Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola VI. - Návštěva u Cullenových

01.06.2009 (18:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2845×

Byla jsem docela ráda, že jsem včera úplně zapomněla na vypnutí ranního buzení. Kdo ví, v kolik bych se jinak probrala k životu. Rychle jsem se umyla, nasnídala a pak asi na půl hodiny ztvrdla u svého šatníku. I když se mi tam nechtělo, tak jsem chtěla trochu vypadat, aby si Emmettovi rodiče neřekli s jakou příšerou se to jejich synáček vlastně stýká. Nakonec jsem zvolila široké černé kalhoty, šedé tričko s malým ornamentem na zádech a černou jednoduchou mikinu s kapucou. V mém šatníku by se jiné barvy hledaly jen stěží, takže výběr byl dle mého uvážení přinejmenším dobrý. Ještě jsem si na postel připravila nepromokavou černou bundu s malými bílými lebkami. Vezmu si ji s sebou pro případ, že by se náhodou rozpršelo. S make-upem už to bylo snazší. Tmavě šedé stíny, řasenku a nakonec černé linky pod spodní řasy a bylo hotovo. Nikdy jsem si s tím moc hlavu nelámala. A pak přišla nejnáročnější část této každodenní rutiny: rozčesávání vlasů. Měla jsem je opravdu dlouhé. Vypadalo to hezky, ale mělo to svá úskalí. Jakmile jsem je všechny rozčesala a udělala sebemenší pohyb, tak už byly zase zacuchané. Bylo to otravné, ale ani to mě nedonutilo se jich vzdát. Prohlížela jsem se v zrcadle a přemýšlela co ještě vylepšit, když se ze silnice ozvalo zatroubení klaksonu.

Popadla jsem batoh s učením společně s bundou a než bys napočítal do tří, tak jsem za sebou zamykala domovní dveře. Pak jsem trochu znejistěla a velice pomalu došla k autu. Když jsem se vyškrábala na místo spolujezdce, tak se na mě Emmett usmíval. Nervozita ze mě musela čišet na dálku.

„Neboj se, nikdo tě nezakousne," pronesl pobaveně a zasmál se jako kdyby právě řekl nejlepší vtip všech dob.

„Ahoj," pozdravila jsem ho. On jen přikývl.

Celou cestu až k odbočce na lesní cestu jsme jeli mlčky. Chvíli na to se mi naskytl pohled na jejich dům. No dům, byla to úžasná moderní vila se spoustou velikých oken. Myslím, že by se lépe vyjímala ve vilové čtvrti v New Yorku než tady uprostřed lesa.

„No páni," neudržela jsem se. Emmett se opět jen usmál. „To je nádhera, nestojí tu asi dlouho co?"

„Právě naopak," vysvětlil mi. „Ten dům už tu stojí bezmála sto padesát let. Koupili jsme ho a Esmé ho nechala trochu upravit podle vlastních představ." Když jsem si představila tak starý dům a porovnala ho s tím, co přede mnou stálo teď, tak mi slovo „trochu" připadalo dost směšné.

Svého Hummera nechal Emmett stát na příjezdové cestě a počkal až vystoupím. Určitě si všiml, že se mi tam nechce, ale nic neřekl. Beze slova jsme vyšli po schodech na malou terásku, abychom se dostali k vstupním dveřím. Emmett šel první. Otevřel dveře a jako správný gentleman mi je přidržel, abych mohla vstoupit dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a se skličujícím pocitem vešla.

Ocitla jsem se v obrovské místnosti působící jako obývací pokoj současně s jídelnou, ve které sedělo osm lidí, tři z nich pro mě doposud neznámí. Zvláště jeden mi do téhle rodiny vůbec nezapadal. Všichni měli pleť barvy křídy a tenhle kluk byl pravý opak. Kůži měl tmavou, připadal mi spíš trochu jako indián. Teď už se ke mně upíraly pohledy všech v místnosti. Další z těch neznámých, muž, odložil hrnek s kávou na stolek, který měl po své pravé straně a společně s okouzlující ženou se zvedli a šli mě přivítat.

„Ahoj Natalie," řekl vstřícným tónem ten muž. „Moc nás těší, že tě poznáváme. Já jsem Carlisle a tohle je moje žena Esmé." Ukázal na ženu, která stála vedle něj. Oba se na mě usmívali a já cítila, jak ze mě alespoň částečně opadly obavy. Když jsem si je prohlédla z blízka tak mi připadali opravdu nádherní. Všichni v téhle rodině oplývali nevídanou krásou, kterou jsem jim jen nerada záviděla. Tedy všichni až na toho tmavého kluka. Tvářili se velice přívětivě a já věděla, že se nemám čeho bát. Najednou mě Emmett jemně dloubnul do zad na znamení, že mám jít blíž k ostatním. Opatrným krokem jsem se vydala k velikým, pohodlně vypadajícím, pohovkám. Emmett se postavil vedle mě.

„Tak, Edwarda a Jazze už znáš," začal. Jasper se usmál a zamával mi na pozdrav. Edward udělal to samé. Na oba jsem se podívala, tedy abych to upřesnila, tak jsem se podívala na Jaspera a Edwardovi věnovala pouze letmý pohled. Moje antipatie vůči němu se nijak nezměnily. Jasper se tvářil přívětivě jako obvykle a Edward se o to přinejmenším snažil. Bohužel pro všechny zúčastněné nebyl moc dobrý herec. Z očí mu stále koukala zlost.

Emmett pokračoval v představování: „Tohle je Bella," ukázal na dívku která seděla vedle Edwarda. „A támhle to jsou Renesmé a její kluk Jacob." Tentokrát se jeho prst stočil na dívku sedící po Edwardově druhé ruce a na toho tmavého kluka. „No a nakonec nám zbyla naše malá Alice." Dodal. Všichni seděli a usmívali se na mě. Jediná Alice se zvedla a šla ke mně. Byla o něco málo vyšší než já, ale o dost drobnější.

„Já jsem Alice, ráda tě poznávám." Řekla a přitom mě rukou pohladila po zádech.

„M-mě taky moc těší." Vykoktala jsem ze sebe a pokusila se o úsměv. Teď mi všichni, až na Edwarda samozřejmě, připadali moc milí. Spořádaně seděli na pohovkách a čekali. Já jsem také čekala co se bude dít dál.

„Tak rodinko," přerušil ticho Emmett. „My teď půjdeme nahoru ke mně a ve vší počestnosti se budeme učit. Buďte tu hodní." Dodal šibalsky a zasmál se.

„A co se budete učit?" Zajímalo Edwarda.

„Budu Nat doučovat matiku," informoval ho.

„Ty?" Podivil se trochu zděšeně Edward a následně vyprsknul smíchy. „Neměl bych to raději udělat já?" Dodal teď už vážným tónem.

„Pche, tyhle prkotiny pro střední školu zvládám s přehledem," procedil Emmett skrz zuby a dál si Edwarda nevšímal. Ukázal mi, abych ho následovala. Po nádherném kamenném schodišti jsme vyšli do druhého poschodí. Prošli jsme dlouhou chodbou až k posledním dveřím, které otevřel. Nechal mě vejít a pak za sebou zavřel.

„Promiň mi ten nepořádek, ale už dlouho jsem neměl dámskou návštěvu," pronesl trochu nervózně. „Jestli ti to nebude vadit, tak si s tím lehneme na postel."

„Ne, to mi nevadí. Doma se taky učím většinou na posteli." Ujistila jsem ho. Hned jsme se pustili do práce. Bylo toho vážně hodně. Na pár příkladech mi Emmett vysvětlil postup řešení rovnic a nerovnic a pak už mě nechal počítat samotnou a jen mi kontroloval výsledky. Po nějakých třech hodinách už jsem toho měla plné zuby a vyžádala si pauzu. Můj přísný učitel mi dopřál pár minut oddychu. Využila jsem je, abych si pořádně prohlédla jeho pokoj. Celá jedna stěna byla prosklená. Výhled ale zastiňovaly statné jehličnany. Na stěnách visely impresionistické obrazy. Uvědomila jsem si, že Emmetta vlastně ještě vůbec neznám. Typovala bych spíš, že jeho zdi budou zdobit plakáty s nadupanými automobily. Nábytku se tu našlo poskrovnu. Jedna stěna byla z poloviny zakryta velikou šatní skříní a hned vedle ní byl umístěn pracovní stůl. U protější stěny stála veliká postel, na které jsem se teď povalovala a vedle ní malý noční stolek. Kromě obrazů všude visely police s knihami a cédéčky. Pokoj byl vybaven střídmě, ale přesto působil útulně. Z mého rozhlížení mě vytrhlo lehké zaklepání na dveře.

„Pojď dál Esmé," řekl nevzrušeně Emmett. Dveře se otevřely a opravdu do nich vstoupila Esmé.

„Nechci vás rušit, ale už je dávno čas oběda a Natalie by určitě měla něco sníst. My už jsme po jídle."

„Díky," odpověděl jí Emmett. „Úplně jsem ztratil pojem o čase. Tak pojď Nat, myslím, že si pochutnáš."

„Ne, to je v pohodě. Nemám hlad." Zalhala jsem. Doufala jsem, že Emmettův pokoj opustím až ve chvíli, kdy budu mít namířeno domů. Esmé se prosebně podívala na Emmetta.

„Žádný takový," vyvedl mě z omylu. „Jídlo už máš na stole. A přeci bys nechtěla Esmé urazit ne?" Na jeho tváři se objevil úsměv. Došlo mu, že proti tomuhle nebudu mít argumenty. Sešly jsme dolů. Na velikém dřevěném stole už na mě čekala porce těstovin.

„Ty nebudeš jíst?" Optala jsem se Emmetta a překvapeně jsem se na něj podívala.

„Ne," řekl klidně. „Zatím nemám hlad, ale ty určitě jo, takže s chutí do toho." Sedl si naproti mně a pozoroval jak jím. Nepřipadalo mi to nijak divné, ve školní jídelně jsme to praktikovali úplně stejně. Po obrovské porci za pár minut nebylo ani památky.

„Chutnalo ti to, zlatíčko?" Zajímala se Esmé.

„Bylo to výborné. Jste skvělá kuchařka." Pochválila jsem ji.Věnovala mi okouzlující úsměv a zase zmizela v kuchyni.

„Tak jak vám to jde? Neplácáš se v tom moc?" Ozvalo se mi za zády. Edward. Kdyby nepromluvil, vůbec bych nepostřehla, že už v místnosti nejsme sami. Otočila jsem se za zvukem jeho hlasu. S Bellou v závěsu šli přímo k jídelnímu stolu. Jejich kroky vůbec nebyly slyšet. Věnovala jsem mu velice otrávený obličej, protože jsem myslela, že otázka byla určena mně. Oba se posadili vedle Emmetta.

„Klídek bráško. Říkal jsem ti, že jsou to prkotiny." Ujistil ho. „Myslím, že i Nat už to pochopila a celkem jí to jde."

„Vážně? No tak to je skvělé. Jestli už jste s tím skončili, tak si s Natalií můžeme trochu popovídat." Navrhl Edward. Emmett se podíval na mě. To co jsem si teď přála za všeho nejméně bylo sedět s Edwardem u jednoho stolu a dívat se do jeho zlověstných očí. Zoufale jsem se podívala na Emmetta a pak zpátky na Edwarda. Připadalo mi, že zloba v jeho očích trochu ztratila na síle. Možná to zvládnu. Zase jsem hlavu pootočila k Emmettovi a pokrčila rameny.

„Líbí se ti u nás?" Pokusila se o konverzaci Bella.

„Je to tu úžasné. Dům mě velice překvapil. Zvenčí vypadá moderně, ale tady uvnitř si připadám jako v muzeu. Líbí se mi staré věci." Odpověděla jsem jí popravdě. Věnovala mi zdrženlivý úsměv. Edward se najednou beze slova zvedl a po schodišti zmizel v patře. Během pár vteřin byl zpátky a v ruce držel tužku a papír. Obojí položil přede mě. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Mám pocit, že se Emmettovi moc nelíbí, že vás tu zdržujeme. Není si jistý, jestli už máš ty rovnice a nerovnice pod kontrolou a chtěl by se vrátit k učení. Tady máš jeden příklad, pokud ho vyřešíš, tak jsi uspěla a Emm už tě dneska nebude trápit." Vysvětlil mi a na prázdný papír rychle napsal pár číslic a znaků. Chvíli jsem na to koukala trochu přepadle a bezmocně, ale nakonec jsem uchopila pero a začala něco tvořit. Po několika dlouhých minutách ticha jsem mu papír podala ke kontrole. Jeho oči těkaly z jedné strany papíru na druhou, jak kontroloval správnost mého postupu. Potom podal papír Emmettovi.

„Tak vidíš," oznamoval mu Edward vítězoslavně. „Myslím, že už to všechno chápe. Musím uznat Emme, že si mě překvapil. Nečekal jsem, že to zvládneš." Dokončil větu s výsměšným podtónem. Emmett jen protočil panenky, ale nijak to nekomentoval.

Odpoledne uteklo velice rychle. Celé jsme ho strávili u jídelního stolu i se zbytkem Emmettovi rodiny. Chvíli po tom, co jsem ze sebe doslova vypotila výsledek příkladu, který mi napsal Edward, se k nám připojili i Jasper s Alicí a pak i Renesmé s Jacobem. Hodně jsme se nasmáli, když nám Jacob vyprávěl pár historek z rezervace. Mimochodem, opravdu to byl indián. Edward se choval zdvořile, ale stejně jsem se od něj držela zpátky a snažila se na něj dívat jen když to bylo opravdu nutné. Emmett byl zpočátku trochu nevrlý. Asi měl opravdový strach z toho, aby mi z  dopoledního doučování v hlavě něco zůstalo a nebo to bylo Edwardem. Mezi těmi dvěma bylo znát menší napětí. Když se ale pak rozproudila dobrá nálada mezi ostatními sourozenci, tak ani Edward ani Emmett nechtěli zůstat stranou. Emmett vyprávěl historky z jejich lovů těch neexistujících pum a medvědů a Edward ho skvěle doplňoval. Dokonce jsem si zvykla i na to, že tohle nebyla úplně normální rodina. I když to všechno byli bratři a sestry, tak zároveň tvořili milenecké páry. Bylo to trochu zvláštní, ale nebyli to biologičtí sourozenci, takže jsem s tím neměla problém. Jen Emmett byl bez partnerky.

Kolem půl desáté zavelel můj učitel k odjezdu a mně se vůbec nechtělo. Celé odpoledne mi bylo velice příjemně. Když se se mnou všichni loučili, tak mě ovládl smutek. Vrátit se do toho prázdného domu se mi najednou jevilo jako naprosto nemožné a příšerné.

„Určitě se k nám zase brzy vrať," volala za mnou Renesmé, když jsem nastupovala do Emmettova vozidla.

„No, to asi nezáleží na mně." Odpověděla jsem jí a hodila při tom hlavou k Emmettovi. Pochopila to a usmála se.

Celou cestu jsme zase jeli mlčky. Emmett vypadal, jako kdyby nad něčím přemýšlel a já ho nechtěla rušit. Zastavil před naším domem a s nepopsatelným výrazem v očích na mě pohlédl.

„Jsem moc rád, že se ti u nás líbilo." Začal. Na chvíli se odmlčel a pak velice vážným tónem pokračoval: „Bál jsem se, že ti nebude moc příjemné sedět s nimi u jednoho stolu. Obzvlášť tedy s Edwardem. Nakonec to ale vypadalo, že jsi se dobře bavila. Pokud k nám budeš chtít kdykoli zase přijít, tak v tom nevidím problém, záleží to hlavně na tobě." Chvíli jsem mu koukala do očí a nevěděla co říct.

„No, abych pravdu řekla, tak mě to samotnou překvapilo. I když mě Edward nemá rád, tak se dneska moc snažil a nedával to najevo. Celý to odpoledne bylo hrozně příjemný a nakonec se mi ani nechtělo domů. Jen mi připadá, že ty jsi z toho trochu přepadlej a taky by mě zajímalo, co proti mně Edward vlastně má." Přiznala jsem mu a pak čekala co mi k tomu poví on. Usmál se.

„Ne, nebyl jsem přepadlej, jen jsem přemýšlel, jestli ti nevadí, že jsme tu matiku nechali trochu plavat a taky jsem si všiml, že si zprvu byla docela nervózní, tak jsem chtěl něco vymyslet a osvobodit tě. Nakonec jsem ale měl pocit, že by se ti stejně nechtělo pryč." Chvíli mlčel. Potom mi položil ruku na rameno a zahleděl se mi do očí. Všechno se se mnou zatočilo. Tak úžasné oči jsem nikdy neviděla. Měly barvu jantaru a v té tmě doslova zářily. „Už jsem ti to říkal a nerad se opakuju. Edwarda si prostě nevšímej. Poslední dobou je skeptičtější než obvykle. Má rád svůj klid a ty jsi pro něj narušitel. Vždycky jsme byli jen my, naše rodina a on má pocit, že jsi vetřelec. Ale neboj se, jsi pod mojí ochranou, takže si nic nedovolí. Jen ho prostě ignoruj."

„Vetřelec?" Zajíkla jsem se. Hlavou mi projelo, že k se k nim už nikdy nevrátím. Nechtěla jsem, aby mě někdo považoval za vetřelce.

„To je jen jeho pocit, ostatní to cítí opačně. Jsi pro ně spíš takovým příjemným zpestřením. A hlavně jsou všichni rádi, že už netrávím veškerý čas o samotě. I Edward si určitě zvykne, uvidíš." Řekl to s velikým nadšením a tím mě trochu uklidnil. Takže překážím jen Edwardovi, to snad nějak překousnu. „Tak se pořádně vyspi, zítra nás čeká náročný den," připomněl mi.

„Jo jasně, jsem zvědavá, co jsi to vlastně přichystal. Taky se dobře vyspi." Popřála jsem mu. On se jen pousmál. Počkal až odemknu domovní dveře a pak jeho auto zmizelo ve tmě.

Emmett byl opravdu přesný jako hodinky. Právě ve chvíli, kdy se na mých hodinách objevila osmička a dvě nuly, se ze zdola ozval klakson. Dostál svým slibům, výlet byl opravdu úžasný. Vzal mě k Wynoochee Lake, jihozápadním směrem od Forks. Na to abychom šli pěšky to bylo dost daleko. Jezero bylo úžasné a jeho okolí také. Procházeli jsme se po břehu daleko od lidí a vychutnávali si šum podzimní přírody. Podzim jsem měla ze všech ročních období nejradši. Ani nevím proč. Na většinu lidí působil depresivně, ale já ho milovala. Tak úžasné barevné variace, které umělo vyčarovat spadané listí, pro mě byly nepřekonatelné. Nakonec jsme naši procházku museli ukončit předčasně, protože začalo hustě pršet. Emmett mi pak dělal společnost až do večera. Dokonce mi pomohl umýt nádobí a jako správný učitel mě pro jistotu nechal spočítat ještě pár příkladů na rovnice a nerovnice. Když odjížděl, tak jsem zase pocítila tu příšernou osamělost. Hodně mě změnil. Nebýt jeho, tak by mě to asi netrápilo.

Další týden byl za námi. Čas mi najednou začal ubíhat o dost rychleji než kdy předtím. Když jsem byla s Emmettem, tak jsem ztrácela pojem o tom kolik je hodin a orientovala jsem se jen podle toho, jestli bylo světlo nebo tma. Uvědomovala jsem si, že se k němu poutám čím dál víc, ale měla jsem dost rozumu na to, abych se tomu nepoddávala úplně. Kdykoli se na mě mohl vykašlat jako tehdy moje matka a já na to chtěla být alespoň trochu připravená. Vždycky se hodila zadní vrátka, ale doufala jsem, že je nikdy nebudu potřebovat.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola VI. - Návštěva u Cullenových: