Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 6. kapitola

26.07.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4400×

Jak mohla jsem s tím souhlasit,

to nestačil mi jen můj klid?

Já nechala se přemluvit

a co teď z toho budu mít?

Pořád jsem to měla v hlavě. Rvala jsem si vlasy a nadávala si do bláznů. Jak jsem mohla přistoupit na tu Roryinu hloupost se sázkou? Co jsem si myslela? Zlomila jsem v ruce další obyčejnou tužku a zaklela. Do rohu notesu jsem potom nakreslila obrovský vykřičník a několikrát jej podtrhla.

Jak jistá jsem si byla, že

se pravda moje ukáže,

a vsadila se bez řečí,

prý, že mě Eben přesvědčí...

Sevřela jsem prsty do pěsti tak silně, až mi zbělaly klouby. Už druhý den jsem se jen usmívala a doufala, že se nic nezmění. Věřila jsem si do chvíle, než mi ráno přinesl utrženou sedmikrásku a spiklenecky na mě mrkl. Cože? Celý den jsem chodila jako tělo bez duše a moje víra, že tenhle kluk se sestřihem rebela mi nedokáže nic, co nebudu já sama chtít, a ono ouha. Má ledová krusta pomalu tála pod jeho pohledem.

Ta sázka neměla se stát,

však teď je pozdě litovat.

I kdybych vyhrála, mám strach,

že ocitnu se na vahách.

U tečky za větou jsem zlomila hrot tužky.

„Klidni se, nebo nebudeš mít za chvíli čím psát,“ šeptala ke mně spolužačka v lavici. Instinktivně jsem střelila pohledem přes uličku a všimla si, že se Josh culí na tabuli. Měl dolíčky ve tváři a jeho delší vlasy se mu na krku lehce vlnily do malých prstýnků.

„Posloucháš mě?“ drkla do mě.

„No jo,“ sykla jsem a vyměnila si tužky. Kdyby se mě někdo zeptal, co jsme v té hodině probírali, nejspíš mu odpovím, že Joshovu tvář. Nedokázala jsem ji vypudit z hlavy.

Bojím se o svůj mír a klid,

bojím se, vím, že nesmím snít,

když prohraju tu hloupou sázku,

co navždy ztratím? Sebe? Lásku?

Jenže to, že od něj nemůžu odtrhnout oči, ještě neznamená, že z něj jsem bůh ví jak odvázaná, no ne? Krásná tvářička nemusí nutně mít i dobré srdce a o to přeci v sázce šlo. Uznat, že je dobrý. Nebyl dobrý. Byl to sukničkář a točil se za každou sukní. Nebylo těžké ho milovat – tedy pro ty husičky, co jim zblbnul hlavy.

Já ho nemilovala. Nejsem blázen, no ne? To, že mě včera večer políbil, nic neznamenalo. Alespoň pro něj ne, protože se nakrucoval před tou blondýnou, co seděla v lavici za mnou. Husička! Blbec!

Před zabodnutou tužkou v jeho oku jej zachránil profesor. To byla ta první zlomená. Teď, když se blížil konec hodiny, měla jsem skóre tři obyčejné tužky a jedna rozšroubovaná propiska, ze které jsem ztratila pérko. Už aby byl konec dne. Na lavici mi usychala sedmikráska. Patří jí to, pomyslela jsem si. Uvadá stejně jako moje euforie z něj. Vůbec nebyl tak okouzlující, jak mi včera připadal a blondýna měla dvě brady. Ta tmavě modrá košile mu vůbec neslušela a černé džíny mu dělaly velký zadek.

„Sluší mu to, co?“ vydechla má spolusedící a já jen vzdychla.

„Hm.“

„Jemu by slušel i pytel od brambor,“ rozplývala se.

S ďábelským úšklebkem jsem si představila tu hlavičku manekýna uzavřenou v jutovém pytli a u krku utaženou zdrhovací šňůrkou.

„To by tedy slušel,“ vzdychla jsem sama sobě v odpovědi a Josh se po nás otočil. Přistihl mě, jak na něj zasněně zírám. Kruci! Trhla jsem sebou a vrátila se ke svému deníku. Tužkou, která neměla hrot, jsem se pokoušela psát. Snad to nevidí.

Na lavici mi přistál zmuchlaný papírek. Rozhlédla jsem se po třídě a hledala pisatele. Nikdo však nejevil zájem o mou pozornost. Rozevřela jsem papír a sledovala velké písmo. Všechna písmenka stejně velká a lehce skloněná k jedné straně. Žádné kaňky, žádné nečitelné hieroglyfy. Na lístku stálo: Chceš ořezávátko?

Tentokrát jsem se rozhlédla vehementněji. Kdo mě viděl? V přední lavici si šuškala jedna dvojice. Mohli to být oni? Ne, byli moc daleko. Lístek přiletěl zleva. Střelila jsem pohledem po Joshovi, který se zamračeným čelem cosi čmáral do sešitu a nevěnoval mi pozornost.

„Co je?“ všimla si mého zmatení sousedka.

„Nic. Nevíš, kdo to hodil?“

„Netuším. Co tam je?“ vyzvídala a naklonila se ke mně blíž, aby si přečetla vzkaz. No není drzá? Zmuchlala jsem papír a dívka vedle mě se zamračila. Nejspíš jsem se jí tím dotkla. Její problém!

Vyměnila jsem si tužky a neustále sledovala okolí. Však já tě najdu, slibovala jsem si. Jenže do konce hodiny jsem pisálka nenašla a to mi přiletěl na stůl další lístek: koupím ti jej, chceš? Máš neuvěřitelnou spotřebu.

Do háje! Co jsi zač!

Za mými zády se zachichotala blondýna. Ta to být nemohla. Co jsem zahlédla její rukopis, měla jej samou kličku a kudrlinku. Hnus. Když jsem se na ni otočila, zmlkla a povytáhla obočí.

„Co je?“ sykla.

„Pátek?“ pitvořila jsem se.

„Ježíš! Pátek! Já mám dneska schůzku, do pytle. To musím zrušit kadeřnici!“ šílela. Na papírek napsala: V kolik?

Smotala jej do kuličky a hodila. Trefila Joshe za ucho a opět se rozesmála. Připomínalo mi to skřípání nehtů na skle. Brr!

Johua rozmotal vzkaz a otočil se po nás. Všiml si, že koukám a usmál se. Nakonec načmáral odpověď a lístek jí vrátil: Sorry, Tiffany. Mám už něco jiného. J.

Tiff se konečně přestala smát, ale já se nedokázala ovládnout. Výsměch do obličeje nebyla má parketa, proto jsem se raději otočila. Jenže to písmo! Vzala jsem svůj vzkaz a už jsem byla doma. Josh.

Kup mi raději dvě. Díky, odepsala jsem a podala mu úhledně složený vzkaz přes uličku. Začal se opět smát.

Než jsme se nadáli, byl konec hodiny. Tak nějak jsem doufala, že na mě počká a doprovodí mě. Viděla jsem před očima jednu z těch scén z filmů, kdy si dva píšou a pak spolu stráví zbytek života, ale ihned jsem se vzpamatovala. K Joshovi, který stál u dveří, přihopsala ta krůta a odkráčeli spolu. Bez úsměvu. Nejspíš si tím vzkazem Josh zavařil. Chudák Eben.

U skříněk stála rozesmátá Rory.

„Tak co mi povíš?“ Hopsala a smála se.

„Třeba – ahoj?“ navrhla jsem. Rory spustila ruce podél těla a nasadila kyselý obličej.

„Ty víš, co myslím.“

„Není milý. Je to děvka,“ sykla jsem a rozrazila skříňku.

„Děv – co? Ok, ještě není konec týdne. Dej si na čas,“ trylkovala.

„Rory, hele, tohle vážně nemá cenu.“

„Jistě, že má!“ vyvracela mi vehementně Rory.

Než jsem stihla oponovat, objevil se zpoza rohu Jacob. Proč mi tenhle kluk byl tak nesympatický? Pozorovala jsem jeho tvář. Nejen, že jsem v ní viděla Joshe, ale přišlo mi, že některé rysy má i Rory. Náhoda?

„Kde je Joshua?“ vyhrkl Jacob bez pozdravu.

„S tyfusem,“ odpověděla znechuceně Rory. Rozesmálo mě to. To vysoké, blonďaté a vyhublé očividně nevadí jen mně.

„Rory, je to volba tvého bratra, takže se tak chovej,“ vybízel ji Jacob. Mluvil s ní, jako táta s dcerou. Pomalu jsem se přestávala tomu všemu divit.

„Blbá volba a ty to víš. Je pitomá, jak daleko vidí,“ vrčela. Připomínala mi malé dítě, kterému rodiče nechtějí koupit hračku.

„On je očividně spokojený,“ odvětil Jacob a změřil si mě pohledem.

„Není,“ odsekla Rory, zabouchla svou skříňku a odkráčela. Nechala mě tam s indiánem. Pomoc!

„Budeš s námi obědvat?“ vyhrkl s úsměvem. Takhle jsem ho neznala. Dvě tváře?

„Nechci vám narušovat idylku rodinného krbu,“ špitla jsem.

„Neblázni. Josh bude rád,“ mrkl na mě a já zase viděla Blackovu tvář.

„Josh je tvůj brácha? Biologický?“

„Jo, on jo. Proč?“ vyzvídal s přimhouřenýma očima.

„Jste si až moc podobní. Nezapřete se,“ usmála jsem se.

„To ti tedy děkuju,“ vyhrkl šokovaně, ale stále si držel na tváři úsměv.

„Bez problému,“ přidala jsem se.

„Doprovodíš mě do jídelny?“ zeptal se a já jen kývla. Proč nemohl být Josh milý jako jeho starší brácha?

Předešlá Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 6. kapitola: