Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 52. kapitola

11.03.2013 (21:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2174×

Alex:

Je to sotva pár hodin, co jsme se rozloučili, a mně už se po tobě stýská, přečetla jsem si nově příchozí zprávu a po tváři se mi mimovolně rozlil úsměv. Aro nás mohl rozdělit fyzicky, ale psychicky se mu to nemohlo povést. I kdyby neexistoval ten úžasný vynález zvaný mobil, pořád by byl se mnou – v mých myšlenkách a v mém srdci.

Už abychom byli zase spolu! zněla další zpráva, jejíž pípnutí opět porušilo ticho, které panovalo uvnitř auta. Ani jsem nestačila odpovědět na tu předchozí a měla jsem tu další. No, alespoň ušetřím, nebudu muset odepisovat nadvakrát.

Zrovna jsem se snažila vypotit nějakou smysluplnou a hlavně láskyplnou odpověď, když mobil pískl potřetí.

Chtěl bych tě držet ve svém náručí a smět tě kdykoliv políbit…

Felix, který se na mě přes zrcátko z místa řidiče zadíval, se musel asi hodně divit, čemu jsem se tak usmívala. Co usmívala, doslova jsem se rozplývala jako Íkarova křídla z vosku na slunci. Vymazala jsem předchozích pár písmenek, které jsem stihla sesmolit, a napsala jednoduché, avšak všeříkající Miluji tě.

Zhruba po hodině jízdy jsem se uvelebila na zadním sedadle a usnula. Možná to tak bylo lepší, alespoň mi takřka pětihodinová cesta rychleji utekla. Vzbudila jsem se jen pár minut před tím, než jsme zastavili před luxusním hotelem v městě Bolzano na severu Itálie. Jelikož jsme na rozdíl od Martina, který se svou skupinou vyrazil již před polednem, odjížděli z Volterry až v pozdním odpoledni, slunce již bylo dávno za obzorem a ve městě panovala černočerná noc, kterou jen podporovaly temné mraky táhnoucí se přes celou oblohu. Pomalu, aby se mi po dlouhé jízdě a především spánku nezatočila hlava, jsem vystoupila z auta a následovala Felixe, Santiaga a další dva upíry, kteří neměli v gardě nějakou významnější pozici, do recepce hotelu. S povděkem jsem o pár minut později přijala klíč od svého pokoje a s malou cestovní taškou přes rameno se vydala k výtahu, ve kterém jsem během krátké jízdy skoro usnula; nebýt Santiaga, který do mě s úšklebkem strčil, když se výtah ukotvil v patře, asi bych tam dnes přenocovala.

„Dobrou,“ zamumlala jsem jejich směrem a snažila se vrazit klíč do zámku. Napočtvrté se mi to konečně povedlo a já jsem, nehledíc napravo, nalevo, odhodila tašku na zem a unaveně se zhroutila do postele. Pípnutí telefonu jsem spíš jen tušila, než zaslechla, spánek mě okamžitě vtáhl do svých hlubokých vod.

Ráno mě vzbudilo, naprosto překvapivě, zvonění telefonu. Že já ten ďáblův přístroj radši nevypnula! Chvíli jsem nechápavě mžourala kolem, nemohla jsem se rozpomenout, kde to jsem, tohle můj pokoj rozhodně nebyl, načež mi došlo, že jsem v hotelu a to otravné pípání vydává můj mobil.

„No?“ zamručela jsem do něj nevrle, sotva jsem hovor přijala. Ani jsem se nedívala na jméno volajícího, stejně bych na displej neviděla, oči jsem měla ještě slepené spánkem a zelené sluchátko jsem správně zmáčkla jen proto, že jsem věděla, kde se nachází. Rozhodně jsem nepatřila k osobám, kterým to hned po probuzení extra pálí, natož když jsem byla ze spánku takhle násilně vytržena.

„Plamínku,“ ozval se z aparátku úlevný a tolik milovaný hlas. „Už jsem se bál, co se s tebou stalo. Večer jsem ti psal a ty ses ani neozvala,“ pronesl trochu vyčítavě. Srdce se mi zatetelilo blahem, měl o mě starost. Jo!

„Usnula jsem,“ omlouvala jsem se. „Byla jsem unavená, včera jsem šla spát, až jsi odjel, a ta cesta mi dodala…“ Pravidlo spokojeného vztahu číslo 1 – vždy nenápadně shoď alespoň část viny na svého partnera tak, aby ti prostě musel prominout.

„A já tě teď vzbudil,“ dal si dvě a dvě dohromady. „Promiň, nechtěl jsem. Myslel jsem, že v tuhle dobu už budete zjišťovat situaci a klidnit povstalce.“ Na to jsem si jen odfrkla a odhrnula závěs. Do pokoje se okamžitě dostaly hřejivé sluneční paprsky.

„To těžko,“ zakřenila jsem se, „nevím, jak u vás, ale tady praží jak na Sahaře.“

„Tady taky, ale to nevadí, táboříme uprostřed hlubokého lesa, kam se lidi už neodváží. Před chvílí Demetri zachytil stopu upírů, kteří si tu v poslední době hráli dost často na lesní zvěř, za pár minut se chystáme jít po nich, proto ti volám. Teď nějaký čas nebudu dostupný, chtěl jsem se rozloučit. Buď opatrná, až někam půjdete, radši se drž stranou a nehraj si na hrdinku. No žádné no tak, znám tě! Slyšíš? Buď opatrná. Jak bych bez tebe mohl dál existovat?“ Slyšela jsem, jak si hluboce povzdechl a na někoho zavolal, že už jde. „Už musím, vyrážíme. Vzkaž Felixovi, ať tě nespustí z očí. Jestli se ti něco stane, bude ho to stát tu jeho nadutou hlavu. No nesměj se, já to myslím vážně! Opatruj se a… Však víš.“

„Vím,“ ujistila jsem ho. „Já tebe taky.“ Se slabým úsměvem na tváři jsem pár vteřin naslouchala tupému tůt, tůt, tůt, které značilo, že zavěsil. Chvíli jsem se dívala ven, do prosluněného rána, načež jsem se znovu zhroutila do ještě vyhřátých peřin a lidově řečeno to zakempila.

„Santiago, Carlo a Enrico půjdou zprava, já a Faith je obklíčíme zleva,“ instruoval nás Felix, když jsme konečně uprostřed lesů na severu Itálie našli skupinu jen pár měsíců starých upírů, kteří postupně vyvražďovali obyvatele jen pár kilometrů vzdálené vesnice a nijak se tím netajili, neskrývali se, naopak, zcela okatě se producírovali lidem na očích a děsili je. V zájmu zachování utajení museli být zničeni, proto jsme sem byli posláni, abychom se jich zbavili. Situace zatím nebyla nijak urgentní, vyhrocená, ale Aro nás prostě chtěl s Martinem rozdělit, tak spojil příjemné s užitečným.

S Felixem jsme počkali, až ostatní zmizí mezi stromy a keři, pak jsme vylezli na rozložitý strom a vyšplhali jsme až k jeho vrcholu. Museli jsme si dát pozor na vítr, který by mohl prozradit, že jsme tady, proto jsme zvolili tuto cestu. Sladěně jsme přeskakovali ze stromu na strom, Felix první, já hned za ním, sotva on jeden opustil, už jsem na něm byla já a tak dál, a tak dál, až jsme dorazili na místo, kde už byl jejich pach hodně intenzivní. Pár metrů od jejich tábořiště jsme slezli dolů a skryti v hustém keři čekali na tu pravou chvíli.

A ta přišla sotva po pár vteřinách. Na louku se vřítili Santiago, Carlo a Enrico a vrhli se na překvapené novorozené. Ti tři sice měli na své straně moment překvapení, takže stihli přemoci pár upírů, ale pak se ti ostatní novorození vzpamatovali a rozpoutal se lítý boj. Nyní byli v mnohonásobné výhodě novorození, jelikož jich bylo několikanásobně víc a jako čerství upíři byli silnější. V tuto chvíli jsme se do boje připletli i my s Felixem.

Skupinku pěti novorozených jsem obklopila ohnivým kruhem, čímž jsem je zneškodnila, nemohli bojovat, aniž by riskovali své životy, s šestým jsem začala bojovat. Jeho mysl byla příliš rychlá a chaotická, nemohla jsem se spoléhat na to, že v ní uvidím každý jeho příští tah, bylo třeba zapojit i bojové umění, se kterým jsem se ve volterrských sklepích tolik natrápila při trénincích. Ostatně neuškodí, když se trochu pocvičím, pomyslela jsem si a s tím se plně věnovala boji, který mohl skončit jen jediným koncem – zničením novorozeného. A taky tak zanedlouho skončil. S adrenalinem řítícím se mi žilami jsem se vrhla na dalšího novorozeného, který se chystal k útoku zezadu na Santiaga. Ten se na mě vděčně usmál a pokračoval v kroužení kolem svého soupeře.

S tímto novorozeným jsem to mohla skoncovat rychle, byl netrénovaný a v boji nebyl zběhlý, avšak bavilo mě jej škádlit. Kdykoliv se mi chtěl dostat na kůži, roztáhla jsem kolem sebe štít a odhodila ho, což ho pokaždé víc a víc rozzuřilo a on byl tím pádem ještě více nesoustředěný. Dostat ho do ohně, to jak jsem ho k němu čím dál tím víc svým štítem tlačila, byla hračka. Jeho křik ještě ani nestačil utichnout a už jsem měla na kontě dalšího zničeného. Poté jsem se přesunula k Enricovi, který se ocitl v zajetí tří upírů. Stoupla jsem si po jeho boku a s krutým úsměvem na rtech sledovala jejich snahu dostat nás na lopatky a následně nám odtrhnout hlavy. Po pár marných minutách i jim bylo jasné, že to se jim rozhodně nepovede, ale nevzdávali to a snažili se dál. Což, jak mi později došlo, mělo za úkol nás rozptýlit. Nebyla jsem totiž vůbec připravená, když mi na zádech přistál další novorozený, který čekal do té doby v záloze, ukrytý někde v korunách stromů. Užuž se chystal oddělit mou hlavu od krku, když vtom se ozval překvapený a trpící nelidský skřek. Hošánek se totiž přepočítal, nemohl vědět, proti jak silnému soupeři si stojí. A to se mu vymstilo, ještě stále leže na mně začal hořet. Znechuceně jsem ho svým štítem odhodila a skoncovala to s těmi třemi.

Do deseti minut bylo po všem, poslední novorození dohořívali ve velkém ohni, který jsem založila uprostřed jejich tábořiště. Nám nezbývalo než si šťastně mnout ruce nad dobře odvedenou prací. I mně se na tváři objevil úsměv – nyní jsme se mohli vrátit do Volterry, kde na mě už možná bude čekat Martin. A pokud ne, alespoň budu mít čas přichystat nějaké fenomenální přivítání.

S myslí ztracenou někde v oblacích, vymýšlejíc si různé scénáře našeho setkání, jsem málem nepostřehla pach. Pach, který sem vůbec nepatřil. Pach cizího upíra. Ale vždyť už jsme všechny novorozené dostali, tak kde se tu vzala ta intenzivní zemitá vůně?

Jako kdyby v předtuše jsem se otočila – a zjistila jsem, že jsem se nemýlila. Tam, za našimi zády, nás pohledem vyprovázela postava zahalená v černém plášti a s kápí na hlavě. Vysoká, temně vyhlížející postava. Až příliš známá postava s děsivýma červenýma očima, avšak nemohla jsem si vzpomenout, o koho se jedná, v mých vzpomínkách byl dotyčný jakoby obalen mlhou.

Když upír zahlédl, že se na něj dívám, přivřel oči a rty se mu zkřivily do úšklebku, až se jeho jako břitva ostré zuby zaleskly. Upřel na mě pohled, kterým jako by se dostal až na dno mé duše, pak se otočil a s vířením pláště se rozběhl pryč. Celou cestu k autu jsem nad tím dumala. A pak mi to konečně došlo. Došlo mi, kdo byl on. Náš starý známý…

Hmm... nedá mi to, abych se nezeptala. Kdo je podle vás ON?

Věnováno nejnovější čtenářce - ufo 215. Děkuji za krásné komentáře a doufám, že tě pokračování příliš nezklame.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 52. kapitola: