Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak si vyber, Edwarde! - 2. kapitola

19.10.2011 (11:45) • CrazyWolf • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 867×

2. kapitola - Vzpomínky

Ráno mě probudil zvonek. Otráveně jsem zavrčela a na obličej si přitiskla polštář. Ale jelikož jsem nemohla dýchat, celá rozmrzelá jsem vstala. Ještě v otrhaném pyžamu a s vlasy určitě na všechny strany jsem sešla dolů. Z kuchyně jsem slyšela hlasy.

Že by Beth zešílela a povídala si s mikrovlnkou? Vešla jsem do kuchyně. A vzápětí přimrzla na místě. Prosím, prosím, ať se probudím!

„Dobré ráno, Bello.“ Vzbuď se, sakra! Dělej! Jeho úsměv byl až moc opravdový. A ty zlaté oči…

„Do–dobré,“ vykoktala jsem. Beth seděla vedle něj a zírala na něj, mě si ani nevšimla.
„Přidáš se k nám?“ Ne, Bello! Běž nahoru! Vymluv se na něco!

„Jistě.“ Seš blbá! Ježíš, vždyť tvoje vlasy vypadaj jak vrabčí hnízdo!
„Máme… ehm… lívance.“ Zdálo se mi, že lehce nakrčil nos.

„Nemáš je rád?“ vyhrkla Beth a začala lítat po kuchyni. Všimla jsem si, že už je oblečená, učesaná a dokonce nalíčená. V duchu jsem zaklela. Já vedle ní vypadala jako plevel mezi růžemi.

Koukla jsem se dolů na svoje tepláky, které už se daly srovnávat s hadrem na podlahu. V odraze z okna jsem zahlédla moje vlasy. Vypadaly hůř, než jsem se bála.

Vstala jsem. Edward se na mě podíval, Beth nepřestávala hrabat v ledničce.
„Půjdu se převlíct,“ zamumlala jsem a s rudými tvářemi vyběhla schody. Osprchovala jsem se, převlékla, pokusila se urovnat to hnízdo na hlavě a o dobrou půlhodinu jsem sešla dolů.

Stále byli tam. Zapáleně se spolu o něčem bavili, mě si ani nevšimli, a Beth každou chvíli vyprskla svým krákavým smíchem.

Sedla jsem si k televizi a pokusila se je nevnímat. Zvuk jsem měla na minimum, ale stejně bych se nedívala. I když jsem nechtěla, slyšela jsem každé jejich slovo.

„Ne! To bylo nedorozumění! Ten kluk zakopl a spadl přímo na mě!“ Edward v odpovědi jen něco zamručel.

„No… Viděla jsem tvou sestru. Tu malou, černovlasou. Jste si vážně podobní!“

„Ehm… no… Carlisle s Esmé nás všechny adoptovali, nejsme příbuzní.“ Jeho hlas byl rozpačitý. Potlačila jsem zachichotání. Jak se teď Beth asi tváří…

„Eh… Vážně? Mně ale opravdu přišlo, že… Přece jenom… Ty oči…“ Teď zase rozpačitě koktala Beth.

„Vážně, nejsme příbuzní,“ potvrdil Edward. Už jsem nechtěla nic slyšet. Na ovladači jsem přidala o jeden zelený čtvereček více na hlasitosti. Pořád to bylo hodně potichu, ale moje rozhodnutí, že si to dám ještě trochu nahlas, překazilo hlasité: „Bells, dáš si to tišeji?!“

V duchu jsem na ni poslala nějakou nadávku a televizi rovnou vypnula. Prošla jsem kuchyní, aniž bych se na jediného z nich podívala a vyšla ven. Už dlouho jsem si plánovala dlouhou procházku, ale nikdy se mi nechtělo.

Teď byla vhodná příležitost.

Šla jsem do lesa. Vždycky jsem toužila být tam dlouho, pozorovat zvířata, jak se ukládají ke spánku, pozorovat měsíc, hvězdy… Z našeho domu byla vidět akorát světla z aut a domů, což by se taky mohlo považovat za hvězdy.

V tomto lese jsem se už několikrát ztratila. Většinou ještě před mými patnáctými narozeniny, ale když jsem se blížila k dospělosti, už to nebylo tak časté.

Vzpomínala jsem na tátu, jak mě vždycky vzal do náruče a pěvně si mě tisknul k hrudi, šeptal mi láskyplné slova a říkal, že se na mě nezlobí, jen musím být opatrná…

Po líci mi stekla osamocená slzička. Vzpomínala jsem dále, jak jsem se koupala, oblečená, v potůčku a táta mě neseřval, jen se zasmál a obalil mě svojí bundou…

První slzu následovala další. Už jsem na tátu nemyslela. Několik málo slziček a pak se to svrhne na zoufalý záchvat pláče, a to jsem teď nepotřebovala, v lese, kde není nikdo, kdo by mě objal…

Šla jsem dál, bez ohledu na to, že mi byla zima, nebo že jsem přes slzy skoro neviděla na cestu. Přes zvětšující bolest v prsou jsem dolovala další vzpomínky…

„Bellinko, když jdeš ven, třeba jen na procházku, musíš mi to říct, dobře? I kdybys šla jen na chviličku.“

„Dobře, tatínku.“

„Tak jo. A teď mi řekni, viděla jsi v lesíčku nějaké zvířátka?“

„Jasně! Jelena! Ale když mě viděl, hned utekl! Udělala jsem něco špatného? Nebo jsem špatný člověk, že přede mnou zvířátka utíkají?“

„Nejsi špatná, Bellinko. Zvířátka utíkají před všemi lidmi, bojí se, že by jim mohli ublížit… A co jsi ještě viděla?“

„Housera a houslici.“

„Zlatíčko, není houser a houslice. Je houser a husa. A počkej. Housera? Tady v lese?“

„Nebo to možná byla liška…“

„Bellinko, víš jak vypadá liška?“

„Jasně! Je barevná a má takový zakroucený zobáček…“

„Ne, miláčku. Liška je… hnědá, skoro rezavá a vypadá jako… pejsek.“

„Ahá!“

První vzlyk se vydral na povrch. Tak dlouho jsem si zakazovala na tátu myslet, a teď to všechno vyplulo na povrch.

„Bello! Kam jdeš?! Táta říkal, že nikam nemáš chodit!“

„Ale, Elizabeth, jdu se jen projít. Když tu tatínek není, komu to mám říct? Neboj, za chvíli jsem zpátky…“

„Bello! Nechoď pryč!“

Popotáhla jsem a nos si utřela do rukávu. Za tohle mě táta vždycky huboval… Teda, huboval, spíš mě… Poučil, že se to nesmí. Nikdy na mě nekřičel. Nikdy, co jsem si pamatovala.

Ani když jsem přišla opilá z maturitního večírku…

„Ach Bello, Bello, nikdy bych nečekal, že zrovna ty… Ale co, puberta mává s každým. Pojď, udělám ti mulťák, sedni si. Donesu ti obklad…“

„Mrzí mě to, tati…“

„To je v pořádku, Bell. Myslím, že ten bolavý žaludek je pro tebe dostatečný trest.“

„Děkuju, tati…“

„Tady máš ten obklad, holčičko.“

Můj záchvat pláče zastavil šok, který mnou projel, když jsem zírala přes dlouhou mýtinu.

Byla to… Byla to… Mrtvola? Rozklepanýma nohama jsem se vydala blíže. Všude krev, roztrhané kusy oblečení… Zaječela jsem na celý les, jak jsem poznala osobu ležící v kaluži krve.

Autor: CrazyWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak si vyber, Edwarde! - 2. kapitola: