Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 25.Hailey se zlobí

06.06.2009 (13:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1654×

                                                           25. Hailey se zlobí

     Ach jo. Celý dnešek je prostě šílený. Nesnáším, když mi někdo něco tají a obzvlášť Edward. Co jen tomu Mikovi chtějí udělat? Proč jsem nedržela jazyk za zuby? Kdybych to Edwardovi neřekla, mohl být klid. „Tak tomu sama nevěříš" vytrhla mě za zamyšlení Eileen, která seděla vedle mě na gauči a sledovala televizi „Víš co? Moc mě neprovokuj. Alice a Rose ti řekly, co plánují a ty mi to nechceš říct. To jsi moje ségra? Co kdybys třeba přestala blokovat svoje myšlenky..." „Ne, slíbila jsem jim, že tě nespustím z očí a že ti neprozradím, o co jde" „Eileen, Eileenko" škemrala jsem a házela na Eileen psí oči „To ti nepomůže" „Tak si to teda nech!" urazila jsem se. Naštvaně jsem odkráčela z obýváku do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Byla jsem unavená. Nejraději bych si zdřímla, ale copak to šlo? Čekala jsem, až příjde Edward, abych ho mohla podrobit výslechu. Jenomže on nešel. Venku se pomalu začalo stmívat. Co jim tak dlouho trvá? Doufám, že Mika nezabili. Ale nedivila bych se tomu. Emmett měl takovou radost. Ach bože! Ne že bych se o Mika tak bála, ale cítila jsem se zodpovědná. Dokonce provinilá a to jsem nic neudělala.

     Čas se nekonečně vlekl. Nejdřív jsem se pokoušela rozptýlit pomocí internetu. Našla jsem fajn stránky o upírech. Vždycky mě bavilo si číst, jak si lidé představují nás upíry. Jindy bych na těch stránkách strávila hodiny, ale dnes jsem byla jako na trní a nemohla jsem se soustředit. Vzdala jsem to. Lehla jsem si na postel a pustila si MP3. Jediný kdo mě vždy dokázal uklidnit, byl Yiruma. Miluju jeho klavírní skladby. Naladila jsem si písničku What beautiful stars a  zaposlouchala jsem se.

   „Jejda!!!" vykřikla jsem leknutím, když mi něco chladného přejelo po noze. Byla to Edwardova ruka. „Promiň Sluníčko, nechtěl jsem tě vylekat" omlouval se mi. „Odpustím ti, ale něco za to" řekla jsem hravě. „Ano a copak si tvoje srdce žádá?" „Třeba tohle" řekla jsem a začala jej líbat. „Jak je ti?" zeptal se mě pak. „Mě? Spíš jak je Mikovi?" „Zase ten Mike, nebavme se o něm" zamračil se„Ale já se o něm chci bavit. Co jste mu provedli?" „Řekněme, že už ti dá navždycky pokoj" odpověděl Edward s pokřiveným úsměvem „Cooo?? Takže vy...on" ztěžka jsem polkla „Ale jdi ty hlupáčku můj. Nezabili jsme..." „Žádnej masakr?" přerušila jsem ho „Ne, i když představa..." „Je mi to jasný!" Zasmál se. „Víš ty co? Vlastně jsem na tebe hrdá, ovládnul ses. Asi to bylo těžké" ocenila jsem jej „Sluníčko moje, pro tebe udělám cokoliv" zašeptal. Něžně mě ovinul svými pevnými, ledovými pažemi a pak mě políbil. Chvíli jsme si povídali a zanedlouho jsem usnula blaženým spánkem. Všechny obavy ze mě spadly a můj Edward mě držel v náručí. Lepší zakončení dne snad neexistuje.

    Ráno jsem se vzbudila relativně brzy. Teda na mě určitě brzy. Na polovičního upíra jsem moc ráda spala. Užívala jsem si každou minutu spánku, protože už to nemusí dlouho trvat a stanu se opravdovým upírem. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mě Edward, který ležel vedle mě, pozoruje a usmívá se. „To vypadám po ránu tak děsně, že se mi směješ?" zeptala jsem se „Ne, to ne jen..."řekl a pohladil mě po vlasech „Jen co?" „Jen jsi v noci trošku povídala ze spaní." „Jo a copak? Nějaké vtipy?" „Ne, teda já doufám, že to nebyl vtip" „No tak, už mě nenapínej" „Dobře...no...když vynechám, že jsi několikrát řekla, že mě miluješ, což doufám nebyl vtip, tak jsi mě nazvala svým hrdinou a ochráncem" „Co? Vážně? Ne že by to tak nebylo..." „Byla jsi sladká" řekl a já jsem zčervenala. „Ach jo. To je tak trapný..." „Proč? Víš, já jsem rád. Alespoň vím, na co myslíš. Ve spánku si nehlídáš, co mi řekneš a co ne" „Promiň, že jsem tak vadná" „Ne to nejsi. Někdy mě to štve, že nevím, co se ti honí hlavou, ale na druhou stranu je to dobře.  Mám neustále co objevovat. Jsi moje tajemná Hailey" pousmál se a pak se mě zeptal, co si dám k snídani. „Miláčku neříkám, že mi to vadí, ale nemusíš mi každý den dělat snídani. Vážně" „No, ale mě to nevadí a navíc se zabavím, když se převlékáš a chystáš do školy. Tak žádné protesty" „Oukej" vzdala jsem to a vysoukala jsem se z postele „Myslím, že mám chuť na něco sladkého. Ve spíži by měly být vafle. Díky" řekla jsem a vytratila jsem se do koupelny.

   Po vydatné snídani jsme se s Eileen a Edwardem vydali do školy. „Mám pocit, že prasknu" stěžovala si Eileen „Hele buď ráda, že ti někdo udělal snídani. Jo a nezvykej si na to" zchladila jsem ji. Zašklebila se na mě. Ale mě to bylo jedno. Zrovna jsme totiž vjížděli na školná parkoviště a moji pozornost upoutal hlouček lidí kolem Mika. A hlavně Mike. Uff žije, napadlo mě a Eileen dostala záchvat smíchu. Vystoupili jsme z auta. Ostatní Cullenovi tu ještě nebyli. „Počkáme na ně tady nebo ve škole?" zeptala jsem se Edwarda „Můžeme počkat tady, už slyším jejich myšlenky, budou tu co nevidět" a opravdu. Jen to Edward dořekl, objevil se u vjezdu na parkoviště Emmettův Jeep. Schválně jsem se podívala na Mika. Chtěla jsem vidět jeho reakci, abych mohla odhadnout, jak moc zlé to pro něj včera bylo. Mike jakoby zkameněl. Nejdříve vyděšeně zíral na vystupující Cullenovi a pak si všimnul mě. Jeho výraz nešel ani popsat. Vypadal...no...jako by viděl smrt a ne mě. Chvíli těkal pohledem na mě, Cullenovi a pak se zarazil na Edwardovi. Edward se na něj taky podíval a usmál se. Mike sklonil hlavu a svižným tempem odkráčel do budovy školy. Emmett vedle mě se začal hlasitě smát „Zdá se, že si včerejšek dobře pamatuje" „ Neboj, ten nikdy nezapomene a kdyby náhodou jo, tak ho pěkně rychle donutíme se rozpomenout" řekl Edward a teď už se smáli o ostatní Cullenovi i Eileen. Jen já jsem tam stála jako tvrdé Y a nic jsem nechápala. „Ty ses jí nepochlubil? Já myslel, že proto jsi včera za cvrčkem tak uháněl" „Neřekl jsem jí nic. Bude to tak lepší" bavili se ti dva, jako bych tam ani nestála „Hééj! Já jsem tady!" „Jo cvrčku to vidíme a cítíme" „Tak proč se bavíte, jako bych tu nebyla? Nebo mám snad odejít?" „Ale miláčku" klidnil mě Edward a políbil mě do vlasů „Přestaňte řešit Newtona, od toho je už pokoj. Musíme se přece domluvit na dnešní nákupy" vložila se do diskuze Alice a Eileen s Rose hnedka začaly plánovat odpoledne. Ale já, já jsem nechtěla přestat řešit Mika. Když mi to nechtějí říct oni, řekne mi to Mike. Rozhodla jsem se, že hned první hodinu mu napíšu psaníčko, aby mi objasnil včerejšek.

    Přesně jak jsem si naplánovala, jsem Mikovi v trigonometrii napsala dopis. Stálo v něm: "Ahoj Miku, jsi v pořádku? Co se včera stalo? Hailey". Když dopis dokoloval k Mikovi, pohlédla jsem na něj. Mike opětoval můj pohled, ale díval se nepřítomně. Zase tak divně jako na parkovišti. Dopis si ani nepřečetl a roztrhal jej. Začínala jsem toho mít dost. Při odchodu ze třídy jsem se pokusila s ním promluvit, ale zatvářil se jako bych mu šlápla na kuří oko a pak urychleně zmizel z dohledu. A tohle trvalo celý den. Během oběda se na mě ani nepodíval. Jen tak koutkem oka pozoroval Cullenovy a kdykoliv se někdo z nich pohnul nebo promluvil trochu hlasitěji, Mike nadskočil. Co se týče mě, tak já jsem s nikým z Cullenů celý den nepromluvila ani slovo. „Takže se po škole zastavíme doma pro Esme a pojedeme. Hailey už víš co chceš, aby ti Santa nadělil do punčochy?" snažila se Alice, která pořád plánovala dnešní odpoledne „Co třeba pravdu?" odcekla jsem. Edward ještě víc posmutněl. Dotklo se to i Eileen kvůli Alexovi. „Jo a na ty nákupy semnou nepočítejte. Včera jste si taky vystačili sami a zdá se, že jste se skvěle bavili. Takže nejen, že mě u toho nepotřebujete, ale zdá se, že vám nestojím ani za to, abyste mi řekli co se dělo. Jo a s kecma, že to bylo kvůli mně, pro moje dobro, jděte někam! Přeji hezkou zábavu!" řekla jsem nasupeně. Mršným pohybem jsem vstala od stolu a rychle odkráčela z jídelny. Nikdo se nezmohl ani na slovo. Jen šokovaně zírali, jak odcházím. Bylo mi z nich zle. Proč mi to Edward nechce říct? Rozhodla jsem se, že pro dnešek bylo školy až až.

    Vyšla jsem bočním východem a zamířila k lesu. Chtěla jsem se projít a pročistit si hlavu. Možná jsem reagovala až moc tvrdě, ale když mě to tak štve... Neměla jsem cíl, kam jít. Domů se mi nechtělo. Bylo mi jasné, že když Edward a ostatní zjistí, že nejsem ve škole, půjdou nejdřív právě tam. No možná půjdou rovnou po mé stopě. Kdo ví, jestli si vůbec všimnou, že tam nejsem. Třeba se teď náramně baví. Jak jsem tak procházela lesem, neregistrovala jsem čas. Domů jsem došla až po několika hodinách. „Hailey!" vykřikl Edward a rozběhl se za mnou, ale já jsem jej odstrčila „Nech mě" řekla jsem a zadívala jsem se do obýváku, kde čekali všichni Cullenovi. „Nechceš se posadit a nechat si všechno vysvětlit?" navrhnul Carlisle. „Řekla bych, že ne" odcekla jsem a pak jsem šla k sobě do pokoje a všechny jsem tam nechala. Mrzelo, mě jak jsem se chovala k Edwardovi, ale můj vztek v tu chvíli zastínil moji lásku k němu. Sedla jsem si na postel a rozbrečela jsem se. Všechny ty emoce musely ven. Někdo zaklepal na dveře „Hailey, smím dál?" byla to Esme. Neodpověděla jsem, nějak se mi zasekl hlas. Esme nakoukla do pokoje a pak vešla. „Hailey" řekla starostlivě. Přešla pokoj, posadila se ke mně na postel a objala mě. Nebránila jsem se. Naopak. Objala jsem ji taky. Bylo to jako bych objala mámu. Esme mi řekla všechno co se stalo .Chudák Mike, nedívím se, že se na mě dívá jako na smrtku. „Víš, Hailey, nesmíš se na nás zlobit. Dokonce i já s Carlislem jsme se zapojili. Máme tě všichni moc rádi a to jak se k tobě Mike zachoval, co ti provedl. No prostě jsme to nemohli nechat bez odezvy. A upřímně, nikdo toho nelitujeme. Jediné, co nás mrzí je, že ti to naše tajnůstkaření ublížilo. Uznej, nemohli jsme ti to říct, určitě by ses do toho nějak vložila a to jsme nechtěli. Popravdě, docela jsme se u toho i bavili, ale to nic nemění na faktu, že jsme to udělali kvůli tobě. Aby tě nechal být. Já vím, ve škole jsi řekla, že s tím máme jít někam, ale...víš, pro mě a Carlisla jsi, a samozřejmě Eileen taky, jako dcera a pro ostatní jsi malá sestřička. A co se týče Edwarda, nikdy jsem ho neviděla tak šťastného a klidného jako je teď. Jsi pro něj životní láska." „Já vím. On je zase moje" řekla jsem přiškrceným hlasem polykajíc slzy. „Hailinko, zeptej se sama sebe, co bys udělala na našem místě. Kdyby někdo ublížil někomu z nás nebo pokud nás nebereš jako rodinu, tak mysli na Eileen. Co bys udělala hm? Nechala bys to být?" zeptala se Esme, ale na odpověď nečekala. Zvedla se a odešla z pokoje. Chvíli jsem bez hnutí seděla v posteli a přemýšlela. Slzy mi pořád tekly proudem. Esme měla pravdu. Jsem blbá. Kdyby někdo ublížil někomu z nich, taky bych musela něco udělat. Pomstít je. Zabila bych každého, kdo by se jen pokusil ublížit někomu, koho miluju. V ten moment, se mi v mysli objevil obraz Edwarda. Neváhala jsem. Vyběhla jsem z pokoje rovnou za ním. Našla jsem ho v obýváku, jak sedí s hlavou v dlaních. Když mě uviděl ve dveřích, vstal a já jsem mu vběhla do náručí. „Miluju tě, miluju tě, miluju tě. Chovala jsem se jako husa. Prosím odpusť mi" omlouvala jsem se. „Hailey, lásko moje, nemám ti co odpouštět. Měl jsem ti to včera říct. Miluju tě, víc než cokoliv, víc než kohokoliv. Jsi moje všechno. Nezlob se prosím" i Edward se omlouval. Následoval dlouhý vášnivý, usmiřovací polibek. „Ehm ehm" odkašlal si Emmett „Oh, pardon, trochu jsme se nechali unést" řekl Edward s úsměvem. „Doufám, že i vy mi odpustíte" řekla jsem omluvně „Jasně a ani na nás nemusíš použít donucovací prostředky jako na Edwarda" zasmál se Emmett a já jsem si oddechla. Krize byla za námi. „No tak jedeme, nebo nám zavřou, šup šup." ozvala se Alice „Ještě jsi nám neřekla, co chceš k Vánocům" přidala se Rose. „Já? Já už nechci nic. Mám vše, co jsem kdy chtěla a dokonce mnohem víc" byla moje odpověď. Ovšem od horentních nákupů mě nezachránila.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 25.Hailey se zlobí: