Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 34. kapitola

03.09.2010 (19:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3762×

Probudil mě pocit radosti a štěstí. Jak dlouho se tohle nestalo? Otevřela jsem oči a pomalu mi docházelo, kde jsem. Ležela jsem v Joshově posteli, jeho paže mě objímala kolem zad a má hlava mu klidně odpočívala na hrudi. Slyšela jsem tlukot jeho srdce, které udávalo rytmus tomu mému. Dýchal tiše a lehce. Spal. Byla jsem v bezpečí, dokud on bude se mnou a já s ním.

Celý můj život se od příchodu do Forks změnil. Nebylo to vždy k lepšímu, ale po včerejším dnu… Celá špatná minulost se rozplynula a zůstala jen krásná budoucnost. Jako mávnutím kouzelného proutku. Otočila jsem se tváří k němu a pozorovala ho jako přízrak. Hladká tvář, nepatrný úsměv – co se mu asi zdá? Jeho ruka sklouzla z mých zad a dopadla do polštářů. Na krku měl medailon, což mě přimělo k tichému vzdychnutí. Tohle bylo jediné, co mě teď trápilo. Musím se pokusit zachránit tetu, pokud to bylo ještě možné. Ale nevěděla jsem, co čekat. Bylo mi jasné, že nemusím mít takové štěstí jako ona a můžu umřít. Co když ani ona už nežije?

Nech toho! Okřikla jsem se a opatrně jsem se pokusila vymanit z Joshovy náruče, abych ho neprobudila. Musela jsem se vymotat z jeho deky. Opřela jsem se o ruku a nadzdvihla se. Josh se nepatrně zavrtěl a svraštil čelo. Jak byl sladký, rozplývala jsem se. Vytáhla jsem se na nohy a po špičkách se plížila do koupelny, když mu u postele zazvonil mobil. Ztuhla jsem zády k němu. Zvedl to na první zvonění a mluvil hlasitě. Probuzeně?

„Slyším tě, ahoj.“ Takhle rychle se probrat? „To je její problém. Přeci jí nebudeš věřit, Matte, ne? Tiffany je pomatená. Už dávno jsem ti říkal, ať svou sestru vezmeš k dok… Dobře, není cvok. Já vážně nevím, kde je.“

Tiff se ztratila? Hurá!

„Jo, kdybych ji viděl, ozvu se. Kam utíkáš?“ Jeho hlas zněžněl. Takhle si nejspíš s Mattem nepovídá. Zvědavě jsem se otočila. Ležel na boku, hlavu měl opřenou o dlaň a deku srolovanou mezi nohama tak jako předtím. Jeho oči zářily probuzením. Došlo mi, že mi cosi chybí. Běhala jsem tu jako Eva v ráji. Kdo mohl čuchat, že se vzbudí? Prohlížel si mě se zájmem a čekal na odpověď.

„Jsem tu hned,“ kuňkla jsem a zapadla do dveří.

Sprcha mě pálila na kůži víc než kdy dřív, a přesto mi záda poléval ledový pot a záhada medailonu mi nešla z hlavy. Tohle musím vyřešit. Přeci nemůžu jen tak nad tetiným zmizením mávnout rukou!

Vypnula jsem vodu a zabalila se do měkoučkého županu. Na nohy jsem si natáhla teplé ponožky a vrátila se k Joshovi do pokoje. Ležel na břiše a ruce měl ustlané pod hlavou. Na jeho zádech tančily napnuté svaly a deka mu zakrývala sotva polovinu pevných hýždí. Roztřásla se mi kolena. Bože! Pomalounku jsem si lehla vedle něj a slíbila si, že až se probudí, promluvím si s ním. Určitě mě pochopí. Zavřela jsem oči a pomalu znovu usínala, když mě cosi pošimralo na stehně. Byl to příjemný a letmý dotek, který se pomalu přemísťoval výš. Ten sen byl nabitý vzrušením. Zdálo se mi o Joshovi a jeho dlaních. Zkoumal mé břicho a ňadra, jazykem vytvářel cestičky na mém krku. Cítila jsem, jak peřina zklouzává. Zázraku? Probuď se, prosím… Ani omylem, Joshuo! Odbyla jsem jeho hlas ze snu a prohnula se v zádech, když přitiskl rty na můj podbřišek. Jú, bílé ponožky! Ty si můžeš nechat, zmrzlinko, ale vzbuď se už… naléhal zoufale hlas.

„Joshi?“ zamumlala jsem z polospánku rozespale a zmateně. Zamžourala jsem do poledního slunce a uviděla nad sebou jeho úsměv.

„Hurá!“ zasténal a hladově si mě stáhl pod sebe.

***

Když jsem o půl hodiny později upírala oči do stropu a snažila se vzpomenout, jak se jmenuju, zkusila jsem se oklikou dostat k tomu, co mě trápilo.

„Joshi?“

„Hm,“ zamručel sladce a natáhl ke mně ruku, aby mi odhrnul pramen vlasů z krku.

„Čeho všeho jsi schopný pro někoho, na kom ti záleží?“

„Všeho,“ zašeptal a políbil mě na odhalenou klíční kost. Zavrněla jsem blahem.

„Čeho všeho?“ nedala jsem se přesto odbýt.

„Záleží na situaci,“ pronesl s nepatrným zájmem a své nenechavé ruce mi obtočil kolem pasu.

„A když je ta situace…“ Josh mě umlčel polibkem, „vážná?“ dopověděla jsem, když se odtáhl.

„Teď ne, ano? Dům nebude prázdný věčně, lásko. A já mám hlad. Dej mi pusu,“ vybídl mě a našpulil rty. Skláněl se nade mnou a neuvěřitelně voněl. Tomu se nedalo říct ne. Jemně jsem ho políbila.

„To je všechno?“ vyhrkl zklamaně a několikrát zamrkal.

„To je předkrm,“ špitla jsem a přejela mu lehce nehty po zádech. V očích mu probleskly plamínky.

„A co hlavní chod?“ vzdychl…

Bez nadsázky se dá říct, že jsme promilovali celý den. Rty jsem měla oteklé a celé tělo mě bolelo.

„Tohle je normální?“ vyhrkla jsem a děsila se odpovědi. Představa, že lidé my - dva - spolu spí devadesát procent dne, mě docela děsila. I když…

„Nevím, nejspíš ne. Stalo se mi to prvně a jsem ve stejném šoku, ale víš ty co?“ odmlčel se a zazubil. „Chci ještě!“

„Ne!“ prosila jsem.
„Proč ne?“

„Poločas! Time out! Mimo provoz!“ vyjmenovávala jsem.

„Inventura?“ nabídl a mrkl.

„Jo! Teda ne! Chci říct – no rozhodně ne! Tenhle kus postele je od teď Kanada! Jestli sem chceš, zažádej si o vízum,“ blekotala jsem a Joshovi víc a víc padala brada. Nakonec povytáhl pobaveně levý koutek úst.

„Hmmm… Že bych emigroval do Kanady? K vám?“ Prstem pak schválně překročil hranici. Plácla jsem ho přes ruku a Josh se zakabonil jako malé dítě.

„Ani za nic,“ rozesmála jsem se.

„Vážně? Uděláme obchod,“ vyzval mě. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítil neonový nápis: Zájem!

„To mě zajímá.“

„Co chceš?“ zeptal se.

„Co mě to bude stát?“ vrátila jsem mu.

„Ježíš! To znělo, jako kdybych byl prodejná děvka!“ hrozil se. „Chci tebe,“ dodal a znovu ukázal své bílé zuby.

„Já chci zachránit tetu.“ Bum! Tak a bylo to venku. Sluníčko, které do téhle chvíle venku svítilo, zbaběle uteklo za mrak a Joshův úsměv ho následoval.

„Tohle mi vysvětli.“

„Pomoz mi dostat se za ní. Musím ji odtamtud přivést a pomoct jí.“

„Vždyť ani nevíš, kde je! Jak a v čem jí chceš pomáhat? A vůbec! Ne, to neberu. Nepustím tě,“ odsekl a smutně svraštil čelo.

„Věř mi,“ prosila jsem.

„To není o víře v tebe, lásko. Prostě nehodlám riskovat tvůj život. Ani omylem! Už o tom nemluv.“

„Joshi, co teta?“

„Na něco přijdeme, slibuju, ale tvůj nápad nedovolím. Zakazuju ti to!“

„Nejsem tvůj majetek,“ odsekla jsem vzpurně.

„To nikdo neřekl a věř tomu, že já nejvíc si to uvědomuju, ale ty máš něco, co bylo moje a já bez toho přesto dál nemůžu žít. Umřel bych. Hlídám si to, to snad chápeš.“

„Co mám tvého?“ zděsila jsem se. Joshova tvář zněžněla a poté mi přitiskl rty mezi ňadra k levé straně.

„Máš moje srdce,“ zašeptal a vzal mi tím vítr z plachet.

„To není fér,“ zasténala jsem mezi vzdechy, když postupoval rty níž.

„Taky si myslím, kdy bude hlavní chod?“ vzdychl a nepřestával mě líbat.

Mizera!

Po předkrmu, hlavních jídle a dezertu následovala ještě večeře, pozdní večeře, brzká snídaně – podle Joshe! Nechápala jsem, kde se v něm – a ostatně i ve mně – bere ta energie.

Pravé jídlo jsme ten den vynechali, a když se kolem desáté večer ozvalo v přízemí klapnutí dveří, oba jsme si úlevně vydechli, načež jsme se rozesmáli.

„Mám hlad,“ zaskučel Josh a já vytřeštila oči.

„Joshuo!“

„Ale ne! Tentokrát fakt,“ smál se.

Vylezl z postele a jeho kroky zamířily do koupelny. Ležela jsem a oči se mi pomalu klížily. Ne, žádné spaní! Vstávat!  Nabádala jsem se.

Když se objevil Josh v ručníku, naprázdno jsem polkla a snažila se nevypadat moc uchváceně. V koupelně jsem ho vystřídala a poté jsme šli společně dolů. Přesto, že bylo půl jedenácté, v domě to žilo, pokud se to tak dá nazvat. Bella listovala s Nessie kuchařkou a Ness se jen ošklíbala. Rory s Edwardem vymýšleli novou skladbu na klavír. Náramně se u toho bavili a vybrnkávali jednotlivé noty. Taavetti jim přizvukoval s kytarou a Jacob prolézal lednici. Dokonalá idylka. Když jsme přišli, všichni toho nechali a Josh s Edwardem si vyměnili významné pohledy. I Bella si toho všimla.

„Volala Alice. Prý máme naplánovat vánoční sraz. Bude prý co slavit,“ dodala a vypadala sama překvapeně.

„Zase její večírky? To nás tu bude jako psů,“ stěžovala si Rory.

„Co já?“ vyhrkl z kuchyně Jacob s plnou pusou.

„Nic, miláčku. Klidně papej, nevzrušuj se,“ tišila ho Nessie a Jacob se zakřenil.

„Lure, doufám, že tu s námi o Vánocích budeš,“ zvala mě mile Bella a pohledy přítomných se otočily ke mně.

„Když mě mezitím nepřejede Tiffany v autě, proč ne?“ zasmála jsem se.

„Když už je řeč o tom cvokovi…“ začal Edward. „Joshi, neslíbil jsi něco Mattovi?“

„A jo! Sakra, měl jsem tolik… ehm, práce, že jsem na to zapomněl jako na smrt,“ vymlouval se.

„Na smrt se hezky zapomíná v ženské náruči, co?“ rýpl si Taav.

„Obzvlášť, jsi-li nesmrtelný,“ dodal Josh a mrkl na něj.

„Ty jsi nesmrtelný?“ vyhrkla jsem.

„Ano, jsem přeci z části upír, no ne? Jediné, co mi dělá problémy, je oheň.“ Vytřeštila jsem oči a v hlavě uviděla šílený obrázek staré babičky a tohohle boha! Do prčic!

„Tak to má být, Lure,“ oslovil mě Edward a chápavě se usmál.

„Zase tiché rozhovory, do háje!“ vrčela Rory a praštila sebou na gauč.

„Ještě sis nezvykla?“ smála se jí Nessie a s největší radostí odložila kuchařku, aby svou dceru šla hladit ve vlasech. Rory se rozzářila a složila mamince hlavu do klína.

„Lure, jak to jde v krámku?“ zeptala se Bella a Josh po ní střelil pohledem.

„Díky, babi,“ sykl.

„Jen se ptám,“ pronesla nevinně.

„Teta zmizela,“ vyhrkla jsem a byla ráda za tu nenápadnou narážku.

„Zmizela?“ divila se Bella, ale na hereckou cenu to nebylo. Určitě o tom už věděla od Edwarda.

„Tohle nemá cenu ani řešit,“ vrčel Josh.

„Jak nemá! Je to teta, Joshi. Nemůžeš ji hodit přes palubu,“ vyčítala jsem.

„Neházím ji přes palubu. Jen se pokouším udržet tě naživu a ty mi to komplikuješ.“

„Lure snad ví, co dělá, ne? Nejspíš může využít svou kouzelnou moc,“ zastal se mě Edward.

„I ty, Brute?“ zavyl Josh.

„Joshi, uvědom si, že pro Lure to je důležité,“ prosila Bella.

„Já to vím! Jen nevím, jestli se dá něco dělat. Nemůžu na nic přijít. A dokud něco nevymyslím… prostě ji tam nepustím,“ sykl a zmizel z domu do tmy. Chtěla jsem jít za ním a přemluvit ho, ale byl už pryč. Jak rychle běhá poloupír?

„Hodně rychle,“ odpověděl mi Edward. „Pojď si sednout a řekni nám, co víš.“

Uvelebila jsem se na křesle a zbytek rodiny se rozestavěl kolem mě. Buď na gauč, nebo na opěrky křesel. Nebo prostě jen stáli v prostoru bez pohnutí.

„Našla jsem její deník,“ začala jsem. „Vypadá to, jako by teta byla vlastně já, jen z jiného světa a jiné doby. Máme medailon, který je schopný otevřít bránu… někam. Může tyhle dva světy a časy propojit a já vím, jak jej otevřít. Tedy myslím si to. Nezkoušela jsem to ještě, protože Josh mi nechce pomoct. Podle tetiných poznámek ho k tomu potřebuju, aby to bylo dobře. Nevím, proč tu teta byla. Jen vím, že Josh ten můj medailon otevřel. Špatně ho otevřel a teta ho zachránila před vcucnutím. Přešla do toho jiného světa místo něj. Měl by jí být vděčný,“ neodpustila jsem si výtku.

„Je jí vděčný,“ uklidňoval mě Edward.

„Neřekla bych,“ vložila se do toho Rory. „Vždyť se tomu vyhýbá jak pes vaně,“ odfrkla si.

„Co zase já?“ vyjel Jacob z kuchyně.

„Nic,“ řekly unisono Bella s Nessie.

„Rory, nech ty psy už být, ano?“ prosila Nessie, a když se ve dveřích kuchyně objevil Jacob, jen na něj mávla, že může zase zmizet.

„Takže medailon máš, víš jak se tam dostat, ale potřebuješ Joshe?“ pokračoval Edward, aniž by vnímal rozruch kolem psů.

„Přesně tak,“ souhlasila jsem.

„Musí Josh něco odříkávat?“ zeptala se Bella.

Zaváhala jsem. Uvědomila jsem si, že vlastně nemusí. Stačí jen jeho přítomnost, pokud jsem to dobře pochopila… jak moc jsem si to kouzlo chtěla zkusit? A jak bude vypadat cesta zpět? Kdo vlastně ví, jestli je cesta zpět?

„Lure, jestli nevíš, jak zpátky…“ začal Edward a já si vzpomněla na italský text v tetině deníku. „Tu knihu znám. Je z Volterské knihovny a četl jsem ji. Zajímal mě pohyb v časech. Mluvilo se tam o medailonu a o tom, že ho otevře jen kouzlo spojené s upíří krví. Ta krev nemusí být doslova. Jen stačí v těle. Pohyby časem jsou nebezpečné, obzvlášť mezi dimenzemi. Hedges mluvil o tom, že se čas může změnit a budoucnost s ním. Je to nebezpečné, protože když se to nepovede, změní se vše. Možná proto tu teta byla. Třeba chtěla pozměnit něco v minulosti, ale jsou to jen spekulace. Když nevíš, jak na to, nejde ti pomoct a já si na triko nevezmu tu variantu, že se nevrátíš. Nemáš plán,“ dodal.

„Na něco přijdu. Když na to přijdu, pomůžete mi Joshe přesvědčit?“ prosila jsem a přemýšlela nad Edwardovými slovy. Jenže než mi mohli odpovědět, objevil se Josh.

„Nic jsem nevymyslel, jak vám nejspíš došlo, a koukám, že vy taky ne. Takže žádné cestování nebude a dost.“ Vypadal vážně rozzuřeně. Na koho se zlobil? Na mě?

„Na sebe,“ zašeptal vedle mě Edward a vstal. Natáhl ruku k Belle, která ji s úsměvem přijala.

„Dobrou noc,“ popřáli nám a vyběhli ven. Jacob se vrátil z kuchyně a spokojeně si hladil břicho.

„Přišel jsem o něco?“ vyzvídal.

„Ty nikdy,“ zasmála se Nessie a objala ho kolem hrudi. Byla oproti němu tak drobounká, že se v jeho náruči ztratila jako zrnko písku v moři.

Když jsme si šli kolem půlnoci lehnout, měla jsem hotový plán. Josh mě prokleje a možná ho už nikdy neuvidím, ale nedokázala bych v klidu žít, kdybych věděla, že jsem se nepokusila jí pomoci. A navíc… teta říkala, že nemáme čas. Pořád mluvila o měsíci… měla jsem z toho dojem, že mi uniká něco důležitého. Jako by nebylo řečeno něco, co řečeno být mělo. Vrtalo mi to hlavou a sílil ve mně pocit sílící hrozby.

V posteli jsme leželi klidně. Na jeho hrudi odpočíval zlatý medailon a Josh pomalu usínal. Ležela jsem bez pohnutí a vyčkávala. Přemáhala jsem spánek, jak jen to bylo možné, a doufala. Nic jiného mi nezbývalo, než doufat.

„Joshi?“ zašeptala jsem. Odpovědí mi bylo tiché oddechování. Spal. Opatrně jsem se vymanila z jeho objetí a pohlédla mu do tváře, kterou v tu chvíli líbal Měsíc. Natáhla jsem paži k medailonku a zhluboka se nadechla. Třásla jsem se a pohled na jeho obličej mě pálil v očích. Tohle bude poslední obrázek, který uvidím, pomyslela jsem si. Ale vrátím se. Musím.

Volám vás, volám do temné noci, volám vás, duchové, silou své moci, voda a oheň, země a vzduch – volám vás, přijďte v magický kruh! Odříkávala jsem v duchu a po tváři mi stekla první slza. Musíte poslechnout  teď jen můj hlas, otevřít průchod a zastavit čas, otevřít bránu, nechat mě jít, do jiných světů teď mě propustit! Medailon v mé ruce se začal měnit. Zrudl a poté v dokonalých přechodech začal nabírat modrou barvu. Vycházelo z něj nadmíru světla. Josh se zavrtěl. Mám s sebou lásku, mám její dar, mé srdce udrží tvých rukou pár, jsi moje kotva, záchranný pás, mám se kam vrátit, když věřím v nás. Medailon se rozzářil jako v krámku. Světlo z něj ozářilo celý pokoj a moje tělo se rozvibrovalo. Miliony mravenců mi probíhalo tělem a Joshova tvář mi mizela před očima. Cítila jsem, jak se znovu pohnul a záře ho probudila. Zmateně zamžoural a naše oči se setkaly. Po tváři mi stekla druhá slza a Josh měl zlomený výraz v očích. Rukou, kterou měl omotanou kolem mě, když spal, však projel jen mlhou, která po mně zůstávala. Vyskočil na nohy.

„Ne! Lure! Proč?“ Jeho hlas bylo to poslední, co jsem slyšela. Slzy a ta marná snaha mě zadržet.

Odpusť mi to, lásko…

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 34. kapitola: