Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 4. kapitola

23.07.2010 (09:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4388×

Ráno jsem se probudila s divným pocitem v žaludku. Dneškem počínaje měl začít týden poznávání. Zbytečně ztracený čas, protože ten kluk byl nenapravitelně zkažený.

Do školy jsem se táhla jak žvýkačka na podrážce a prodlužovala tu chvíli, kdy vstoupím na první hodinu. Vůbec jsem neměla náladu na nějaké studování po jeho boku. Po ničím boku. Nejraději bych si zalezla do peřin a spala až do zimy.

Počasí se proti mně taky spiklo a od rána pršelo. Nebe mělo šedou barvu a ani kapuce na hlavě mě neuchránila před ledovou vodou v obličeji.

Setřásla jsem usazené kapky a pověsila bundu na věšák ve třídě.

„Dobré ráno, Zázraku,“ pozdravil mě hlas za zády a Josh se kolem mě protáhl, aby své sáčko pověsil přímo na místo, kam jsem se chystala zavěsit svou bundu. Blbec!

„Dobrá ráno, Joshi,“ usmála jsem se a pokoušela se nešklebit. Ztuhl a pátravým pohledem si prohlížel mou tvář.

„Žádné jízlivosti?“ vyhrkl.

„Proč bych měla?“

„Sakra, a já si na to už zvykl. To nevadí, na tohle si budu zvykat radši,“ culil se.

„Jak myslíš,“ odpověděla jsem stále s úsměvem přikovaným ke tváři.

„Sluší ti to,“ pochválil mě a namířil si to ke své lavici. Tentokrát jsem stála já s pusou dokořán.

Blbec!

Zaplula jsem na svou židli a pokoušela se být neviditelnou.

„Proč na tebe pořád kouká?“ sykla spolužačka v lavici. Pořád jsem si nedokázala vzpomenout na její jméno a teď bylo hloupé se na něj ptát.

„Nevím, zeptej se ho,“ sykla jsem a otevřela svůj deník.

„Měla bych?“ vyhrkla a upoutala mou pozornost. Pomalu jsem se k ní natočila a doufala, že ten čas využije k tomu, aby dodala, že to byl jen vtip. Bohužel se dívala smrtelně vážně.

„Jdi do toho,“ vyzvala jsem ji.

„Zázraku?“ špitl Josh přes uličku. Když jsem se otáčela, drkla jsem loktem do svého deníku, který se zřítil k zemi. Vrhla jsem se k němu s takovou vervou, že jsem čelem nabourala do ochotného Joshe, který udělal to samé.

„Au!“ sykla jsem.

„Promiň, chtěl jsem ti pomoct. Bolí to?“ vyzvídal a sám si mnul čelo.

„Srážka s blbcem vždycky bolí,“ odsekla jsem nakvašeně.

„Hleďme kdo je zpět,“ sykl.

„Já myslela sebe,“ lhala jsem a sápala se zpět na židli.

„Můžu ti to pofoukat? Nebo vynahradit?“ nabízel se. Musela jsem se hodně snažit, abych ho neposlala do patřičných partií těla.

„V pořádku. Už to nebolí,“ ujistila jsem ho a pokoušela se moc nemrkat, abych nehýbala čelem. To bude boule!

„Ne, vážně, já tě chci někam pozvat,“ trval na svém. Spolkla jsem skučení a mile se usmála.

„Dobře.“

„Vážně? Ou… No, tak jo. Ehm… co třeba večeře?“ vyhrkl. Vytřeštila jsem oči. Počítala jsem s kinem, nebo procházkou, ale večeře?

„To je jedno. Jak chceš,“ uzavřela jsem to. Josh opět přimhouřil oči. Očividně jsem moc přesvědčivá nebyla, ale bylo to fuk. Než se stihl opět zeptat, rozjelo se vyučování a veškerou pozornost získal profesor. Samozřejmě, že ne doopravdy. Do sešitu matematiky jsem si čmárala jakési obrazce a rekapitulovala si rozhovor. V čele mi stále tepalo, ale ruku jsem nechala svěšenou, aby si toho nevšiml.

Když jsem o pár hodin déle vycházela ze školní budovy, přestalo pršet, ale šedý baldachýn stále vládl obloze. Uvidím vůbec ještě někdy slunce?

„Večer tě vyzvednu,“ vyrušil mě hlas z parkoviště a já se po něm otočila.

„Dnes?“ vyhrkla jsem šokovaně.

„Jistě. Proč to odkládat, no ne? V osm u tebe,“ mrkl a vlezl do auta. Můj pohled se zasekl na Edwardovi, který se opíral o střechu BMW s poťouchlým úsměvem, a sledoval mě. Na zádech mi naskočila husí kůže. Tvářil se, jako kdyby mě chtěl sníst. Najednou jsem měla pocit, že místo růžového parfému voním chilli omáčkou a mám opečené půlky. Brr.

Edward se začal smát. Vykuleně jsem se rozhlédla a uviděla Nessie s Bellou, jak se k nám blíží. Svraštila jsem obočí. Co ho tak pobavilo?

„To´s málem nevybrala, ségra,“ houkl na Nessie a ta jen pokrčila rameny. Nevypadala zrovna, že by pochopila, na co se jí ptá, ale bez komentáře se nasoukala do auta. Bella Edwarda políbila a zmizela za sestrou.

Když odjeli, stála jsem stále už na poloprázdném parkovišti a sledovala odbočku, na které zmizeli.

Podvědomě jsem se podívala na hodinky a zaskučela. Půl páté?

S lítostí jsem odsunula nákup na druhý den a vydala se domů. Bydlela jsem v domečku po babičce. Sama. Nevadilo mi to. Nebyla jsem kdovíjaký strašpytlík. Tak nějak jsem za tu samotu byla i vděčná. Mívala jsem pocit, že nepatřím do tohohle světa a už vůbec ne do tohoto města. Snila jsem o Evropě a Francii. Místo toho jsem byla tady a pomalu mi docházely peníze. Sice mi babička nechala zásobu, ale vše mělo padnout na školu. Nedalo se nic dělat. Musela jsem začít hledat práci. Po cestě domů jsem si v malém krámku koupila inzertní noviny města a zkrátila si obvyklou půl hodinu chůze domů listováním. Nabídek práce nebylo moc. Forks bylo malinké městečko, ale přeci jen jich tu pár bylo. Zaujal mě krámek s názvem: Bylinková teta. Hledali výpomoc do obchodu. Založila jsem si stránku ohnutým rohem a schovala noviny.

Doma jsem si uvařila horký čaj a sledovala déšť, který se spustil v okamžiku, kdy jsem vešla do domovních dveří. Uf.

Sáhla jsem do batohu a snažila se nezapomenout na slova, která se mi honila hlavou.

„Kde jsi?“ sykla jsem do černé díry v batohu.

„No tak, ale…“ vrčela jsem a vztekle šátrala uvnitř tašky. Nebyl tam! Můj deník! Je pryč!

Pokoušela jsem se vybavit, kde jsem jej mohla nechat. Byla jsem si jistá, že jsem ho ve škole měla.

Rozzuřeně jsem kopla do batohu a vylila ovocný čaj do dřezu. Přešla mě chuť. Děsila jsem se toho, jestli někdo objeví deník a bude si v něm číst.

V koupelně jsem si pustila vodu na hlavu. Tahle mi nevadila. Naopak. Možná proto, že měla o několik stupňů víc než dešťová. Naskočila mi husí kůže, když se kapky dotkly pokožky a málem jsem zavrněla blahem. Z hlavy se mi vykouřil celý dnešní den. Nejen srážka s blbcem, ale i večeře a ztracený deník, což mi vadilo nejvíc. Koupelnou se nesla vůně růžového šamponu a jahodového mýdla.

Když už se kouřilo víc ze mě než z vody, vylezla jsem, zabalila se do ručníku a slastně sebou plácla na postel.

Znovu jsem viděla tu srážku. To stříbrné Volvo řítící se proti nám. Skřípění kol a náraz…

Vztyčila jsem se do sedu a splašeně dýchala. Znovu se ozval zvuk těch kol a mě trvalo jen chvíli, než jsem si uvědomila, že to nejsou kola, ale zvonek u dveří. Vyběhla jsem z pokoje a rozrazila domovní dveře s úsměvem. Paní Strockerová mi nosila poštu každý den. Jenže jaké bylo mé zděšení, když tam nestála ona, ale Josh. Sjel mě pohledem a zalapal pusou jako kapr. Nakonec se jen zvláštně usmál a zavřel oči. Několikrát se nadechl, jak se chystal něco říct, ale vždy jen svá slova spolkl. Oči odmítal otevřít. Konečně mi došlo, že jsem jen v ručníku. Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů.

„Hned jsem zpět,“ houkla jsem a přibouchla mu dveře před nosem. Zpoza nich jsem slyšela jen tichý smích. Blbec!

Vyběhla jsem schody po dvou a několikrát hazardovala se zdravím, když mi noha ujela. To bude modřin, do háje!

Přetáhla jsem si přes hlavu světle modrý rolák a natáhla si džíny. Moment, co to měl Josh na sobě? Sáčko? Do pytle!

Sundala jsem kalhoty a zabořila hlavu do skříně. Šaty? Sukně?

Zavřela jsem oči a natáhla ruce před sebe. Uchopila jsem hladkou látku a strhla ji z ramínka.

Pootevřela jsem jedno víčko a zděsila se.

„Ou… Tak znovu,“ sykla jsem a hodila růžové letní šaty na postel. Na podruhé jsem neměla o nic víc štěstí. Vzdala jsem se. Opět jsem si natáhla džíny a místo svetru jsem sáhla po tunice. Měla zelenou barvu, takovou tu zvláštní mechovou a na jednom boku byla o kus delší. Rukávy měla lehce rozšířené. Na hrudi se jí vyjímalo několik vzorů o něco tmavších, než byla ona sama.

„To by šlo,“ pochválila jsem se. Vlasy jsem projela kartáčem a svázala je za krkem malým hnědým šátkem.

Když jsem se pod schody opět sebrala, jelikož mi nevyšel poslední krok, obula jsem se a s co

největším klidem otevřela dveře. Seděl v autě, jestli se tomu dalo říkat auto. Bylo to – jak

popsat něco, co nejde popsat?

„Co to je?“ vydechla jsem.

„Auto, Zázraku,“zasmál se tiše.

„Tohle?“

„Je to normální ford GT, já vím, je trošku starší, ale…“ omlouval se.

„To stojí miliony!“ konstatovala jsem s náznakem hysterie.

„Mám dobré kapesné,“ smál se. „Nastup. Umírám hlady.“

Do tohohle mám vlézt? Vždyť to zničím! Stála jsem pořád na místě, přikovaná k zemi.

Sledovala jsem, jak vystoupil z auta a zamířil ke mně. Možná bych se měla pohnout, jinak to

špatně skončí, ale moje nohy to odmítaly. Přišel až ke mně a jednou rukou mi podtrhl nohy.

Druhou mi položil na záda, takže když se má chodidla zvedla ze země, držel mě. Instinktivně

jsem se mu omotala kolem krku a spolkla ječení.

„Tohle bude nejspíš rychlejší, co myslíš,“ zašeptal. Posadil mě do vozu a nastartoval. Předlo

to, jako malé kotě.

V restauraci jsme byli během chviličky. Chviličku jsem zvažovala, jestli jsem po cestě neusnula, protože to bylo, jako mrknutí oka. Nemluvili jsme. Já byla vyjukaná z vozu a on? To jsem netušila a upřímně mi to bylo jedno. Jen ať je to už za mnou. Jeho domýšlivé řeči o mé neschopnosti chodit. Blbec!

Pokoušel se mi pomáhat i z auta, ale to jsem už razantně odmítla.

„Umím chodit,“ sykla jsem.

„O tom nepochybuju, promiň,“ omluvil se a zvedl ruce dlaněmi vzhůru.

Když jsme vešli dovnitř, bylo tam příšeří a na každém stolečku jedna malá svíčka. V tomhle si mám vidět do pusy?

„Líbí?“ zeptal se.

„Kouzelné,“ vydechla jsem a spolkla zbytek věty o woodoo shopech. Servírka nás zavedla do zadní části, a když mě sjela pohledem a Joshe si vychutnala déle, zeptala se, jestli budeme jíst. Ne, budeme tu na sebe jen zírat, napadlo mě.

„Jsem rád, že jsi to přijala. Většinou tohle nedělám, víš?“ začal.

„Jindy jdeš rovnou na věc?“ vyhrkla jsem a on se začal smát.

„To byla podpásovka, ale dobře. Máš bod.“

„Hm,“ zamručela jsem a předstírala zájem o jídelní lístek.

„Jo, abych nezapomněl. Našel jsem to… ehm… před domem? Jo, před domem a nejspíš jsi to ztratila,“ blekotal a podával mi černý deník.

„Můj bože! Můj deník! Kde? Jak? Páni, děkuju!“ vřeštěla jsem, až se lidé od sousedního stolu obraceli s nevolí k nám. Tiskla jsem deníček na prsa a děkovala celému světu. Pak jsem zamrzla. Četl ho?!

Předešlé Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 4. kapitola: