Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 7. kapitola

08.07.2015 (14:15) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1302×

„Měli bychom si promluvit.“ Otočil se zpět na mě. 

 Podívala jsem se mu do očí a přikývla. 

 Je čas začít od začátku, pomyslela jsem si, když jsem se vydala s Edwardem do lesa.

Šli jsme docela dlouho. Věděla jsem, že Edward pro nás chce soukromí a chápala jsem to. Jen jsem v lese cítila pach jiných měničů a nerada bych, aby se to Edward nebo kdokoliv jiný dozvěděl od někoho jiného než ode mě.

Konečně jsem došli na nějakou louku.

Překvapeně jsem se rozhlédla. Ta louka byla kulatá. Vypadala, jako by byla vymýcená podle kružítka. Žádný strom nepřečníval ani nechyběl. Byla to dokonalá rovnoměrnost.

Všude kvetly různé barvy květin. Tady sedmikrásky, jinde vlčí máky a pampelišky. Uprostřed té krásy se nacházela malá skalka, která stála uprostřed jezírka. Bylo to dokonalé.

„Pane jo,“ zašeptala jsem. Na víc jsem nezmohla a dál zírala na tu nádheru. 

Edward se na mě otočil a usmál se na mě. V tu chvíli jsem myslela, že půjdu do kolen. Té dokonalosti bylo nějak moc. 

Pomalu jsem se vydala k tomu jezírku. Nemohla jsem se na něj vynadívat, tak jsem si sedla na břeh a sledovala jak se slunce odráží od hladiny průzračné vody. Edward si sedl vedle mě. 

Díval se na mě, cítila jsem to. Musela jsem pod jeho pohledem zrudnout, protože jsem si vzpomněla na své vyznání dnes ráno v autě. 

Sakra, Swanová, že ty jsi zase jednou nemlčela, zavrčela jsem. 

„Na co myslíš?“ zeptal se. Vzpomněla jsem si, že čte myšlenky. Ještě že to na mě nefunguje, pomyslela jsem si. 

„Na parkoviště,“ odpověděla jsem a doufala že mu to dojde, protože jsem fakt netoužila mu to vysvětlovat. 

Pousmál se, takže asi pochopil.  

„Bello, měl bych ti něco říct,“ začal.

Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. To jsme teda zvědavá.

Díval se na mě a tvářil se, jako by nevěděl jak dál. Zvláštní pohled u někoho, jako je on.

„Co jsi mi chtěl říct, Edwarde?“ zeptala jsem se, abych ho donutila mluvit.

„Zamilovala jsem se do tebe,“ vyhrkl tak rychle, že nemít tak dobré smysly, nerozuměla bych mu ani slovo. 

Vykulila jsem oči. To není dobré, pomyslela jsem si. 

„Edwarde –“ začala jsem, ale nenechal mě domluvit. 

„Bells, já chápu, jestli to necítíš stejně, jen jsem chtěl, abys to věděla,“ zašeptal

„Ale –“ zkusila jsem to znovu. 

„Vážně, to je v pohodě. Já to chápu. Jsem upír, cítím všechno jinak, rychleji, silněji,“ skákal mi do řeči. 

„Já ale –“ Do třetice všeho dobrého, ne? 

„Bello, já nechci, aby ses cítila nějak špatně. Možná jsem ti to říkat neměl, ale myslel jsem, že to pro nás oba bude lepší.“

„Sakra, Edwarde, co kdybys mě konečně začal poslouchat a nechal domluvit!“ zakřičela jsem na něj. Musím přiznat, že v tu chvíli jsme myslela, že po něm skočím. 

Je tak užvaněný, pomyslela jsem si s pousmáním. 

„Promiň,“ omluvil se a sklonil hlavu.

On fakt sklonil hlavu? No, pane jo. 

Všiml si, že nic neříkám, a tak zvedl hlavu. 

„Děje se něco?“ zeptal se, když uviděl můj úsměv. 

Jenom jsem zavrtěla hlavou a přišla blíž k němu. 

Díval se na mě trochu obezřetně. 

Došla jsem až k němu a položila mu svou dlaň na tvář. Jeho ledová pokožka chladila tu moji horkou. 

Jeho pohled se změnil v překvapený. 

V tu chvíli jsem měla asi něco říct, ale já se jen topila v těch jeho očích. 

Po chvíli jsem se nadechla, že mu něco řeknu. 

Než jsem ale jenom stihla tu pusu otevřít, na louku se vřítil Emmett. 

„Bello, zvoní ti telefon,“ vyhrkl. 

Kdybych mohla vraždit pohledem, Emm je v tu chvíli mrtvý. A nejen z mé strany. 

„Co je?“ zeptal se vykuleně. 

Povzdychla jsem si. Tohle opravdu nemá cenu. Zklamaně a naštvaně jsem natáhla k Emmettovi ruku a on mi do ní dal mobil. 

Lhala bych, kdyby tvrdila, že mě volající číslo nepřekvapilo. 

Vykulila jsem na displej oči.

Angela, svítilo na mobilu. 

„Omlouvám se.“ Otočila jsem se na kluky. Na odpověď jsem si ale nepočkala. Rychle jsem se otočila a vydala se do lesa. 

„Ang, co se děje?“ vyhrkla jsme do mikrofonu. 

„Bello, naši,“ vzlykala do mobilu Angela, „oni je...“

„V klidu, zlato. Uklidni sem a pak mi pomalu řekni, co se stalo.“ Snažila jsem se uklidnit svou sestřenku. 

„Oni je zabili,“ vyhrkla. 

V tu chvíli by se v mně krve nedořezal. 

„Kdy?“ zeptala jsem se. 

„Včera, byla jsem na dýze a když jsem se vrátila, byli už mrtví,“ vzlykala. 

Sakra!

„Ang, uklidni se. Kde teď jsi?“ zeptala jsem se.

„V Seattlu,“ odpověděla mi mezi vzlyky.

„Dobře, okamžitě si zabal a přijeď do Forks,“ řekla jsem jí. 

„Ale –“ chtěla začít. 

„Ne, Ang, nechci riskovat, že se něco stane i tobě,“ zamítla jsem její námitky. „Už jsme poslední,“ dodala jsem šeptem. 

Slyšela jsem její vzlyky. „Dobře,“ zašeptala. „Když vyrazím hned, jsem tam do večera.“ 

„Budu na tebe čekat ve starém sídle,“ odpověděla jsem. Pak jsem se zarazila. „Neboj, všechno zvládneme.“

„Já vím,“ ozval se její šepot. 

Pousmála jsem se. „Každých dvacet minut mi napiš SMS,“ přikázala jsem jí. 

„Dobře, zatím,“ rozloučila se. 

„Zatím,“ vrátila jsem jí to. 

Jakmile hovor ukončila, do očí se mi vrhly slzy. 

Pokud zemřela teta i strýc, znamená to, že po nás opravdu jdou. Už zase. 

Měla jsem co dělat, abych nezačala vyvádět. 

Na to bude dost času doma, Bello, napomenula jsem se a vydala se zpět na louku. 

Už tam byl jenom Edward. 

„Všechno v pořádku?“ zeptal se. 

Zakroutila jsme hlavou. „Musím domů,“ řekla jsem mu.

Jeho oči posmutněly, ale přikývl. 

„Je mi to líto, ale jde o sestřenku.“ Dívala jsem se mu do očí. „Je to důležité.“ 

„To nic, chápu to.“ Usmála se na mě. 

Vím, že jsem mu to mohla říct. Je to jen jedna věta. Ale já nemohla. Vždycky jsem byla romantik a přála jsem si, aby se to Edward dozvěděl jinak a za jiných okolností. 

K domu jsme došli mlčky. 

„Mrzí mě to, ale musím jít,“ řekla jsem, když jsme vešli do obýváku, kde byli všichni. 

„Stalo se něco?“ zeptala se Esmé. 

„To nic, jen musím domů,“ odpověděla jsem. „Esmé, omlouvám se, ale tu večeři přesuneme na jindy, dobře?“ zeptala jsme se jí. 

„Samozřejmě,“ přikývla. 

Viděla jsem, jak si o mě všichni dělají starosti. 

„Uvidíme se zítra ve škole,“ rozloučila se se mnou Alice. 

„No, víš, já nevím, jestli zítra přijdu.“ Ošila jsem se. 

Ona na mě vykulila oči.

„Musím jít, mějte se.“ Pak jsem se otočila na Alici. „Budu v pohodě, když tak se ve škole objevím v pondělí.“  

Alice jen přikývla a opatrně mě objala. 

Opětovala jsem jí to, ale pak už se fakt vydala k autu. 

Edward mi nabídl odvoz.

Celou cestu mlčel, ale já si všimla, že mě po očku pozoruje. Nehodlala jsem to nijak komentovat. 

Prostě jsem mlčela a sledovala ubíhající cestu.

Když zastavil před bránou, vystoupil se mnou. 

„Opravdu budeš v pořádku?“ Pohladil mě po tváři. 

Chytla jsem ho za ni a tváří se do ní opřela. „Budu v pohodě.“ Usmála jsem se na něj. 

On přikývl, chvíli se na mě ještě díval, pak se ale sebral a nasedl do auta. 

Poslední pohled a odjel.

Jakmile jeho auto zmizelo za zatáčkou, slzy mi začaly smáčet tvář. 

Osud je krutý a já snad poprvé opravdu okusila, co je to strach.

S tváří zkřivenou bolestí a strachem jsem se vydala do domu. Než jsem za sebou zavřela bránu, zadívala jsem se do lesa.

Zdálo se mi, že jsem zahlídla kožich a velké hnědé oči.

Oči až příliš inteligentní na to, aby byly zvířecí.

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 7. kapitola: