Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 32. kapitola

31.08.2010 (11:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3913×

„Jo, jsme v pořádku. Jen to auto to má za sebou,“ uklidňoval Josh Nessie do telefonu. Seděla jsem na kraji silnice a třásla se. Josh mě objímal kolem ramen jednou rukou a druhou držel mobil.

„Fajn… Jo, volali jsme jim… Ok, počkáme… Ne, vážně jsme v pořádku. Jen Lure je otřesená… Trochu se praštila do ramene, když jsme vyskakovali… Jistěže jsem ji držel!“ rozčílil se.

Josh byl nepřekonatelný. Když jsem mu řekla, že brzdy nejdou, donutil mě se zvednout, aby si mohl sednout za volant on a pak mi přikázal otevřít dveře spolujezdce. Ani jsem nevěděla jak, ale odrazil se a vyskočil z auta. Vzal mě s sebou a chránil mě před dopadem, ale v leknutí jsem sebou cukla a narazila si rameno. Přesto jsem mohla děkovat opět jen a jen jemu, že jsem celá a živá. Auto sjelo z cesty a napálilo do stromu.

První, kdo přijel, byli Culleni a Blackovi. Poté policie a záchranka. Nikdo ji naštěstí nepotřeboval.

„Co se stalo?“ vyzvídal Edward. Chvilku pozoroval Joshe a pak jen zavrčel. Naskočila mi znovu husí kůže.

„A já proč Tiffany přemýšlí nad hadičkami,“ sykl. Zalapala jsem po dechu. Takže zase ona? To ona! Nedá si pokoj!

„Klid, nějak jí to vrátíme,“ sliboval mi Edward.

„Jdeme zpátky do školy,“ vybídl nás Jacob a pevně objal Joshe. „Jsi borec,“ pochválil ho a Joshua jen děkovně kývl.

„Je šikovný. Kdyby nezareagoval, mohlo být po nich,“ souhlasila Rory.

„Jejda, ségra! Tys mě pochválila?“ vysmál se jí Josh a Rory na něj vyplázla jazyk. Všichni sledovali hlavně mě. Jako kdybych se měla každou chvíli sesypat.

„Jsi v pořádku?“ vyzvídal Josh.

„Málem jsem umřela, ale jinak se mám fajn,“ neodpustila jsem si sarkasmus.

„Omlouvám se,“ vzdychl.

„Za co? Ty snad můžeš za to, že je Tyfus taková slepice? Jestli jo, tak uvidíš,“ usmála jsem se ze všech sil. V autě mi bylo úzko. Přeci jen jsem stále viděla své nové autíčko vtěsnané do kmene stromu. Ani jsem si ho nestihla užít a teď jen platit.

„Nic nebude. Tohle se nepočítá. Bylo Joshovo. Ještě se nestihlo přepsat,“ odpověděl mi Edward na myšlenky.

„Ani omylem,“ usadila jsem ho.

„Nehádej se s dědečkem!“ vyčítala mi Rory.

„To je hloupost, přeci nebudete platit auto, které jsem rozbila,“ bránila jsem se.

„To jsi nerozbila ty, ale Tyfuska,“ opravila mě Rory. Jo. Tyfus mohla za všechno zlé v posledních dnech, co se mi stalo ve škole. Začínala mi s ní docházet trpělivost. Uplynulých několik dní bylo vážně náročných a já už měla neodvolatelné právo se zhroutit. Nejdřív zjištění, že teta jsem já, jen z jiného času. Horečky a halucinace. Pak naschvály Tiffany, zmizení tety, záležitost z dívčích koupelen a na závěr autonehoda.

Do hodiny jsem přišla asi patnáct minut po zvonění a Tiffany se neubránila vzteklému dupnutí. Štvalo ji, že jsem to přežila? Krev se ve mně vařila, ale pokoušela jsem se zachovat klid. Když hodina skončila, chtěla jsem zmizet, ale profesor mě zarazil a chtěl znát důvod, proč jsem přišla pozdě.

„Měla jsem menší nehodu s vozem, pane profesore,“ vzdychla jsem.

„S vozem? Jste v pořádku?“ vyzvídal a měl vážně starost.

„Jo, děkuju. Jen to auto je na odpis.“

„To mě mrzí. Tak v pořádku, můžete jít,“ vybídl mě a já se těšila domů. V duchu jsem si představila napuštěnou vanu a v ní Joshe. Alespoň něco mi uplynulé dny přinesly. Věděla jsem, že Joshua Black je nejspolehlivější člověk a jediná bytost, které bezmezně věřím a spoléhám na ni.

„Prý jsi měla nehodu, jaká  smůla,“ zapištěl hlas vedle mě. Kdo jiný než ona? Znechuceně jsem se po ní otočila.

„Ty jsi mě právě politovala?“

„Tebe ne, jen lituju toho, že jsi tam nebyla sama,“ ušklíbla se.

„Uvědomuješ si, že jsi nás málem zabila?“ zavrčela jsem.

„Vždyť říkám, že škoda. Mohlo se to povést,“ rozesmála se a s ní i to hejno slepic kolem. Ona nebyla člověk. Byla to ta pravá zrůda. Zatočila se mi hlava a krev se mi vlila do očí. Viděla jsem rudě. Tahle bestie si hraje na Boha! Tahle obluda s tváří panenky Barbie!

„Ty vypatlaná krávo!“ zařvala jsem, až celá chodba utichla. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Všechno uvnitř mě řvalo po pomstě. Všechno jsem dokázala unést, ale tohle ne. Jen představa, že by Josh byl obyčejný kluk a nedej Bože mrtvý díky ní!

„Co si to dovoluješ?“ vyjekla, ale zmlkla, jakmile viděla mé rozpoložení.

„Mám tě už po krk, mám tě už dost, ve mně jak v sopce vzdouvá se zlost, jsi stvůra z pekla a teď se tam vrať, do temných hlubin se konečně ztrať! “ šeptala jsem vztekle a slova se mi řinula ze rtů jako jedovatí hadi. Volila jsem slova, která bych normálně nepoužila. Kombinovala jsem nejkrutější spojení, až z toho mrazilo v zádech.

„Já těch tvých podrazů mám teď už dost, konečně došla mi trpělivost, a když mým hněvem už třese se zem, smetu tě jediným pohledem!“ dodala jsem další sloku a Tiffany zbledla. Cítila jsem, jak se země začíná třást a obrazy na chodbě se lehce chvějí.

„Lure! Dost!“ Josh. V tomhle mi nezabrání, pomyslela jsem si.

„Lásko, přestaň, nedělej to. Uklidni se, ona za to nestojí,“ prosil mě a Tyfuska souhlasně kývala.

„Konečně odplatu můžu ti dát, nejsem to já, kdo měl by se bát, můj hněv jak láva už valí se ven, zatřes se země, a tebe čert vem!“ Byla jsem jako v transu.

„Zázraku, ne,“ šeptal mi u ucha. Zkoušel se mnou třást, ale marně.

„Vidíš ty oči?“ vydechla Rory, která se mu přiřítila na pomoc. „Jsou rudé!“ upřesnila.

„Miláčku, zahráváš si, přestaň. Děsíš mě,“ prosil stále Josh, ale já viděla jen tu blondýnu. Jejich hlasy se ke mně nesly z dálky.

„Udělej něco!“ panikařila Rory a mávala mi před očima. „Je mimo. Dělej!“

„Je magor! Co to dělá?“ vřeštěla Tiffany, ale nemohla se ani hnout. Nohy jí vrostly do země. Tak je to správně, pomyslela jsem si a chystala se k posledním veršům. Definitivním. Na chodbě se rozfoukal vítr. Rozpletl mi cop a vlasy mi vynesl kolem hlavy. Někde pod nohama se zrodilo dunění a stále sílilo, podlaha vibrovala a na zdech se roztřásly a rozhoupaly obrazy. Tiffany zaječela a omdlela.

„Lure!“ ječela Rory s Joshem.

„Nenech jí to doříct!“ vybídl Joshe Edwardův naléhavý hlas.

Josh mě prudce otočil na místě a přitiskl své rty k mým. Bylo to jako facka. Jako lusknutí prsty a tma. Jen bez té tmy. Najednou bylo po bouřce. Země se už netřásla a vítr zmizel. Joshovo tělo se tisklo k mému a jeho prsty mi svíraly zátylek. Tiskl svou hruď k mé a jeho rty chutnaly po medu. Měla jsem pocit, že se vznáším a hlasy ke mně přichází z dálky.

„Taavetti, udělej něco,“ prosil Roryin hlas. Jenže já byla jinde. Byla jsem v Joshově náruči a ostatní mi bylo fuk. Celou Tiffany ať vezme ďas. Já měla Joshe, který mě opět podržel a vytáhl z maléru. Moje srdce se rozbušilo a krev se mi tentokrát nahrnula do tváří a…

„Jdeme domů, vy dva. Dal bych si lov,“ přemýšlel nahlas Edward, a když jsem se od Joshe konečně odtrhla, mrkl na mě. Zrudla jsem o to víc.

„Proč nikdo neječí?“ zašeptala jsem zvědavě. Docela se mě dotklo, že jediná reakce na mé děsivé vystoupení byla Tiffany na podlaze chodby.

„Taavetti jim pozměnil vzpomínky,“ culil se Josh.

„No počkej, ale on umí jen vymazat vzpomínky, ne?“

„Neznáš to pořekadlo, že učení dělá mistry?“ mrkl a odvedl mě pryč ze školy.

Jela jsem v autě s Bellou, Edwardem a Joshem. Nessie jela tentokrát s Rory, Taavettim a Jacobem. Přemýšlela jsem nad vanou plnou horké vody a pěny a sledovala nebe. Bylo šedé a těžké. Napadlo mě, že by mohl už padat první sníh. Byl konec října, tak proč ne? První sníh většinou roztaje jako máslo na plotně. Potutelně jsem se podívala po osádce auta a v duchu začala veršovat…

Obloha je jak taneční sál,

odněkud z dálky slyším už hrát,

chystá se první sněhový bál,

vločky už chtějí se do tance dát.

Po prvních tónech se dávají v let,

víří a točí se, snáší se sem,

přestože některé roztají hned,

sněhový polštář už pokrývá zem.

Z nebe se sypaly velké chomáče sněhu. Vypadaly, jako roztrhaná prachová peříčka a tančily ve větru s ladností labutí.

„Sníh v říjnu?“ vydechla Bella.
„Když máme Lure, proč ne,“ zasmál se Edward. Josh si mě pátravě prohlížel.

„Tys nic nepsala a ani nemluvila nahlas a přesto…“ Josh byl překvapen. Já ostatně také, když mi došlo, jak je dnes krásný. Ta košile mu slušela a ve výstřihu se houpal můj medailon. Byl nebezpečně přitažlivý. Trhlo to se mnou dozadu, když Edward zrychlil.

„Bello, nedáme si lov? Vezmeme Jacoba s Nessie a Rory s Taavettim… Zahrajeme si na schovávanou. Pošleme je pryč, ale pojedeme,“ brebentil. Potlačovala jsem smích.

„A co Josh s Lure?“ Nepochopila to, sakra.

„Lure musí odpočívat a bez Joshe nebude,“ vysvětlil jí a Bella se nadechla k odporu, když tu jí to nejspíš docvaklo.

„Jistě,“ souhlasila a zadívala se z okna s cukajícími koutky. Paráda. Teď budou všichni vědět, že chci být s Joshem sama. Jenže já chtěla jen horkou vanu. Nebo ne? Jediný, kdo stále tápal, byl Josh. Když auto zastavilo před domem, vystoupili všichni.

„Co takhle lov, rodinko?“ navrhla Bella.

„My ne. Máme výročí a chceme si zajít na normální večeři,“ vymlouval se Jacob s Nessie.

„Babi, mám hodně učení. Ať jde Taav, ale já fakt ne,“ skučela Rory.

„Já jdu,“ přislíbil účast Taav a práskl sebou na schody. Uvelebila jsem se vedle něj a on na mě mrkl.

„Taky bych šel,“ vyhrkl Josh a já se zamračila. „Rory s Lure počká, takže tu nebude sama,“ dodal.

Edward se plácl do čela a zaskučel.

„Joshuo!“ sténala Bella a vrtěla nesouhlasně hlavou.

„Co je?“ osopil se. „To mám zákaz?“

„Nemáš. Pojď, jestli chceš,“ vzdychla Bella a objala ho.

„Anebo ne. Já jdu. Učení počká,“ rozhodla se Rory. Málem jsem zatleskala radostí a Edward potlačil smích.

„Zapomeň! Řekla jsi, že nechceš, takže jdu já!“ mručel Josh.

„Já si to rozmyslela ale!“

„No a?“

„No a bé? Jdu já!“

„No nejdeš!“

„To si piš, že jdu!“

„Ticho!“ zahřměl Jacob. To jsem u něj nikdy neslyšela. Možná proto jsem nadskočila dva metry nad zem.

„Jdete oba a dost. S Lure tu počkáme my a až se vrátíte, půjdeme na tu večeři,“ doplnila ho Nessie. No tak to jste tomu dali korunu, rodičové! Ale možná to bylo dobře. Sníh stále padal a mě se ho nechtělo rušit. Bylo to krásné a představa bílého rána byla pohádková. Jakožto správná členka rodiny jsem s Nessie a Jacobem počkala, až se upíři s wolpirem rozutečou do lesa na lov. Josh se šel spíš jen proběhnout, jak říkal. Jeho ta zvířecí krev nelákala. Na rozdíl od Nessie, která raději lovila, než jedla lidská jídla. Pro ni musela být večeře s Jacobem utrpení, napadlo mě.

„Zahrajeme si karty?“ navrhl Jacob.

„Nezlobte se, vy dva, ale já si půjdu lehnout. Jeďte klidně na tu večeři. Přežiju to tu, vážně.“

Nessie s Jacobem se nedali moc dlouho přemlouvat. Když zmizeli i oni, napustila jsem si vanu a utopila se v ní. Samozřejmě, že ne doslova. Závěr náročného dne jsem si představovala jinak, ale co se dá dělat?

Ležela jsem ve vaně,  a znovu mi hlavou běžely události dnešního dne. Hlavně to, co zřejmě Edward nakonec vyčetl z mých myšlenek. Uvědomila jsem si teprve teď, že se nemýlil. Byla jsem připravená. Chtěla jsem Joshe víc než cokoli na světě a tentokrát jsem si byla jistá, že to není nic, co by mě zamklo do klece. Tahle pouta byla dobrovolná, byla to pouta lásky. To pro ni se člověk vzdává svobody, a dělá to dobrovolně. Byla jsem připravená udělat to i já? Asi ano. Ale nehodlala jsem nic riskovat.

Vylezla jsem z vany a voda, nevoda jsem z batohu vyhrabala svůj deník. Naskočila mi husí kůže, ale já na ni nedbala, tohle mělo přednost. Dřív, než mě opustí odvaha. Tak, ještě tužku… a podložku, abych mohla i ve vaně psát.

Zalezla jsem zpátky, otevřela deník a ani jsem nemusela moc přemýšlet.

Jsi moje skála, jsi můj hrad.

Už dobře vím, že máš mě rád,

a odpustíš mi, doufám, snad,

že jsem se bála milovat.

Jsi moje věčné bezpečí,

jsi přístav v bouři největší,

a musím přiznat nakonec,

že tvoje láska není klec.

Bez tebe nejsem úplná,

jak loď bez plachet ve vlnách,

a teď už nemám proč se bát

tobě své srdce darovat.

Jsem tvá a doufám, že to víš,

teď moje duše věří spíš,

že ve tvé sladké náruči

i milovat se naučí.

Tak. Zaklapla jsem spokojeně deník a položila ho vedle vany i s tužkou. A pak jsem si pohodlně opřela hlavu o okraj a zavřela oči.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 32. kapitola: