Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 3. kapitola

21.07.2010 (08:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4471×

Může mít někdo větší smůlu než já? Nebo ne tak moc smůlu, jako zažít tolik náhod? Nikdo mi nikdy neřekl Zázraku kromě mámy, a teď se tu objeví tenhle hezounek a vpálí mi kulku mezi oči – pic!

S přehledem mi řekne Zázraku, a aby toho nebylo jo tak moc málo, drží se té přezdívky jak topící se člunu.

„Neříkej mi tak!“ vřeštěla jsem pokaždé.

„Mně se to líbí. Můžu si říkat, co chci a komu chci.“

„Mně ne!“

„O, to se mýlíš. I tobě.“

„Jsi ubohý,“ odsekla jsem mu jedno ráno a nesla se chodbou pryč v naději a tichých prosbách, abych nezakopla někde o něčí nohu. Jedinou šanci na klidný útěk.

Než jsem došla ven, stál tam.

„Kde ses tu vzal?“

„Šel jsem druhým vchodem. Je blíž,“ culil se.

„Podvod.“

„Ne, ulehčená práce. Nesnáším dřinu. Co můžu odbýt, odbudu. Jen zužitkování času.“

Znovu jsem se zašklebila odpudivým pohledem. Mít s tímhle tvorem společné hodiny bylo za trest. Musela jsem nejspíš provést vážně něco odporného, když jsem si tohle vysloužila.

„Hele, Lure, proč jsi taková?“ vyhrkl, když jsem se chystala opět vzít kramle.

„Jaká?“

„Tak protivná? Kdo ti ublížil, že se chováš odtažitě?“

„Nikdo. Nestarej se,“ zavrčela jsem. Překvapil mě jeho upřímný zájem. Byl neobvyklý. Většinou si mě jen dobíral, nebo si ze mě utahoval. Jenže někdy měl stavy podobné tomuhle, kdy se mi díval mile do očí a projevoval zájem. V takových situacích jsem vytáhla drápky já. V mé hlavě křičel můj neonový vykřičník: Vztah ne! Vztah ne!

„Já se nevzdávám. Sice upřednostňuju lehčí cesty, ale umím i horolezectví,“ smál se.

„Pozor na uvolněné kameny,“ odsekla jsem.

„Budeš můj Everest,“ křikl, když jsem mizela v jedné z učeben.

„To víš, že jo,“ mumlala jsem si pod nos. Ten kluk mi pil krev. Mohl mít jakoukoliv holku ze školy a on běhal za mnou. Moc často jsem ho neviděla ve společnosti sourozenců. Postupem času jsem zjistila, jaká láska to panuje u nich doma. Jacob to táhl s Nessie a Bella s Edwardem. Rory s Taavettim, jen Jacobův mladší bratr Josh byl sám a běhal za mnou.

„Jak to děláš?“ vyhrkla holka v mé lavici, jejíž jméno jsem si stále nedokázala zapamatovat.

„Co jak dělám?“

„Já se ho pokoušela sbalit celý druhák, a on nic,“ stěžovala si dotčeně.

„Nechápu,“ přiznala jsem.

„Je do tebe udělaný! Neříkej mi, že sis toho nevšimla. Proč ho nechceš? Já si ho klidně vezmu, jen stačí říct,“ nabízela se. V žaludku mi cosi explodovalo, když to řekla. Cítila jsem divný pocit. Měla jsem neuvěřitelnou potřebu jí zakroutit krkem a z jejích kostí si postavit plot.

„Nech si ho, dávám ti ho. Je tvůj. Ber to, jako dárek,“ odsekla jsem. V tu chvíli jsem se rozhodla, že její jméno už znát nechci.

„Tak mi ale řekni, jak ho mám klofnout?“

„Ignoruj ho. Jak vidíš, funguje to.“

„Jsi lesbička?“ vyhrkla a vyrazila mi tím dech.

„Jsi normální?“

„Já jen, že jen lesbička by mohla přehlédnout to jeho tělo a vlasy a tvář,“ vyjmenovávala zasněně.

Z jejího jazyku si udělám rohožku před dveře, těšila jsem se.

Zachránil ji profesor matematiky, který v tu chvíli vešel do třídy. Když hodina skončila, brala jsem čáru pryč.

„Au!“ vyjekla jsem. Od kdy tu je zeď hned u dveří? To jsem na ni vážně zapomněla? Mnula jsem si čelo a rozhlížela se po rozsypaných knihách. To si dělám skvělou vizitku první týdny ve škole.

Sehnula jsem se, abych posbírala svůj nepořádek, jenže už tam nebyl. Culil se na mě Josh a podával mi učení v úhledné hromádce. Na chodbě jsme byli sami.

„Někdo by tě měl zabalit do molitanu,“ odsekla jsem.

„Stačí říct jen děkuju. Jedno milé slovíčko ti život nezkrátí,“ vrátil mi stejnou mincí. Neusmíval se. Naopak.

„Dík,“ zašeptala jsem.

„Příště už koukej, kam šlapeš. Jsi jak z divokých vajec. Brzdi, Zázraku,“ mumlal.

„Neříkej mi tak, prosím,“ vrčela jsem.

„Zvykni si na to. Já když se pro něco rozhodnu, tak se mnou nikdo nehne. Nikdo, rozumíš? Nejsem dárek, aby si mě někdo předával jako putovní pohár. To si pamatuj,“ vrčel a poté se stala zvláštní věc. Odešel. Stála jsem tam, jako opařená a nechápala jeho slova. Co to mluvil o dárku? Jak? To je blbost, přeci to nemohl slyšet. Byl v jiných dveřích. Byl úplně někde jinde. Nemohl to slyšet!

„Ahoj, Lure,“ trylkovala Rory, když jsme se sešly u skříněk.

„Čau,“ zamumlala jsem.

„Děje se něco?“ vyzvídala se starostí v hlase.

„Je to idiot,“ sykla jsem.

„Kdo?“

„Josh!“

„Brácha? Hele, on je prostě po tátovi, to musíš takhle brát. Jacob je to samé,“ obhajovala jej.

„No, tak v tom případě nechci poznat jejich tátu.“

„Je výbušný, ale má obří srdce. Vážně.“

„Třeba hlavu, je mi to jedno, Rory. Tvůj bratr je pitomec s hezkou tvářičkou a moc na to spoléhá,“ ječela jsem.

„Nech toho, prosím. Musíš ho poznat blíž a uvidíš sama,“ prosila.

„Nemá to cenu,“ bránila jsem se.

„Uzavřeme sázku, jo?“ navrhla.

„Co?“

„No, vsadím se s tebou, že když na něj budeš týden milá, poznáš jeho pravé já,“ navrhla.

„Co z toho?“

„Hm, dobrá. Co chceš?“ V očích se jí zablýsklo nadšením.

„Když tohle podstoupím a zvítězím, už mě nikdy nebudeš nutit s ním mluvit,“ prosila jsem a přesvědčovala samu sebe, že týden se na něj usmívat dokážu. Rory zaváhala.

„Dobře,“ culila se spokojeně.

„Co ty chceš, když přiznám, že je milý?“ zeptala jsem se nejistě, než jsem sevřela její napřaženou dlaň.

„Nechci nic. Chci jen, abyste byli vy dva spolu, a pokud to uznáš, bude to tak.“ Ucukla jsem rukou.

„Spolu?“

„Jistě. Když tě okouzlí, proč ne?“

„To neberu. Já s ním chodit nechci. Nebudu s nikým chodit, Rory,“ vzepřela jsem se. Rory si mě prohlížela se zvláštním výrazem, jako kdyby se pokoušela proniknout mi do hlavy.

„Chápu, v pořádku. Stejně nic za vítězství nechci. Jen se mnou dnes zajdi na oběd a popovídáme si o něm. I o tvé fobii,“ navrhla a zarazila se stejně, jako já.

„Jaké fobii? Jak o ní k čertu víš?“ syčela jsem a automaticky jsem sevřela batoh pevněji. Byl v něm můj deník.

„Jen mě to tak napadlo. Bráníš se vztahům jak divá. Vaši byli hippies, volná láska a podobně. Není se čemu divit,“ vysvětlovala.

„Jak víš o hippies?“ syčela jsem čím dál víc v šoku.

„Mluvila jsi o nich,“ šeptala a těkala pohledem po chodbě.

„Nemluvila.“

„Edwarde!“ Rory zakřičela přes celou chodbu a upoutala pozornost nejen staršího bratra, ale i ostatních lidí. Edward se na nás zamračil a poté přišel blíž.

„Rory, víc křičet už nemůžeš?“ ptal se pobaveně.

„Promiň, ale já s tebou potřebuju mluvit, než zmizíš. Lure, omluv nás. Rodinná záležitost,“ vysvětlila mi. Vzala bratra za předloktí a táhla jej pryč. Sledovala jsem je. Edward v jednu chvíli zkameněl a poté jen zavrtěl hlavou. Vypadal zklamaně a nechápavě. Nakonec se začal smát a to jsem měla pocit, že Rory neřekla jediné slovo.

U oběda, kde jsem teoreticky neměla co dělat, jsme se sešli všichni. Tedy pokud se složení já, Rory, Edward a Bella s Nessie bere jako všichni. Drželi se mnou hladovku, abych si nepřipadala hloupě, že jediná nejím.

„Můžete jíst, mě to nevadí, vážně ne,“ vybízela jsem je.

„V pořádku, Lure. Nemáme stejně hlad,“ ujišťovala mě Bella.

„Kde je Taav?“ vrčela nervózně Rory.

„Je s Jacobem a Joshem, tak se uklidni,“ prosila Nessie.

„Nesnáším, když ti tři jsou spolu sami,“ vrčela dál.

„Nedivím se ti. Ve společnosti Blacků bych se taky bála sama,“ souhlasila jsem s ní. Všichni se po mně ohlédli, načež se rozesmáli.

„O to nejde, Lure. Jsou jak malí kluci. Vždycky něco vyvedou.“ Nessie měla milý hlas. Takový ten, který vyvolává pocit lásky a bezpečí. I Bella jej ovládala. Jenže mi přišlo, že to uplatňují jen na Rory. Bella tedy i na Nessie, ale ta zase mluvila s Bellou spíš důvěřivě a odevzdaně. Zvláštní zmatek v této rodině, pomyslela jsem si.

Jak kdyby sem nepatřili, zvažovala jsem a Edward, který se zrovna chtěl napít, se zakuckal. Oči čtyř dívek se upřely jeho směrem.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 3. kapitola: