Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná budoucnost - 9. Příliš pozdě?

11.09.2009 (13:45) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1642×

9. Příliš pozdě

    Den po dni míjel a můj smutek ne a ne zmizet. Než jsem se nadála, uběhly dva týdny, ale já měla stále pocit, jako by to bylo včera, když jsem se dívala do Edwardových očí a prosila jej za odpuštění. Ano, jako by to bylo včera, když jsem mu řekla poslední a definitivní sbohem. Byl konec, ale úleva, kterou jsem čekala, ve kterou jsem doufala, se nedostavila, naopak, bylo mi hůř a hůř. Chodila jsem sice s Mattem a předstírala, že je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti nebylo v pořádku vůbec nic. Něco bylo špatně, něco, nebo spíš někdo v mém životě chyběl. Čím víc jsem se zdráhala si to přiznat, tím víc mi bylo jasné, kdo mému srdci scházel. Edward. Zcela jednoznačně a bez pochyb to byl Edward.  Od toho osudného dne jsem jej neviděla. Nechodil do školy, abych byla upřímná, z počátku jsem byla ráda, bylo to pro mě jednodušší, nemusela jsem se dívat do jeho smutných očí ale později…později jsem přistihla sama sebe, že jej podvědomě hledám. Alice ani kdokoliv z Cullenových mi o něm nechtěl nic říct, protože si to tak Edward přál. Prý chtěl, abych byla šťastná, a o nic víc se nemám starat, ale copak to šlo?

   „Proboha! To ne!“ vykřikla Alice jednoho odpoledne u oběda a viditelně zbledla. Měla nějakou vizi, ale ani když byla znovu při smyslech, nám odmítla říct, co viděla. Bez jakéhokoliv slova se zvedla od stolu a zmizela. „Jen ať je Edward v pořádku“ proběhlo mi v myšlenkách, jako bych tušila, že Alicina vize se týká právě Edwarda.

   Když se o několik hodin později Alice vrátila, měla ještě horší náladu než předtím. Byla smutná a zamračená. V drobných rukou svírala dopis, který mi předala. „Alice, co se děje? Co je to?“ nechápala jsem „Myslím, že všechny odpovědi najdeš uvnitř“ zašeptala a pak se zbytkem rodiny odjela domů.  

    Stála jsem sama na parkovišti a čekala na Eileen. Pořád dokola jsem si četla nápis na obálce. „Pro Hailey“ Písmo, jímž bylo věnování napsáno jsem ihned poznala. Nikdo, koho znám, neměl tak krásný a úhledný rukopis, až na jednu jedinou osobu a tou byl Edward. „Nechceš už to konečně otevřít? Poslouchám to tvoje přemítání už pěknou dobu a stejně jako ty jsem zvědavá“ spustila Eileen, jen co došla k autu. „Až doma“ odbyla jsem ji a dál přemýšlela nad možným obsahem. Začínala jsem se bát. Proč by mi Edward psal dopis?

   Doma jsem hned zamířila do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře, čímž jsem Eileen dala jasně najevo, že chci být sama. Pustila jsem si CD od Yirumy, které mi daroval Edward, lehla si na postel a otevřela to záhadné psaní, které mi nedávalo klidu.

 Milovaná Hailey,

 Omlouvám se, že ti naposledy zasahuji do života, ale nemohl jsem odjet bez rozloučení. Původně jsem se chtěl rozloučit osobně, ale nedokázal jsem to. Stál jsem v parku a pozoroval tě s Mattem. Působila jsi tak šťastně a klidně. Nechtěl jsem ti znovu ublížit. Vlastně jsem konečně pochopil, že to takhle muselo skončit. Matt se jeví jako dobrý člověk, myslím, že s ním budeš šťastná. Kdo ví, třeba bude právě on, jednou otcem tvých dětí. Věř mi, tak moc bych si přál, abys už nikdy nepoznala pachuť smutku. Moc mě mrzí všechna ta bolest, kterou jsem si způsobil, lituji každičké slzy, kterou jsi uronila kvůli mně.

 Možná už jsi tento dopis dávno zahodila, pochopil bych to, příliš jsem ti ublížil, ale pokud jej dále čteš, dovol mi, abych ti poděkoval. Snad na to ani nemám právo, ale děkuji. Děkuji ti za každý den strávený s tebou, každou hodinu, minutu…vteřinu. Teprve s tebou jsem začal opravdu žít, díky tobě pro mne láska přestala býti pouhým slovem. Než jsem tě poznal, moje nitro bylo prázdné a pusté, ale ty jsi mi ukázala, že mám ještě srdce schopné citu. Ano…láska. Tak moc tě miluji a právě proto odjíždím.  Už když jsem tě poprvé spatřil, jsem věděl, že se od tebe mám držet dál, ale copak to šlo? Od prvního okamžiku jsem byl polapen sítěmi lásky a touhy. Moc jsem toužil být ve tvé přítomnosti, dýchat stejný vzduch, který byl nasycený tvoji vůní. Ach Hailey, tolik tě miluji, mám pocit, že moje láska nezná hranice, nezná čas, prostor, jediné, co vnímá si ty a tak to bude po celou věčnost, kdy budu žít. Navždy tě budu nosit ve svém srdci, navždy si budu pamatovat tvůj úsměv.

Haileyinko moje, buď šťastná!

Milujitě, navždy tvůj Edward

 Četla jsem Edwardův dopis a moje oči se zalévaly slzami. Víc než dřív jsem cítila, že jsem udělala chybu. Neměla jsem jej od sebe odhánět. Co jsem to jen provedla? Setřela jsem pár slz, které  jako ty předchozí smáčely moji tvář. Aniž bych přemýšlela, co dělám, vyběhla jsem ven z domu, nasedla do auta a jela ke Cullenovým. Vlastně jsem ani nemusela přemýšlet, moje srdce mě vedlo. Teď už jsem znala odpovědi na všechny své otázky. Asi měl pravdu ten, kdo jednou řekl, že teprve až ztratíme toho, koho máme rádi, si uvědomíme, jak moc jsme jej milovali. Jak jen jsem mohla váhat? Jak jsem o Edwadovi mohla pochybovat?

   Když jsem dojela ke Cullenovic vile, mému bývalému domovu, Alice už čekala před vchodem. „Už je pryč Hailey, odjel hned jak mi dal ten dopis“ lámal se jí hlas „Nevěřím ti“ odstrčila jsem ji z cesty a běžela k nám, do našeho bytečku v podkroví. Neznala jsem jediný důvod, proč bych Alice neměla věřit, ale můj mozek si prostě odmítal přiznat Edwardův odchod.

   „Edwarde?“ zavolala jsem na prahu své ložnice, ale jeho hlas se neozval. Proběhla jsem koupelnou k němu do pokoje, který byl naším obývákem, ale Edward nebyl ani tam. Moje další kroky vedly do šatníku, ale polovina Edwardova oblečení byla pryč. On byl pryč. „Odehnala jsem jej od sebe. Proboha, co jsem to provedla. Vždyť já ho stále miluju!“ honilo se mi hlavou a moje tváře zaplavily další oceány slz. Tohle byl opravdový konec.

    Vrátila jsem se do ložnice a lehla si na postel. Nebyla jsem schopná jít dál, i když jsem měla. Konec konců, už to nebyl můj domov. Všechno jsem zkazila. Ležela jsem na posteli a sledovala mraky plůjící po blankytném nebi. Vyčítala jsem si všechny svoje pochyby, vyčítala jsem si Matta, o kterém jsem si nalhávala, že jej mám ráda, ale nebylo to tak. Teď už jsem znala pravdu. Zničila jsem naši lásku, ublížila jsem Edwardovi, jeho rodině. Připadala jsem si jako ta největší zrůda a taky jsem jí byla. Jak jsem jen mohla? Proč?

   „Hailey, jak je?“ přišla zamnou Esme a sedla si na postel. „Všechno jsem zničila“ zašeptala jsem lámajícím se hlasem. „Miluješ ho?“ „Ano, a moc, opravdu nechápu, co to semnou bylo“ rozplakala jsem se na hlas a Esme mě objala. Ve dveřích se objevil zbytek rodiny a ve předu stála Alice, která mě taky objala „Jel do Denali“ „Stále tě miluje a doufá“ dodal Jasper, který cítil jeho emoce „Do Denali? A nevíte někdo, kdy mi letí letadlo?“ setřela jsem slzy. Emmett po mě hodil letenkami „Za dvě hodiny.Jedna je i pro Edwarda, zpáteční“ usmál se „Díky brácho“ usmála jsem se na něj a cítila tolik vděku. Milovala jsem tuhle rodinu a milovala jsem Edwarda. Musela jsem za ním. Alice věděla, jak se rozhodnu, takže pro mě už měla sbalený kufr a osobně mě zavezla na letiště.

 „Díky Alice“ nenacházela jsem slov, jak jí mám poděkovat „Nemáš zač, hlavně ho přiveď zpátky a už se nerozcházejte, Jasper už šílí z těch vašich nešťastných emocí“ usmála se já s pocitem naděje a víry nastoupila do letadla, směr Aljaška a Denali.

 NEZNÁMÁ

 Do háje, moje plány se mi trochu hroutí. Když mi volal Matthew, že je Hailey na cestě do Denali, myslela jsem, že zešílím vzteky. Jak to, že na ni moje moc přestala působit? Jak to? Vlastně je to úplně jedno, Edward bude můj. Jen a jen můj, i kdybych ho měla donutit. Mám ještě dost času, než sem Hailey přiletí, dost času, abych upoutala Edwardovu pozornost a získala jej.

  Šla jsem temnou nocí podél silnice a čekala, až pojede Edward. Jaké štěstí, že je tak dobrosrdečný. Naštěstí jsem tem nemusela stepovat dlouho. Asi po půl hodině se v dáli na opuštěné silnici objevilo světlo auta. Bylo to první auto, za celou tu dobu, kdy jsem se tu procházela.

  Stoupla jsem si blíž silnice a mávla na stříbrné Volvo, z počátku to vypadalo, že nezastaví a podeje dál, ale zdání klame. Přiběhla jsem k autu a otevřela dveře „Ahoj, mohl bys mě prosím kousek svézt?“ řekla jsem řidiči a vykouzlila andělský úsměv. Pořád ve mně zbývalo něco z mé minulosti…

 EDWARD

 Dal jsem Alice dopis, rozloučil se s nešťastnou Esme, ostatní byli zatím ve škola a Carlisle v práci, a jel na letiště. Rozhodl jsem se letět do Denali, k Tanye. Možná jsem tajně doufal, že Alice řekne o mém rozhodnutí Hailey a ona za mnou přiletí. Vím, bylo to bláhové, ale moje láska ve mně dál živila plané naděje.

 Na letišti jsem si pronajal auto, už asi ze zvyku jsem zvolil Volvo, stříbrné Volvo, jaké jsem měl tehdy ve Forks, když jsem potkal ji, moji hvězdu, moje Slunce…moje všechno. Stále jsem musel na Hailey myslet. Ve vzpomínkách jsem procházel všechny chvíle strávené s ní, od prvního pohledu, prvního doteku, polibku…Napadlo mě, zajet se podívat do Forks, na naši mýtinu, ale tento masochistický nápad jsem okamžitě zavrhl.

 Byl jsem duchem mimo, když jsem u silnice zahlédl siluetu dívky s dlouhými blond vlasy, jak na mě mává. Okamžitě jsem sešlápl spojku a brzdu. „Co tu takhle v noci sama dělá?“ Napadlo mě, avšak než jsem se nad tím mohl pořádně zamyslet, otevřely se dveře spolujezdce a já spatřil dívčinu tvář. Vypadala jako anděl, byla tak neskutečně krásná, až z ní přecházel zrak. Její zlatavé vlasy jí vlály ve větru a její azurové modré oči se na mě upínaly s prosbou. Vyrazila mi dech.  Nikdy jsem nepotkal nikoho tak krásného, vypadala, jako by ani nebyla člověk...snad anděl...

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná budoucnost - 9. Příliš pozdě?: