Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 55. kapitola

13.07.2013 (15:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3417×

Alex:

„Sešli jsme se tu dnes, v tento vzácný den, abychom oslavili spojení dvou spřízněných duší, které se v tomto rozlehlém světě našly a kterým se povedlo porazit všechny překážky, které vyvstaly, aby tu nyní mohly spojit své životy, osudy, svou budoucnost. Navždy. A proto se nyní ptám, Alessandro Martine Damiani, pojímáte zde přítomnou Scarlett Alexandru Cullenovou za svou manželku a průvodkyni tvých následujících dní a slibuješ, že ji budeš milovat a ctít za všech okolností, přese všechny překážky a nástrahy osudu?“

 „Ano.“ Ani nedokážu popsat ten svíravý pocit u srdce a euforii, ve které jsem se ocitla, když se mi tím jediným, avšak velmi podstatným slovíčkem odevzdal navždy. V tu chvíli, a bylo mi úplně ukradené, že všude kolem jsou ostatní, kteří nás bedlivě sledují, se mi chtělo brečet a zároveň se smát, žít naplno a zároveň umřít ze vší té lásky, která mě zaplnila. Takhle šťastný přece ani člověk být nemůže, natož takový smolař, jako jsem já!

Úplně emocionálně rozhozená, vznášející se na naducaném obláčku v oblacích, jsem málem prošvihla svou chvíli.

„… a nyní se táži vás, Scarlett Alexandro Cullenová, zda jste připravena spojit svůj život s životem muže po vašem boku, Alessandrem Martinem Damianim, a zda jej budete milovat a ctít v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, ve štěstí i smůle, a to celým svým srdcem?“

Páni, kdo by to do Ara řekl, že má tak pestrý repertoár! Jeho slova mi nahnala slzy do očí a já musela polknout, abych přes přemíru pocitů vůbec mohla promluvit. Ještě než jsem však zpečetila svůj osud, zpoza zad se ke mně donesl zpola naléhavý šepot.

„Alex, zlato, nedělej to! Jsi moc mladá a ten despota ti vezme všechnu energii. Radši uteč se mnou, někam hodně dal-“

„Felixi!“ zasyčela na mého svědka Jane, naše družička a Martinova svědkyně v jednom. Když jsem se pootočila a koutkem oka na ně pohlédla, viděla jsem, jak ráda by na něj použila svou moc, až by se v okamžení začal svíjet na podlaze. Ale ovládla se, za což jsem jí věnovala uznalé pokývnutí hlavou a na Felixe se zašklebila. Šašku, naznačila jsem rty a hned nato jsem se otočila na Martina a zahleděla se do jeho temných očí. S pohledem utopeným v jeho jsem maličko pozvedla bradu, abych si dodala odvahu, a vyřkla to osudové a tolik závazné slovo.

„Ano.“ Můj hlas nebyl ničím víc než šepotem, ale i tak se rozezněl celou zahradou, ve které kromě mě nikdo ani nedýchal. Nač taky, když tam byli všude upíři a já jediná byla nanicovatý člověk, vlastně jen napůl. A víte co? Nevadilo mi to. Protože jsem to byla já a ne nějaká sexy svůdná upírka, kdo polapil toho úžasného muže, kteréhož mysl mi právě teď byla plně otevřená, protože se nesoustředil na svou moc. A to, co jsem v ní četla, by mi podlomilo kolena, kdyby mě tak pevně netiskl k sobě.

„Velmi dobře,“ prohlásil Aro. „Vaše životy nechť jsou navždy spojeny. Nyní už nejste jeden a jeden, ale dva. Dva na štěstí, dva na smůlu, dva na problémy, dva na lásku. Dva na všechno. Ode dneška už navždy. Věčnost není dost dlouhá na to, abyste se přestali milovat. Vážení přítomní, je mi potěšením vám představit novomanžele Damiani.“

A poté mě Martin políbil jako ještě nikdy. V tom polibku byly všechny city, které jsme k sobě chovali, všechna radost z toho, že teď už jsme svoji, všechno utrpení z dnů, kdy jsme spolu nebyli. Všechno kolem zmizelo, byli jsme jen my dva. Až po pár minutách jsem dokázala začít vnímat okolí, i když i to bylo slité dohromady. Když jsem poslouchala potlesk všech upírů z Volterry, když mě všichni objímali a gratulovali mi, to vše jsem prožila jako by za sklem. Fyzicky jsem tam byla, ale duševně? To ne, má duše se vznášela někde daleko, daleko, předaleko, někde v nadpozemském ráji.

Jako poslední k nám přistoupili Aro, Marcus a Caius. Majestátně nás obstoupili a všichni kolem ztichli, aby slyšeli, co se bude dít.

„Ač s těžkým srdcem,“ začal mluvit Aro, jak jinak, „nakonec jsem se jednomyslně –“ vrhl přes rameno na Caia výhružný pohled, takže nám bylo jasné, že až tak jednomyslné to nebylo, „– domluvili na tom, co bude jako svatební dar nejlepší. A tím je svoboda. Ale než se začnete radovat předčasně, není to úplná svoboda! Stále budete mít své povinnosti vůči nám, jen budete naše zájmy hájit jinde, a to… Ach, není nic romantičtějšího, než se vrátit zpět na začátek! Takže jsme se rozhodli, že vašim novým teritoriem se stanou Benátky. No není to úžasné?“ rozplýval se. Pak ale zase zvážněl a nasadil výraz tvrdého vůdce, až jsem se musela nad tou změnou uchichtnout.

„A ne že budete své povinnosti vůči nám zanedbávat! Aro všechno vidí, Aro vás má pořád v merku, i když už nebudete tady. Na to nikdy nezapomínejte!“ Nato se společně se mnou a Martinem rozesmál. I na Marcově tváři probleskl krátký úsměv, než se znovu vrátil ke své apatii, jen Caius vypadal, jako kdyby ho bolely zuby. Došlo mi proč – právě přišel o dva cenné ochránce, kteří by střežili jeho ctěný zadek. A že on si v průběhu věků nadělal nepřátel…

S pohledem upřeným na něj jsem se poklonila ve znamení díků. „Děkuji. A zároveň slibuji, že nikdy nezklamu vaši důvěru a vždy tu budu pro vás a budu vás bránit do posledního doušku vzduchu, který mi projde plícemi. Protože to vy jsme mi dali rodinu, po které jsem tak dlouho toužila. A za to vám budu až do konce nekonečné věčnosti vděčná. Má věrnost patří už navždy vám.“ Po mých slovech se Caius ušklíbl, ale tentokrát v tom nebyla uštěpačnost, byla to taková náhražka úsměvu, který on neuměl, a uznale pokýval hlavou.

A pak se slavilo. Popíjelo se červené víno (já) a taky krev, na mou žádost pouze zvířecí, tančilo se, veselilo, smálo. Byl to úžasný den, který mě už navěky spojil s tím nejúžasnějším upírem pod sluncem. Poté, co ostatní odešli, jsme se prostě jen tak procházeli po nádhernými květy vyzdobené zahradě, ve které se celý ten den konal. V naší zahradě. Ruku v ruce jsme kráčeli po měkkém trávníku a prostě jen byli spolu. Nemluvili jsme, slov nebylo třeba. Až teprve ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo na obzor a ovládlo svou část dne, jsem k němu vzhlédla a něžně, beze spěchu, ho políbila.
„Strašně moc ti děkuji. Byl to nádherný den, hezčí, než jsem si kdy představovala. A byl nádherný jen díky tobě. Ta svatba, květiny, všechno bledne ve srovnání s tím, že jsi nyní můj. Můj, můj… Zní to neuvěřitelně, že?“ Pustila jsem jeho ruku a se smíchem se roztočila kolem dokola s rukama roztaženýma, až se sukně mých dlouhých svatebních šatů sotva dotýkaly nadýchané trávy.

„Můj, můj, MŮŮŮJ!„ vykřičela jsem svou radost do celého světa. S úsměvem na tváři ke mně přišel, chytil mě kolem pasu a zatočil se mnou.

„Jsi šťastná?“ zeptal se bez úsměvu, napjatě čekaje na odpověď. Jen jsem přikývla, než jsem se schoulila do jeho milující náruče, která by mě dokázala ochránit i před koncem světa. 

„To je dobře, protože já taky. Má paní, co pro vás mohu ještě udělat, abyste byla šťastná už navždy?“

Pomalu jsem k němu vzhlédla a dlaní zatlačila na jeho krk, aby se ke mně sklonil. Naše rty se skoro dotýkaly, když jsem zašeptala: „Prostě mě jen miluj.“

Drazí čtenáři prominou, ale já na nějaké romantické oplétačky vážně nejsem. Snažila jsem se, ale ten kýč už lépe prostě nenapíšu.

Za pár hodin odjíždím na dovolenou, tak jsem se mezi balením rozhodla dát sem další díl. Pokud se tam utopím, epilogu se nedočkáte, ale nesmutněte - povídka už je vlastně ukončená, zbývá už jen poslední díl do skládačky celého příběhu; nyní použiji Arova slova: „Vraťme se na začátek!". V epilogu se vrátíme (možná :D) zpět do Forks a nadejde očekávané (ale svým způsobem postradatelné) vysvětlení, proč byla Alex Tou druhou.

Ještě než zaklapnu notebook, chtěla bych strašně moc poděkovat všem, co si na mě i po několika měsících bez nových dílů vzpomněli a zanechali za sebou komentář. Jen díky/kvůli vám jsem se dnes odhodlala sem dát tenhle díl, ač s ním nejsem vůbec spokojená a nejraději bych ho přepsala. No, už není čas, takže ještě jednou moc děkuji a... no, mějte se tu blaze. :) 

S.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 55. kapitola: