Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 1. kapitola

23.02.2012 (15:00) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2640×

Malá holčička v kouzelných světle modrých šatičkách okouzleně hleděla na tanečníky na parketu. Vysocí, bledí muži, opálení krasavci, půvabné tanečnice s pletí jako sníh a snědé princezny. Ona se krčila v koutku a sledovala je. Tanec ji okouzlil natolik, že si nevšimla vysoké postavy zahalené ve stínech, která se k ní pomalu přibližovala. Muž s alabastrovou pletí se k ní sklonil a něco jí pošeptal. Hleděla na něj velkýma, nevinnýma očima a zuřivě kývala hlavou. Opět se k ní shýbl a něco jí vtiskl do drobné dlaně.

Za chvíli vyšla z tanečního sálu malá postavička zahalená do tmavého pláštíku. Přešla nádvoříčko a po strmých, nebezpečných schodech sestupovala do temnoty. Beze strachu prošla chodbou pod schody a dál po špičkách cupitala směrem k poblikávající svíci. Zastavila se před vysokými, masivními vraty a dotkla se jich svojí malou dlaní. Lehce zatlačila a jedno z křídel se s tichým vrznutím pootevřelo. Z ručky, kterou měla doteď pevně sevřenou, vykukoval podivný, kovový klíč.

Dívenka se s chvilkovým zaváháním vydala směrem ke druhým dveřím. Před nimi ležel velký vlk a spal. Dívenka se okolo něj opatrně protáhla, zastrčila klíč do zámku a tichounce vešla do další místnosti. V obličeji byla bledá, ale zatím se netřásla strachy. Její malé střevíčky klapaly po kamenné podlaze sklepa, i když se snažila být co nejtišší. Došla až k velkým mřížím, které půlily místnost. Visel na nich další starodávný tepaný zámek. Velký a složitě broušený skvost, který by spíš než do zatuchlého sklepení patřil do muzea.

Dívka se dotkla zámku a hned ucukla, jako by ji popálil. Zvedla hlavu a podívala se na stropní klenbu, jako by tam hledala vysvětlení. Znovu se dotkla zámku, tentokrát neucukla. Vypadalo to, jako by se o něčem ujišťovala. Z pláště vytáhla drobnou lahvičku a něco na zámek kápla. Než stačil zámek upadnout na zem, zachytila ho druhou rukou a schovala do nějaké kapsy ve svém plášti.

Zatáhla za jednu z mříží, které tvořily dveře, a vstoupila do cely. Udělala asi jen dva kroky, než se zastavila. Její oči musely přivyknout temnotě. Rozhlédla se po místnosti, jako by něco hledala. Její pohled spočinul na postavě schoulené v rohu.

I přesto, že se celá chvěla, došla k ní, sklonila se a málem vykřikla. Uviděla ono bezvládné tělo ležící v rohu zblízka. Byl to mladík s bílou pletí a nádhernými bronzově se třpytícími vlasy. Na sobě měl jakési roztrhané tričko a původně asi modré kalhoty. Byl za ruce připoutaný k chladné zdi své cely a vypadal, že je v bezvědomí.

Holčička se k němu sklonila, z podobné lahvičky jako předtím polila okovy, které ho poutaly a sklonila se k němu. Něco mu tiše šeptala a on otevřel oči. Byly nádherné, zlaté jako med a hleděly na ni zčásti obdivně a zčásti zvědavě. Pomalu se zvedl a zkusmo udělal pár kroků. Pohyboval se sice trochu malátně, ale bez větších potíží. Holčička ho chytila za ruku a on se nechal vést.

O pár minut později vyšli ze sklepení sídla pánů z La Push dvě postavy – jedna vysoká mužská, druhá drobná dívčí. Přešli dvůr a zamířili do zahrad…

Vzbudil mě vřískot z prvního patra. Po ránu to rozhodně není nic příjemného. Paní Blacková, dáma, pf. Nechápu, jak může být někdo takový jako ona nazýván skvostem společnosti. Kdyby někdo řekl místo slova skvost slovo siréna, tak bych s tím naprosto souhlasila. Myslím, že kvůli jejímu vřískání budu mít ve stáří problémy se sluchem, a to dost velké. Nejradši bych schovala hlavu pod polštář, ale ani to není dostačující izolace, jak jsem za těch deset let stačila zjistit.

Neochotně jsem se vyškrábala z postele. Ani jsem se neobtěžovala ustlat. Ostatně, do mého pokoje, jak tenhle kumbál nazývala má drahá, momentálně řvoucí živitelka, stejně nikdo cizí, jak je rok dlouhý, nezavítá. V koupelničce jsem si opláchla obličej a jako každé ráno jsem nakrmila svoje dvě myšičky – Leny a Princesu. Kdysi dávno jsem je zachránila před obtloustlým kocourem, kterého z rozmaru chtěla Julie, má nevlastní sestřička. Ostatně mít kočku, na tom by nebylo nic špatného nebýt toho, že máte rodinu plnou vlkodlaků. Moje myšičky byly kromě mých „pěstounů“ a toho polomrtvého kocouřího hlupáka jediná živá zvířata v tomhle domě.

Podrbala jsem svoje zlatíčka za ušima a pustila jsem se do ranní hygieny. Zdola už jsem slyšela Julii a její matku, jak na sebe hlasitě ječí. Ignorovala jsem to, jako obvykle. Ono je totiž lepší dělat, že se nic neděje, než se motat do vlkodlačích sporů. Řev pomalu ustal, naštěstí, a já jsem si už stihla i učesat vlasy.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje nepokoje, abych se převlékla do svého každodenního oblečení. Zajímalo by mě, co se zase děje. Chudinka Julie evidentně nechce něco, co její mamá považuje za správné. To zas bude úžasný den.

Hned po tom, co jsem, ač nerada, vyšla ze svého pokoje, do mě vrazilo drahé prvorozené dítě téhle rodinky bláznů. Obrovská hora svalů s inteligencí nižší, než má průměrný houpací kůň.

„Dobré ráno, Jacobe,“ zasyčela jsem na něj ironicky.

„Čau,“ houkl na mě jako správný gentleman už z konce chodby. No, aspoň že tak. Normálně se kolem mě provalí jako velká voda a pohroma, která po něm zůstává, je tomu přímo úměrná.

Tak tohle bych měla, zatím bez úrazů a ztrát. Jde se na přípravu snídaně. Co nejrychleji jsem se uklidila do kuchyně, kde jako obvykle seděl starý Billy s obrovskou krabicí čokoládových sušenek a jedním celkem oprýskaným hrnkem kávy.

„Dobré ráno, Bello,“ zdravil mě hned s plnou pusou.

Abych byla přesná, Billy je nejstarší člen rodiny Blackových, něco jako stařešina. K mé smůle se mými poručníky stali „mladí“, ne on. Cecil Blacková a její drahý, před nedávnem zesnulý, muž Richard. Ovšem to, jak jsem se k nim vlastně dostala, netuším.

„Dobré ráno, dobrou chuť,“ odpověděla jsem mu vesele.

Na dětství nemám skoro žádné vzpomínky. Billy je jediný, kdo se tu o mě kdy zajímal, díky němu jsem na tom docela dobře. Teda byla jsem, protože jako Richardův otec mohl ledacos ovlivnit. Co se týče Cecil, tak na tu jsme tu krátcí všichni. Její dva malé drahoušky nevýjimaje.

Starší Jacob je skoro pořád s tou svojí zablešenou partičkou a jeho mamá to trpí jen proto, že od něj očekává, že se stane alfou. Což je podle mě docela dost blbý odhad. Jsem sice o rok mladší než čerstvě osmnáctiletý Jackie, ale rozhodně jsem na tom líp. Já odsud za rok vypadnu, on ji bude mít na krku na furt.

Julie, maminčin mazánek, je tak nějak docela normální. Když nepočítám to, že je řádně nafoukaný vlkodlak s egem jako zeměkoule, celkem chápu její chování. Kdo by se se Cecil nehádal, navíc přece jenom obdivuji její odvahu. Sice mi její matka leze řádně krkem, ale řvát na ni nebo se s ní hádat bych asi každý den nezvládla. Jsme stejně staré, ale co se týče vzhledu a povahy, lišíme se dost zásadně. Já jsem relativně malá hnědovláska, a i když se považuji za docela výbojnou, vedle Julie jsem svatoušek. Ona je vysoká zrzka s povahou, od které nikdy nevíte, co čekat. Přitom zvládá být maminčiným zlatíčkem, značně mě štvát a zároveň docela obstojně píše dívčí četbu. Prostě i přesto, že je cvok, je ze svojí rodinky asi ta nejnormálnější.

Billy je kapitola sama o sobě, sice se ke mně chová jako hodný dědeček, ale na svou pravou rodinu dokáže být řádně protivný. Tak nějak nemá pochopení pro Jackovy motorky ani Juliino psaní a jejich matku vyloženě nenávidí. Což je dost v rozporu s tím, že se před ní stejně schovává v kuchyni nebo ve svém stařičkém domku, kam by nikdy nevkročila. Ostatně označení domek je přece jenom trochu nadsazený pojem, říkala bych tomu podivnému objektu spíš kůlna. Já osobně jsem asi jediný člověk, který se s ním baví.

Kuchyně je jedním z mála míst, které mám v tomhle domě ráda. Zařízená byla dávno předtím, než se do domu přivdala nějaká Cecil An Torouová, dnes Blacková. Je to místnost jako vystřižená z pohádky. Celá je obložená tmavým, úžasně vonícím dřevem a působí středověce. Na skřínkách jsou vyřezané květiny a jiné roztomilé drobnůstky. Jedna z mála moderních věcí je tu trouba, jinak samozřejmě mikrovlnka a pár dalších kuchyňských maličkostí, pomocníčků a robotů.

Hrábla jsem do lednice pro vajíčka a šunku, ostatně ham-and-eggs po ránu bych si docela dala. Po šuplících jsem sesbírala ostatní suroviny a zatímco jsem si na rozpálené plotně nechala cibuli, nakrájela jsem šunku. Po chvíli už jsem na pánev přidala jak šunku tak vajíčka a první snídaně byla hotová. Do trouby jsem strčila pár kousků chleba a vytáhla jsem si toustovač.

Snídaně pro Julii byla hotová za chvíli, na toastech s marmeládou toho moc zkazit nejde. Cecil drží jakousi podivnou dietu, takže snídá jen jogurt a topinky. Do skleněné mističky jsem jí tedy nandala jakýsi jahodový bio jogurt a vyndala jsem jí k tomu opečené chleby. Každou snídani jsem dala na jeden tác. Co se týče přípravy jídla, tak jsem vždy precizní. Je to celkem vzato docela zábava, když si odmyslíte, pro koho to je. Dozdobila jsem teda jogurt opravdovými jahodami, které jsem přidala i k toastům a na Jacobovu snídani jsem přisypala aspoň pažitku a nakrájené rajče.

Ve chvíli, kdy jsem dodělávala pomerančový džus, vtrhl do kuchyně Jacob, chytl svůj tác a odklusal s ním do jídelny. Julie, která mu šla v závěsu, vzala tác pro svoji mamá, ale ten svůj nechala na kuchyňském stole. Evidentně nehodlá jíst ve společnosti svého idiotského bratra, který slovo etiketa asi v životě neslyšel, a své matky, která má tendenci komentovat vše, co se jen trochu vymyká její představě o zdravé stravě. Vytáhla jsem si další tác a postavila jsem na něj čerstvou šťávu a karafu s vodou pro ty dva.

Podala jsem Billymu jeho každodenní sklenici s džusem, Juliinu jsem postavila k její snídani a pomalu, abych nepřevrátila ty dvě zbývající, jsem se vydala do jídelny. Už z dálky jsem slyšela křik, no fakt, už mám nakročeno k nějaké psychické či fyzické poruše. Takováhle koncentrace jekotu není normální. Opatrně jsem kormidlovala ke dveřím. Prozatím byl všechen džus na svém místě.

Julie stála nad stolem a Cecil se naprosto nezaujatě krmila svým super výživným jogurtem. Povětšinou to bylo přesně naopak – hádky začínala Cecil. Teď ale opravdu dělala, jako by se jí to vůbec netýkalo. Že se její dcera pokouší zatím neúspěšně přijít o hlasivky, šlo úplně mimo ni.

Jacob vypadal jako vystřižený z jiného filmu. Zatímco vedle něj tragicky vřískala jeho sestra, on si šťastně užíval snídani. Přesně jako vystřižený z komedie. Cpal do sebe jídlo, jako by se měl ve dveřích objevit vyhladovělý vlk a všechno mu vzít. Jen co si všiml, že nesu džus, už se na něj sápal. Během chvilky ho vyzunkl a opět s plnou pusou zahuhlal něco, co mělo zřejmě být „díky“. Jeho matka se neobtěžovala hnout prstem, ani když jsem jí postavila sklenici přímo pod nos. Ostatně jako obvykle, položila jsem na stůl vodu a s tácem pod paží jsem se rychle klidila do kuchyně.

Nikdo už tam nebyl, ale na talíři s toasty byl poklop a v pánvi byla napuštěná voda, aby se připálené zbytky odmočily. Zlatý Billy, aspoň nestrávím zbytek rána seškrabováním Jacobovy snídaně. V břiše mi zakručelo, ale neměla jsem náladu na žádné další přípravy, prostě jsem si vzala ze skříně sušenku a s chutí jsem se do ní zakousla. Vytáhla jsem si z lednice jednu flašku coly, která jako jedna z mnohých dalších spadala do Jacobovy skryté rezervy, dle jeho mamá „nezdravých“ nápojů. Než jsem stačila dožvýkat a dopít, a to jsem se ani neobtěžovala se skleničkou, už zvonila drahá živitelka, že mám jít odnést nádobí.

Beze spěchu jsem postavila colu zpátky do lednice – člověk nikdy neví. Vyhodila jsem obal od svojí mini snídaně a šnečím tempem jsem se plížila na konec chodby ke dveřím do jídelny. Vše bylo přesně, jak jsem předpokládala – tragická scéna ještě stále nekončila, jen se přesunula k oknu. Nesnažila jsem se pochopit, o co tu jde, ale ani jsem to nemohla ignorovat.

„Proč musí být všechno vždycky podle tebe?“ zoufale úpěla Julie.

„Jsem tvoje matka a ty ještě netušíš, co je pro tebe dobré. Nevím ale, proč tuhle otázku omíláš pořád dokola,“ opověděla jí její matka hlasem, který působil jako tekutý med.

„Mamá, prosím, proč bych nemohla jet? Já to nechápu, co by se mi asi mohlo stát?“ dál mlela Julinka svou.

„Už jsem řekla, nikam nejedeš!“ prohlásila Cecil rozkazovačně.

„Táta by mi to dovolil,“ zafňukal mazáček uraženě. Ajaj, to zas bude kázání. Ostatně, už by i taková osoba jako ona mohla vědět, že si tímhle nepomůže.

„Svého otce do toho netahej, nechtěj mě rozzlobit, Julie Anno Blacková,“ prohlásila její matka, ale bylo jasné, že ji poznámka její ratolesti značně rozhodila. No super, myslím že ty toasty vychladnou, než se tyhle dvě dohádají.

Protočila jsem oči a urovnala jsem si poslední kousek nádobí na tác. Ve chvíli, kdy jsem ho chtěla zvednout a zatroubit na ústup, řekla Cecil něco, co bych od ní nikdy nečekala.

„Půjde tam Isabella.“

Děkuji vám všem, kteří jste si přečetli první kapitolu. Tohle je moje první povídka vůbec, takže vám moc děkuji za to, že jste si na ni našli čas! Doufám, že budete číst dál...

Děkuji své trpělivé korektorce - Myf.

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 1. kapitola: