokrčil rameny.

Oči. Slzy. Srdce. Slzy. Oči. Oči. Slzy. Srdce. Srdce. Srdce… Ano srdce! Střípky skládanky mi začaly samovolně zapadat na své místo. Mé tělo bylo se srdce a jeho stavem spjaté víc, než jsem přepokládala. Bez srdce jsem byla Isabellou, krvelačnou upírkou bez svědomí, ale s ním, teď když bylo zase celé, jsem se stala opět více Bellou... nejspíš. Vybavila se mi slova, která padla před třemi tisíci lety. Pravila je Luna, má stvořitelka, svému druhovi, ještě při mé přeměně. Až do teď jsem se jimi nezabírala.

„Povedlo se mi to, ale závisí na jejím srdci, co z ní nakonec vznikne. Můžeme jen doufat, že je zničené, bez lásky.“

Dodala jsem si odvahy, otočila se a našla Edwardovi oči.

„Můžeš mi odpustit?“ šeptala jsem nesměle. Notnou chvíli mě propaloval pohledem, zdálo se mi, že mi musí vidět až na dno duše. Duše? Nedokázala jsem od něj odtrhnout svůj zrak.

„A přestaneš mě odhánět?“ Šibalsky se usmál. Pouze jsem přikývla. „Odpuštěno,“ zašeptal sladce.

Sklonil svůj obličej blíže k mému. Paže mi vylétly vzhůru, ruce jsem ovinula kolem jeho krku. Přitiskala jsem se k němu, co možná nejblíže.

„Neutečeš mi?“ Jeho slova dokreslovala omamná sladká vůně. Srdce se mi zprudka rozeběhlo.

„Ne,“ vyřkla jsem tichounce ale rozhodně.

Propnula jsem špičky. Naše rty se vzájemně nalezly. Jemně jako by to snad bylo poprvé, se o sebe otřely a pozvolna se začaly navzájem ochutnávat. Pootevřela jsem ústa, záhy mi jazykem obkroužil rty a vnikl dovnitř. Nevnímala jsem nic jiného než nás dva, svět kolem se rozplynul v bílou šmouhu. Slastně jsem vydechla, když se naše jazyky propletly. Zajela jsem mu prsty do vlasů. Teplo, horkost se mi vlívaly do každičkého koutu těla. Edwardova dlaň mi vklouzla pod lem trička na zádech. Styk našich pokožek probíjel energií. Opět jsem ucítila bublinu kolem svého těla, jak se natahuje a rozpíná a nakonec pohlcuje i Edwarda. Polibek se stále prohluboval.

Najednou jsem nestála, ale seděla obkročmo na kraji zavřeného křídla klavíru. Nohy jsem obtočila Edwardovi kolem boků, tak abychom si byli co neblíže. Vyměňovali jsme si jeden vášnivý polibek za druhým. Najednou jsem měla dojem, že mi dochází dech, téměř ve stejný okamžik opustily Edwardovy rty ty mé a bloudily od hrany tváře, přes krk mučivě až ke klíční kosti. Slastně jsem vydechla jeho jméno. Následoval další mučivě nádherný polibek.

„Musíme si promluvit,“ zaslechla jsem z jeho úst. Jemně mi stáhl ruce z jeho těla a zapříčil je pod svými na okraji leštěného tmavého dřeva.

Opírali jsme se vzájemně čely a zhluboka oddechovaly. Blána kolem našich těl zůstávala napnutá, tušila jsem, že je to můj štít a chtěla jsem Edwarda co nejvíce chránit.

„Měli bychom si promluvit,“ zkusil to znovu.

„Mh, vážně?“

„Někdy to udělat musíme,“ zašeptal odhodlaně. S posledním vzdorem jsem vzdychla. „Půjdeme se projít?“ Dlaní mi přejel po páteři.

„Dobrý nápad.“ Neodporovala jsem, tady bychom toho stejně moc nenamluvili. Představivost začala pracovat, doteky, jeho rty bloudící po mé pokožce, naše rty… Zatřepala jsem hlavou. „Ať už jsme venku,“ pobídla jsem jej. Rty se mu zkřivily do jemného úsměvu. Ještěže sluce zahalily mraky…

Podzim zbarvil listí hřejivými barvami. Naštěstí bylo docela teplo, ne že by nám mohla být zima, ale… přeci jen Edward pouze v černé košili nepůsobil tak nápadně. Já si přetáhla přes tílko fialový svetřík a kolem krku ovinula bílý šál.

Zamířili jsme k lesu, který se rozprostíral sotva pár set metrů od domu. Nemluvili jsme, šli jsme tiše jako pěny. Ruce jsem si složila na prsou. Až moc usilovně jsem si prohlížela každičký kamínek pod nohami. Najednou jsem cítila nesmělost, jako mi bylo… jako bychom se před chvílí nelíbali. Teď to bylo jiné – podivně nesmělé. Nikdy jsem to nepocítila, spíše si to nepamatuji…

Spustila jsem ruku podél těla a udělala pár kroků, při kterých jsem analyzovala sklon stébla trávy k hlíně a odhadovala objem kapičky na něm. Jakmile se zcela přirozeně naše prsty propletly, mé srdce lehce změnilo svůj rytmus. Vzhlédla jsem od našich dlaní vzhůru a dostala se až k něžným očím. Usmál se. Prsty mu z mé dlaně vyklouzly a zabloudily k mému pasu. Ovinul mi ruku kolem něho a tím si mě přitáhl blíž. Mohla jsem cítit, jak se mu chvěje bránice zadržovaným smíchem. A mě vlastně taky. Políbil mě do vlasů.

Les tichl, čím blíže jsme mu byli. Sotva jsme překročili jeho hranici, měla jsem problém cokoliv slyšet v okolí jedné míle.

I po pár set metrech jsme šli stále tiše. Pomalu se to ticho z přirozeného měnilo na vlezlé. Chtěla jsem konečně zas slyšet jeho hlas. Ale ani jeden z nás nevěděl kde začít. Bylo toho tolik, co jsme si museli říct…

„Je tu nějak ticho, ani ptáci nezpívají,“ zašeptala jsem, už jsem to ticho mezi námi nemohla snést. „Mě se tak nebojí… Možná protože mi tluče srdce, možná protože…“ V krku jsem měla sucho, naprázdno jsem polkla. „Možná protože já je nelovím, nemůžu.“ Poslední slovo jsem šeptala.

× střípky minulosti ×

Kamenným hradem se už čtvrtým dnem rozléhal nelidský nářek. Trvalo to dlouho, příliš dlouho. Přeměna se protahovala následkem Lunného zásahu.

„Myslíte, že se to povede? Co když to nezvládne, jako ti předtím?“ vyřkl své obavy Ferhaz, druh Luny.

„Musí se to povést,“ zašeptala Shainy, sestra Luny.

„Uvidíme, nezbývá nám, než čekat.“ Ukončil debatu Hart, nejmoudřejší z nich, ze čtyř mocných upírů a nejobávanější tvor té doby na planetě a to i mezi lidmi.

Bellin křik se odrážel o kamenných stěn a násobil se. Ta dívka už neměla sílu sebou ani házet, pouze ležela v posteli, kam ji uložili a záda prohnuté, jak by jí někdo rval srdce z hrudi. Během čtvrtého dne jí došel i křik a z úst ji vycházelo pouze sípání.

Luna už byla netrpělivá, nebavilo jí čekat. Věřila, že se jí to tentokrát povedlo, ale trvalo to příliš dlouho. Co když její tělo nezvládne průběh přeměny? Neměli už příliš času. Válka s okolními klany byla na spadnutí a oni potřebovali trumf, který jim měla poskytnout Isabella.

Na úsvitu pátého dne protnulo hrad zběsilé volání o pomoc.

Luna, Shainy, Ferhaz i Hart za pár sekund hleděli na Isabell, jak stojí nad rozsápaným tělem jedné z jejich gardistek.

Jejich tajná zbraň se probrala k životu.

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 8. Oči: