Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 37. Nejhorší obava

13.07.2009 (22:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1608×

                                                        37. Nejhorší obava

 EILEEN

 „Eileen, vzbuď se, už je to dobrý, uklidni se“ tišil můj pláč Alex, který seděl vedle mě na posteli „Zmizela mi Alexi, zmizela…já jsem s ní mluvila a teď je zase pryč“ plakala jsem. Teprve teď jsem si všimla, že ležím v Alicině a Jasperově ložnici. Nechápala jsem, jak jsem se tam ocitla, vždyť jsem byla dole s Carlislem. „Usnula jsi, tak jsem tě odnesl do postele“ vysvětlil mi Alex a sevřel mě do náruče. „Musím za Carlislem“ vysmeknula jsem se mu a běžela dolů. V obýváku panovala pohřební nálada. Všichni byli po tichu, ani Emmett neměl legrační řeči, aby odlehčil situaci. Nejspíš věděl, že by to nepomohlo. „Jak ses vyspala?“ zeptala se mě Esme „Já…no…nevím“ zřejmě jsem působila zmateně, rozhlížela jsem se po místnosti a hledala Carlisla, abych mu mohla říct o spojení s Hailey. Zrak se mi zastavil na Edwardovi. Seděl sklíčený stran ode všech, u klavíru a hrál nějakou tesknou melodii. Jako by ucítil můj pohled, vzhlédl. Jeho oči byly jako bez života. „Prohledali jsme to místo a okolí snad tisíckrát, ale po Hailey ani stopy“ řekl zkroušeně „Co?“ „Myslel jsem, že tě to bude zajímat“ odpověděl a pak se zase věnoval klavíru „Já vím“ řekla jsem. „Co víš? Vždyť jsi spala“ zeptala se Rose „No právě. Kde je Carlisle? Musím s ním hned mluvit“ „Eileen posaď se a zkus něco sníst. Carlisle je v nemocnici. Přijde až za několik hodin“ řekla smutně Esme a přinesla mi něco k jídlu „Nemám hlad“ odporovala jsem a šla zavolat Carlislovi. Musel hned přijet domů, ne až za několik hodin. Co když několik hodin nemáme?

   Carlisle přijel pár minut po mém telefonátu. „Eileen, povídej, co všechno ti řekla, ale přesně“ volal na mě už ode dveří. Zbytek rodiny se na mě nechápavě podíval. Nikomu jsem zatím neřekla o mém snu, o spojení s Hailey. „Vy jste spolu mluvily? Co říkala, kde je?“ třásl semnou smutkem šílený Edward „Pusť ji a uklidni se, nebo se Hailey dočkáš na hřbitově“ zavrčel Alex „Odpusť“ omluvil se mi Edward, klesl do křesla a hlavu složil do dlaní. „Žije a je relativně v pořádku“ začala jsem vysvětlovat „fyzicky se nezdálo, že by jí něco bylo…ale…“ „Ale co?“ zaúpěl Edward „Nic si nepamatuje“ „Jak nic?“ vykřikl „Nic, nikoho ani svoje jméno, prostě nic“ Po tvářích mi začaly stékat slzy. Alex mě objal, abych se uklidnila a mohla pokračovat dál „Řekla ti, kde je?“ zajímal se Carlisle „Ne, říkala, že je na nějakém hradě…“ „Hradě?“ přerušila mě Alice „hradě, sama neví, kde se nachází, ale ví kdo je tam s ní…“ „Kdo?“ tentokrát mi skočil do řeči Emmett „Volturiovi“ špitla jsem „Cožžee???“ vykřikli všichni současně „Když jsem jí řekla, že si pro ni přijedeme, odpověděla mi, že pochybuje, že ji Volturiovi pustí. Pochybuju, že si vůbec uvědomuje, kdo jsou. Řekla mi, že se jmenuje Arletta a prý je jedna z jejich nejlepších vojáků a…nutí ji pít lidskou krev“ „Pane bože!“ vydechla Esme strachy „Musíme hned pro ni“ vykřikl Edward, vstal z křesla a měl se k odchodu „Počkej Edwarde, nemůžeme tam jen tak vtrhnout. Musíme mít nějaký plán. Uvědom si, že jich je přesila“ klidnil ho Carlisle „To je mi jedno. Dostanu ji odtud, i kdyby to mělo být to poslední, co na tomto světě udělám. Mě ať si zabijou, ale Hailey nezkřiví jediný vlásek“ „Jdu s tebou, brácho“ přidal se k Edwardovi i Emmett „Kluci, půjdeme tam všichni, ale Carlisle má pravdu, musíme mít nějaký plán“ zastala se Carlisla Alice. „ Navíc Edwarde, si myslím, že Hailey tě bude chtít víc živého, teda až si zase vzpomene“ přidala se Rose „Tak jaký je teda ten plán?“ vdal to Edward „Nevím, ale brzy na něco přijdeme“ řekl Carlisle „Drahý, ty se přece s Volturiovými dlouho znáš. Myslíš, že by nepomohlo si s nimi promluvit bez jakéhokoliv boje?“ vzpomněla si Esme na Carlislovo dávné přátelství s „nepřáteli“ „Doufám Esme, to doufám. Ale musíme mít něco v záloze“ „Eso v rukávě co?“ zachechtal se Emmett. Vidina boje a brzký návrat Hailey v něm probouzeli radost. V nás ostatních se rodila naděje. Naděje, že bude naše milovaná Hailey zase brzo s námi.

 HAILEY

   Probudila jsem se do zamračeného rána. Skoro, jako by počasí odráželo moji náladu, která byla také pošmourná. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím snem. Čím víc jsem o tom dumala, tím víc mi bylo jasné, že to byl pouze blud. Pouhý výplod mé choré mysli. Neexistoval jediný důvod, proč bych neměla Arovi věřit. Proč by mi lhal? A to s těmi lidmi? Možná si jen neuvědomil, že jsem trochu jiná. Vždyť v mých žilách koluje krev a moje oči roní slzy. Asi mu nedošlo, že mám zřejmě i trochu jiný způsob vnímání. Byla jsem rozhodnutá, že mu dám novou šanci. Bylo toho ještě tolik, co mi musí o mě říct, tak moc toho o sobě ještě nevím. „Ty už jsi vzhůru? Myslel, jsem, že budeš ještě spát“ vešel do mého pokoje Marcus, aniž by pozdravil „Dobré ráno i tobě“ řekla jsem uštěpačně „Promiň, tak teda dobré ráno Hai…Arletto“ „Jak jsi mi to chtěl říct?“ „To máš fuk. Tady máš snídani, když nechceš pít krev“ „Díky“ řekla jsem a Marcus se otočil k odchodu „Marcusi?“zavolala jsem na něj a on se ohlédl „Ty jsi taky voják?“ „Ne“ „Tak co?“ „Já jsem Volturi a spolu s Arem a Caiem vládneme“ „Aha a proč mi teda nosíš snídani?“ „Protože chci“ „Byli jsme snad přátelé?“ „Přátelé? Ani bych neřekl“ ušklíbnul se „A co jimi být teď?“ navrhla jsem mu. Nějak jsem začít musela. Tohle byl přece můj život. „Fajn“ souhlasil Marcus a znovu se dal na odchod „Jako můj přítel by sis mohl sednout a povídat si semnou“ „A o čem chceš mluvit?“ pookřál a jeho přísný pohled se zmírnil „ Co třeba o místě, kde jsem? Tohle město…tady jsem se narodila?“ „Ne“ řekl, sedl si na židli a pokračoval „Ty ses narodila v Americe. Sem jsme tě na Arovo přáni dovezli. Nikoho jsi neměla. No a teď…jsme ve Volteře, v Itálii“ „Tak Itálie“ usmála jsem se a kousla si do bagety „Myslím, že mám ráda pizzu“ zazubila jsem se na Marcuse. I on se usmál, ale pak z ničeho nic zase svraštil obočí a nasadil ten svůj hrozivý, neproniknutelný výraz „Nemám čas se tu s tebou vybavovat“ vyštěkl, vstal a odešel, ale nezamknul. Zase jsem zůstala sama. Rychle jsem se najedla a rozhodla se využít nezamčených dveří…

 MARCUS

   Sakra, sakra…co to semnou je? Nemám mít slitování, nemám se s ní bavit. Do háje. Dostává se mi pod kůži. Je tak krásná…toho jsem si všimnul už v Salt Lake City. I přes ty slzy vyzařovala její krása. A pak, když jsme si pro ni přijeli, měla kuráž, bojovala jako lvice a jak včera bránila to dítě…Tak dost, takhle na ni nesmím myslet. Brzo bude stejně mrtvá a já…nehodí se, abych se zamiloval. Ne do ní, polovičního člověka, našeho věžně…Ale přesto.., je na ní něco zvláštního, smyslů zbavujícího, podmaňujícího...Kráčel jsem chodbou a mířil ven z hradu, když jsem zaslechl její hlas „Marcusi“ volala. Myslel jsem, že mám halucinace z toho, jak na ni pořád myslím. „Marcusi počkej na mě“ zavolala znovu a já se donutil ohlédnout. Běžela chodbou směrem ke mně. Vypadala jako anděl. „Sakra, zapomněl jsem zamknout“ pomyslel jsem si. „Kam to jdeš Marcusi?“ přiběhla ke mně. „Ven“ „Půjdu s tebou“ „Ne, ty půjdeš zpátky do pokoje“ „Zkus mě donutit“ zašklebila se, působila spíš roztomile než děsivě. „Tak dobře, pro dnešek jsi vyhrála, ale musíme se stavit za Felixem a Dimitrim“ „Kdo to je?“ „Členové gardy“ „A proč že to za nimi jdeme?“ „Říct jim, že jsi semnou venku, aby tě nehledali“ „Ok, let’s go“ zasmála se a mé už stovky let mrtvé srdce jako by poskočilo. Dělala semnou divy. Nikdy bych nevěřil, že po smrti mé milované družky ještě budu schopen citu…a zrovna k této malé vězeňkyni…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 37. Nejhorší obava: