Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - Epilog

10.09.2010 (07:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4552×

Bella

Aniž bych někdy závratně přemýšlela nad budoucností, v jedné věci jsem měla jasno. Nemohla jsem si přát víc. Nikdy jsem ani v nejdivočejším snu nepřemýšlela o tom, kde za sto let budu. Kdybych tenkrát věděla, kam to povede, možná bych se do Forks i těšila. Opouštěla bych mámu s radostí, že pro mě je v tom malém městě připravena růžová budoucnost. Kdo měl kdy víc než já? Získala jsem perfektního manžela, který mě miloval a uctíval. Dokonalou dceru Renesmee z vlastní krve. Nejlepšího přítele Jacoba. Jejich dvě děti, Auroru a Joshuu. Skvělé sestřičky Alici a Rose. Nepřekonatelné bratry Emmetta a Jaspera a skvostného tchána Carlislea s tchýní Esme. Během těch vášnivých let, co jsem byla s touhle rodinou, k nám přibyla Skylar s Manu, kteří se vyloupli z Edwardovy minulosti, a moje vnučka Rory si našla finského Taavettiho a nakonec…

Joshua. Nejmladší z rodiny a novopečený otec. Jeho láska, Lure, se objevila v nejvhodnější dobu a porodila mu před čtrnácti dny novou generaci. Tiše jsem se zasmála, když se mi vybavila vzpomínka na ten šok v jejich tvářích.

„Asi máš špinavý monitor, dědo! No koukej, miminko je zkreslené,“ ukazoval Edwardovi Josh. Edward se totiž ujal Carlisleovy role. Můj tchán neměl čas tu s námi být. Přeci jen jsme od sebe byli přes půl světa, a Edward měl za sebou několikeré studium medicíny i zkušenost z porodu Renesmée.

„Obávám se, že to není zkreslené,“ vysvětlil a já si všimla, jak Lure bledne. Byla to chytrá holka a došlo jí to.

„No tak co to je?“ vyhrkl Josh. „Dvojčata?“ Jeho hlas přeskočil o oktávu výš v přívalu šoku. Byl roztomilý, když zlíbával Lure celý obličej a ona se smála. Ze srdce se smála.

Mrňouskové jako kdyby si uvědomovali, co to pro ni bude, vyšli na svět po dvou měsících. Typičtí poloupíři. Lure to chudák nezvládla a Edward opakoval situaci s injekcí do srdce. Kvůli té přeměně se vedly dlouhou dobu vášnivé rozhovory. Lure , na rozdíl ode mě, která jsem se do toho kdysi hrnula, se pokoušela přeměnu oddálit i přes množství lásky, kterou cítila, ale pak se nedalo nic jiného dělat.

Teď tu seděli na gauči, svírali v náruči děti a ukazovali jim, jak venku padá sníh. Edward hrál vánoční koledy a Nessie s Rory zdobily stromeček. Taavetti s Jacobem jeli na letiště pro zbytek rodiny. Naplánovali jsme večírek, jak viděla Alice. I to mi poté došlo. Zvláštní bylo, že je Alice viděla a mlčela. Z mých úvah mě vytrhl zvuk kol a ještě než se ozvalo bouchnutí dveří od vozu, otevíral se vchod do domu.

„Kde jsou?“ ječela Alice s Rose a obě se vrhly k dětem.

„Jezusky, koukej! On má zlatá kukadla!“ rozplývala se Rose nad naším malým Danielem, kterého tetička Rory podle tradice zkrátila na Dannyho. Jméno vybrala Lure a Josh jí vyšel vstříc. Pojmenovala obě děti po svých rodičích, které znala jen ze vzpomínky svého druhého „já“.

„A princeznička taky! Ona je jak panenka, miláček!“ trylkovala Alice a tiskla k sobě Hannah. Pro menší zmatky jí Rory sesekala na Hanny.

„Kde je dítě?“ zařval od dveří další hlas. „Děti!“ opravil se Emmett a vpochodoval do obýváku. Hanny i Danny vytřeštili svá malá očička a naráz se rozbrečeli.

„Zmiz, obludo! Děsíš je!“ vrčela na něj Rose a pokoušela se Dannyho utišit. Ten se však odtahoval a sápal zpět k Lure.

„Jen si tam zůstaň,“ culila se na něj jeho máma a vstala. Jako upír vypadala božsky. Její zlaté oči ještě víc nabraly na sytosti a medové vlasy se leskly jako paprsky slunce. V jednu chvíli mě napadlo, že má Rose silnou konkurenci. Hanny byla z Alice unešená. Osahávala jí vlasy a štípala ji do tváře. Na to, že jim bylo čtrnáct dní, vypadali oba na půl roku. Když jsem si prohlížela svého vnuka, Joshe, neubránila jsem se úsměvu. Sledoval svoje děti s takovou láskou. Stejný pohled věnoval pak jediné osobě v celém světě, Lure.

Edward přestal hrát a přešel k nám, aby se uvítal s rodinou, když se objevila i Esme s Carlislem a Jacob, který pro ně jel. Jasper byl v sedmém nebi. Co mohl cítit jiného, než klid a mír a lásku?

„Hannah je který,“ vyzvídal Emmett.

„To v tom růžovém, Emmette,“ ujistila jsem ho a on se rozesmál.

„Vypadají stejně, kdo to má vědět?“

„Nejsou stejní! Vždyť Daniel je větší! A Hannah má tmavé vlásky!“ odporovala Alice a Jasper s Emmettem kývli naučeným gestem.

„Prostě jsou to andílci se zlatýma očima a jeden je jak hranatá kostka cukru a druhý jako kulatá,“ bručel Emmett.

„Cukr jako cukr, nemyslíš?“ sykla na něj Rose.

„Vždyť to říkám, že jsou stejní! A oni se budou pořád hádat,“ smál se Emmett. Stála jsem opodál a vychutnávala si rodinu pohromadě. Edward se ke mně připlížil mlčky a zezadu mě objal. Přitiskl mi své rty ke krku a já slastně zavrněla. Odtáhla jsem štít.

To stojí za to, viď?

Edward souhlasně kývl a usmál se.

Vidět je šťastné a spolu. Pod jednou střechou, že jo? Ujišťovala jsem se pořád a můj manžel se opět usmál a zesílil sevření.

„Jsi šťastná?“ zeptal se a obrátil mě čelem k sobě.

„Je něco víc, než být šťastná?“ zeptala jsem se.

„Bohatá?“

„Jsem bohatší než nejbohatší člověk na světě. Mám tebe, Nessie a celou rodinu.“ Edward mě políbil. Ani po sto letech mě jeho polibky nepřestávaly podlamovat nohy a přivádět k mdlobám.

„Dárky!“ ozvala se Skye ve dveřích. Edward mě zaměstnal natolik, že jsem nepostřehla další auto. Taavetti přivezl Skye s Manu.

„A sakra,“ zasmál se Edward.

„Fido?“ vyhrkla jsem zvědavě a modlila se.

„Ne. Fido ne,“ ujišťoval mě a dusil se smíchy. „Jak se řeknou dva Fidové?“ zeptal se šeptem a všichni, kdo měli dokonalý sluch jako já, se k nám otočili.

„Ne ne!“ bránila se Skye a hodila po Edwardovi těžítkem. Ten jej mistrně chytil a rozesmál se.

„Omlouvám se Skye, ale tomu se nedalo odolat,“ vysvětlil.

„Páni, ta upířata jsou generaci od generace hezčí!“ vyhrkl Manu, když na něj Hannah flirtovně zamrkala.

„Hele! Ten je můj!“ osopila se Skye a omotala kolem Manu své ruce. Hanny se rozplakala a my rozesmáli. „Vidíte ji, koketu?“ stěžovala si s úsměvem.

Rozhlédla jsem se po pokoji a něco tu nehrálo. Cosi mi unikalo a pak jsem začala počítat.

Kde je Lure? Zeptala jsem se v duchu Edwarda a ten jen pohodil hlavou směrem ven. Odtáhla jsem se od něj a vyšla ze dveří. Lure seděla na schodech a sledovala měsíc.

„Ahoj,“ špitla jsem tiše.

„Ahoj, já už jdu. Jen jsem chtěla chviličku klidu od těch ďáblíků,“ ospravedlňovala se.

„Nespěchej. To je výhoda plného domu, víš? Nech je, ať si zvykají. Máš taky právo na odpočinek. Jsi šťastná?“

„Jsem, a moc. Myslela jsem, že jako novorozená budu divoká. Edward mě s tou variantou seznamoval a já ji tak nějak očekávala, ale zarazilo mě, když jsem zjistila, že nejsem.“

„Víš, možná tvoje kouzla neplatí na jiné lidi, ale Edward říkal, že jsi v těch třech dnech, kdy jsi byla mimo, odříkávala pořád dokola jedny verše. Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Ať osud pošle mě na kteroukoliv z cest, svou důvěru i lásku s sebou chci si nést,“ vysvětlila jsem jí a ona se chápavě zasmála.

„Tak to potom jo,“ dodala a s omluvným úsměvem se vrátila do domu k dvojčatům. Zůstala jsem sedět na schodech.

Bylo to, jako kdybych se vrátila na začátek celého svého příběhu tady. Lure byla jako já. Nepopsaný list, který neznal náš svět a objevoval ho. Ano, Manu s Taavettim taky nevěděli nic, ale Lure byla holka a dá se říct, že prošla hodně podobným příběhem jako já. Jenže kam se na ni hrabu s Jamesem, Victorií, nebo Conorem s Jane? Lure prošla jiným světem, ale vrátila se, aby tady, v tom našem, uzavřela rodinný kruh.

Už dávno jsem věděla, že historie se po nějaké době pokaždé opakuje, ale nikdo to nepozná, pokud není upír a nemá věčnost, aby to mohl zpozorovat.

Z domu se ozval smích a radostný výkřiky. Táhlo mě to zpět. Naposledy jsem se rozhlédla po tmavém lese, který mi kdysi naháněl hrůzu, a s úsměvem jsem před ním zavřela domovní dveře.

V obýváku mi však tvář zkameněla. Celá rodina stála kolem stolu a sledovala modrou záři vycházející z hnědé knihy.

„Co to do háje je?“ vyhrkla jsem. Lure se přitiskla láskyplně k malému Dannymu, kterého držela v náruči a mateřským pohledem se střetla s tím mým.

„„Pozdrav od tety,“ zašeptala s radostným úsměvem a pomalu otevřela deník. Na původně sněhobílé stránce se začala objevovat nějaká slova… sloky a Lure začala číst.

„Když mysl probouzí se do nového rána,

je jako čistý papír nepopsaná.

Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené?

Kdo mraky z nebe pochmurného zažene?

Z nás každý nosí sebou v duši rány,

před další bolestí zavírá pevně brány,

pak  potká kohosi a vmžiku je tu strach,

ta duše bolavá je náhle na vahách.

Jen těžko otvírá se srdce polámané,

a často slza lítostivá z oka kane,

když v lásku nečekanou uvěřit bojí,

jen čas a náruč hřejivá ho zhojí.

Ať osud pošle tě na kteroukoliv z cest,

tvůj život bude jako louka v máji kvést,

vždyť ve dvou dokážeš i vesmír v dlaních nést,

a s vírou v lásku můžeš se i dotknout hvězd.“

Lure dočetla už skoro šeptem a po tváři by jí stekla krokodýlí slza, kdyby nebyla upírkou. Zavřela deník, na jehož deskách ještě pořád zářil medailon.

„Zvládla to,“ vzlykla šťastně a pozorovala ten jas.

Medailon zablikal, a když se jeho modrá záře rozpálila doběla, z ničeho nic zhasl.

Definitivně? Možná.

Předchozí Mé shrnutí BONUS

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - Epilog: