Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 22. kapitola

20.08.2010 (13:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4242×

„Co ti je?“ vyhrkla Rory, když mě viděla.

„Nic, klid,“ tišila jsem ji bledými rty.

„Vypadáš jak minutu po smrti!“ nedala se odbýt.

„Je v pořádku, Rory. Jen teď kouzlila. Musí vypít čaj a bude to dobré,“ vysvětlila teta.

„My se známe?“ vydechla Rory a přimhouřila oči. I mně došlo, že teta se s ní nezná.

„Kdo jiný bys byla než Rory. Mluvily jste spolu po telefonu, ne?“

S Rory jsme si vyměnily pohledy, načež jsme se rozesmály. Už vidím bubáky i tam, kde nejsou.

„Nechám vás. Musíte to vyřešit, ale ty pij. Pak si promluvíme my,“ slíbila a odešla o kus dál.

„Je divná,“ zašeptala mi u ucha Rory a posadila se na podlahu vedle mě.

„Je jiná. Nemusí být hned divná,“ rozhořčila jsem se.

„Ne, ty jsi jiná a ona je divná.“

„Rory, dost! Proč tu jsi? Jestli chceš řešit Joshe…“

„Jistě, že ho chci řešit. Choval se jako debil!“ vrčela.

„Ne, měl na to právo a já ho chápu.“

„Blázne. On si myslí, že spolkl moudrost světa a přitom je hloupější než Tyfuska.“

„No to snad ne!“ smála jsem se.

„Ok, tak jen skoro tak hloupý. Hele, Edward s ním včera mluvil. Měli hodně dlouhou řeč,“ změnila téma Rory a sledovala své dlaně v klíně.

„Proč by ne?“

„Mluvili o tobě a o něm. Edward mluvil i o ní,“ řekla a pohodila hlavou směrem k tetě.

„On ji zná?“

„Nejspíš. Prý je mu povědomá.“

„Odkud?“

„Jak to mám do háje vědět?“ vyhrkla.

„No promiň. Myslela jsem, že když už posloucháš cizí rozhovory…“ Rory mě to nenechala dokončit.

„Já neposlouchala! Mluvili moc nahlas,“ vymlouvala se. Musela jsem se smát.

„Dobře.“

„Slyšela jsem je, když jsem procházela kolem okna,“ začala.

„Procházela?“

„Jo, hledala jsem sponku. Vypadla mi z okna a oni byli v obýváku…“ brblala.

„Sponka ti vypadla z okna, jo?“

„Jistěže!“

„A tys ji hledala pod oknem obýváku?“

„Jistěže!“

„Přestože máš okna na druhou stranu domu?“

„Jistěže! Tedy… To je fuk. Hele, nemáš být ráda za vypadlou sponku?“ vrčela se smíchem.

„Jsem moc ráda, že ti vypadla sponka za barák,“ culila jsem se.

„Chceš vědět, o čem mluvili, nebo ne?“

„Nechci. Je mi to jedno.“

„Bavili se o tom tvém tornádu a Edward mu říkal tvoje pocity a proč to tak je. Joshua z toho byl mimo. Prý se pokusí být lepší a nebude tě nutit. Jenže znáš Joshuu. Je to cvok a pohání ho hormony. Josh měl vztek, že jsi odešla, ale víš co? Měl na krku tvůj medailonek. Jenže dál už  jsem nemohla poslouchat, protože se tam objevila Bella a chytila mě za ucho… Chápeš to? To je domácí násilí,“ stěžovala si.

„Proč mám pocit, že jsem říkala, že to vědět nechci?“ zvažovala jsem.

„Protože jsi to řekla,“ ujasnila mi Rory.

„Tak cos na tom nepochopila?“

„Jsi rozrušená, to se nepočítá,“ vysvětlila. Spadla mi brada. Ta holka měla svou logiku.

„Aha,“ zasmála jsem se suše.

„Josh s tebou chtěl dnes mluvit, ale tys tam nebyla. Zato Tyfuska se nějak dozvěděla, co se stalo. Nevím ale jak. Je to divný.“

„Kdo by jí to řekl?“

„Možná Chris, nebo někdo. Josh to musel někomu říct. Má spoustu přátel, a kdybys ho dnes viděla, došlo by ti, že se něco stalo. Odešel po první hodině.“

„Kde je? Kam šel?“ šílela jsem.

„Jo, to nevím, ale je pryč. Možná je doma, co já vím? On se neztratí.“

„Jen aby,“ vzdychla jsem. Kam mohl jít?

„Mám mu zavolat?“ zeptala se a v očích jí zablesklo.

„Rory!“ okřikla jsem ji a ona se začala smát.

„Fajn, zjistím to později.“

„Dík,“ špitla jsem.

„Už mi konečně povíš, co jste tu dělaly?“

„Je to nové kouzlo. Můžu se dostat do něčí mysli.“

„Co? Jako Edward? Páni!“ áchala Rory.

„Tak nějak. Jenže mi to bere veškerou sílu. Musím to ovládnout, jinak budu pokaždé jak bledule,“ spekulovala jsem.

„Lure, to zvládneš,“ utěšovala mě Rory.

„Jsi vtipná.“

„Promiň, ale musím už letět. Zdrhla jsem dřív a doma bude zle, jestli si toho všimnou.“

Chápavě jsem kývla a obrátila se na tetu. Taky jsem chtěla pryč. Nemohla jsem se té práci vyhýbat do nekonečna.

„Chceš vzít domů?“ vyhrkla Rory. Přišlo mi, že i ona čte myšlenky.

„Nemůžu. Mám ještě řeč s tetou,“ vysvětlila jsem.

„Nemáš. Vyřešíme to jindy. Teď jdi s Rory,“ ozvala se teta.

„Vážně?“

„Jo, jdi. Věř mi,“ mrkla na mě a mě polil pot. Teta byla vážně… jiná.

„Co máš v plánu na odpoledne?“ vyzvídala Rory v autě.

„Kuchyni,“ odsekla jsem.

„Pomůžu ti, chceš?“

„Vážně? To bys byla hodná! Alespoň tam nebudu sama. Budeš mi vyprávět a já to tam poklidím,“ malovala jsem si v duchu jednoduchou práci. Rory se jen smála. Samozřejmě do chvíle, než uviděla tu spoušť. Pak vytáhla mobil.

„Co to děláš?“ vyhrkla jsem.

„Volám Esme. Zařídí tu rekonstrukci mnohem rychleji. Moc jim to trvá. V tomhle nemůžeš bydlet.“

„Tak a dost! Zadrž! Nevolej jí! Nechci to. Zvládnu to sama a bez vás,“ vřeštěla jsem. Rory zaklapla mobil a změřila si mě pohledem.

„Budu ti sekundovat z gauče,“ vyhrkla a zmizela.

„Dík. Jsi kámoška!“ křikla jsem a sáhla po štětce. Co s tím? Někde tu musí být barva, nebo něco takového.

„Prý se nejdřív dává penetrace, jsem slyšela!“ ječela z obýváku.

„Co je penetrace zase?“ skučela jsem a znovu se rozhlédla.

„Co já vím?“

„Myslíš, že je nutná?“ vyzvídala jsem.

„Asi ne. Oni toho mnohdy napovídají víc, než je potřeba.“

„Fajn, nepotřebuju tu pene… tamto.“ Otevřela jsem kbelík s bílou barvou a zarazila se.

„Hele, Rory. Z té bílé asi barevná nebude, co?“

„Musíš tam nalít tu barvu,“ skučela se smíchem.

„Jakou?“ Už jsem měla vztek. Nikdo mi neřekl, že to bude tak komplikované! Míchání barvy?

„Na, dej tam tohle. Bude to červené.“ Rory mi podala malou lahvičku.

„Co to je?“

„Měla jsi to v lékárničce.“

„Co? To je septonex! Není to do barvy.“

„Není to jedno? Tak to vymaluj na bílo a bude,“ odsekla.

„Možná by to chtělo udělat kolem zdí taky místo,“ uvažovala jsem.

„Začni,“ vybídla mě Rory.Chtěla jsem jí opět odporovat, když zazvonil zvonek u dveří.

„Rory, dojdeš tam?“

„Ne,“ vyhrkla. „Jdi sama,“ culila se a vrátila se do obýváku. Zavrčela jsem cosi o kamarádkách a kudlách a vydala se ke dveřím.

Rozrazila jsem je a ve stejný okamžik ztuhla.

„Ahoj,“ pozdravil polohlasně Josh.

„Ahoj,“ kuňkla jsem. Kde se tu vzal? Že by mu Edward něco řekl? Bude se mnou mluvit?

„Kde se tu bereš?“ vyhrkla jsem.

„Rory volala…“ začal a rozhlédl se.

„A?“

„Chci ti pomoct. Prý ses rozhodla, že to doděláš sama.“

„Tak nějak. Nechci vaše peníze, když vám to nemůžu vrátit. Vlastně nechci nic.“ Josh si mě prohlížel se smutným pohledem. Sama jsem nevěděla, co dělat. Ještě ani ne před půl dnem jsme byli spolu a teď? Díváme se tu na sebe jako na největšího nepřítele.

„Přátelé si pomáhají.“

„Jsme přátelé?“

„Dokud nebudeš chtít víc. Nebudu tě nutit. Jen… nechci se dívat, jak se tu udřeš. Když jsi odmítla tu rekonstrukci…“

„Nechci. Vaše. Peníze. Nemůžeš si mě koupit,“ odsekávala jsem slova jako jednotlivé věty.

„Nechci si tě kupovat. Necpu ti peníze. Jen sebe,“ odpověděl. Tak tohle jsem asi trochu nepochopila.

„Co?“ vyhrkla jsem. Josh se začal smát.

„Mužská síla se hodí, nemyslíš?“ mrkl na mě a vyhrnul si rukávy. Bez jediného slova jsem ustoupila od dveří a nechala ho projít. Rory zabiju později.

„Lure, letím. Měj se!“ křikla ta potvora od zadních dveří a zmizela. Co teď?

„Zázraku, můžeš mi podat tu štětku, co máš v ruce?“ prosil Josh.

„Chceš?“ Josh kývl a natáhl ruku. Dotkl se letmo té mé a moje prsty začaly vibrovat. Ucukla jsem a zastrčila ji za záda jako malé dítě.

„Ehm… Ještě odtáhnu ty kusy od zdí, abych se tam dostal,“ vysvětloval mi jako malé.

Když se zapřel, napnuly se mu svaly na rukou a šlachy na krku. Skříně se pohnuly a s hlasitým protestem se nechaly hrnout po podlaze. Na čele mu naskočil pot.

„Co v nich je? Nemají být prázdné?“ vyzvídal.

„Mají, ale asi nejsou.“

„Děláš si legraci?“ vyhrkl a otevřel jednu z nich. Vypadla na něj hromada hrnců po babičce. To už jsem nevydržela a začala se smát. Josh se chvilku mračil, než mu začaly cukat koutky. Prudce se rozhlédl po staveništi a poté mi hodil štětku z barvy.

„Hej!“ vřeštěla jsem, když jsem ji chytila za letu a celou mě ohodila barvou.

„Zabav se, očividně máš roupy,“ mrkl a vyhazoval zatím hrnce. Nedokázala jsem se přestat smát ani při natírání zdí.

„Tramta da dá!“ zvolala jsem, když jsem udělala první tah.

„Lure, kde je barva?“ vyzvídal.

„Co?“

„Máš to jen bílé, chceš to bílé?“

„Nechci to bílé!“

„Tak namíchej barvu,“ vybídl mě. Začala jsem rudnout.  „Lure, vezmi tamtu lahvičku a nalij ji do barvy,“ navigoval mě a dusil smích. „Teď to rozmíchej,“ instruoval dál, když jsem ho poslechla.

„Tak, béžová.“ Byl na sebe hrdej.

„Já ale nechci béžovou,“ fňukla jsem a Josh zalapal po dechu.

„To jsi to nemohla říct?“

„Neptal ses,“ odpověděla jsem s psíma očima. Vypadal vyřízený. Byl tak sladký, když si nevěděl rady.

„To je fakt,“ konstatoval.

„Béžová je fajn,“ mrkla jsem na něj a on se chvíli nevěřícně koukal, jak jsem ho převezla.

„A vůbec, starej se o svou práci,“ odbyla jsem ho a začala znovu natírat. Na krku mi přistálo cosi mokrého. Automaticky jsem si tam sáhla a zjistila, že je to kapka béžové barvy. Koukla jsem na zeď a přemýšlela, jak se tam dostala. To vážně tolik stříkám? Sakra, další! No tak ale! Vždyť jsem se ani nepohnula, tak…

„Jsi drzá,“ sykl pobaveně Josh a mě za krkem přistála další kapka.

„Ty na mě stříkáš barvu?“ vyhrkla jsem šokovaně. Josh prudce kývl a vystrčil bradu. Sám byl ohozený trochou béžové, když se rozpřahoval.

„Jsi normální? Víš, jak je drahá? A co dám pak na zeď asi? Ničíš mi svetr!“ vrčela jsem, a když už Josh vypadal, že se chce omluvit, máchla jsem svou štětkou. Byl jako dalmatin.

Zavrčel a oči se mu sevřely do úzkých škvírek.

„Tos‘ přehnala, Zázraku.  To si odskáčeš.“

„Ne. Neopovažuj se.“ Ustoupila jsem o krok zpátky a sledovala, jak se přikrčil.

„Ale ano,“ trval na svém. Najednou po mně skočil a povalil mě do kaluže barvy. Ale i v tom šoku jsem si stačila všimnout, že mě pažemi chránil, abych se neuhodila, a pak mě začal…lechtat. Svíjela jsem se pod jeho dlouhým chladným tělem a hihňala se; on se smál se mnou, ale když mi dlaněmi přejel žebra, najednou zvážněl. A já taky. Cítila jsem jeho ruce těsně pod ňadry a tělem mi projela touha, náhle jsem chtěla, aby ty ruce posunul výš, aby mě hladil a laskal, aby si mě vzal. Vztáhla jsem ruku a setřela mu barvu z tváře.

„A co teď?“ Můj hlas jako by chraptěl.

„Nic,“ usmál se na mě, políbil mě na nos a vyskočil. „Vstávej, máme práci,“ podal mi ruku, aby mě zvedl na nohy. Jak se naklonil, z výstřihu rozepnuté košile mu vyklouzl můj medailonek. Rory měla pravdu!

„Ty ho nosíš?“ zeptala jsem se a marně se snažila zastřít radost v hlase.

„Jo,“ přiznal a zastrčil ho zpátky za košili. „Říkalas, že jsi to ty. Že je to celý tvůj život. Takhle tě můžu mít pořád u sebe. I když mi utíkáš, Zázraku.“

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 22. kapitola: