Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 39.Cullenovi a pravda o rodičích

21.07.2009 (07:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1403×

                                          39. Cullenovi a pravda o rodičích

   Seděla jsem u okna v té ponuré a neveselé kamenné kleci a pozorovala vycházející hvězdy. V hlavě jsem pořád měla zmatek. Nevěděla jsem, čemu mám věřit a pak tu byl Marcus. Chtěl být moje rodina…nerozuměla jsem tomu. Ano, znal mě víc, než jsem v tuto chvíli znala sama sebe. Ale sám mi řekl, že jsme nebyli ani přátelé a to chce být moje rodina? Bylo to zvláštní, nepochopitelné… Zrovna, když jsem si chtěla jít lehnout a alespoň na chvíli upadnout do milosrdného spánku, jsem zaslechla shon na chodbě. „Dimitri, musíme posílit stráž“ slyšela jsem volat Marcuse. Něco se dělo. Přešla jsem od okna ke dveřím a snažila se zachytit hlasy, co jsem slyšela v dálce, ale nerozuměla jim. „Carlisle, příteli“ slyšela jsem, jak někoho zdravil Aro. Carlisle? To jméno mi bylo povědomé, ale nevybavila se mi žádná tvář „Udělali jste si s rodinou výlet?“ ptal se „Ale jdi Aro, ty moc dobře víš, proč tu jsme. Přijeli jsme si pro Hailey“ Když ten záhadný Carlisle vyslovil to jméno „Hailey“ moje srdce se rozbušilo. Musela jsem pryč. Tak moc jsem chtěla jít za nimi a konečně zjistit, kdo je ta Hailey. Jako by někdo vyslechl moji nevyslovenou prosbu, zaslechla jsem blížící kroky, někdo odemkl zámek a otevřel dveře. Byla to ta samá žena, která mi donesla jídlo a oblečení prvního rána, kdy jsem se tu vzbudila. Také dnes mi nesla něco k jídlu. Předstírala jsem, že si ji nevšímám a pozorovala dveře… „Mám nebo nemám?“ zaváhala jsem na moment, ale moje vůle a touha znát pravdu, byly silnější, než veškeré moje obavy. Využila jsem momentu, kdy byla žena otočená zády ke dveřím a pokládala tác s jídlem na stůl. Moje nohy se daly do běhu a stařena se mi ani nepokusila bránit v útěku, jen za mnou volala „No madamigella!“

   Běžela jsem spoře osvětlenými chodbami a snažila se najít tu místnost, kam mě prve vzal Marcus, přijímací sál. Nedařilo se mi jej najít, bloudila jsem a tápala. Po chvíli hledání jsem dálce za sebou uslyšela těžké, rychlé kroky, které se blížily. Zřejmě, už zjistili, že jsem utekla. Zrychlila jsem, za žádnou cenu, mě nesměli chytnout, ne teď, když jsem tak blízko pravdě…V jeden moment mě napadlo, že bych se jim mohla schovat, ale to by mi bylo k ničemu. Podle pachu mé krve, by mě stejně našli. Běžela jsem dál a dál a měla pocit, že ti, co mě honili, už mi dýchají na záda. Připadala jsem si jako štvaná zvěř, srdce mi tlouklo jako splašené a plicím docházel dech. Když už jsem to chtěla vzdát a nechat se znovu zavřít, jsem spatřila dveře, co jsem tak usilovně hledala. Pocítila jsem nový příval energie, jako bych znovu ožila a rozběhla se ke dveřím. Moje splašené srdce bilo radostí a netrpělivosti, byla jsem tak blízko. Sáhla jsem na kliku a chtěla vstoupit, na konci chodby se objevili stráže „Hej, ani se nehni“ vykřikl jeden z nich. Nemohli mě zastavit, teď už ne. Stiskla jsem kliku a vešla do místnosti.

   Udělala jsem pouze jeden jediný krok, když se mi podlomila kolena. Stála jsem mezi dveřmi a v křeči svírala kliku, abych neklesla k zemi. V místnosti bylo kromě Ara, Caia, Marcuse, Aleca, Jane a jejich strážců Dimitriho, Felixe a Heidy, osm dalších osob. Ne ledajakých, samozřejmě také upírů, ale co bylo hlavní…znala jsem je, vídala je ve svých snech. „Hailey“ vykřikl zrzavý kluk společně s blonďatou dívkou, která se mi v jednom ze snů představila jako Eileen. Bylo to zvláštní, děsivé a neuvěřitelné. „Arletto, vítej mezi námi“ přivítal mě Aro „Jen pojď dál“ nakázal mi. Chtěla jsem popojít do místnosti, ale nešlo to. Zdřevěněly mi nohy, jako bych přirostla k podlaze a stala se její součástí. Pořád jsem svírala kliku dveří a nevěřícně hleděla na ty nově příchozí. Zrzavý kluk udělal pár kroků směrem ke mně. Zaslechla jsem Marcusovo zavrčení a vzhledla k němu. Stál vedle Ara, ruce zaťaté v pěsti „Hailey“ znovu promluvil ten kluk a upoutal tak moji pozornost „Hailey, já jsem přece Edward. No tak, vzpomeň si“ přistoupil ke mně a pohladil mě po vlasech „Ne!“ vykřikla jsem a rozběhla se k Marcusovi. K jediné osobě, které jsem věřila. Vběhla jsem mu do náruče a on mě pevně objal „No…zdá se, že vaše cesta byla zbytečná“ zasmál se Aro podlézavým a škodolibým smíchem. „To bych neřekl“ pravil vysoký, štíhlý blonďák a podle hlasu jsem poznala, že to jen ten Carlisle, kterého jsem prve slyšela. Znovu jsem pohledem přejela celou skupinu. Byla tam překrásná blondýna a po jejím boku vysoký, mohutný, černovlasý kluk. Malá hnědovlasá elfí dívka s blonďatým klukem, který ze mě nespouštěl pohled, pak také ten Edward se smutnýma očima, dále žena s hnědými vlasy a mateřským pohledem, co stála po boku Carlisla a pak…Eileen. Upřeně jsme si hleděly do očí a já uvnitř sebe uslyšela hlas, stejný, jako ve snu, její hlas „Hailey, to jsme přece my, no tak vzpomeň si, přijeli jsme si pro tebe, jak jsem ti slíbila. Alex už na nás čeká v autě“ Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co mám dělat. Snažila jsem si vzpomenout, ale nešlo to, když v tom…zase záblesk. Byly Vánoce, ti kluci byli na střeše domu a zpívali koledy a já s těmi dívkami zdobila dům, krásný dům v lese. Všechno se semnou zatočilo, teď jsem byla v nemocnici a u mé postele seděla ta hnědovlasá žena. Hladila mě po vlasech a usmívala se, do místnosti vešel Carlisle „Tak jak se ti dnes vede Hailey?“ ptal se mě. Obraz se opět změnil a já se ocitla ve školní jídelně „To jsou Cullenovi“ říkala nějaká dívka, pak obraz zmizel. „Cullenovi“ zašeptala jsem „Čekala jsi někoho jiného cvrčku?“ pousmál se ten velký kluk. „Cvrček?“ „Tak tě Emmett zlobí a škádlí“ vysvětlila mi elfí dívka „Alice?“ přišlo mi na jazyk jméno a já doufala, že bude její „Tak na Alice si vzpomene a na nás ne?“ šklebil se Emmett „Jak vidíš Aro, zdá se, že si vzpomíná a určitě by se jí zlepšila paměť, kdyby byla doma“ ujal se slova Carlisle „Drahý příteli, Arletta, je doma tady, viď Arletto“ obrátil se na mě Aro, ale já jsem nebyla schopná odpovědi. Nevěděla jsem, čemu mám věřit. Opravdu mě ta rodina znala? Ale proč by mi Volturiovi lhali, obzvláště Marcus? Po tváři mi začaly stékat slzy. Připadala jsem si jako mezi mlýnskými kameny. Pohlédla jsem Marcusovi do očí „Marcusi, prosím…“ doufala jsem, že mi dá nějaké vysvětlení, ale to se nestalo. „Tak jinak, Arletta tu prostě zůstane a hotovo“ zvýšil hlas Aro. „Felixi, odveď ji do pokoje“ přikázal„Já na to dohlédnu osobně“ nabídl se Marcus, vzal mě za ruku a vedl ven z místnosti. Když jsem se znovu octla na prahu dveří, naposled jsem se ohlédla, ale nic…nevzpomínala jsem si na ty tváře „Hailey“ rozběhl se ke mně Edward, ale než se stačil dostat do mé blízkosti, padl na zem a tvář se mu zkřivila bolestí. Rozhlédla jsem se po sále, abych zjistila, kdo mu působí tu bolest, protože u jeho těla nikdo nestál. Byla to Jane, mnou tak silně nenáviděná Jane.  Nespouštěla z něj oči a škodolibě se usmívala, očividně jí jeho bolest působila radost. Marcus mě postrčil, abych pokračovala, ale mě se Edwarda zželelo. Nepoznávala jsem ho, ale to nedávalo Jane právo, mu ubližovat. „Jane, přestaň“ křikla jsem na ni, ale ona nijak nereagovala „Jane“ zakřičela jsem a udělala krok směrem k ní. Jane se zarazila a vzhlédla ke mně. Edward se přestal svíjet v křečích. Pomohla jsem mu vstát. „Odpusť“ řekla jsem mu „Pro tebe cokoliv sluníčko“ zašeptal Edward a nenápadně mi něco vložil do ruky. Pochopila jsem, že to nikdo neměl vidět. Pevně jsem sevřela ruku a odešla s Marcusem. Celou cestu do pokoje nepromluvil jediné slovo, teprve než za sebou zavřel dveře, se mě zeptal „Jsi šťastná?“ „Ne, nemůžu být šťastná, když nevím kdo jsem“ odpověděla jsem po pravdě. Nic mi na to neřekl a odešel, samozřejmě neopomenul zamknout dveře.

   Sedla jsem si na postel a rozevřela dlaň, abych zjistila, co mi to Edward podstrčil. Byl to malý klíček s rytinou a kousek zmačkaného papírku. Rozdělala jsem jej, abych si přečetla vzkaz. Stálo tam: „Hailey, lásko prosím tě vzpomeň si…“ pozorně jsem si prohlédla ten klíček…byl to ten samý, co jsem měla ve vzpomínce, když mě Marcus políbil. „Klíček od mého srdce. Miluji Tě. Navždy tvoje Hailey“ přečetla jsem nahlas ta vyrytá slova…v mysli se mi znovu objevil záblesk, ta samá vzpomínka, co v lese, jen pokračovala…slyšela jsem svůj hlas…říkala jsem „Dokud budeš mít tenhle klíček, moje srdce bude jen a jen tvoje“ bože…já Edwarda milovala…on byl ta moje životní láska o které mluvila Eileen…proto ty zvláštní pocity, když jsem jej viděla ve snech…ale to přece nebyla jen láska, co jsem cítila, nýbrž i bolest…ta jizva na krku…něco jsem cítila…bylo to zvláštní. Musela jsem pryč…musela jsem za Cullenovými…

  Rozběhla jsem se ke dveřím a tloukla do nich pěstmi vší silou, co jsem měla. „Pusťte mě ven, chci pryč!!! Tak mě pusťte, já sem nepatřím!!! Eileen!!! Eileen!!! Carlisle!!! Rose, Emmette, Alice, Jaspere…Esméé“ vybavovala se mi jejich jména. Už jsem nepochybovala, jednoznačně jsem k nim patřila. Ten klíč, podle vzpomínky patřil k mému srdci, ale právě teď byl i klíčem k mé mysli a vzpomínkám. „Pomóóóc. Proboha pusťte mě ven!!“ nepřestávala jsem křičet a nepřestávala jsem ani, když jsem zaslechla blížící se kroky. Zanedlouho se u mě v pokoji objevil Marcus „Marcusi, prosím tě, já k nim patřím, prosím…“ vrhla jsem se k němu „Já vím Hailey…já vím“ „Tak ty to celou dobu víš…klidně mi říkáš Arletto…“ křičela jsem na něj plna zlosti „Pšštt, uklidni se, jestli chceš za nimi, musíš být ticho“ můj křik utichl, přesto, že mi Marcus lhal, jsem doufala, že mi opravdu pomůže… „Pojď“ vyvedl mě z pokoje a zamířil na opačný konec chodby, než vedl k sálu „Proč?“ chtěla jsem znát odpovědi „Proč jsi tu?“ „Mimo jiné…“ „Víš…tvůj děda…Johanness, byl jedním z nás. Měl největší moc, manipuloval s lidmi, četl jim myšlenky, ale jemu nikdo díky štítu, ani Aro. Nikdo mu nedokázal způsobit bolest, opět díky štítu. Byl mocnější, než my všichni dohromady a to byl ten problém. Dokud byl s námi, nemuseli jsme se ho bát, ale on se jednoho dne zamiloval do tvojí babičky. Byla jen bezvýznamný člověk, ale on ji tak miloval. Rozhodl se odejít od nás a změnit způsob života, už nechtěl zabíjet lidi. Stal se pro nás hrozbou, kdykoliv nás mohl zničit a to jsme nemohli dovolit. Společně jsme jej zabili, když se snažil bránit tvoji babičku. S jedním jsme ale nepočítali…tvoje babička nám zmizela a co bylo horší, čekala dítě. Tvoji matku Sophii. Sarah, tak se babička jmenovala, zemřela při porodu. Dlouhou dobu jsme nevěděli, že Sophie existuje, dlouhých 38 let. Objevili jsme ji a její rodinu jen náhodou, díky jinému upírovi. Sophie pro nás byla nebezpečná, mohla zdědit Johanessovy dary. V den tvých a Eileeniných narozenin, jsme ji navštívili a nabídli jí, aby se k nám přidala. Odmítla, nechtěla vás opustit. Už dávno věděla, že je taky Volturiová a ten den vám to chtěla říct. Museli jsme se jí zbavit, ale tvůj otec se nám připletl do cesty. Co se s nimi stalo, už víš. A teď…jsi tu ty a Eileen. Unesli jsme tě a chtěli tě mezi sebe a tvoje amnézie se nám hodila, ale ty si začínáš vzpomínat, nebude to trvat dlouho a vzpomeneš na všechno. Dřív nebo později by tě Aro zabil a Eileen taky“ vyprávěl Marcus cestou a já nevěřila vlastním uším. Po tvářích mi stékaly proudy slz a nemohla jsem popadnout dech…oni zabili naše rodiče a to jen kvůli daru? Vzali mi všechno, můj život, moje drahé jen kvůli daru? „Jak jsi mohl? Chtěl jsi být moje rodina“ procedila jsem mezi zuby. Dělalo se mi z něj zle. „V celku jednoduše, po smrti mé družky se ze mě stala bezcitná žijící mrtvola, to až ty jsi ve mně zase probudila city a já…zamiloval jsem se a to je důvod, proč ti pomáhám. Tady tě čeká jen smrt, ale ve Forks…je tam tvoje rodina a on…Edward, ta láska co k tobě cítí…to je…nikdy jsem nic podobného nezažil, neviděl…a ty…taky jej miluješ, jen jsi teď zmatená…uvidíš, to přejde“ zastavil se a pohladil mě po tváři, ucukla jsem jeho doteku „Chápu tě, kdybych to mohl změnit, udělal bych to…“ „Zabil jsi zbytečně tolik lidí, unesl jsi mě a zbytečně…vždyť já ani nemám žádný dar!!!“ zakřičela jsem „Ale ano…máš…máš štít, Jane se ti pokoušela způsobit bolest, ale nepovedlo se jí to. Aro ti chtěl číst myšlenky, ale nic. Jediné, co na tebe působí, jsou emoce…snad je to kvůli lásce“ „Lásce?“ nechápala jsem „ Asi je to tvůj dar…probouzíš v lidech lásku. Cullenovi tě milují, jako dceru, sestru, kamarádku, životní lásku. Já tě miluji a ten…Mike a takových ještě je a bude. Jsi jedinečná. A teď pospěš“ řekl Marcus a zrychlil. Všechno ve mně vřelo a křičelo, chtěla jsem pomstít rodiče, ale nějak jsem nemohla. Snad to způsobila ta Marcusova upřímnost a lítost. To že mě miluje, je snad dostačujícím trestem a navíc, kdo ví, co mu provede Aro, až se dozví, že mi pomohl utéct.

  Marcus mě vedl spletitým systémem chodeb, až se před námi objevily dveře. Poslední dveře a pak svoboda. Marcus je otevřel „Tak běž, už na tebe čekají“ „Ale jak ví…“ „Edward čte myšlenky, dokonce i Arovi, jen tobě ne…“ „Aha“ „Tak už jdi“ postrčil mě ven ze dveří „Marcusi…“ „Ano?“ „Asi ti nikdy nedokážu odpustit, ale děkuju…“ „Nikdy na tebe nezapomenu Hailey a neboj, pokusím se je od tebe držet co nejdál. Alespoň nějak musím odčinit, co jsem napáchal“ „Sbohem“ zašeptala jsem a Marcus se pousmál….

  Rozběhla jsem se do teplé večerní tmy. Hvězdy zahalily mraky, vál lehký větřík a listí stromů zlověstně šumělo. Na těle se mi objevila husí kůže. Ta ponurá tma mi naháněla hrůzu, ale běžela jsem dál, aniž bych tušila kam vlastně. Byla jsem svobodná...cítila jsem naději a těšila se na Eileen, ale můj povznesený pocit netrval dlouho. Přede mnou se objevilo několik siluet mužských postav. Tma mi nedovolila je poznat. Přestala jsem utíkat, šla jsem pomalým krokem k nim a loučila se, se svojí čerstvě nabytou svobodou…

Obracím se na Vás, čtenáře s dotazem ohledně konce povídky, budu moc ráda, když vyjádříte svůj názor : DOTAZ

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 39.Cullenovi a pravda o rodičích: