Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 10. kapitola

04.08.2015 (21:15) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1587×

„Říkám to naposledy, nikam nepůjdeš!“ oznámil mi Edward nejméně po sté. Nikdy bych to u něj nečekala, ale hlas mu přeskakoval zlostí.

„Ty to nechápeš! Je to moje poslání! Musím tam jít!“ Vrčela jsem na něj. Měla jsem zlost a začínala jsem být hysterická.

„Poslání bude muset počkat.“ Vrtěl hlavou Edward a tím zamítl můj další pokus.

Nervy jsem měla už na dranc.

Za celou hodinu jsme se nikam neposunuli. Jediné, co se změnilo, byl čaj na mém stole. Už nebyl horký, ale byl ledový.

Povzdychla jsem si a vstala. Popadla jsem čaj a vylila ho do dřezu. Pytlík vyhodila a hrníček strčila do myčky.

Celou dobu jsem cítila, jak mě Edward pozoruje, ale snažila jsem se to ignorovat.

„Bello,“ ozval se po chvíli. Věděla jsem, že chce, abych se na něj otočila, ale neudělala jsem to.

„Bello,“ zopakoval.

Odpovědí mu byl můj povzdech. Hlavu jsem ale nezvedla.

Prostě jsem se jednoduše vydala pryč. Edwardovi se to ale moc nelíbilo a po chvíli se objevil přede mnou.

Vzdorovitě jsem se mu podívala do očí, i když jsem měla pocit, že se mi z nich každou chvíli spustí slzy.

„Bello,“ zašeptal a vzal mě za bradu.

Dalo mi hodně práce nevytrhnout se mu.

„Bello,“ zopakoval a slabounce mi přejel prstem po obvodu líce. Díval se mi do očí a já měla pocit, že mě musí každou chvíli políbit.

Ale neudělal to. Jen se na mě díval a čekal na nějakou reakci. Neudělala jsem nic. Jen jsem stála a dívala se mu do zlatých očí.

„Dělám to proto, že chci, abys byla v bezpečí,“ šeptal potichu a stále se na mě díval. Měla jsem pocit, jako by viděl, až na mé dno a ještě hlouběji.

„Já nepotřebuji chránit, Edwarde. Jsem dospělá a mocná,“ šeptala jsem. Moc se mi líbilo, že se o mě bojí, ale měla jsem povinnosti a ty se musí plnit za každých okolností.

Edwardovi se mihl očima stín.

„Nepustím tě samotnou do lesa, zvláště v noci, když vím, že po tobě jdou Volturiovi!“ oznámil mi.

Zamračila jsem se.

„Pustil bys mě, kdyby šla Angela?“ zeptala jsem se.

Jeho očima se mihl smutek, ale přikývl. Otočila jsem se k němu zády.

„Ang není ještě připravená. Do lesa nemůže,“ šeptla jsem.

Slyšela jsem, jak si oddychl.

Bezva, on si oddychl, ale do města teď může mířit tlupa nebezpečných upírů, co zabije spoustu nevinných a svede to na dopravní nehodu.

Pak jsem dostala nápad.

„Když ti řeknu, co jsem, pustíš mě?“Otočila jsem se na něj.

V jeho obličeji se v jedné jediné sekundě vystřídalo spousty výrazů. Bylo tam překvapení, touha, nadšení a vzápětí se změnili na zklamání a rozhodnutí.

„Ne.“ Zavrtěl hlavou.

Povzdychla jsem si.

„Bells, pochop mě. Představ si, že bys byla na mém místě. Byla bys zamilovaná a toužila po jeho bezpečí. Pustila bys ho do lesa, aniž bys věděla, co je? Nebo co ho v tom lese čeká? Zvláště když je noc předtím napadli. Pustila bys ho?“ Díval se mi do očí.

Představila jsem si naše role obráceně. Jeho na mém místě. Mě na jeho místě. A pak jsem se zeptala: Pustila bych ho?

Nemusela jsem nad tím dlouho přemýšlet. Nepustila bych ho, ani kdybych věděla, co je zač. Nepustila bych ho nikdy samotného, protože jsem příliš sobecká a na něm moc závislá.

Podívala jsem se mu do očí.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

„Za co se omlouváš?“ zeptal se a znovu zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři.

„Za to, jak jsem bezohledná,“ pípla jsem a sklonila tvář. Trochou tlaku mě donutil zvednout hlavu.

„To nic,“ zašeptal. „Jen bojuješ za to, co je podle tebe správné a to je úžasné. To, že jdeš i přes mrtvoly, není špatné, děláme to všichni,“ dodal.

Sledovala jsem jeho obličej a uvědomila si, že on je ke mně ve všem upřímný, ale já mu stále neřekla, jak moc mi na něm záleží.

Rychle jsem zkontrolovala, co dělá Ang. Seděla na své posteli a něco klikala do notebooku. K tomu si pustila písničky do sluchátek, nejspíš aby nás neslyšela.

Pak jsem ji, i všechno kolem, vyhnala z hlavy a soustředila se jen na Edwardovy zlaté oči, které byly tak blízko. Jenom se natáhnout a můžu se na ně podívat z té největší blízkosti, jaká je možná.

„Edwarde, chci ti říct,“ začala jsem opatrně.

„Ano?“ zeptal se Edward, když jsem se chvíli k ničemu neměla.

„Edwarde, já, no, asi, ne určitě, jsem se, no, prostě, já,“ zakoktávala jsem se.

„Bello, klídek, prostě mi jen řekni, co se děje.“ Usmíval se na mě tím svým dokonalým pokřiveným úsměvem.

„Mám tě ráda a asi jsem se do tebe zamilovala,“ vyhrkla jsem tak rychle, že mu to muselo znít jako: Mámtěráda a asijsemsedotebezamilovala.

Ale nejspíš mu to vůbec nevadilo, protože jeho úsměv se rozšířil a najednou se mnou točil kolem dokola po celém obýváku.

„Taky tě mám moc rád!“ Smál se smíchem blázna.

Ještě dlouho po tom se mnou točil.

„Pustíme si nějakej film?“ ozvala se Ang, která právě seběhla dolů. Už pár hodin jsme s Edwardem seděli na sedačce a Edward mi vyprávěl o své rodině. O tom jak vznikla, kdo koho stvořil, kdo je v ní jak dlouho a taky spousty Emmettovích vtípků.

Za celou dobu se mě ovšem jinak než rukou, kterou měl přehozenou přes mé rameno, nedotkl. Musím přiznat, že jsem pokaždé doufala, že se z nenadání skloní a políbí mě, ale on nic neudělal. Prostě mě jen objímal a vyprávěl.

To že se tu Ang objeví, jsme věděli, jakmile se objevila na vrcholku schodiště. Přestože jsme všichni v domě měli super sluch, ona dupala tak, že ji museli slyšet i v Indianě.

Teď stála u DVD přehrávače a hledala nějaký vhodný film. Evidentně jí vůbec nevadilo, že nám tu bude dělat křena.

„Co takhle Titanic?“ zeptala se.

„Ne!“ vyhrkla jsem. „Nechci brečet.“

Ona se jen pousmála a pokračovala v hledání.

„Nezapomeň na mě?“

„Brečící,“ zatrhla jsem jí i tento.

„Zůstaň se mnou?“

„Brečící,“ zamítla jsem.

„Vrahouni?“ zeptala se a konečně se na nás otočila.

„To je komedie, romantická.“ Uculila jsem se.

„Bezva, jdeme na to,“ vyhrkla. Zapnula DVD player a vložila do něj DVDčko.

Než se film spustil, otočila se na nás.

Stála před televizí, nohy malinko rozkročené, ruce v bok a hlavu zvednutou. Připomínala mi generála.

Dívala jsem se na ni dosti nechápavě.

„Vy spolu teď chodíte?“ Šla rovnou k věci.

Podívali jsme se s Edwardem po sobě. Naše pohledy mluvily za vše.

„Jo, chodíme,“ odpověděl jí Edward a usmál se na mě tím svým dokonalým úsměvem. Byla jsem ráda, že sedím, jelikož stát, asi by se mi podlomily kolena.

„Bezva,“ řekla Ang ironicky.

Překvapeně jsem se na ni otočila. Nenapadlo mě, že by jí to mohlo vadit.

„Stanovíme si pravidla,“ rozhodla.

Vykulila jsem oči.

„Ang, víš o tom, že tohle je můj dům?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„I kdyby, pravidla stejně budou.“ Vyplázla na mě jazyk.

Rozesmála jsem se a cítila, že i Edward má co dělat, aby se nelámal v pase.

„Tak dobrá, jaká?“ zeptala jsem se jí.

Ang si nadšeně povyskočila a důležitě začala přecházet před námi.

„Takže, zaprvé: žádné muchlování se přede mnou, natož s jazykem. Kdo na to má pořád koukat, je to nechutný,“ začala Ang.

Napadlo mě, jak bychom se mohli muchlovat, když jsme se ještě nedostali ani k pitomé puse.

„Zadruhé: žádné sladké řečičky v mém doslechu!“ pokračovala.

„Co patří mezi sladké řečičky?“ zeptal se Edward a celý pobavený si mě přitáhl ještě blíž. Konečně jsem si mu mohla položit hlavu na rameno.

„Kočičko, zlatíčko, lásko, bejby, miláčku, cukroušku, hvězdičko, krásko,“ vyjmenovala Ang.

Podívala jsem se na Edwarda a mrkla na něj.

„Broučku nezakázala.“

On se na mě uculil.

„Neboj, já si nějakou přezdívku najdu.“ A dal mi pusu na čelo.

Všimla jsem si, jak Ang protočila oči.

„Takže, zatřetí: Žádný sex a milování, když jsem v domě. Kdo to má, sakra, poslouchat,“ řekla, aniž by se začervenala.

No, já zčervenala. Zabořila jsem hlavu do Edwardova ramene a odmítala se hnout, i když se zvedalo potlačovaným smíchem.

„Proboha, ty máš starosti.“ Smál se Angele.

„No co? Lepší vás upozornit dřív, než později.“ Pokrčila rameny, ale cukající koutky ji prozradily.

„To už je všechno?“ zeptala jsem se. Nikdy jsem víc nedoufala v kladnou odpověď.

Ang se na mě podívala a kývla.

„Prozatím,“ dodala.

Zamručela jsem, ale byla jsem i spokojená.

„Pustíme si ten film?“ zeptala se.

Jen jsme kývli.

A protože jsme s Angelou poslední noci spaly, spánek jsme nepotřebovaly. Dívali jsme se na filmy celou noc.

A víte, co bylo na té noci nejkrásnější? Ta ruka objímající mě kolem ramen a pevně tisknoucí mě k sobě. Celou dobu!!!

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 10. kapitola: