Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 13. kapitola

19.02.2016 (20:00) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1308×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Pak jsem se ale uculila na Edwarda.

„Teď ty!“ přikázala jsem mu.

Na tváři se mu rozlil ten jeho dokonalý úsměv a pak začal vyprávět…

„Jak jsem už řekl, narodil jsem se v roce 1900 v Chicagu. Tenkrát jsem se jmenoval jen Edward Anthony Masen. Můj otec se jmenoval také Edward, byl to vážně úspěšný právník. Dělal toho pro mě opravdu hodně. Posílal mě na hodiny hudby, protože věděl, jak moc to miluju. Když jsem byl starší, poslal mě na soukromou školu, na kterou jsem opravdu chtěl. Jenom to nebyl typ člověka, který by dával příliš najevo své city nebo pocity. Byl hodně odtažitý a často cestoval. Není to tak, že bych ho nemiloval, ale jen jsem s ním neměl takový vztah, jako se svojí maminkou. Jmenovala se Elizabeth a byla to ta nejkrásnější a nejlaskavější osoba, jakou jsem kdy poznal. Byla pro mě vším a já pro ni. Vždycky když jsem se vrátil ze školy, už byla doma a dělala pro mě všechno, co mohla. Bylo krátce po mých osmnáctinách, když se přihnala španělská chřipka. Otec zemřel hned v prvních vlnách, my s matkou jsme jí chytli v polovině roku 1919. Carlisle tam byl jako doktor jen chvíli, ale spřátelili jsme se hned. Často mi vyprávěl o tom, co prožil, o lécích které objevil a já miloval to poslouchat. Neměl jsem tušení, jak špatně na tom jsem já ani moje matka. Až do její smrti jsem žil v přesvědčení, že nás Carlisle zachrání. Jenže to se nestalo, alespoň ne s mou matkou. Nebyl jsem u toho, když mamka požádala Carlislea, aby mě zachránil. Dozvěděl jsem se to, až když jsem se po třech dnech probudil. Vlastně jsem Carlisleovi nějakou dobu vyčítal, co to udělal. Nenáviděl jsem, čím jsem se stal. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířil, ale nikdy úplně.“ Dovyprávěl mi Edward svůj příběh.

Dívala jsem se do jeho nádherných očí a prožívala s ním jeho příběh, jako bych tam tehdy byla. „Tví rodiče byli úžasní.“ Zašeptala jsem.

On se na mě usmál. „Ano,“ přikývl. „To byli.“

Hlavou mi proběhlo, jaké to asi je, prožít šťastný život s rodiči. Zavrtěla jsem hlavou, abych takové myšlenky zahnala a zadívala se na něj. „Takže jsi byl celé to století s Carlislem?“

Jeho očima prolítl stín emocí, ale bylo to příliš rychlé na to, abych stihla něco zaznamenat.

„Ne,“ řekl opatrně.

Zamračila jsem se. „A kde jsi byl?“

„To není dobré téma na naše první rande,“ řekl a usmál se na mě.

On se tomu snažil vyhnout!

Moje zamračení se ještě víc prohloubilo. Něco tají.

Všiml si, jak se tvářím, protože natáhl ruku, chytil do ní tu mou a přitáhl si jí ke svým ústům. „Není to tak, že bych před tebou chtěl něco tajit, Bell. Jen to není zrovna část života, na kterou bych byl pyšnej. Slibuju, že ti o ní řeknu, jednou.“ Usmíval se na mě. Byl to ten křivý úsměv, který mu tak nehorázně slušel a dokázal mě donutit i k vraždě.

Podrážděně jsem zafuněla. „Fajn,“

Jeho úsměv se ještě víc rozšířil, znovu mě políbil na ruku, než jí pustil a řekl: „Tak jez.“

Seděli jsme v té restauraci ještě půl hodiny, než jsem pod jeho bedlivým pohledem snědla každý kousek salátu. Není to příjemný pocit, když vás při jídle někdo očumuje.

„Jsme tady,“ zašeptal Edward, když jsme zastavili před domem Cullenovích.

Zadívala jsem se na něj a usmála se. Věděla jsem, o co mu jde. Tohle je poslední chvíle, kdy budeme mít ještě soukromí. Jakmile vystoupíme z auta, budou to mít upíři v domě jak na zlatém podnose.

„Děkuju za dnešek,“ zašeptal a zadíval se mi do očí. „Vážně jsem si to užil.“

„Já taky,“ přiznala jsem. Byl to úžasný večer a mě bylo líto, že skončil. Nebo alespoň ta soukromá část.

„Někdy to zopakujeme, dobře?“ řekl a naklonil se blíž ke mně.

„Dobře,“ řekla jsem a taky se naklonila. Byli jsme k sobě opravdu blízko a já se těšila, že mě konečně políbí. Jeho rty se mě téměř dotýkaly, chyběl už jen kousíček-

„To budete v tom autě spát?“ ozvalo se. V tu chvíli jsem myslela, že budu mít infarkt.

„Emmette!“ zařvali jsme s Edwardem současně, teď už každý na svém sedadle.

„No co? Já měl jen strach o vaše pohodlí,“ bránil se Emm.

Podívala jsem se na Edwarda pohledem plný zoufalství.

On se na mě jen smutně usmál, než vystoupil z auta a svou přirozenou rychlostí ho oběhl, aby mi otevřel dveře. Pak se ke mně naklonil a do ucha mi zašeptal: „Jednou ho společně zakopeme, slibuju.“

Pobaveně jsem se na něj usmála. „Dobře,“

Pak už jsme se ruku v ruce vydali do domu. Hodiny ukazovali půl dvanácté večer. V horním patře jsem slyšela Angelino pravidelné dýchání, tiché šoupání tužky po papíru a otáčení stránek. Dole hrála televize, kde zrovna běžela repríza nějakého zápasu evropského fotbalu. Na sedačce seděla Rose a lakoval si nehty, Jasper sledující zápas a Alice, která se o něj opírala a četla nějaký módní časopis.

Když jsme vešli, všichni zvedli hlavu. „Už jsem zpět,“ řekla Alice s úsměvem.

Se zíváním jsem přikývla. „Jo. Kde budu spát, Alice?“ zeptala jsem se. Byla jsem unavená, poslední dobou je toho prostě moc.

Alice nezaujatě sklonila hlavu. „U Edwarda,“ odpověděla.

Překvapením jsem se začala dusit slinami, které jsem zrovna polykala. Všichni se na mě zadívali a Edward mě opatrně poplácal po zádech. Trvalo to přesně 162 úderů srdce, než jsem se uklidnila.

„Jsi v pořádku, Bello?“ zeptala se Alice.

„Proboha, Alice, s tímhle na mě musíš trošku pomalu. Nemůžeš to na mě takhle vychrlit.“ Rozhazovala jsem rukama. Bože ta mi zas dala.

„Promiň, nečekala jsem, že tě to tak překvapí,“ bránila se.

„To nic,“ zasmála jsem se a otočila na Edwarda. „Ukážeš mi svůj pokoj?“

On se pobaveně zasmál a mě až teď došlo, jak to vyznělo. Okamžitě jsem zrudla.

„Tak- tak,“ zakoktala jsem. „Tak jsem to nemyslela.“ Šeptla jsem, červená jak rak.

Edward se zasmál, sklonil se a políbil mě do vlasů. „Vždyť já vím, zlatíčko,“ zašeptal, pak mě chytil za ruku a vedl nahoru.

„Dobrou noc, Bello.“ Ozvalo se ze zdola.

„Děkuju,“ křikla jsem zpět.

Edward mě vedl k posledním dveřím v patře. Těsně před nimi se zastavil a zadíval se na mě.

„Copak?“ zeptala jsem se a cítila, jak se opět začínám červenat.

„Dívám se, jak jsi krásná,“ zašeptal.

Rychle jsem sklonila hlavu, aby nemohl vidět, jak moc rudá jsem. Není to tak, že by mi nikdy nikdo neřekl, že jsem hezký, ale od něj…

„Hej,“ zašeptal Edward. „Neschovávej se přede mnou.“ Strčil mi svou dlaň pod bradu a opatrně mi ji nadzvedl.

Dívala jsem se mu nejistě do očí a on se na mě usmíval, jak sluníčko. Je úžasnej.

„Ukážeš mi ten pokoj?“ zeptala jsem se nakonec.

On se usmál a pak zvedl ruku ke klice, aby mohl otevřít dveře.

Zvědavě jsem nakoukla a vykulila oči. „Páni,“ hvízdla jsem. Ten pokoj byl dokonalí. Stěny byly světle modré s nichž dvě skleněné. Byla tam obrovská postel tak pro pět Emmettů s dvěma nočními stolky, psacím stolem a pohovkou stojící naproti skleněným zdím. Na zemi mezi pohovkou a postelí ležel kobereček z kožišiny a na zdi nad postelí držela knihovnička plná knih. Některé byli opravdu staré. Další knihovna byla nad stolem, tentokrát plná CDček. Byli tam i dvoje dveře.

Provlíkla jsem se kolem Edwarda a vstoupila. Moje holá chodidla se dotknula toho koberce a já měla chuť zasténat. To je úžasný,

Otočila jsem se na Edwarda opírajícího se o zárubeň dveří. „Na co ta postel?“ zeptala jsem se s úsměvem.

Edward se odrazil od dveří a došel ke mně. Vzal mě kolem pasu a přitáhl si mě na svou hruď. „Řekněme, že jsem doufal, že tu nějaké noci strávíš.“ Přiznal s úsměvem.

„Doufal jsi dobře,“ zašeptala jsem a natáhla jsem se, abych ho políbila na tvář. „Děkuju,“

„Nemáš za co,“ mrkl na mě. „Támhle je koupelna. Alice ti tam dala něco na spaní.“

„Dobře,“ řekla jsem. Vymanila jsem se z jeho náruče a vydala se do koupelny. A že to byla koupelna! Bylo tam všechno, na co si vzpomenete. Vana  a sprcha s masážními tryskami, obrovská zrcadla, obrovské umyvadla, no prostě dokonalost. Jak nespravedlivé! Jako by upíři ty masáže cítili.

Kdybych nebyla unavená, myslím, že by mě z té  koupelny nedostali. Jenže já jsem usínal i ve stoje, takže jsem absolvovala rychlou sprchu, oblékla na sebe Alicin obleček (mini-mini kraťasi a mini tílko), použila Edwardův kartáček na zuby (nepoužitý) a vydala se do pokoje.

Edward ležel na posteli, oblečený jen v pyžamových teplákách a dával na obdiv svojí dokonalou bílou hruď.

Zastavila jsem se ve dveří a jen zírala. Do háje!

„Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptal se s úsměvem Edward. Ze zdola jsem okamžitě uslyšela Emmettův smích, zatímco já rudla a sklonila hlavu.

Slyšela jsem, jak se Edward zvedl z postele a přešel ke mně. Ovšem jediné co jsem viděla, byla jeho chodidla.

„No tak, zlatíčko,“ zašeptal Edward.

Pomalu jsem zvedala hlavu a přitom si ho prohlížela. Když jsem se dostala k očím, Edward se usmíval jak blázen. Pořád jsem byla rudá jak rak, ale už jsem se mu zvládala dívat do očí.  

Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváří. „Jsi tak zatraceně roztomilá,“ zašeptal.

Nic jsem na to neřekla, jen jsem se mu dívala do očí a myslela na to, jak moc jsem se do toho kluka zamilovala. Nehorázně moc.

„Pojď, jsi unavená a potřebuješ se vyspat.“ Usmál se Edward a popadl mě do náručí.

Překvapeně jsem vykřikla a hodila mu ruce kolem krku. Když mi došlo, co dělá, začala jsem se smát. Edward mě donesl k posteli a opatrně mě tam položil. Malinko jsem se posunula a poklepala na místo vedle sebe.

Na minutku zaváhal, ale pak poslechl a lehl si vedle mě. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a povzdechla jsem si.

„Dobrou noc, krásko,“ zašeptal.

„Dobrou noc, Edwarde,“ zašeptala jsem zpět a pak už nevěděla o světě.

Ještě jedno: MRZÍ MĚ TO.

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 13. kapitola: