Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 12. kapitola

„Huf, udělat z tebe kočku dá více práce, než jsem si myslela,“ stěžovala si nešťastně Angela.

„Hej, to nebylo hezký,“ zabrblala jsem, ale cukaly mi koutky.

Za mnou se ozval tichý smích.

Otočila jsem se na ni a chtěla jí něco velice peprného říct. Než jsme ale otevřela pusu, ozval se zvonek.

„Je tady!“ zakřičela jsem a mohla se přetrhnout, abych byla u dveří co nejdřív.

„Bacha na boty!“ stačila za mnou ještě křiknout Ang, pak už jsem byla pryč.

Minutu nato jsem se zhluboka nadechla a otevřela vrátka.

Nahodila jsem úsměv, za který by se nemusela stydět ani Miss World, a rozhlédla se.

Edward se opíral o dveře svého volva a usmíval se jako sluníčko na hnoji.

Zastavila jsem se kousek od něj a naklonila hlavu na stranu. Jak jsem si ho tak celého prohlížela, pomyslela jsem si, že vypadá fakt božsky. Bylo mi jasné, že v tom má prsty Alice. Ta aby se jednou nedržela dál, pomyslela jsem si ironicky.

„Sluší ti to,“ usmál se na mě Edward. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a tak jsem rychle sklonila hlavu ke svým balerínám.

Ozval se tichý smích a pak jsem ucítila studené prsty na své bradě. Edward mě tlakem donutil hlavu zvednout. Hodil po mně oslňujícím úsměvem a sklonil se, aby mi vtiskl cudnou pusu na rty.

„Ahoj,“ pozdravil mě opožděně.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a usmívala jsem se na něj.

„Vyrazíme?“ ptal se potichu. S rudými tvářemi jsem přikývla.

Edward mě s úsměvem vzal za ruku a vedl k autu. Otevřel mi dveře a pomohl mi nastoupit. Chvíli nato seděl na svém místě na straně řidiče.

Sotva nastartoval, ozvala se prostorem auta hudba Debussyho. Vykulila jsem na Edwarda oči. „Ty posloucháš Debussyho?“

On se zasmál mým vykuleným očím a přikývl.

Překvapeně jsem zakroutila hlavou.

On se jen pobaveně usmíval. „Tak moc tě to překvapilo?“

„No, trochu,“ uculila jsem se na něj.

On na mě se smíchem mrkl. „Vyrůstal jsem na něm,“ přiznal.

„To je nás víc,“ zamumlala jsem si a pak se na něj otočila. „Kolik ti vlastně je?“

„Bylo mi devatenáct, když mě Carlisle přeměnil,“ přiznal a pak se na mě obezřetně podíval, „a narodil jsem se v roce 1900,“ dodal.

„Jsi starší,“ přiznala jsem.

On se na mě zadíval s pozvednutým obočím. „O kolik?“

Přešla jsem to, že je krajně neslušné ptát se ženy na věk a odpověděla mu. „O třináct let.“

Edward se na mě zadíval a skenoval mě pohledem. „Nevypadáš na to, že je ti sto dva,” culil se na mě.

„Ty taky nevypadáš na sto patnáct,” vyplázla jsem na něj jazyk.

„Trefa do černého, slečno Swanová,“ smál se.

Otočila jsem se na sedačce tak, abych na něj viděla a opřela si hlavu o sklo okýnka.

Sledovala jsem toho dokonalého upíra, kterého jsem tak moc milovala, který pro mě byl úplně vším a se kterým jsem byla na rande.

Dívala jsem se na tu dokonalou tvář se zlatýma očima a nádhernými rty, které mě ještě před chvílí líbaly.

Ačkoliv jsem tep svého srdce mohla ovládnout, neudělala jsem to. Moje srdce se rozběhlo rychlostí splašeného koně.

Edward se na mě okamžitě otočil. „Jsi v pořádku?“ ptal se.

„V naprostým,“ uculila jsem se, ale srdce jsem zpomalit nenechala.

On se na mě zamyšleně zadíval. „Na co myslíš?” zeptal se. Jeho hlas zněl docela frustrovaně.

Uhla jsem pohledem a cítila, jak se červenám. Tváře mi hořely a já věděla, že se na mě Edward dívá.

„Tak co?“ zeptal se a já zaslechla, že se trochu směje. Podle mých tvářích mu muselo být jasné, na co myslím, a já mu to nahlas opakovat nehodlala. Já teda ne.

„Na nic,“ zamručela jsem, uklidnila frekvenci svého srdce a zhluboka se nadechla, abych vyhnala červenou z tváří.

„Ale no tak,“ smál se Edward.

Zvedla jsem k němu hlavu a následně na něj vyplázla jazyk. Celým interiérem auta se nesl jeho dokonalý smích. Bože, jak já ho milovala.

„Už tam budeme?“ zeptala jsem se, když se konečně uklidnil.

„Jsme tu,“ mrkl na mě a já si konečně uvědomila, že už stojíme. Sakra, jak to, že jsem si toho nevšimla?

Edward se na mě ještě jednou usmál a pak vystoupil, aby oběhl auto a otevřel mi dveře.

Natáhl ke mně ruku a já se jí zachytila. Čekala jsem, že mě jen přidrží, ale on prudce trhl a vytáhl mě tím z auta rovnou do své náruče.

Rychle jsem se ho chytla kolem krku, abych neztratila rovnováhu a on si mě přitáhl za pas tak blízko, jak jen to šlo.

„Co děláš?” smála jsem se na něj.

„Chci políbit svou dívku.“ Koukal se na mě nevinně. Pak se sklonil a políbil mě na tvář.

Myslela jsem, že bude pokračovat, ale on mě pustil, chytil za ruce, co jsem měla kolem jeho krku, a stáhl mi je dolů. Pak mě za jednu chytil a táhl mě za sebou k nákupáku.

A to je všechno?

Potichu jsem zavrčela, ale pak mi došlo, že tuhle hru můžou hrát dva.

Přicupitala jsem za ním a pevně jsem se ho za tu ruku chytla.

Edward se obratně vyhýbal lidem, co kolem nás v houfech procházeli. Pevně svíral moji ruku, nejspíš abych mu neutekla. Všímala jsem se si holek, které mě vraždily pohledy a na Edwarda házely chtivé pohledy. Měla jsem chuť vypláznout na ně jazyk. Ten je můj, děvčata.

Edwardovi to ale bylo evidentně úplně šumák, protože si jich nevšímal a dál mě táhl směrem ke kinu.

„Na co jdeme?“ zeptala jsem se, když jsme stáli těsně před vchodem.

„Nebuď zvědavá,“ uculil se na mě.

Zavrčela jsem na něj, ale on se jen usmíval, což mě štvalo ještě víc.

„Počkej tady,“ políbil mě na čelo.

„Ale no tak!“ protestovala jsem.

„Nekaž mi překvapení,“ prosil mě.

Povzdechla jsem si a nechala ho jít pro vstupenky. Stála jsem tam a sledovala slečnu u pultu, jak s mojí láskou flirtuje. Edward jí sice slušně odpovídal, ale přesto jsem měla co dělat, abych po ní neskočila. Co si o sobě asi myslí?

Edward jí to konečně zaplatil, vzal si lístky, velký popcorn a kolu a vydal se za mnou.

„Jdeme?“ zeptal se.

Podezíravě jsem se na něj zadívala. „Jo,“ odpověděla jsem a chytla jsem ho za nabízenou ruku. Díky své skvělé stabilitě dokázal všechno nést v jedné ruce a ještě k tomu uchránil lístky před mým skvělým zrakem.

Nahoře je podal klukovi, který nám je odtrhl, a popřál příjemnou podívanou. U toho po mně stihl pokukovat a vytočit Edwarda tak, že začal vrčet.

Musela jsem se tomu usmát. Byl tak roztomilý, když žárlil.

Ruku v ruce jsme došli do kina. Moc lidí tam nebylo, ale ta menšina, co se zde nacházela, byli většinou puberťáci. Už to mi mělo asi poradit.

Sedli jsme si do poslední řady, která byla kupodivu prázdná, a čekali. V tichosti jsme seděli vedle sebe, Edward svíral jednu mou ruku a já do sebe druhou házela popcorn.

Mňam!

Začátku filmu jsme se dočkali až po dalších pěti minutách a čtyřech reklamách. Zabít je – fakt. Byla jsem napnutá jak kšandy a oni si tam nastrkají nějaké blbiny, co ani nikoho nezajímají.

Vedle mě se ozýval pobavený smích. Měl srandu z mé nedočkavosti. Aspoň že někdo z nás se tu baví.

Film začal a já se musela hodně držet, abych nevyběhla ven a nepočkala na Edwarda venku.

Na plátně běžel totiž horor.

Držela jsem se dobrých deset minut. Deset minut jsem do sebe házela popcorn a odvážně se dívala na plátno.

Pak tam ale bafla nějaká zrůda, já s polovinou kina zaječela a odmítla jsem se na to dívat. Takže jsem sledovala krabici od skoro prázdného popcornu.

Ovšem nedalo mi to a zvedla jsem pohled.

To ovšem nebyl dobrý nápad, protože zrovna ve chvíli, kdy se mé oči zastavily na plátně, příšera začala vraždit a já už málem zdrhala.

Nakonec jsem si to rozmyslela a jen se na dvojitém sedadle přisunula blíž k Edwardovi a hlavu mu zabořila do hrudi.

Cítila jsem, že se směje, ale bylo mi to jedno. Zlobila jsem se na něj, že mi to neřekl předem.

Do konce filmu jsem hlavu nezvedla. Prostě jsem na Edwardovi jen tak ležela a on mě objímal. Bylo mi dobře, výkřiky jsem ignorovala.

Teda alespoň jsem se snažila.

Ovšem pokaždé, když někdo vykřikl, cukla jsem sebou.

Konec pro mě byl vysvobozením. Rychle jsem popadla Edwarda za ruku a hnala se z toho místa hrůzy a děsu pryč.

„No tak, zlato, už jsme pryč,“ smál se Edward a donutil mě zastavit u východu.

Podívala jsem se na něj a zafuněla jak hodně naštvaný býk.

Edwardovi se v očích blýsklo pochopení a malinko se skrčil.

„To bylo naposledy, co jsi mě na něco takového vzal!“ zasyčela jsem na něj a malinko se klepala.

Edward se na mě překvapeně díval. „Ty jsi opravdu naštvaná,“ vydechl překvapeně.

Zafuněla jsem. „To si piš, že jsem!“ zamračila jsem se na něj.

„Proč?“ nechápal.

V tu chvíli jsem se zarazila. Sakra. To mám přiznat, že se mi o tom pak v noci zdá a mám noční můry?

„Ty se bojíš?“ zeptal se vykolejeně.

„Jo!“ vykřikla jsem tak, že se po nás pár lidí otočilo.

Edwardovi málem vypadly oči. Pak se zamračil a přitáhl si mě do náručí.

„Promiň,“ šeptal.

Třas, který doteď částečně ovládal moje tělo, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Edwardovi bylo odpuštěno, jak jinak. Protože kdo by těm jeho nádherným očím neodpustil, že?

Přestože jsem byla najedená popcornu a strach mi taky docela naplnil žaludek, Edward mě stejně vzal na večeři. Po deseti minutách dohadování, kdy servírka stojící u našeho stolu chtivě pozorovala mého Edwarda, jsem nakonec povolila a objednala jsem si šopský salát.

Že by to Edwarda nějak potěšilo, nevypadal, ale nekomentoval to.

Chvíli jsme se jeden druhému dívali do očí, pak promluvil. „Vyprávěj mi o svých rodičích,“ pobídl mě.

Překvapeně jsem na něj vykulila oči. Chvíli jsem přemýšlela a pak pomalu pokývala hlavou.

„Mamka byla Maria. Byla to úžasná ženská. Lidé jí říkali šarlatánka, ale nikdo to nemyslel zle. Měla dar. Dokázala léčit. Nezáleželo na tom, zda to byla chřipka nebo zlomenina. Vyléčila cokoliv,“ vyprávěla jsem. Na tváři mi hrál úsměv, když jsem vzpomínala na svou maminku. „Nezáleželo jí na tom, zda lidé poznají, že je jiná, chtěla jen pomáhat a zachraňovat životy. Byla krásná. Měla černý vlasy a modrý oči. A na rozdíl ode mě byla i vysoká.“

Edward se na mě díval zvláštním pohledem a ten mě donutil sklapnout. „Co se děje?“ ptala jsem se.

„Chtěl bych tvé rodiče poznat,“ přiznal a zadíval se mi pevně do očí.

Sklonila jsem hlavu a zadívala se do salátu. Na vidličku jsem napíchla okurku se sýrem a pomalu si ji strčila do pusy. Věděla jsem, že mě pozoruje a čeká, co řeknu.

Spolka jsem sousto a nadechla se. „Nebyli to dobří rodiče, Edwarde. Oba to byli úžasní lidé, ale ne dobří rodiče,“ šeptala jsem.

Slyšela jsem, jak se jeho dech překvapením zadrhl. „Proč?“

Zvedla jsem k němu hlavu. „Nikdy o dítě nestáli. To, že jsem se narodila, pro ně byla přítěž, se kterou se nedalo nic dělat. Co vím, máma mě jedinkrát nepřebalila, nenakojila ani si se mnou nehrála. Celý život mě vychovávaly chůvy. S rodiči jsem se potkávala jen u večeře a jen málokdy si mě vůbec všimli. Nikdy jsem nepoznala lásku rodičů. Tedy do doby, kdy se u nás objevil Carlisle,“ usmála jsem se nad tou vzpomínkou.

Edward se na mě díval pohledem, který mi jasně říkal, abych pokračovala.

„Bylo mi čtrnáct. Byla jsem hrozně drzá, nepoddajná a něco jako etiketa mi nic neříkalo. Běžně jsem utíkala chůvám a toulala jsem se po lese. Jednou jsem tam potkala jeho. Bylo to zvláštní setkání. V té době jsem netušila, že někdo jako upíři existují. Nevěděla jsem ani o sobě, natož o vás. Carlisle si myslel, že jsem se ztratila. Tenkrát jsem vyprskla smíchy. Díval se na mě dost překvapeně, to se přece k dámě nehodilo, ale myslím, že to bylo to, čím jsem si ho získala. Tak nějak se o mě začal starat. Bydlela jsem víc u něj než doma. Poslouchala jsem ho víc než kohokoliv. Milovala jsem ho jako svého otce. A možná právě proto jsem si všímala, že je jiný. Ale nevyptávala jsem se, prostě jsem to nechala být. Když mi bylo sedmnáct, našla jsem rodinnou kroniku. Bylo tam všechno. O nás, o vás, o mně. Do toho všeho se ještě Carlisle musel odstěhovat. Lidé si začali všímat, že je jiný. Těsně před odchodem jsem mu všechno řekla. Chtěl, abych šla s ním. Asi jsem měla jít, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že mé rodině hrozí nebezpečí, a tak jsem zůstala. Těsně před odchodem jsem mu řekla, že se jednou potkáme, ale nevěřil mi. No, a pak odešel,“ dovyprávěla jsem, a znovu se pustila do salátu. Z toho povídání mi nějak vyhládlo.

Pak jsem se ale uculila na Edwarda.

„Teď ty!“ přikázala jsem mu.

Na tváři se mu rozlil ten jeho dokonalý úsměv a pak začal vyprávět…