Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 15. kapitola

20.04.2016 (21:30) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1780×

 „Slibuješ?“ zeptala jsem se ho.

„Slibuji,“ řekl. 

Chtěla jsem mu věřit. Tak zatraceně moc jsem chtěla, ale můj staletý instinkt mi říkal, že to nejhorší nás ještě čeká. 
S povzdechem jsem se mu zamuchlala do náručí, políbila ho na hruď a konečně jsem se znovu poddala únavě. Poslední, co jsem slyšela, byl jeho hlas: „Slibuji, krásko.“

--------------------------

Kdo by řekl, že čas dokáže utíkat tak rychle? Já rozhodně ne. Ale stalo se. Dny se změnily v týdny a najednou jsme spolu s Edwardem chodili měsíc. Bylo to zvláštní, ale každý den jsem měla pocit, jako bych ho každý den milovala víc a víc.

Pravda ale byla, že náš vztah se nikam nehnul. Byli jsme stále tam, kde na začátku. Občas jsme si vyšli na rande a já u nich přespala, zatímco mě Edward objímal. Tím to ale končilo. Naší nejintimnější chvilkou se stávaly romantické polibky a to jen když jsme byli sami. 

Popravdě jsem už začínala být zoufalá. Občas jsem pomyslela na to, že pro Edwarda nejsem dost vzrušující. No, uvažte sami, že je divné, když spíte vedle kluka, mimochodem svého kluka, a on se o nic nepokusí. V době, kdy jsem se narodila možná jo, ale v dnešní? Sakra, určitě ne! 

Jenže to nebyl největší problém. Opravdovým průserem se ukázalo být moje přeměňování, respektive nepřeměňování. Nebylo to sice jako u měničů, že bychom začali stárnout, ale začala jsem pociťovat jiné následky. Začala jsem být více unavená a náladová. A aby toho nebylo málo, šelma ve mně se pokoušela dostat ven. V praxi to znamená, že jsem se chvilkami začala chovat jako zvíře. Což samozřejmě neušlo mému okolí. Bylo jasné, že budu muset s pravdou ven, ale popravdě nevěděla jsem jak, ani kdy. 

Jako pomocná ruka se ukázala Alice. Za tu dobu jsme se dost spřátelily a já se jí svěřila, že bych si přála jeden volný víkend pro sebe a Edwarda. No a Alice nám ho hodlala dopřát. Jeden večer, který jsme opět s Ang trávily u Cullenových, se vytasila s výletem do New Yorku na nákupy. Měli letět v pátek odpoledne a vrátit se v noci na pondělí. Byl to skvělý nápad, a protože byl v režii Alice, nikdo neměl šanci se bránit. Přesto si Emmett neodpustil poznámky, když zjistil, že my s Edwardem se neúčastníme. Poslouchali jsme to celý týden a já už chvilkami myslela, že ho vezmu pohrabáčem. Teda ne že by mi to bylo něco platné. Spíš bych ublížila tomu pohrabáči než Emmettovi. 

Naštěstí jsme se dočkali. Zrovna teď stojím s Edwardem po boku a sledujeme vzlétající letadlo. Jakmile se odlepí od země, nadšeně vyvýsknu. 

„Konečně klid!“ zaradovala jsem se. Edward mě pobaveně sledoval.

„Krásko, je to sotva pět minut, co jsi je objímala a brečela,“ upozornil mě na naprosto nedůležitý fakt. Uculila jsem se na něj a pověsila se mu kolem krku.

„Pojedeme domů?“ zeptala jsem se ho svůdně. Tedy alespoň jsem se o to pokusila. Ovšem Edward nevypadal na to, že by to na něj nějak zapůsobilo. Chvíli se na mě jen díval, než mě vzal za ruku a vedl k východu.

„Měli bychom se stavit někde na jídle. Celý den jsi skoro nejedla,“ zamračil se. Povzdechla jsem si.

 „Edwarde, já opravdu hlad nemám!“ řekla jsem mu dnes nejméně už po sté. Zamračil se ještě víc.

„Bello,“ začal svoji přednášku. Než stihl pokračovat, zastavila jsem a on byl nucen mě napodobit a otočit se na mě.

„Nemám. Hlad,“ zopakovala jsem s důrazem na každé slovo. „Edwarde, chci jen jet domů a konečně si pořádně promluvit,“ řekla jsem mu. Sama jsem ve svém hlase slyšela ten zoufalý tón. Edward na mě sekundu vyjeveně zíral a pak si mě přitáhl pevně do náruče. Přitiskla jsem si hlavu do ohybu jeho krku a spokojeně se nadechla.

„Promiň,“ zašeptal mi do ucha a pak mě na něj jemně políbil. Celým tělem mi projel vzrušující chlad. Bylo to tak zatraceně příjemné.

„Nemáš se za co omlouvat,“ zašeptala jsem do jeho krku.

„Ale jo, mám. Celý den na tebe hučím kvůli jídlu. Jen mám o tebe strach. Nechci, aby ti cokoliv chybělo,“ zašeptal. 

„Nic mi nechybí, přísahám,“ řekla jsem mu. Opatrně jsem zvedla hlavu a podívala jsem se mu do očí. „Nechybí mi nic, dokud mám tebe,“ dodala jsem. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří, ale ani přesto jsem před jeho pohledem neucukla. 

„Mě máš už napořád, kočko. Jen tak se mě nezbavíš,“ usmál se na mě. Srdce mi poskočilo.

„Ani napořád není dost dlouhá doba,“ zašeptala jsem tak potichu, že to mohl slyšet opravdu jen on. 

„To máš pravdu,“ zašeptal. Pak se ke mně naklonil a políbil mě. Víte, jak vždycky hlavní hrdinky popisují vždy v románech ten polibek? Tvrdí, jak se jim podlamují kolena, že zapomínají na svět kolem a jediné, co existuje, je On? Vždycky jsem si myslela, že je to výmysl autorů, aby dali mladým slečnám iluzi o dokonalém polibku. A víte co? Zatraceně jsem se spletla. A oni taky. Ten polibek, co dostávala děvčata v románech, nebyl ten polibek. Protože ten polibek jsem dostala já, právě teď a tady. A věřte mi, že byl dokonalý. Naprosto nepopiratelně dokonalý.

O dvě hodiny později sedím v tureckém sedu na Edwardově posteli a čekám, až vyleze z koupelny. Když jsme přijeli domů, k Edwardově velké radosti jsem se najedla a zalezla do sprchy. Teď když jsem seděla na jeho posteli, jen v minikraťasech a tílku, konečně jsem si dovolila přemýšlet o tom polibku. Teda, ne že by bylo nějak extra o čem přemýšlet. Jakmile polibek skončil, Edward mě vzal za ruku a ještě dost malátnou odvedl k autu. Většinu cesty jsme mlčeli, a když už jsme konečně začali mluvit, bylo to úplně o něčem jiném. 

Slyšela jsem, jak se v koupelně vypnula sprcha. Napřímila jsem se jako pravítko a pak zase uvolnila. Klid, Bells. Je to jen Edward. Jemu můžeš říct všechno.

Hned nato vystoupil Edward z koupelny. Měl na sobě opět jen ty jeho „spací“ kalhoty.  Snažila jsem se v sobě udržet sten, takže jsem si ani nevšimla, že si Edward sedl přede mě na postel. Rychle jsem ho sjela pohledem, než jsem se zadívala do jeho očí.

Díval se na mě tmavými duhovkami. Bylo to divné, když moje krev je nijak nelákala a na lovu byl v noci. Záhada. Najednou prudce zamrkal, jako by se probral z transu a jeho duhovky se začaly vracet do své původní barvy. 

„Chtěla jsi o něčem mluvit,“ ozval se po chvíli ticha Edward. Pomalu jsem zakývala hlavou, ale mlčela jsem. „O co jde, krásko?“ zeptal se. Nad tím oslovením se mi prudce rozbušilo srdce. Nechala jsem ho a snažila jsem se vymyslet, jak mu to sakra říct. To o tom nikdo nemohl napsat knihu? Třeba s názvem Jak říct svému příteli, že jste jeho úhlavní nepřítel? Do háje morového! „Bells? Vážně mě začínáš děsit,“ řekl. Vyděšeně jsem se na něj podívala.

„Promiň, to já nechtěla, já jen… Nevím jak začít,“ přiznala jsem.

„Co takhle od začátku?“ navrhl s hravým úsměvem. Pomalu jsem přikývla.

„Dobře,“ zašeptala jsem, načež jsem se mu pevně zadívala do očí. „Konečně ti doopravdy řeknu, kdo jsem,“ dodala jsem. Jeho hravý úsměv zmizel.

„Bells, víš, že to dělat nemusíš? Nezáleží na tom,“ šeptal.

„Ale ano, záleží, Edwarde,“ odporovala jsem. „Musíš to vědět, abys pochopil další důležité věci.“ Malou chvíli se na mě jen díval, než pomalu zakýval hlavou na souhlas.

„Dobře.“ 

Zhluboka jsem se nadechla: „Abys pochopil můj rod, musíme se dostat dál do historie. Všechno to začalo vlastně v Amazonii u jednoho starého kmene…“

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 15. kapitola: