Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 31.Sbohem Forks

30.06.2009 (21:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1703×

31. Sbohem Forks

Rovnou z nemocnice jsme s Eileen a Alexem jeli na letiště. Domů jsem se už nevrátila, nemohla jsem, bylo to moc těžké. Eileen mi sbalila všechny věci. Braly jsme si jen oblečení a cennosti. Všechen nábytek jsme nechaly tady a společně s naším domem byl nabídnut k prodeji. S Cullenovými jsem se nerozloučila, pouze s Carlislem, protože to byl můj ošetřující lékař. Všem jsem nechala dopisy na vysvětlení, ale myslím, že by jim bylo jasné, proč odcházím, i kdybych se jim to nepokusila vysvětlit. Snad to i chápali. Litovala jsem, že je opouštím. Byli moje rodina. Pokud se to tak dá říct, tak jsem v nich našla svůj klidný přístav, ale jinak to prostě nešlo.

Na letišti jsme zamířili rovnou k turniketu. Do odletu zbývala necelá hodina. „Hailey, Eileen!“ někdo na nás z dálky volal. Ohlédly jsme se. Nevím proč, ale naivně jsem čekala, že by to mohl být Edward. Ale zázrak se nestal. Ten volající byl Emmett, kterého následovala celá Cullenovic rodina. No celá… „Co tady děláte?“ divila se Eileen. „Opravdu jste si myslely, že nám na rozloučení bude stačit kus papíru?“ obořila se Rosalie. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Tomuhle jsem se chtěla vyhnout. „Ale no tak cvrčku“ zašeptal Emmett a objal mě. Poprvé za celou dobu, co jsem jej znala mu pohasnul ten jeho šibalský úsměv. Ano, i na něm byl vidět smutek. „Dávej na naše žabky pozor čokle“ řekl Alexovi, aniž by mě pustil. Propukla jsem v pláč. „Pššš, to bude dobrý. Neboj, tohle není na vždy. Však víš, co pro nás znamená čas. Uvidíme se, až ti bude líp. Slib mi, že budeš silná a neprovedeš zase nějakou hloupost“ „Slibuju Emmette, slibuju“ „Dobře a já ti slíbím, že až se Edward vrátí tak mu pěkně nakopu zadek“ políbil mě do vlasů a pak mě pustil. Další, kdo mě objal, byl Jasper. „Jaspere, prosím, pomoz mi, nebo to neustojím“ poprosila jsem jej a on na mě začal působit uklidňujícím vlivem. „Díky“ zašeptala jsem„Nemáš zač, snad brzo se uvidíme“ řekl a pak odstoupil. Rose a Alice mě objaly zároveň. Kladly mi na srdce, že na stesk jsou dobré nákupy. A že jim nemám dělat ostudu. A stejně jako kluci i ony mě ujistily, že se brzo uvidíme „Alice, ty jsi snad něco viděla?“ „Ne, bohužel ne. Zatím se nerozhodnul vrátit a nemůžeme se s ním ani spojit. Nebere telefony a Tanja říkala, že se u nich zatím neukázal.“ „Myslíš, že se mu něco stalo?“ napadlo mě a v mých útrobách se všechno sevřelo strachem „Ne, to ne, fyzicky je v pořádku“ „Fajn“ Další na řadě v loučení byla Esme „Zlato buď na sebe opatrná a nezapomeň, tady jsi doma. Kdykoliv se k nám můžete s Eileen….a Alexem…vrátit. Hlavně už neproveď žádnou hloupost. Mám tě ráda maličká“ „Esme má pravdu u nás budete vždy vítané a Hailey pamatuj si, že každá bolest jednou přebolí či spíš se otupí. Zase bude líp“ řekl Carlisle a objal mě.

Z letištního rozhlasu se ozvala výzva k nástupu do letadla. Srdce se mi sevřelo strachem a žalem. Čas jít. „Sbohem, mám vás ráda“ řekla jsem a zamířila ke stewardce. „Moc si vážím, co jste pro nás udělali a taky, že už se na nás s Alexem nezlobíte. Budete mi moc chybět“ řekla i Eileen svoje poslední sbohem a spolu s Alexem mě následovali. Naposledy jsem se ohlédla a zamávala. Pohledem jsem přejela letištní halu, ale Edward tam nebyl. Chvíli po našem nástupu se letadlo vzneslo a odnášelo nás pryč. Daleko od všeho. Sbohem Forks, sbohem Edwarde, ať jsi kde jsi..

V Chicagu jsme byly za několik hodin. Jednou jsme museli přestupovat. Z letiště jsme zamířili do našeho domu na okraji města. Eileen říkala, že kousek od něj je i škola, kde můžeme odmaturovat. Přestup už byl zajištěný. Alex už měl zajištěnou práci, protože ten maturoval vloni a na vysokou chtěl jít až s námi.

Náš nový dům byl fajn, ale nějak jsme si nekápli do noty, jako s domem ve Forks. Nebyl ani patrový. Z pokoje jsem měla výhled na další dům a ne do lesa jako doma. „Ach jo, kéž bych si rychle zvykla a zapomněla“ posteskla jsem si a dala se do vybalování věcí. První, na co jsem narazila byla malá krabička ve tvaru oříšku. Byla to krabička, kterou mi daroval Edward, a v ní bylo diamantové srdíčko. „Myslela jsem, že ho budeš chtít sebou. Nebo jsem se mýlila?“ řekla Eileen, která se nečekaně objevila ve dveřích. Zřejmě ucítila to bolestné rýpnutí, které mi na chvíli omráčilo srdce. Neodpověděla jsem jí, jen jsem urychleně zaklapla krabičku. Zase se mi začaly vybavovat Vánoce a pak ten večer, kdy mě Edward opustil. Bylo toho na mě moc. Cítila jsem unavená a zlomená na tisíc kousíčků. Lehla jsem si do nové postele a pustila si MP3. Potřebovala jsem čas. Spoustu času, aby se moje stále krvácející rány na srdi zahojily.

Následující den jsme šly s Eileen poprvé do školy. Musela jsem si vzít rolák, protože jsem ještě neměla zahojený krk. Carlisle mě ujistil, že jizva nepůjde vidět. Jedna z výhod upírů. Dokonalá hojivost. Místní škola byla velká, neútulná, ale jednu výhodu měla. Absolutně nikdo si náš nevšímal. Bylo to, jako bychom vůbec neexistovaly. To bylo fajn. Nesnesla bych další vyptávání. „V blízkosti žádní upíři“ pronesla Eileen „Hm“ nezmohla jsem se na lepší reakci. Můj mozek byl zaměstnán něčím jiným. Snažila jsem se nemyslet na Forks. Na náš první den ve škole. Byl to den, kdy jsem poprvé potkala jeho. Moji lásku. Byl tak dokonalý, krásný a já jej nenáviděla, bála se jej a později ho tak moc milovala. Pořád tě miluju Edwarde a navždy budu. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Pár studentů, co šlo proti nám, se divně zatvářilo, ale mně to nevadilo. Co oni ví…

Míjely dny, týdny a z týdnů se staly měsíce. Než jsem se nadála, byl tu březen. Už to byly 3 měsíce a moje bolest neslábla. Několikrát jsem už držela telefon v ruce. Dokonce jsem vytáčela číslo ke Cullenovým, ale nakonec jsem nikdy nezavolala. A neozvali ani oni, protože jsme si s Eileen změnily čísla. Možná to tak bylo lepší. Ale možná….

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 31.Sbohem Forks: