Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 40.Konečně doma

24.07.2009 (11:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1505×

40. Konečně doma

Kráčela jsem černou houstnoucí tmou směrem k záhadným siluetám a doufala jsem, že to budou Cullenovi. Jemný vánek, který vál zesílil a posunul mračna zase kousek dál. Zpoza nich vykoukl měsíc v úplňku a jeho jas prostoupil tou všudy přítomnou tíživou tmou. Ozářil také siluety v dálce. Do tmy zazářily jejich oči. Krvavě rudé oči. „Bože to ne“ zašeptala jsem a začala utíkat. Běžela jsem, co nejrychleji to šlo, ale oni byli rychlejší. Neměla jsem šanci. Jak bych se jim mohla ubránit? Přes tu všechnu beznaděj, kterou jsem v sobě cítila, jsem se donutila běžet dál. Uběhlo sotva pár vteřin, když jsem na rameni ucítila dotek jednoho z nich. Popadl mě a trhnul mnou dozadu k nim. „Tak to je konec“ blesklo mi hlavou, ale konec to nebyl. Všechno, co se pak událo, se stalo v neskutečně rychlém sledu.

Uslyšela jsem zavrčení a pak se to stalo, někdo srazil toho upíra, co na mě sahal, stranou. „Hailey, utíkej, běž!“ zakřičel ten někdo, podle hlasu jsem poznala Edwarda. Poslechla jsem ho a běžela, ale pořád tu byli ti ostatní. Utíkala jsem dál, když jsem před sebou uviděla vysokou zeď. Zeď přede mnou, vražední upíři zamnou. Nebylo úniku. Přitiskla jsem se ke zdi zády a čekala, co se bude dít. Neměla jsem v úmyslu nechat se zabít bez boje, ne tu radost jsem Arovi nechtěla udělat. Můj dědeček bojoval, rodiče bojovali, budu bojovat i já. V duchu jsem počítala vteřiny. Zbylých pět upírů se přibližovalo a jeden z nich se škodolibě smál. Poznala jsem v něm Felixe. „Zdá se, že jsi v pasti a to se hlupáček Marcus tak snažil tě zachránit. S tímhle, ale nepočítal“ Přiblížil se ke mně jako první. Zaujala jsem bojovou pozici „A ty jsi zase nepočítal s námi“ uslyšela jsem hlas nad sebou a než jsem stačila udělat jakýkoliv pohyb, vedle mě přiskočili všichni Cullenovi. Emmett se postavil přede mě a kryl mě vlastním tělem „Ale, ale Cullenovi“ zavrčel Felix a vrhl se kupředu. Emmett nezaváhal a s vrčením se na něj vrhl. Ani ostatní upíři nezůstali pozadu a připojili se k boji. Díky Bohu měli Cullenovi přesilu. Ze zadu se k nim totiž přidal Edward a obrovitánský vlk. Strhl se šílený boj. Odevšad se ozývalo vrčení, řev a praskání kostí. „Pojď“ vzala mě za ruku Esme a kličkovala semnou mezi bojujícími. Viděla jsem Emmetta a Edwarda jak zápolí s Felixem, Alice a Rose s nějakým neznámým upírem a rvou ho na kusy stejně jako Carlisle jiného. Něco obdobného měl na práci i Jasper. Byl tu taky ten vlk, který měl na starosti toho posledního útočníka. Nemohla jsem z nich spustit oči. Byla jsem v šoku. Esme mě vzala do náruče a běžela semnou pryč. Daleko od té vřavy „Esme, ne, co když jich přijde víc, musíme za nimi“ „Neboj se, Alice měla vizi, dobře to dopadne“ uklidňovala mě a já se jí snažila věřit. Doběhly jsme ke dvěma autům, kde netrpělivě pochodovala Eileen. Když nás spatřila, rozběhla se k nám. Esme mě postavila na zem a já běžela za Eileen „Hailey“ vykřikla a já zase vyslovila to její jméno. Padly jsme si kolem krku a plakaly. Byla jsem si neochvějně jistá. Tohle je moje sestřička, nejen, že mi to řekl i Marcus, já jsem to opravdu cítila. „Já jsem se tak moc bála, už jsem si myslela, že to nevyjde“ plakala Eileen dojetím nad naším shledáním „Promiň, že jsem ti nevěřila“ omlouvala jsem se „Bože Hailey, tys nám dala. Ani nevíš, jak jsme všichni vyšilovali a to je ještě slabý slovo v porovnání s tím, jak vyváděl Edward“ „Je mi to líto“ „Hlavně, že už jsme zase spolu, nikdy se nesmíme rozdělit, slibuješ?“ „Slibuju“ slíbila jsem jí „Takže už si na všechno vzpomínáš?“ zeptala se mě Esme „Ne, nevzpomínám si téměř na nic. Jen pár záblesků a vaše jména. Nebýt Marcusova přiznání, asi bych pořád váhala, ale ten klíček, ten mi pomohl v rozhodnutí“ „Věděla jsem, že nám Marcus nakonec pomůže“ zaslechla jsem hlas Alice a za vteřinku jsem ji měla kolem krku „Tak ráda tě zase vidím. Neboj, zase si brzo vzpomeneš“ „Spíš nechápu, jak na nás mohla zapomenout. My jsme přece nezapomenutelní. Co cvrčku?“ objevil se ve tmě i Emmett a za ruce se vedl s Rose, která mi taky padla kolem krku „Tak tohle bylo naposled, takhle nás děsit“ varovala mě „Bože, takoví zazobanci a ani ti nepořídili něco pořádného na sebe, ale to brzo napravíme“ pokračovala „No tak Rosie, netrap ji“ zastal se mě Emmett a také on mě objal a zvedl vysoko do vzduchu „Rád tě zase drtím špunte“ smál se a já se taky musela začít smát. Teprve teď jsem pocítila, že je opravdu konec, konec vězení a tyto osůbky…to je moje rodina, zase bude všechno fajn „Konečně nějaké optimistické emoce“ vynořil ze tmy Jasper s Carlislem, Edwardem a nějakým klukem. „A co ten vlk?“ nechápala jsem „Já jsem přece tady skoro švagrová. Vlkodlak Alex k vašim službám“ „Takže pes ochočenej upírama“ posmíval se Emmett „Hailey, jsi v pořádku, neudělal ti někdo něco?“ zajímal se Carlisle, který mě také objal na uvítanou hned po Jasperovi „Ne, je to dobrý, teď už jsem v pořádku. Ještě kdybych si tak na všechno vzpomněla“ „Neboj se, domácí prostředí, ti jistě pomůže. Věř mi, nepamatuješ si to, ale já jsem lékař“ uklidnil mě a vykouzlil na mých rtech široký úsměv. „Měli bychom odtud vypadnout“ ozval se Edward „Za chvilku tu bude trochu moc dusno“ dodal.

Všichni začali nastupovat do aut, ale já jsem zůstala stát na místě. Edward ke mně přistoupil blíž. „Tohle patří tobě“ podala jsem mu klíček, který mi tak pomohl. „Jsi si jistá, že tvoje srdce je pořád moje?“ zeptal se mě smutně „Právě teď nevím vůbec nic, ale jsem šťastná a to i díky tobě. A podle toho klíčku vím, že jsem tě milovala. Pořád k tobě něco cítím, ale potřebuju čas. Musím si vzpomenout“ „Miláčku, máš tolik času, kolik jen chceš“ zašeptal a pohladil mě svými ledovými prsty po tváři „Tak tohle znám“ usmála jsem se a Edward také. Přiblížil se ke mně ještě blíž, a když už byl tak blízko, že nás už dělily pouze milimetry, sklonil ke mně svoji překrásnou tvář. Cítila jsem jeho dech, voněl tak sladce. A pak…naše rty…krájely tu zbývající milimetrovou vzdálenost, co mezi nimi byla, aby se nakonec setkaly a políbily. Jemně a něžně, v mysli mi probleskovaly střípky vzpomínek na polibky, které jsme si už dali. Srdce mi bilo, jako by chtělo vyskočit z mého těla do Edwardova. Zdálo se, že moje srdce, je asi opravdu i jeho. „Nastup do auta, blíží se společnost“ zašeptal Edward a postrčil mě na zadní sedadlo k Eileen a Alice. Sám se posadil za volant a rozjel se pryč, pryč z toho odporného místa, kam už jsem se nikdy nechtěla vrátit.

Plán Cullenových vycházel do nejmenších detailů. Jen dvě hodiny po našem příjezdu na letiště nám letělo letadlo NewYorku a odtud do Seattlu. Všichni se dohadovali, kdo bude vedle mě sedět v letadle, ale vyhrála to Eileen. Cítila jsem se unavená, ale klidná a tak jsem si dovolila usnout. Díky Eileen se mi zdálo o našem dětství a já zjišťovala, že se mi některé věci samy vybavují. Místo toho abych si konečně odpočinula, jsem se unavila ještě víc. Nevzpomínám ani na cestu z letiště, ani na příjezd domů, všechno jsem to zaspala.

Vzbudila jsem se ve světlé místnosti, plné knih a CD. Nevěděla jsem, kde jsem, ale hlasy z místností pode mnou mě ujistili, že je všechno v naprostém pořádku. Na židli u postele bylo přichystané oblečení o poznání lepší, než jsem měla ve Volteře. Že by už Rose začala s nákupy? Oblékla jsem se a rozhodla se jít dolů, za ostatními. Emmett a Jasper sledovali americký fotbal a dohadovali se o vítězném týmu, Rose s Alice se přehrabovaly v taškách s oblečením, Carlisle a Esme se jeden přes druhého motali v kuchyni a snažili se vařit a když jsem vykoukla na terasu, uviděla jsem Alexe a Eileen jak se vyhřívají na sluníčku. „Vítej doma“ řekl Edward a všichni se na mě podívali „Teda šípková Růženka je proti tobě pěkná troska. Takhle dlouho spát…“ chechtal se Emmett „Nech toho“ dloubla ho Rose do žeber „Au, teď asi umřu“ tvářil se nanejvíš ublíženecky „To jsem spala tak dlouho?“ divila jsem se, protože mi to tak nepřišlo „Ne, jenom dva dny a po tom, co sis prožila, je to naprosto normální“ uklidnil mě Carlisle „Nachystali jsme ti něco k jídlu, musíš mít hlad“ ozvala se Esme a začala mi nosit jídlo na stůl, bylo toho jako pro celou armádu „A jak víš, že by si raději nedala něco pořádnýho? Třeba méďu?“ „To je dobrý Emmette, tohle mi vyhovuje“ zchladila jsem ho a sedla si ke stolu. Ostatní si taky posedali „Tak ji snad nejdřív nechte najíst, však bude dost času na vysvětlování“ přejel je všechny pohledem Edward „Se hned nečerti“ klidnila ho Alice. Nechtěla jsem je dlouho napínat, tak jsem je mezi jednotlivými sousty informovala o svém životě ve Volteře a o Marcusovi. Ovšem ten polibek jsem vynechala. Řekla jsem jim i o smrti našich rodičů a důvodech, proč chtěli i nás s Eileen, přesně tak, jak mi to vylíčil Marcus„Kdo by to byl do Marcuse řekl, takový obrat, sám jsem nevěřil vlastním očím“ divil se Carlisle… „Hailey, myslíš, že se už dneska můžeme vrátit domů?“ zeptala se mě Eileen „Domů?“ netušila jsem, kde to je, ale tady to asi nebylo, i když jsem se tu cítila doma. Jen co to Eileen dořekla, všichni se na ni zlostně podívali „Nemyslela jsem do Chicaga!“ bránila se „Myslela jsem jen do našeho domu tady ve Forks“ „Chicago?“ „Jo, víš Hailey, po jisté události, jsme se tam s Alexem odstěhovali“ vysvětlovala mi Eileen a já si, ani nevím proč, přejela prsty po jizvě na krku, která den za dnem slábla. Jako by to s tím nějak souviselo. Edwardův pohled se naplnil smutkem i ostatní posmutněli a já netušila proč. „A nemohlo by to počkat, alespoň do zítřka?“ prosila Rose „Jasně, že mohlo“ souhlasila jsem „A teď mi zase vyprávějte vy. Chci o vás vědět všechno, nějak si vzpomenout musím“ usmála jsem se a Emmett se jako první chopil slova a vykládal a vykládal. Ostatní ho občas opravili nebo mu nadávali. Jediný, kdo nic neříkal, byl Edward. Seděl vedle mě a starostlivě mě sledoval. Po chvíli se mi začaly klížit víčka únavou, ale snažila jsem se udržet pozornost.„Jsi unavená“ řekl Edward, který si toho všimnul, vstal od stolu, vzal mě do náruče a nesl mě nahoru „No moment, já jsem ještě neskončil“ protestoval Emmett „Ale jdi, mají si toho tolik co říct“ napomenula ho Esme „Snad už si brzo vzpomene a Edward se konečně přestane trápit“ slyšela jsem Jaspera až v pokoji.

„Trápíš se kvůli mně?“ zeptala jsem Edwarda, když mě položil do postele. Sednul si na kraj za mnou a pohladil mě po vlasech „Teď, když už tě mám zase u sebe, je to lepší“ „Tak už se netrap, nebo snad je nějaký důvod…“ „Možná…ale to je teď jedno. Hlavní je, že už jsi zase doma“ „Ano, jsem“ „Hailey, ty ani nemáš tušení, jak strašné to bylo, když jsi byla pryč. Tak moc jsem se o tebe bál“ „Já vím, Eileen mi to říkala“ „Miluju tě, tak strašně moc, že každá vteřina bez tebe mě bodá jako nůž. Jsi moje všechno, bez tebe nejsem nic“ vyznal mi lásku „Ach Edwarde, tak strašně moc bych ti chtěla říct to samé, ale…“ „Nemusíš mi říkat vůbec nic. Máš čas…všechno chce jen čas a já budu trpělivý, jen mě od sebe neodháněj“ prosil „Nebudu“ slíbila jsem mu. Na Edwardových ústech se objevil úsměv, „Můžu se dívat, jak spíš?“ „Když tě to bude bavit“ „Ani nevíš jak, poslouchat tvůj dech a tvoje srdce, to je ta nejkrásnější symfonie“ zašeptal a políbil mě na čelo. Opět jsem se cítila nesmírně unavená. Bylo toho na mě moc. Netrvalo dlouho a moje víčka klesla únavou a já se pohroužila do náruče spánku. Edward seděl vedle mě a celou tu dobu mě držel za ruku.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 40.Konečně doma :