Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 5. kapitola

25.07.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4310×

Josh na mě třeštil oči. Musela jsem vážně vypadat, jako zuřící grizzly. Proč jinak by měl v očích děs? No, ono se není čemu divit, když jsem měla na mysli, že se mi hrabal v nitru. Doslova. Každé písmenko v deníku jsem byla já a tohle mi přišlo, jako silné narušení soukromí.

„Četl jsi ho?“ vyhrkla jsem přes zaťaté zuby.

„Při jaké odpovědi mě nezabiješ?“

„Takže četl. Skvělý!“ vrčela jsem a praštila deníkem do stolu.

„Nečetl. Jen ehm… prolistoval. Nevěděl jsem, co to je. Hledal jsem majitele,“ vymlouval se.

„Hledal? Copak tam je někde moje jméno? Jak si jej našel? Před domem? Kecáš!“ sypala jsem slovo za slovem a krev se ve mně vařila.

„Byl ve škole na zemi. Dobře, lhal jsem.“

„Proč jsi mi ho nedal hned?“

„Nebyla příležitost!“ začal se bránit.

„Měl jsi příležitostí miliony! Tohle se nedělá! Jsi idiot, Blacku!“ vyštěkla jsem a Josh se vzpřímil.

„Jo, možná jsem, ale jen díky tobě. Co si o sobě myslíš? Místo toho, abys byla ráda, že jsem ti ho vrátil, vřeštíš tu na mě, jak hysterická ženská. Uklidni se. Přiznávám, měl jsem ti ho dát hned, ale tak se to stalo jinak, promiň.“ Měla jsem pusu dokořán a oči navrch hlavy. Sebral mi vítr z plachet.

„Klid, nebo ti rupne cévka,“ zašeptala jsem a tentokrát na mě civěl nechápavě on. Po chvilce se začal smát a vrtět hlavou.

„Cévka,“ zopakoval a nepřestával se culit.

„Hysterická ženská,“ pitvořila jsem se.

„Promiň, ujelo mi to.“

„Jen se mě dotklo, že mi někdo koukal do hlavy.“

„Je to jen deník, Zázraku,“ tišil mě.

„Pro tebe možná, ale pro mě to je sourozenec. Jsem divná, já vím,“ špitla jsem.

„O divnosti si můžeme dlouho povídat, o tom vím své,“ usmál se a zahleděl do prázdna. Vypadal, že přemýšlí. Nakonec sebou jen trhl a opět věnoval pozornost jídelnímu lístku.

„Vybráno?“ vyrušila nás servírka.

„Ehm… Já si dám ten biftek se zeleninou, díky,“ vyhrkla jsem první jídlo, které mi padlo do zorného pole. Neměla jsem čas vybírat.

„Dvakrát,“ dodal Josh a podal slečně lístky. Ta se jen ušklíbla a odešla.

„Jsem rád, že nejsi, jako ostatní holky.“

„To se divím.“

„Ne, vážně. Ony se cpou jen saláty a odtučněnými jogurty. Připadám si vedle nich, jak kanibal, když si dám biftek. Doslova ječí, že to bylo zvířátko,“ děsil se.

„Ježíš! To bylo zvíře! Biftek je zvíře! Pro boha!“ Josh se lekl a zbledl.

Když jsem byla malá, často jsem snila o herectví a momentálně jsem si věřila ještě víc. S jeho výrazem bych určitě získala Oskara za nejlepší výkon. Chvilku jsem ho nechala v šoku a pak na něj mrkla. Seděl stále s vytřeštěným pohledem a já se o jeho zdraví začínala bát. Když jsem se nadechovala k otázce, mrkl na mě a napil se. Blbec!

Když přinesli jídlo, zhrozila jsem se. Tohle jsem nemohla sama sníst. Litovala jsem, že jsem si vzala džíny, ale sousto po soustu jsem do sebe rvala skvělé maso.

„Co bude dál?“ vyhrkl po jídle.

„Jak dál?“

„No, když už mi nechceš prošít prsty sešívačkou, tak jak se k sobě budeme chovat?“

„Pořád ti chci prošít prsty sešívačkou, ale jak tě napadlo zrovna tohle mučení?“

„Těch nápadů padlo víc, ale tenhle bych byl asi schopný zvládnout,“ smál se.

„No tím si nebuď tak moc jistý.“

„Určitě bys to zpestřila. Je mi to jasné,“ dodal na obhajobu. Tentokrát jsem se smála i já. Když neměl obecenstvo a špatnou náladu, byl v celku… Ne, není milý!

„Dáš si moučník?“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou a přála jsem si být doma.

Joshua zaplatil a mile se usmál na servírku, když jsme odcházeli.

„Zavolej jí,“ vybídla jsem ho v autě.

„Komu?“

„No té slečně. Určitě ti padne k nohám, nebo do postele. To nesmíš promarnit,“ vrčela jsem a na svůj seznam nového plotu mi přibyla další položka – servírky zuby místo zvonku.

„Nechci ji.“

„Výhoda, že si můžeš vybírat.“

„Co ti přeletělo přes nos?“ vyhrkl zvědavě.

„Nic. Jen přátelsky komunikuju.“

„Necpi mě do postele cizích holek, buď tak hodná. Jak můžeš nabízet zboží, které jsi sama nevyzkoušela?“

„Prosím?“ vydechla jsem.

„Jen slovní hříčka, Zázraku.“

„Já ani nemám v plánu to zboží zkoušet,“ odfrkla jsem si a cítila, jak se mi krev valí do tváří.

„Nikdy neříkej nikdy,“ mrkl na mě a odjel z parkoviště k mému domku. Gentlemansky mě doprovodil ke dveřím.

„Řekl jsem ti dneska vůbec, že ti to sluší?“ Nervózně jsem zavrtěla hlavou a on se usmál.

„Sluší ti to, Zázraku.“

„Vždyť jsem Zázrak, ne?“ odlehčila jsem situaci a k vlastnímu šoku použila tu přezdívku, kterou jsem si přála zapomenout.

„To je pravda. To jsi. Máš zlaté oči, medové vlasy, hebkou kůži. Alice by z tebe byla nadšená a Rosalie bys posloužila, jako panenka.“

„Kdo jsou ty dvě?“

„Moje tety,“ vydechl a skousl si ret.

„Nevlastní?“

„Jo.“

„Kde jsou?“ zajímala jsem se.

„Ve Finsku. Žijí tam.“

„Jsou sami? To jsou takové ty tety, co bydlí spolu a nemají manžela?“ vyptávala jsem se víc a víc.

„Ne, ony mají manžela. Obě. Jenže nás bylo na jeden dům až moc a ta stěhování. Prostě jsme už budili moc velký zájem. Proto jsem odjel jen s rodiči a sourozenci.“

„Čí jsou to sestry?“

„Edwarda,“ vyhrkl a já zpozorněla. Všiml si mého výrazu ve tváři a začal se smát.

„Jen vtip. Promiň. Mám divný smysl pro humor. Jsou Carlisleovy.“

„Už musím jít,“ změnila jsem téma a vzala za kliku od dveří.

„Bylo to fajn,“ usmál se.

„Myslíš?“

„Lure, hele já vážně nejsem děvka. Jen mi vyhovuje společnost holek, ale nejdu s každou hned do postele. Mám rád jejich pozornost,“ vysvětloval. To mě dožralo.

„Tak se jim laskavě věnuj a nech snad jedinou bytost, která tě nechce, na pokoji,“ prosila jsem.

„To nejde, protože ta jediná bytost pro změnu zajímá mě,“ obhajoval se.

„Proč by tě zajímala?“ vyhrkla jsem zvědavě.

„Protože je to Zázrak?“ odpověděl mi otázkou, na kterou nejspíš nechtěl znát odpověď. Přistoupil ke mně a vzal mou bradu mezi ukazováček a palec. Jemně a lehce, jako motýlka. Vyschlo mi v krku, ale nedokázala jsem se pohnout. Prohlížel si mou tvář a lehce pootevřel rty. Přibližoval se. Na poslední chvíli zaváhal. Uvnitř mé hlavy bylo temno, žádná myšlenka, jen pohled na jeho pevné rty…

Políbil mě. Přitiskl svá ústa k mým a na zátylku jsem cítila ledový dotek. Rty mě pálily, jako kdybych si je namazala šťávou z chilli. Brněla mě tvář a ruce se mi třásly. Nohy vypovídaly službu. Josh si mě přitáhl do náruče a projel mi prsty ve vlasech. Tála jsem, přestože jeho tělo bylo jak ocel. Ledové, pevné. Svět se mi točil a já nemohla popadnout dech. Hvězdičky před očima na mě křičely, že je něco špatně, ale můj mozek odmítal spolupracovat do chvíle, než Josh přerušil spojení našich rtů.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal. Musela jsem vypadat hrozně.

„V naprostém. Ne,“ protiřečila jsem si. Kyslík se mi pomalu vracel do hlavy. Hurá!

„Tak ano, nebo ne?“

„Ehm… ano. Jsem v pohodě, díky.“

Joshua se jen potutelně uculil a opět mě políbil. Tentokrát mi v těle explodoval granát. Vryla jsem mu prsty do vlasů a sama se k němu přitiskla.

„Ou, ou, ou! Brzdi, draku,“ smál se a vymotával se z mého objetí.

„Promiň,“ zaúpěla jsem.

„Nic se neděje. Jen to nechci uspěchat.“ Tak pokud jsem si připadala před sekundou trapně, teď jsem měla pocit, že jsem idiot!

„Od kdy ty nespěcháš?“ sykla jsem v rozčílení.

„Od té doby, co mi na někom záleží,“ vrátil mi jemně. Přitáhl si mou hlavu a znovu mi vtiskl polibek. Jen krátký a letmý, načež odešel.

„Krásné sny, Zázraku,“ křikl, než vlezl do vozu a odjel.

Když byl pryč, byla mi najednou zvláštní zima. Jak mohl být on jen v sáčku? Objala jsem se pažemi a třením se pokoušela zahřát. Uvnitř mě plápolal oheň, ale kůži jsem měla jeden led. Doma jsem se posadila ke stolu s horkým čajem a dekou přes záda. Otevřela jsem deník a pohladila poslední verše psané mou rukou.

Kolem půlnoci jsem se spokojeně zavrtala do peřin. Pořád jsem cítila brnění ve svých rtech, ale horká sprcha a vůně růží mě ukolébaly do bezesného spánku.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 5. kapitola: