Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 36. Ne, tohle přece nejsem já

12.07.2009 (20:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1892×

36. Ne, tohle přece nejsem já

…a pak, když jsem se chtěla napít její sladké, voňavé krve, se mi v mysli zjevil obraz ženy. Byla krásná, měla dlouhé blond vlasy a jantarové oči. Byla v kuchyni a něco vařila. U stolu seděla malá blondýnka s copánky a něco si malovala „Mamí a proč ti jiní upíři pijí krev lidí?“ „Protože jsou zlí“ matka přešla k dítěti a pohladila je po vláskách „Ty bys přece nechtěla ublížit lidem. Brát rodině tatínka nebo třeba sestřičku“ „Ne, to bych nechtěla. To je dobře, že pijeme jenom zvířecí krev. Že?“ pohlédla ta holčička na mě.

Pak se mi ten obraz nebo snad vzpomínka rozplynula. Rozhlédla jsem se po místnosti. Na zemi už leželo pár mrtvých těl. Ostatní lidé se buď krčili v koutě, nebo se ocitli ve spárech některého z ostatních upírů. Já jsem pořád držela to děvče. Plakalo a třáslo se. Pohlédla jsem na její matku. Byla mrtvá. Do očí mi vhrkly slzy. „Neboj se“ řekla jsem děvčátku a přivinula je k sobě „Nic se ti nestane, já to nedovolím“ zašeptala jsem a holčička mě objala svými drobnými, chvějícími ručkami. Pohlédla jsem na dveře, byly zavřené, ale ne zamčené. To byla jediná možnost, musela jsem ji dostat pryč. Nemohla jsem přece dovolit, aby ji zabili, i když byli stejní jako já. Ztěžka jsem polkla. Ovládla jsem svoji touhu po její krvi. Nemohla, nesměla jsem jí ublížit, přestože mi oheň spaloval hrdlo.„Pojď“ řekla jsem té malé a vydala jsem se nepozorovaně směrem ke dveřím. Neměla jsem tušení, kam mám pak jít, ale bylo to lepší, než zůstat na místě „Kam si myslíš, že jdeš?“ vykřikla Jane „Pryč, chci si ji sníst u sebe v pokoji“ napadla mě výmluva. „Tak to máš smůlu“ řekl Marcus a postavil se před dveře. Rozhlédla jsem se po místnosti, svírajíc holčičku. Ještě tu byla okna, ale neměla jsem tušení, jak vysoko jsme. Nemohla jsem riskovat. „Marcusi, pusť mě do mého pokoje“ obrátila jsem se zpět na Marcuse. „Marcus má právdu Arletto. Ber to jako zkoušku, dokaž nám, že jsi jedna z nás“ ozval se Aro. „Ale to já nejsem“ „Cože?“ vykřiknul „Ne, tohle nejsem já. Ano, zřejmě piju krev, ale ne lidem. Já jí nemůžu ublížit. Pusťte mě, ať ji odvedu pryč“ „Když ji nebudeš jíst ty, tak si ji vezmu já“ řekla Jane a pokusila se mi dítě vyrvat. Děvčátko se mě drželo jako klíště, plakalo a upínalo na mě svoje modré oči. Já byla její jediná šance na život. „Pusť ji Jane“ zakřičela jsem na tu potvoru „Tebe tak budu poslouchat“ štěkla  a  znovu se chopila holčičky. Zuřila jsem. Popadla jsem Jane a praštila s ní o zeď, netuším, kde se ve mně vzala ta síla, ale prostě tu byla. Jane vstala a rozběhla se k nám. Rychle jsem přiskočila blízko zdi a dítě strhla za svoje záda. Teď, ať si něco zkusí. Zaujala jsem bojové postavení. Trochu jsem se shrbila a začala vrčet. Všechno se to dělo instinktivně a utvrzovalo mě v mé identitě. Byla jsem upír, ale byla jsem upír, co nezabíjí lidi. Jane se chystala znovu zaútočit, ale Aro jí zkazil plán „Dobře Arletto. Jak chceš. To dítě je tvoje, můžeš o něm rozhodnout“ „Cože? To nemyslíš vážně!?“ vypískla šokovaná a zhnusená Jane „Chci, abyste to dítě pustili“ řekla jsem„Dobře, jak si přeješ. Marcusi prosím tě, odveď to děvčátko a postarej se o ni.“ „Ale já půjdu s nimi. Chci vidět, že bude v pořádku“ byla jsem neústupná „Budeš muset Marcusovi prostě věřit. Nemáš jinou možnost, pokud chceš, aby přežila“ Aro měl pravdu. Jiná možnost opravdu nebyla. Vzala jsem děvčátko za ruku a odvedla je ke dveřím, kde stál Marcus. Holčička, se mě nechtěla pustit, tak jsem jí objala, setřela jí slzy a zašeptala „Neboj se, vezme tě do bezpečí. Musíme mu věřit“ Nevím, jestli mi ta malá rozuměla nebo ne, ale nakonec se Marcuse chytla za ruku a odešla s ním. Co s ní bylo pak? O jejím osudu jsem se dozvěděla až mnohem později.

Hned po Marcusově odchodu mě to děcko Alec odvedl do mého pokoje. Cestou nepromluvil jediné slovo a ani mě se nechtělo mluvit. Měla jsem toho tolik na přemýšlení. Chtěla jsem být sama a to se mi splnilo. Samozřejmě, mě zase zamknul. Praštila jsem sebou do postele a dala se do pláče. Nechápala jsem, jak jen mohou být tak krutí. Přemýšlela jsem nad tou vidinou. Zcela jistě to byla vzpomínka, ano cítila jsem k těm lidem pouto. Už nesmím Volturiovým nic věřit. Mělo mi to být jasné, proto ten strach, když jsem prve vstoupila do místnosti. Musím si vzpomenout. Musím vědět, kdo jsem. Jedno jsem věděla zcela jistě. Nejsem jako oni. Ne, tohle přece nejsem já. Dokud budu jíst i normální jídlo, ronit slzy a cítit jiné emoce, než jen chtíč po krvi, nikdy se nestanu zrůdou, jako jsou oni. I kdybych měla zemřít hlady. Nikdy! A s touto myšlenkou jsem se poddala spánku.

Měla jsem zvláštní sen. Byla v něm rodina. Myslím, že se jmenovali Cullenovi. Připadli mi tak známí. Byli jiní než Volturiovi. Vždy, když se v mém snu objevil jeden kluk z té rodiny s jantarovýma očima a měděnými vlasy, pocítila jsem něco zvláštního…měla jsem pocit, jako bych ho znala věčnost, jako by byl součást mé osobnosti…mísila se ve mně radost a bolest, jakoby ovládal moje srdce. Když se usmál byla jsem šťastná a když posmutněl, srvalo mi to srdce. Nedokázala jsem si to vysvětlit. A pak…pak jsem uslyšela hlas… dívčí hlas. Obraz se změnil. Najednou přede mnou stála krásná blonďatá dívka s modrýma očima. Byla to ta samá dívka, kterou jsem viděla v té první vzpomínce, jen byla starší „Hailey? Proboha jsi v pořádku? Kde jsi?“ kladla mi ta dívka jednu otázku za druhou „Hailey? Kdo je Hailey?“ „No přece ty! Hailey co se stalo?“ „Ale já jsem přece Arletta. Kdo vlastně jsi? Mám pocit, že už jsem tě jednou viděla“ odpověděla jsem „Ne, jsi Hailey a já, já jsem Eileen. Tvoje dvojče“ „Tak já mám dvojče?“ divila jsem se, takže můj prvotní pocit byl správný „Ano…pro boha, ty si nic nepamatuješ?!“ „Ne, nic. Jen tebe jako malou holčičku s copánky s nějakou ženou v kuchyni. Byla ti podobná“ „To byla máma“ „Máma?“ „Ano naše máma“ „Hailey, kde jsi? Kdo tě unesl a proč?“ „Unesl?“ byla jsem zmatená „Ani tohle si nepamatuješ?“ „Ne, nevím, jak jsem se tu ocitla. Prostě jsem se probudila v této posteli. Ale oni říkali, že jsem jedna z jejich nejlepších vojáků.“ „Ty a voják? Vždyť máš problém zabít i mouchu, a kdybys nemusela, tak ani nelovíš zvířata“ „Zvířata? To jejich krev piju?“ „Ano. Hailey, je mi to tak líto. Proč se všechno zlý musí dít zrovna tobě?“ „Mně? Co zlého se mi stalo?“ „Na tom teď nezáleží. Musíš mi říct, kde jsi, abychom si pro tebe s Edwardem a ostatními přišli, kdybys ho jen viděla jak šílí...“ „ S Edwardem?“ „To si nepamatuješ ani na něj? Vždyť je to tvoje životní láska!“ „Opravdu jsi moje setra?“ „Ano, podívej se na krk, ještě pořád tam máš jizvu. Před pár měsíci ses pokusila o sebevraždu, když tě Edward opustil.“ „Ano, mám tam jizvu. Takže…jmenuješ se Eileen?“ „Ano“ „Já nevím…nemůžu věřit snu a pocitům, ty jsou jen subjektivní, třeba jsem chtěla mít sestru…“ „Tak mi řekni, kde jsi, a my si pro tebe přijdeme, uvidíš, na všechno si vzpomeneš“ „Ale já nevím, kde to jsem. Jsem na nějakém hradě. Všude jsou upíři a nutí mě pít lidskou krev“ rozplakala jsem se. Bylo toho na mě nějak moc „Hailey, musíš být silná. Za žádnou cenu nesmíš pít lidskou krev. Neboj se, my už přijdeme na to, kde jsi“ „Pochybuju, že mě Volturiovi nechají jen tak jít“ „Cože? Volturiovi?“ „Ano, ty je znáš?“ „Osobně ne. Naši je znali a Cullenovi taky.“ „Kdo jsou ti Cullenovi?“ zeptala jsem se, ale odpověď jsem nedostala. Obraz začal slábnout, posední co mi Eileen řekla, bylo, že se nemám bát, že brzo přijdou.

Vzbudila jsem se zpocená a se slzami v očích. Byl to tak živý sen. Moje dvojče. Ale to přece nemůže být možné. Všechno to byl jen bláznivý sen. To mám z toho, že se tak usilovně snažím vzpomenout. Chtěla jsem se znova ponořit do spánku, ale nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím snem. Hailey…to jméno mi opravdu přišlo známé…rozhodně ke mně šlo líp, než Arletta. Že bych se tak opravdu jmenovala? A Eileen byla moje dvojče? Vždyť jsem měla od začátku pocit, že mám spřízněnou duši, sestru. Proč by to nemohla být ona? A co ten Edward o kterém mluvila. Moje životní láska? Jak bych mohla zapomenout na někoho, koho tak miluju? Cítila jsem se zmatená, bylo toho tolik. Nechtěla jsem se k tomu snu upínat. Dělat si zbytečné naděje. Třeba to tak vůbec není a Volturiovi mají pravdu. Po tvářích mi začaly stékat slzy, jak ráda bych tomu snu věřila…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 36. Ne, tohle přece nejsem já: