Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 16. kapitola

02.09.2011 (12:00) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1111×

Pohled Emmetta

Pár dalších hodin mi trvalo, než jsem se z toho nevydařeného setkání s mojí dcerou vůbec vzpamatoval. Neustále mi to nějak nešlo do hlavy. Proč až teď, za takovou dobu?

Nejvíce mi ale vadilo, že Rose se mnou mé pocity nesdílí. Zatímco já jsem přemýšlel o tom, jak si moji Haley usmířit a sblížit se s ní, měl bych si spíš usmířit mojí Rosalii. Z toho důvodu jsem zamířil k našemu pokoji, kde právě byla má naštvaná, no spíše přímo vzteklá, láska.

Ovšemže jsme své pokoje nikdy nezamykali, ničemu by nám to nebránilo, ale pro dnešek jsem nehodlal do našeho společného pokoje jen tak vejít a vzít mé lásce soukromí. Proto jsem výjimečně zaklepal. Poprvé za svůj upíří život, jsem udělal výjimku v podobě klepání.

„Rose, můžu dál?“ optal jsem se za dveřmi. I přesto však nadále panovalo ticho. Věděl jsem, že tam má žena je, ale neozývala se. Vůbec mi neodpovídala. Vlastně, nedivím se jí. Vždy chtěla dítě a já jí Haley zatajil. Mrzelo mě to, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se s ní mohl znovu potkat, že bych moji Haley mohl ještě někdy spatřit. A teď, když se tak stalo, jsem doufal, že by Rose mohla mít mou dceru ráda.

„Rosalie, lásko moje, prosím.“ Zkusil jsem to znovu, i když jsem v úspěch přestával doufat. Přeci jen je to moje Rose. Navíc na mě takto naštvaná nikdy nebyla. Asi bude potřebovat čas, aby se s tím smířila. A to bude… otřesné. Nemám rád čekání!

„Rosalie?“ Docházela mi veškerá naděje na brzké usmíření. Doufám, že alespoň Haley bude přístupnější. Velice rád bych ji poznal, zjistil, co celý život dělala, co má společného s jakýmsi Arem a taky, co je vlastně zač. Já vím, pro ni je to taky novinka, ale řešit problémy není pro moji hlavu, a proto doufám, že se tyto problémy vyřeší samy. A to rychle.

Připustil jsem, že to nemá cenu. Moje láska se se mnou dnes v noci očividně bavit nehodlala, takže jsem se vydal raději do obýváku, kde byl pro změnu zbytek mé rodiny. A oni měli spoustu otázek, na které chtěli odpovědi. Nebo spíš rádi by dostali odpovědi. Nejspíš by pochopili, kdybych je pouze odbyl, ale nechtěl jsem to dělat. Stačí, že se se mnou odmítá bavit Rose.

Pro mou rodinu, kromě Carlislea samozřejmě, to byla novinka, takže měli otázky. A nejvíc asi Esmé. Její mateřské sklony se nezapřou.

Ale i přesto, že jsem odpovídal na otázky, nemohl jsem se zbavit myšlenek na Rosalie a Haley.

***

Ráno jsem se vydal do našeho pokoje, abych se převlékl. Doufal jsem, že se má láska třeba umoudří, nebo si to rozmyslí, ale místo toho jsem se s ní pouze minul ve dveřích. Chtěl jsem ji oslovit, ale než jsem to stihl, vydala se pryč. Vzala si své BMW a odjela, nejspíš do školy.

Takže mi nezbývalo nic jiného, než si vzít věci, převléct se a vydat se s ostatními do školy. A taky doufat, že to s Haley dopadne líp, než s Rose.

Ach, má Rosalie, proč nemáš mou dceru ráda…

***

Když jsme s ostatními dojeli do školy, zjistil jsem, že tam Rosalie opravdu už je. Netrpělivě jsem šel na první hodinu, kterou jsem měl mít se svou ženou. Sice mě zajímalo, jak se vychová Haley, ale o hodně raději bych to zjistil společně s Rose. Chtěl jsem, aby přijala moji dceru za svoji dceru.

Sedl jsem si dozadu, vedle ní, a ona ani nezareagovala na mou přítomnost. Jako by si mě snad ani nevšimla, ale já věděl, že ano. Je to přeci upírka. Moje milovaná upírka.

Zkoušel jsem s ní před hodinou zavést rozhovor, ale nepomáhalo to. A tak jsem se uchýlil k dopisům, na které mi buď neodpovídala, nebo mi dávala jednoslovné odpovědi. Po chvíli jsem si řekl, že to opravdu nemá smysl a raději jsem s tím přestal. Namísto toho jsem začal přemýšlet o Haley a vyčkával jsem, až s ní budu mít výpočetní techniku. A to dvě hodiny.

Netrpělivě a nezúčastněně jsem přečkal všechny ostatní hodiny a bez toho, abych s Rose nějak pokročil, jsem se vydal do učebny. Haley tam zatím nebyla, ale i když jsem se bál, že tu není, nic to znamenat nemuselo. Přeci jen, teprve před chvílí zvonilo na přestávku.

Po pár minutách Haley došla do učebny a mně se ulevilo. Byl jsem rád, že tu je a doufal jsem ve více… I když ona vypadala, jak kdyby tu byla nedobrovolně a já doufal, že to je jen mojí představivostí.

„Ahoj,“ oslovil jsem ji, sotva došla do naší společné lavice. Doufal jsem, že se se mnou bude bavit a nechtěl jsem čekat o nic déle, abych to zjistil.

„Hm,“ neodpověděla mi, a tak jsem si domyslel, že mě taky nechce ani vidět. Ale i přesto jsem se musel ujistit. Potřeboval jsem mít jistotu.

„Vadím ti?“

„Mohl bys tohle podepsat a dát mi po zbytek dne pokoj?!“ Vztekle mi ukázala vypracovanou seminárku a v tu chvíli já byl ochotný udělat cokoliv, aby se cítila lépe. Alespoň v něčem jí třeba můžu pomoct.

„Neměl bych si to taky přečíst, když už jsme to měli dělat spolu?“ Zajímal jsem se, ale ona se na mě pouze podívala jak někoho, koho nemá hodně ráda. A to mě neskutečně zamrzelo. Pocítil jsem najednou takovou… prázdnotu.

Rose se se mnou nebaví a měl bych si ji usmířit a Haley jsem zřejmě naštval a nenávidí mě. Proč? Proč jsem se jen nerozhodl jinak ohledně mé dcery… Proč jsem to Rosalie dávno neřekl?

V tu chvíli učitel došel do třídy a já mé dcerce beze slova podal tu seminárku, kterou za nás oba vypracovala sama. Byl jsem jí za to vděčný, ale ona o to nejspíše nestála. Místo toho si vzala těch pár papírů a šla je odevzdat učiteli.

„Děkuji, slečno Medissonová, doufám, že jste tuto seminárku nevypracovala sama.“ Učitel se vůbec netvářil překvapeně, že mu tu práci odevzdala tak brzy. Zřejmě to očekával.

„Samozřejmě, že ne. Byla to společná práce.“ Oba dva jsme moc dobře věděli, že zalhala, ale musel jsem uznat, že jí to šlo moc dobře. Nevím, kde se to naučila, ale umí výborně lhát.

„Díky, že jsi to udělala sama,“ snažil jsem se jí poděkovat, když jsem uviděl její úšklebek, sotva se od učitele odvrátila, ale marně. Připadal jsem si, jako bych to řekl doma v prázdné vilce. Ostatní by totiž reagovali.

„Haley… Ellen, tohle je tvoje.“ Nevěděl jsem, jak ji mám oslovovat. Netušil jsem, které jméno jí je přednější. Vlastně ve škole jsem zatím neslyšel nikoho ji oslovit, pak u koní jí holky říkaly Haley a v tanečním studiu jí Rick říkal zase Ellen.

Navíc jsem jí poslal její, podle ní, talisman. Přeci jen, byl její. A já jsem chtěl, aby ho měla. Patřil jí. Byla to jediná vzpomínka na mě. I když to ona nevěděla.

A i nadále si jej nebrala. Ponechala svůj talisman uprostřed lavice, jako by snad ani nebyl její.

Na začátku přestávky jsem si s ní chtěl promluvit, nebo jsem to alespoň chtěl zkusit, jenže ta okamžitě odešla. Zmateně jsem za ní koukal, když jsem na chodbě zahlídl Alice s Jasperem, jak míří k mé učebně, a tak jsem se jim vydal naproti.

„Alice?“ oslovil jsem tu naší malou jasnovidku. Bylo mi jasné, že opět ví něco víc, než mi ostatní. Nejvíce mi ale vadilo, že nám neříkala všechno. Například to s Haley. Proč jen mi neřekla, že jí to Carlisle poví. Proč mě neupozornila, abych to Rosalie řekl dříve.

„Nechce se s tebou bavit, Emmette,“ oznámila mi pouze a buď mi něco uniklo, nějaký skrytý význam, nebo si Alice myslela, že jsem to nepochopil.

„Nějaká novinka?“ Byl jsem z toho podrážděný, a tak mě Jasper propaloval pohledem. Jak taky jinak.

„Ty to nechápeš, Emme. Myslela jsem to tak, že pojede domů. Nezůstane tu ani na další hodinu,“ upozornila mě Al a mně konečně došlo, jak to celé myslela. Byl jsem na ni protivný, a to bych jí spíš měl děkovat.

„Díky, Al. Víš ještě něco?“ Zatvářil jsem se tak omluvně, jak jsem se cítil, i když jsem si nebyl jistý výsledkem.

„Zatím nic. Ale dám ti vědět, kdyby se něco změnilo.“ Usmála se na mě, pak se otočila na Jaspera a měla se k odchodu.

„Děkuji, Alice,“ utrousil jsem směrem k ní, protože jsem věděl, že to uslyší a přemýšlel jsem, co mám udělat. Jak se k tomu mám postavit.

Nakonec jsem si ujasnil, že chci především jednu věc. Tušil jsem, nebo jsem si to možná namlouval, že se se mnou bude bavit, až bude chtít, ale pouze jsem chtěl, aby měla svůj talisman. Byl její. A měla ho od malička.

Proto jsem si vzal její talisman a vyšel jsem na parkoviště, kde jsem mířil k jejímu autu. Chtěl jsem jí ho tam nechat. Byla vysoká šance, že tu právě teď nikdo nebude a tak jí ho ani nevezme a věděl jsem, že ona si ho všimne. Na to byla hodně vnímavá…

„Ty odcházíš?“ vyzvídal jsem, když vešla do třídy a brala si své věci. Sice jsem to už věděl od Alice, ale jako její otec jsem se snad mohl zeptat. Ona mi stejně nedala odpověď a prostě odešla. Zajímalo by mě, kam jde.

15. kapitola ** 16. kapitola ** 17. kapitola

Ještě jednou se vám moc omlouvám, že mi to tak trvalo, ale vždy, když jsem část napsala, tak minimálně třikrát jsem to přepisovala. Moc se stydím za to, že ji přidávám tak pozdě.

Doufám, že se vám kapitolka líbila, a že mi zanecháte komentáře. Děkuji.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 16. kapitola: