Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 19. kapitola

05.03.2012 (16:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1055×

Pohled Emmetta

Tak tohle je už moc! Nechcete si ještě někdo přisadit a něco mi vytknout? Třeba, že jsem upír? Nebo že tu kácím stromy, které mě Carlisle stejně přinutí znovu zasázet? Tedy ne tyhle staré a… rozbité kmeny. Moment, já je i lámal?

Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil tu spoušť. Hups. Teď už nejspíš vím, proč mi Haley tak nadávala. Nebo to na to alespoň svedla.

A stejně je to holka paličatá. To by mě zajímalo, po kom to má. A pak je tu ještě pořádně naštvaná Rosalie. Ach jo. Proč já to musím mít s těma ženskýma tak složité?

Měl bych s tím něco udělat a podle mě ta přijatelnější možnost byla Rose, když ta druhá naštvaná kráska před chvílí odjela. A tak jsem tu spoušť trochu poklidil, aby to tu nebylo tak nápadné a vydal jsem se zpátky do vilky. Tam byli akorát Jasper a Alice, která ho právě přemlouvala na nákupy a jak znám Jaspera, tak se nechá… suchar. A pak tu seděla i moje milovaná, a jako vždy krásná, Rose.

„Já s tebou pojedu, Alice,“ ozvala se ihned poté, co mě uviděla, a to mě strašně moc zamrzelo.

„Díky, sestřičko, ale jindy. Až mi zas Carlisle převede peníze na kreditku. S tímhle se vážně nic pořádného koupit nedá.“ Zvedla svou kreditní kartu na potvrzení a Jasper se na ni podíval zvláštním pohledem, který jsem u něj, co se týče Alice, zatím neviděl. Takže si toho taky všimnul. Buď se mi to zdá, nebo Alice právě úmyslně zalhala. Občas se stávalo, že by zamlčovala fakta, ale nelhala by. Tak proč teď?

„No, tak nic, no.“ Rose, které se to vůbec nelíbilo, po Alice téměř štěkla.

„Půjdeme?“ ujišťovala se Al u Jaspera a snažila se neznít tak nadšeně. A ten suchar samozřejmě ihned souhlasil. Teda Jazzi, že tě to stále baví.

„Rosalie, lásko moje, prosím… můžeme si promluvit?“ Sedl jsem si vedle ní a nasadil kajícný výraz, aby mi alespoň trošku odpustila. Alespoň ona, když už je Haley tak paličatá.

„A ty si myslíš, že máme o čem mluvit?“ Snažila se udržet svou tvář bez výrazu, ale já viděl, jak se zachmuřila a zesmutněla. Z jejího předchozího chování jsem myslel, že už mě nechce ani vidět, ale teď to vypadalo jinak.

„Máme o čem mluvit, Rose. Můžeme se tvářit, že ne, ale pravda je jiná.“ Vymyslel jsem si právě totální kravinu, abych ji nějak přemluvil.

„Pravda… A kdy ses mi to jako chystal říct, Emmette?! Sedmdesát sedm let… A celých sedmdesát šest let jsme spolu. Vůbec ses mi to nechystal říct!“ obvinila mě pravdivě. Měl jsem dceru, ale nechal jsem ji žít svým životem. Poklidným lidským životem. Alespoň jsem v to doufal… Zajímalo by mě, co se pokazilo a proč se to pokazilo.

„Rosalie… chtěl jsem, aby měla svůj lidský život. Bez upírů. Nevěděl jsem, že je… to, co je.“ Díval jsem se své lásce do očí, překvapen svým… přístupem. Z ostatních bych si v téhle situaci určitě dělal srandu. Jako vždy. To jsem prostě já. Neřeším problémy. Ničí to mé mozkové buňky.

„Kdyby ses o ni zajímal, tak bys to věděl…“ Jenže sama moc dobře věděla, že tohle by nebylo řešení problémů.

„Ano, nechtěl jsem ji vystavovat nebezpečí. Prosím, pochop mě. Moc dobře vím, že bys nikomu nepřála, aby byl upír. Já si to nedokázal představit u Haley. Opravdu jsem si myslel, že se o upírech nikdy nedozví…“ Odmlčel jsem se. „A že se s žádným nikdy nesetká,“ zašeptal jsem bolestně. Vážně mě mrzí, že jsem byl tak naivní. Měl jsem ji spíš chránit a ne odejít. Rose mě pohladila po tváři.

„Nemůžeš za to… není to tvoje vina, ale měl jsi mi to říct.“ Už se naštěstí netvářila jako bohyně pomsty.

„Já vím… Asi jsem se bál. Tolik jsi chtěla dítě a já ji opustil jako malou roční holčičku.“

„Jaká byla?“ zeptala se mě nečekaně Rosalie. Podíval jsem se na ni a neubránil se pousmání.

„Byla si dost podobná. Už od malička měla tmavé vlásky a modré oči, ale že by byla tak tvrdohlavá, to si nepamatuju,“ prozradil jsem mé lásce a ta byla zamyšlená. Buď, anebo si ji i představovala, což je taky možné.

„Ani nevíš, jak moc bych si přál, abys ji taky mohla vidět jako malé miminko, stejně jako já.“

„Každopádně teď je taky originál.“ No jasně, až mi kazí náladu i známky. Originál na můj úrok.

Pohled Haley

Potkala jsem Emmetta, opět! To musím mít prostě takovou smůlu, že ho musím všude potkávat? Proč? Já už to chci přestat řešit, jenže to v tomhle místě, kde chtějí být ještě ani nevím jak dlouho, nejde.

Ale já se nechci stěhovat. Ne, když studuju školu, která mě baví. Já prostě nikam nejdu.

Myšlenkami jsem byla úplně mimo a Guliver mi to dával opatrně najevo. Nejspíš kvůli tomu, že mě minule sejmul, tak byl dneska hodný, miláček. Což je na jednu stranu dobře, ale i kdybych letěla, tak by se mi nic nestalo. A nemám s sebou na vyjížďce ty dvě hysterky, takže…

„Já vím, zlatíčko.“ Sklonila jsem se ke krku a pohladila ho po pleci a on si odfrkl.

„Pojedeme už do stáje,“ pošeptala jsem mu do ouška a on s nimi zastříhal. Musím přiznat i jemu, že jsem měla od jisté chvíle zkaženou náladu. A tak jsem se radši začala soustředit na Guvču a mířila domů, tedy nejprve do stáje.

Tam jsem ho vyhřebelcovala, pustila do výběhu a dala mu všechny jablíčka a mrkvičky. Tedy, kromě těch, co mi dovolil dát ostatním koním. Třeba Midnight Princess. Asi začnu věřit, že se i koně umí zamilovat. Anebo mi spíš z toho všeho hrabe.

„Tak ahoj. Zase přijdu.“

I když jsem prozatím neměla vymyšleno, co budu dělat, odjela jsem dřív, než by mě objevila Kattyna a ta její občas hodně střelená povaha. A v tanečním studiu už jsem dneska taky byla, takže jsem vyjela domů s tím, že se nejspíš budu učit, abych nějak zabavila svůj mozek.

Celou cestu jsem byla myšlenkami mimo. Snažila jsem se nemyslet, takže i když moje nálada byla stále stejná, nic jsem nerozbíjela. Naštěstí. Jenže má hlava, ve které se nacházel vyvinutější mozek, mi to moc nedovolovala.

Jakmile jsem dojela a došla ke dveřím, podivila jsem se. To jsem snad nechala i odemčeno? No, u mě je už asi možné všechno. Proto jsem to neřešila a vešla dovnitř. Vůbec jsem se neobtěžovala, že bych čichem zjistila, zda tam někdo je, či není.

To byla chyba, uvědomila jsem si, sotva jsem vrazila do nějakého upíra. Ale Emmett to určitě nebyl, dotyčný upír byl totiž menší. Otočila jsem se a rychle sáhla po vypínači.

„Demetri!“ vyhrkla jsem nadšeně a skočila jsem mu kolem krku.

„Ahoj, lásko.“ Políbil mne.

„Chtěl jsem tě překvapit, ale tys tu nebyla. A tím nárazem jsi překvapila spíš ty mě.“

„Jo, já vím. Ty ses mi vloupal do bytu?“ pokárala jsem ho se smíchem a on ihned nasadil výraz přemlouvajícího dítěte.

„A co tu děláš?“ zajímala jsem se. Ne, že by mi to vadilo, jen mě to mile překvapilo.

„Tak promiň, já zase odejdu,“ odpověděl mi smutně, ale já ho okamžitě objala okolo pasu.

„To teď už nepůjde. A neodpověděl jsi mi na otázku.“ Držela jsem si ho.

„Vlastně bych měl být o spoustu kilometrů dál. Ale ostatní, co se mnou šli, souhlasili, že to zvládnou sami.“

„Tak to je překvapení. Ale prostě úžasné.“ Chtěla jsem ho znovu políbit. Pak jsem si ale uvědomila, že na sobě mám ještě rajtky a další věci od koní. A přestože to Demetriho zřejmě neodradilo, přerušila jsem to tedy já.

 „Ještě chvíli vydrž, prosím. Půjdu se vysprchovat,“ oznámila jsem mu a zamířila do koupelny, kde jsem se rychle, ale důkladně vysprchovala. Špinavé oblečení letělo do koše na prádlo a na sebe jsem si dala čisté, voňavé a pohodlné. Pak jsem šla za Demetrim.

Myslela jsem si, že ho najdu ve své ložnici, ale tam nebyl. Byl totiž v kuchyni, čemuž jsem se divila víc než čemukoliv jinému. Demetri je v kuchyni? Tady v tom ospalém městě se začínají dít divné věci.

„Co tu děláš?“

„Myslíš, že to bude… k jídlu?“ zajímal se. Tomu jsem se musela pousmát.

„Jasně, že bude.“ Dala jsem mu za to pusu a byla ochotná to sníst, i kdyby to k jídlu zas až tak nebylo. Když už mi Dem vaří, byla bych ochotná se třeba i obětovat. Za to se na mě krásně usmál a přestal se věnovat té poslední palačince.

„Pozor, nebo se ti to spálí,“ upozornila jsem ho a šla si vzít tu krásně vypadající mňamku. Kdy se vůbec Demetri začal hrnout do vaření? Nebo to tak alespoň vypadalo. Ale to vůbec není na škodu.

„Tak co, dá se to jíst?“ Nasadil opět trochu znechucený obličej.

„Jasně. Jsi výborný kuchař.“ Zašklebil se mi na to, ale já jsem se přesvědčivě usmála. Ty palačinky byly sice o trochu víc opečené a nejspíš je docela dost osolil, ale byly dobré.

„Pochybuji.“ Jelikož už jsem byla dost najezená, tak jsem vstala a Demetriho si odtáhla na pohovku. I když odtáhla… on se nechal. A vlastně ani nevěděl, jak moc jsem ráda, že je tu.

„A kde ses vůbec tak zdržela?“ Stáhl si mne do náručí.

„Byla jsem za Guliverem. A navíc, kdybych věděla, že přijedeš, tak tu jsem dřív,“ oznámila jsem mu nekompromisně a sledovala u toho jeho oči.

„Tohle ale mělo být překvapení. No, a musím přiznat, že mě mohlo napadnout, že budeš u něj,“ usmál se. Jednou se byl za mnou podívat na jízdárně. A přiznal, že Guliver se ke mně hodí. A taky, že jsme si podobní.

„A něco jsem ti přinesl,“ prozradil mi a na krk mi připnul řetízek, který začal příjemně chladit. Políbila jsem ho.

„Díky. A to kvůli mému úsměvu?“

„Ne. Kvůli tvým krásným očím.“ Škádlil mě a já se smála ještě víc.

„Ty jeden…“ Zalehla jsem ho.

A tak jsme strávili společnou noc.

Ano, tohle jsem potřebovala.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 19. kapitola: