Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 7. kapitola

03.04.2011 (09:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4826×

Alex:

Stála jsem na louce ještě dlouho poté, co Jasper odešel, a plánovala, co bude dál. Pak jsem se po ní naposledy rozhlédla a vydala se k jezírku. Dívala jsem se do čeřící se hladiny a vzpomínala na všechny okamžiky, které jsem tu prožila, na všechny slzy, které jezírko pohltilo. Poté jsem se rozešla domů. Cestou jsem se loučila se všemi známými stezkami a pěšinami, po kterých jsem každý den chodila. Bude mi to tu chybět. Ale nezůstanu. Musím pryč.

Když jsem přišla domů, vyběhla jsem schody a zavřela se v pokoji. Nezastavila jsem se v obývacím pokoji, kde trávili všichni ostatní podvečer, nerozloučila jsem se s nimi. Nebyl důvod. S jediným členem rodiny, který mě měl rád, jsem se rozloučila, a ostatní o mě nestáli. Nikdo z nich nevěděl, že se chystám odejít, ale i kdyby to věděli, pochybuji, že by mě někdo zadržel.

Rozhlédla jsem se po pokoji a ze skříně vyndala malý batoh. Položila jsem ho na postel a začala k němu dávat věci, které si chci vzít s sebou. Z nočního stolku jsem vzala fotku Jaspera, zpod polštáře vytáhla deník a otevřela druhý šuplík psacího stolu. Zaváhala jsem, jestli si mám vzít album s fotkami rodiny, ale nakonec jsem ho nechala v šuplíku. Poté jsem zašmátrala v prvním šuplíku, hledajíc krabičku s řetízkem z bílého zlata, který jsem od Jazze dostala k třináctým narozeninám. Vtom jsem narazila na svazek bankovek. Docela tlustý svazek bankovek. Vyndala jsem ho a zadívala se na vzkaz, který na nich ležel.

Peníze se vždycky hodí. V nočním stolku najdeš vizitku. Použij ji ještě před odjezdem. Hodně štěstí, J.

Díky, Jaspere. Znovu jsi mě zachránil. Znovu jsi dokázal, že jsi pro mě nepostradatelný. Kéž bys mohl odejít se mnou…

Ne, to bych po tobě nikdy nechtěla. I tak jsi mi toho dal až přespříliš. Nikdy ti to nebudu schopná splatit.

Uvažovala jsem nad tím, jestli se můj život odchodem od rodiny vůbec změní, jestli to nebude pořád to samé, jestli pořád nebudu pro všechny až na druhém místě. Stále přemýšlejíc, vzala jsem ze skříně pár kousků oblečení a položila je na postel. Ze šuplíku jsem vydělala řetízek, který jsem předtím hledala a vzpomněla si na Jasperův dopis. Vizitka. Podívala jsem se do nočního stolku a našla ji.

Jason Scott, právní poradce, stálo na ní a pod jménem byla adresa. Divné. Proč mi tu nechal kontakt na právníka? Podívala jsem se na hodinky. Je sedm. To bych ještě mohla stihnout. Spěšně jsem si oblékla koženou bundu, do kapsy schovala vizitku a vyskočila oknem. Bude lepší, když mě nikdo neuvidí, i když pochybuji, že by si mě vůbec všimli.

Vešla jsem do garáže a rozhlédla se kolem sebe. Můj zrak upoutala Jasperova motorka. To bude to pravé. Je rychlá a všude se vejde, nebudu muset čekat v koloně, kdybych na nějakou natrefila. A Jazzovi nebude vadit, že jsem si ji půjčila.

Po chvíli jsem se už řítila směr Seattle. V centru jsem zastavila, motorku nechala na parkovišti a znovu se podívala na adresu. Tu ulici jsem neznala, proto jsem se zeptala kolemjdoucích a ti mě navedli. Ulice, ve které sídlil pan Scott, byla temná a liduprázdná. Nedivila jsem se. Tudy bych se bála jít i ve dne, natož po setmění. Dodala jsem si však odvahy, Jasper musel mít dobrý důvod, proč mě sem navedl.

Na domě s oprýskanou fasádou jsem našla cedulku s právníkovým jménem. Otevřela jsem dveře a vydala se po rozvrzaných schodech do patra. Tam už to konečně vypadalo civilizovaně. Stěny byly bílé, ne zašedlé jako v přízemí, a byly tu polstrované dveře. Zazvonila jsem na zvonek a hned nato mi otevřela dveře sympatická žena, nejspíše sekretářka.

„Přejete si?“

„Potřebuji mluvit s panem Scottem.“

„Pojďte dál a posaďte se,“ řekla a ukázala na světle oranžovou pohovku. Sama se posadila za stůl a vyťukala na telefonu číslo.

„Ano, April?“

„Přišla za vámi jakási slečna.“

„Nevzpomínám si, že bych na dnešek měl schůzku s nějakou mladou ženou.“ Sekretářka se na mě otočila.

„Já… Nemám sjednanou schůzku.“ Pan Scott mě nejspíš slyšel, protože řekl: „Neobjednané klienty nepřijímám. Objednejte se a přijďte. Na shledanou.“

„Počkejte,“ zarazila jsem April, když chtěla položit sluchátko.

„Řekněte mu, že mě poslal Jasper. Jasper Cullen.“

„Pan Jasper?“ ozvalo se z mikrofonu. „April, pusť slečnu dál!“ Usmála jsem se na udivenou sekretářku, vstala jsem a se zaklepáním jsem stoupila do kanceláře pana Scotta. Byl to šedivějící muž, mohlo mu být něco málo nad padesát. Když mě uviděl, vstal a šel mi potřást rukou.

„Takže vás poslal pan Jasper. Potřebuje nějaké nové doklady?“ zeptal se a mně konečně došlo, proč tady vůbec jsem.

„Ne, doklady potřebuji já. Jsem jeho… známá. Bylo by možné udělat je do zítřka? Odjíždím ze země a nějak… Mé stávající doklady nejsou vhodné, však to znáte.“

„Hmm. Což o to, šlo by to. Ale bude to za příplatek.“ Při pohledu na svazek bankovek, který jsem mu položila na stůl, souhlasně přikývl.

„To bude stačit. Máte přichystané podklady?“

„Podklady? Eh… Ne. Ale řeknu vám, co potřebujete vědět. Pokud tedy nezdržuji,“ řekla jsem a provinile se na něj usmála. Zabralo to.

„Ne, ne, to je v pořádku. Sedněte si a dáme se do toho. Jméno?“

Zapřemýšlela jsem.  Jméno si můžu nechat stejné, ale příjmení ne. Byla bych s ním moc zranitelná. Musím vymyslet nějaké jiné, nenápadnější. Vzpomněla jsem si na Jaspera. Jeho pravé příjmení je Whitlock. Ne, to nemůžu. Mohli by mě poznat, nevím, kdo všechno ho dříve znal. Pak mi proběhl hlavou nápad a já bez váhání vyhrkla: „Alexandra. Alexandra Whiteová.“

Bylo to jednoduché a přitom velmi vhodné příjmení. Vždy, když se představím, vzpomenu si na muže, který mě vychoval, protože je to zkrácenina jeho pravého příjmení. A pak, bylo to celkem ironické. Moje sestra bude zanedlouho Blacková. A ze mě je nyní Whiteová.

Od pana Scotta jsem odcházela s pocitem dobře odvedené práce. Ráno se ze mě stane sedmnáctiletá Alex Whiteová, majitelka řidičského průkazu a jedničkářka, protože i falešné vysvědčení patřilo k věcem, které jsem si nechala vytvořit. Jeden nikdy neví, kdy se budu chtít dostat na nějakou zajímavou školu, věčnost je přece nekonečná.

Zaparkovala jsem motorku a oknem se dostala do pokoje. Pohled mi padl na postel s nachystanými věcmi. Mezi oblečením ležely věci, které jsou to nejcennější, co mám. Dárky k narozeninám od Jaspera, fotka toho úžasného upíra a deník. Všechno jsem naskládala do batohu, z šuplíku vytáhla rodinné album a lehla si na postel. Dívajíc se na rozzářené obličeje mé rodiny jsem usnula. Zdálo se mi o nové, lepší budoucnosti. Aby ne. Vždyť už zítřek přinese změny. Velké změny.

Věnováno člověku, který se nápadně podobá hlavnímu hrdinovi této povídky.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 7. kapitola :