Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola III. - Výlet s překvapením

27.05.2009 (13:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3134×

Další dva týdny probíhaly podle podobného vzorce. Ve škole jsem byla stále osamocená a když se někdo pokusil dát se mnou do řeči tak jsem ho úspěšně ignorovala, takže to pak přestali zkoušet i ti další. Pokaždé když jsem potkala toho otravného „příšeru", tak se na mě v jednom kuse culil. Jeho i zbytek té partičky jsem se taky snažila ignorovat, ale nějak mi to nešlo. Místo ignorace jsem se při setkání s ním vždycky vytočila. Začínal mi lézt krkem, ale přitom mě nějakým způsobem přitahoval. Vůbec to nedávalo smysl. Doma jsem byla neustále sama, jen minulý týden se tu zastavila máma s Joshem, aby mi dali peníze a hned zase odjeli na neurčito někam do Texasu. Po odpoledních jsem se učila nebo si četla a to bylo asi vše. Prostě všední život.

Dnes konečně nepršelo. Konečně po těch dlouhých dnech. Ne, že by svítilo sluníčko, ale aspoň nepršelo. Už jsem se bála, že se celý víkend budu muset kousat nudou doma. Těšila jsem se, že můžu konečně vypadnout do přírody. Snažila jsem se vyrazit na výlet už včera, ale po tom, co jsem na kost promokla už při prvních pěti stech metrech chůze, jsem to vzdala.

Rychle jsem si připravila svačinu, oblékla se a vyrazila. Už o prázdninách jsem si naplánovala několik tras vhodných pro výlet, ale zdaleka jsem je nestihla projít všechny. Pro dnešek jsem si vybrala asi třicetikilometrový pochod západně od Forks. Vychutnávala jsem si každičký zvuk a každičkou vůni lesa. Staleté stromy, mladá tráva, měkoučký mech a drobný hmyz, to všechno dohromady byla vážně úžasná podívaná. Po chvíli jsem vytáhla mapu a kompas, abych si zkontrolovala směr. Milovala jsem tyhle procházky možná ještě o to víc, protože jsem se musela spoléhat sama na sebe. Jít do lesa se satelitní navigací, kterou jsem dostala od Joshe k posledním narozeninám, mi přišlo jako barbarství. Za dárek jsem mu poděkovala, ale nikdy ho nepoužila. Ochudila bych se tím o celou zábavu a už by to prostě nebylo ono. Díky svým znalostem přírody, schopností číst v mapě a orientovat se podle kompasu, se mi nikdy nepodařilo zabloudit. Ano, přišla jsem někdy trochu déle, než jsem původně plánovala, ale bylo to tím, že jsem se vždycky zastavovala nad každou květinou, kterou jsem neznala nebo jsem byla schopná hodiny pozorovat pilné mravenečky. Ale co, stejně nebylo kam spěchat. Doma na mě nikdy nikdo nečekal. Mobilní telefon jsem časem také začala nechávat doma a tak se moje matka neobtěžovala už ani volat. Měla jsem jí to za zlé? Asi ani ne. Zvykla jsem si žít bez rodičů a úplně je přestala postrádat. Byla jsem jen já.

Musela jsem jít už několik hodin, když se ozval můj žaludek. Chtěla jsem ještě počkat, než najdu vhodné místo k sezení, ale právě v tu chvíli se přede mnou rozevřely stromy a mně se naskytnul pohled na malinkatý palouček. Zem byla celá pokrytá mechem, ze kterého občas vykukovaly drobounké květy rostliny, kterou jsem viděla poprvé v životě. Bylo to tu jako v pohádce.

Rozprostřela jsem na zem svou pláštěnku a posadila se na ni. Dlouhou chvíli jsem se jen tak rozhlížela okolo sebe a nechala se zaplavovat pocitem štěstí. Objevila jsem svůj vlastní opravdový kousek ráje na tomhle světě. Z batohu jsem vyštrachala mapu a snažila se zakreslit do ní přibližnou polohu tohoto úžasného místa. Pak jsem se ještě pár minut kochala atmosférou paloučku, když to opět zkazil ten zvuk hladovějícího žaludku. Sáhla jsem si pro svačinku a dala se do jídla.

Pak jsem tam zase jen tak seděla a přemýšlela o tom, jestli by nebylo možné zůstat tu napořád. Položila jsem se na pláštěnku a vzhlédla k nebi. Těžké temné mraky nevěstily nic dobrého. Co kdybych tu prostě jen tak zůstala ležet. Nemusela bych zítra do školy, měla bych pokoj od lidí a nemusela si lámat hlavu s tím, co si uvařím k večeři. Co by se stalo, kdybych tady jen tak ležela a umřela? Asi nic zvláštního, tedy pro mé okolí. Pro mě by to bylo kdoví jaké. Najednou mě přepadl divný pocit, začala jsem se cítit velice stísněně. Jako bych na tom paloučku už nebyla sama. V mžiku jsem se posadila a mžourala mezi stromy. Nic jsem ale stejně nezpozorovala. Rozhlížela jsem se do všech stran, ale všude bylo ticho a klid. Trochu jsem se bála, ale uklidňovalo mě to, že tu nikde nic nevidím ani neslyším. Najednou mě ovanul zvláštní větřík, bylo to spíš jako kdyby se kolem mě prohnala stíhačka nebo tak něco. Bylo to tak rychlé, ale zase ne tak silné. Pohrálo si to s mými vlasy a zase to bylo pryč. Okamžitě jsem svůj zrak stočila mezi stromy, které jsem měla po pravé straně. Zase tam nic nebylo, ale tráva se pohupovala ze strany na strany a drobné větvičky jehličnanů se třepotaly jako kdyby tudy právě někdo prošel. Chtěla jsem se jít podívat blíž, ale strach mi to nedovolil. Stále jsem na to místo koukala a nebyla schopna slova ani pohybu.

„Ahoj," ozvalo se mi náhle za zády. Okamžitě jsem obrátila hlavu tím směrem. Čekala jsem, že to bude nějaký zbloudilec nebo třeba podobný tulák, milující přírodu jako já, ale osobu, která ke mně šla, bych tu vážně nečekala ani v nejpodivnějším snu. Pomalým krokem se ke mně přibližoval on. Ten kouzelný chlapec, do kterého jsem vrazila tenkrát na chodbě školy. Na procházku lesem byl oblečený dost nevhodně, ale i kdyby na sobě měl třeba smoking, tak bych si stejně víc všímala jeho nádherného obličeje.

„Doufám, že jsme tě moc nevyděsili," konstatoval po chvíli.

„No, ehm, nevyděsili?" Zeptala jsem se a rozhlédla se. Kromě nás dvou nikde ani živáčka.

„Já a mí bratři," odpověděl. Zmateně jsem se znovu rozhlédla po paloučku a v tom samém místě, odkud se vynořil on, se chvíli na to objevily další dvě postavy. Když přišly trochu blíž, byla jsem schopná je identifikovat. Jasně, můj úhlavní nepřítel a ten třetí kluk, který s nimi sedává u stolu. Mohlo mi to dojít hned.

„Aha," dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Nemysleli jsme si, že tu někoho potkáme. Jsi dost hluboko v lese, víš o tom vůbec?" Zeptal se a hned na to pokračoval: „Ty jsi ta nová holka ze školy, co se do Forks přestěhovala o prázdninách, viď? Mimochodem, jsem Emmett Cullen. Tohle je Jasper a tohle Edward." Ukázal nejprve na toho blonďatého kluka a pak na „příšeru". Ve chvíli, kdy jsem ho ve své mysli takhle označila, se zase pitomě uculil, jako kdyby věděl jakou přezdívku si vysloužil. Oba dva zvedli ruku na pozdrav.

„Jo jsem, jmenuju se Natalie. Vím přesně kde jsem, jinak bych tu nebyla. Ráda se sama toulám lesem." Nadhodila jsem ostře s velikým důrazem při vyslovování „sama" a stoupla si do útočné pozice s rukama překříženýma na prsou.

„Promiň, nechtěli jsme tě vyrušit," pochopil význam mých slov správně. „Ale je to tu dost nebezpečné. No, když už jsme tady, nemůžeme si k tobě přisednout? Naše nohy by už potřebovali menší pauzu." Při těch slovech roztáhl své rty do úsměvu.

Byla jsem naštvaná, protože zničili atmosféru tohohle místa a svým příchodem odehnali mou uvolněnou náladu, ale při pohledu na jeho úsměv jsem prostě nemohla jinak. Rukou jsem jim pokynula aby se posadili kam je libo a sama si přitom sedla zpátky na pláštěnku.

„Kde se tu bereš?" Zeptal se mě Edward, když se všichni tři posadili naproti mně, a zase už měl na tváři ten příšerný úsměv.

„Došla jsem sem po svých," řekla jsem s nádechem sarkasmu v hlase. Všichni tři se zasmáli.

„To mi došlo, že si sem nespadla z nebe. Spíš by mě zajímalo, co holka jako ty, dělá tak daleko od pohodlí svého domova?" Upřesnil svou první otázku.

„Nejspíš to samé co vy. Nejste zjevně jediní, kdo holduje turistice. Prostě se vždycky seberu a vyrazím do lesa, protože je tu klid a ticho." Při posledních slovech jsem se ušklíbla.

„Ještě jednou se omlouvám za to, že jsme tě takhle přepadli, ale nikdy jsme tu nikoho nepotkali. Celkem nás to překvapilo." Řekl Emmett a věnoval mi omluvný pohled.

„Tak si teď asi budete muset zvyknout, že na mě možná občas narazíte, no. S tím se nedá nic dělat. Spíš mě zaráží že jste tu takhle na lehko. Bez turistického vybavení," napadlo mě najednou.

„Máme kousek odsud auto," odpověděl mi Emmett. „Nejsme tu jen tak náhodou. Říkal jsem, že je to tu nebezpečné nebo ne? Občas se tu potulují pumy nebo medvědi a my hlídáme, aby se nedostali příliš blízko k lidským obydlím."

„Pumy? Medvědi? To je nějaká hloupost, ne? Procházím se tu už víc jak dva měsíce a ještě jsem na žádné větší zvíře nenarazila. A vy je pak střílíte?" Zeptala jsem se trochu vyděšeným hlasem.

„Ne my ne," řekl Jasper. „My jen hledáme stopy a pak, když na něco narazíme, dáváme vědět lesní stráži. Ti se o to postarají." Při jeho slovech Edward soustředěně pokyvoval hlavou a pak se lehce usmál.

„Stejně mi to připadá, jako nějaký blbý vtip," stála jsem si za svým. „Vážně jsem tu ještě žádné takové zvíře nepotkala."

„To je asi známka toho, že to děláme dobře," usmál se Emmett. Očima zamířil směrem k mému batohu a skoro vykřikl: „To snad neni možný! Můžu?" Ukázal na mapu a kompas. Přikývla jsem.

„To už se dneska jen tak nevidí," prohlásil, když si moje drahocenné společníky pořádně prohlédl. „Ty s tím umíš zacházet?"

„No jasně že umím, myslíš si, že to tu mám pro ozdobu?" Řekla jsem nakvašeně. Sice jsem se snažila být nepříjemná, aby mi dali pokoj, ale uvědomovala jsem si, že se mi vrátila moje dobrá nálada a jejich společnost mi začala být příjemná.

„No, nesmíš se na mě zlobit, ale ukaž mi holku, která dneska ví, k čemu se používá kompas. Když připustím, že by mladá dívka šla sama do lesa, což je teda dost nepravděpodobný, tak by si sebou určitě vzala satelitní navigaci a ne tohle." Odpověděl na mou otázku, která byla původně zamýšlena jako řečnická. Všichni tři čekali, jak na to zareaguji.

„No, řekněme, že nejsem tak úplně jako ostatní holky," vysvětlila jsem jim.

„No, to jsme si všimli hned," pohotově z úst vypustil Edward a začal se chechtat.

„Co tim jako chceš říct?" Otázala jsem se dotčeně a hlavně naštvaně. Asi proto, že to řekl právě on.

„To je snadné," odpověděl mi Emmett. „Už vzhledově se dost odlišuješ od ostatních. Nosíš samé tmavé oblečení, když dneska letí zářivé světlé barvy. Máš dlouhé rovné vlasy, které nosíš jen tak rozpuštěné, zatímco všechny okolo mají na hlavě nejmodernější účes a hlavně jsi samotářka. To je dnes taky dost výjimečné. Prostě taková černá ovečka." Když použil tohle přirovnání, tak jsem se chtěla urazit, ale vlastně nebylo proč. Sama jsem se takhle označovala, tak proč bych se měla zlobit když to použil někdo jiný?

„Díky za info, ale za těch pár let, co žiju jsem si toho stačila všimnout," opáčila jsem mu. Zase se usmál, tentokrát pobaveně.

„A taky jsi vtipná, to jsou další body pro tebe." Zakřenil se a ukázal mi zdvižený palec. „Za celý svůj život jsem holku jako ty asi nepotkal." Dodal.

„Hmm, a že je ten život vážně dlouhej, co? Vždyť je ti maximálně devatenáct." Řekla jsem na svou obranu. Nevím proč, ale cítila jsem potřebu se před ním obhajovat. Nechápala jsem to, ale Jasper i Edward vyprskli smíchy. „Co je? Co jsem řekla?" Podivila jsem se.

„Ale nic, to nepatřilo tobě. Nech to plavat," dostal ze sebe v záchvatu smíchu Edward. Emmett se na něj velice zle podíval a Edward toho okamžitě nechal. Sice jsem chtěla vědět, co jim připadalo tak k smíchu, ale prostě jsem to nechala plavat jak mi radil.

„No, nejsem tu sice dlouho, ale i tak jsem si všimla, že vy taky zrovna nezapadáte do kolektivu." Řekla jsem trochu s nádechem otázky abych tím naznačila, že očekávám odpověď. Prostě jsem je chtěla trochu popichovat.

„My to nemáme zapotřebí," ozval se Jasper. „My si vystačíme. Jsme rodina, máme jeden druhého a můžeme se na sebe spolehnout. Víc nepotřebujeme. Proč do toho tahat ještě někoho dalšího? My jsme prostě Cullenovi." Dávalo to smysl a tak jsem jen přikývla.

„Počkej," zamyslela jsem se nahlas. „Říkal si rodina?"

„Ano," odpověděl mi vesele. „My všichni jsme jedna rodina. Bratři a sestry. Teda svým způsobem. Naši rodiče nás všechny adoptovali už před lety. Je mezi námi ale ještě silnější pouto než mezi opravdovými sourozenci." Při jeho slovech mě zamrazilo. Vzpomněla jsem si jak jsem neustále žadonila, aby mi rodiče pořídili sourozence, ale bohužel se tak nikdy nestalo. Dost dlouho jsem jim to měla za zlé, ale v situaci, ve které jsem teď, jsem vlastně ráda, že jsem jedináček. Je to tak určitě lepší. Když jsem se myšlenkami zase vrátila do reality, tak jsem zjistila, že mě Edward se zájmem pozoruje a obličej má strnulý a plný pochopení. Bylo mi to nepříjemné.

„No a jak vlastně dneska dopadla vaše stopovací akce?" Zeptala jsem se, abych odvedla řeč na schůdnější téma. Už jsem tu nechtěla být sama, jejich společnost mi dělala dobře.

„Nic jsme tu nenašli. Takže asi dobře." Opáčil Emmett a přitom se zatvářil spíš zklamaně.

„Tak to je skvělý, takže se nemám čeho bát a můžu se tu bez obav procházet dál." Nasadila jsem spokojený a trochu vítězný tón.

„To bych si nebyl tak jistý," řekl Emmett se starostí v hlase. „Dnes jsme nic nenašli, ale zítra to může být jinak. Raději by ses měla přestat toulat divočinou sama. Nebo raději úplně." Dodal potom vážně. Tahle odpověď se mi nelíbila. Znělo to spíš jako kdyby mi zakazoval chodit do lesů a to mě vážně naštvalo.

Než jsem stačila vymyslet rozumnou odpověď, začaly se z nebe snášet drobné kapky.

„Sakra, to abych asi už šla." Zaklela jsem.

„No počkej, to nemyslíš vážně." Vyděsil se Emmett. Koukala jsem na něj dost nechápavě, takže mi to musel vysvětlit: „Vždyť si od Forks víc jak deset kilometrů. Dojdeš domů za tmy a k tomu celá promáčená. Auto máme pár set metrů odsud, pojedeš s námi." Dodal dost nekompromisně, posbíral ze země mé věci a zvedl se. Chtěla jsem protestovat, ale na nic jsem se nezmohla. Uvnitř mě se sváděli dva boje. Chtěla jsem být sama, ale na druhou stranu jsem se s nimi ještě nechtěla rozloučit. Bylo mi s nimi podivně příjemně. Asi byli také něčím odlišní, stejně jako já, a to mě k nim přitahovalo.

„Ale Emmette, pokud chce jít sama, tak ji nech." Řekl Edward dost rázně a přitom se na něj podíval velice zlým pohledem. Aby to celé podtrhl, tak na svého bratra trochu zavrčel. Tomu jsem ale nevěnovala moc pozornost. Touhle Edwardovou scénou celý můj vnitřní boj skončil. Bylo rozhodnuto, nechtějí mě u sebe, tak půjdu pěšky.

„Už sem řek'!" Odsekl mu Emmett rozčileně a pak se otočil ke mně. „Auto je támhle, pojď za mnou."

Šli jsme ten kousek mlčky. Na chvíli byla atmosféra dost napjatá, ale pak se náhle pročistila. Mezi stromy jsem začala rozeznávat tvary toho úžasného Hummera, který stává na školním parkovišti. Zmocnila se mě přímo dětská radost, že se v něm svezu, ale i tak, Porsche bylo stále Porsche. Emmett si sedl za volant, Jasper na místo spolujezdce a já musela trčet s Edwardem vzadu. Pořád se tvářil dost naštvaně, až z něj šel strach. Bála jsem se, že se kvůli mně pohádají. To bych vážně nechtěla. Jestli se mezi nimi něco stane, tak si to asi neodpustím. Vždyť za to, aby se mezi nimi zpřetrhaly bratrské vazby, vůbec nestojím. Snad se Edward cestou uklidní.

Netrvalo dlouho a dostali jsme se z lesní cesty na okresní silnici. Auto bylo velice pohodlné, to mě dost překvapilo. Z venku působilo obrovsky a taky takové bylo. Na zadní sedadlo by se nás vešlo klidně i pět. Cesta ubíhala velice rychle, ani jsem se nenadála a už jsme byli ve Forks. Emmett zajel před náš dům a pak zastavil.

„Tak díky za svezení," řekla jsem, když jsem vystupovala. Dveře jsem zabouchla možná větší silou než bylo třeba a vydala se po kamenné pěšince směrem k domu.

„Počkej!" Volal za mnou Emmett z otevřeného okýnka. Otočila jsem se a udělala pár kroků zpátky k jeho autu. On se usmál a pak se zeptal: „A co tvoje věci?" Až v tu chvíli mi došlo, že je měl celou dobu u sebe.

„Ježiš, díky." Odpověděla jsem mu a natáhla se pro batoh. On se znovu usmál.

„Není zač, ale dávej si na svoje věci větší pozor. Tak ahoj zítra ve škole." Řekl a mrkl na mě. Nechtělo se mi nic říkat, tak jsem jen pokývala hlavou a zamávala na pozdrav. Během chvíle mi auto zmizelo z dohledu.

Ještě před usnutím jsem myslela na to, jestli se ti dva nepohádali. Opravdu by mě to mrzelo. Ale co Edwarda tak rozčílilo? O co mu šlo? Vadilo mu, že mě Emmett chtěl svézt, aby mě tak uchránil před deštěm? Byla jsem nedočkavá, chtěla jsem hned vědět co se stalo po tom, když odjeli od našeho domu. Jestli si to vysvětlili nebo se poprali. Doufám, že ani jeden nebude mít monokla. Nebo ještě hůř, třeba něco zlomeného. A taky jsem doufala, že bude Edward zase v klidu a že spolu budou normálně mluvit. Sakra, nikdy mi na nikom takhle nezáleželo.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola III. - Výlet s překvapením: