Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 50. kapitola

22.01.2013 (17:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2675×

Alex:

Už jsem se ani nesnažila zadržet slzy, které se mi teď líně koulely po tvářích až na krk. To, že mi svěřil svůj příběh, a to i přesto, že jej bolelo o tom mluvit, bylo ti nejkrásnější a největší vyznání lásky, které jsem si mohla přát. Avšak to, co řekl poté, nebylo vyznání ani náhodou. Ač dvakrát řekl, že mě miluje, bylo to spíš… rozloučení, konec. A to já nemohla ani v nejmenším připustit, ne teď, když jsem věděla, jak je to s Jane, ne teď, když vím, že patří jen a jen mně!

„Jsi blázen,“ obvinila jsem ho, kroutíc přitom hlavou, na což jen poraženě kývl, dávaje mi za pravdu. Já však ještě neskončila.

„Jsi blázen, jestli si myslíš, že tě nemohu milovat. Protože já tě miluju – což byl taky důvod, proč jsem tobě a Jane nechtěla stát v cestě. Chtěla jsem pro tebe to nejlepší, ne tě nechat zmítat se mezi námi. Navíc bylo nemožné, abych mohla být tak šťastná, bylo to skoro jako znamení, když jsem tě uviděla ji objímat. A tak jsem ve jménu své lásky k tobě odešla. Teď již však vím, jak to je, že Jane je tvoje sestra. A taky vím, že jsem měla být sobec a nenechat jí tě bez boje! Protože láska je sobecká, tak to je a vždy bude – a já svým ukvapeným chováním způsobila tvé pochyby o mých citech. Chtěla jsem tě ranit, protože jsem si myslela, že jsi jako Jacob, jako každý jiný muž, kterému není zatěžko mít rozehraných více partií. Tolik jsem se v tobě spletla! Ty nejsi jako ostatní, ty jsi jiný, lepší! Jsi pozorný, milý, něžný, takový bezpečný přístav v rozbouřeném moři, pro své milované bys udělal vše, ale já byla slepá a neviděla to. Bože, odpusť mi to!“

Nesnažila jsem se skrýt své rozrušení a vztek na samu na sebe, stejně jako jsem se nesnažila skrýt své slzy. Dala jsem mu pár vteřin, aby mohl vstřebat obsah mých slov, a vrhla jsem se mu jako tonoucí, který našel své záchranné stéblo, do náruče. Jeho silné paže si mě k sobě pevně přimkly a já v tu chvíli nemohla být šťastnější. Pochopil, co jsem se mu snažila říct!

„Já tobě nemám co odpouštět,“ začal po chvíli ticha, kdy jsme se tulili jeden k druhému. „To já bych měl prosit o odpuštění. Já… Když jsem tě poprvé spatřil, cítil jsem, že jsi něčím zvláštní. Byla kolem tebe taková divoká aura… A když jsi mi později sdělila, jak mocná jsi, jak silné jsou tvé dary… Byl jsem sobec!“

Nechápala jsem ho. Co s tím mají co dělat mé dary?

Dozvěděla jsem se to vzápětí, nenechal mě tápat.

„Hned jak jsi mi to prozradila, pomyslel jsem si, že ty jsi ta pravá. Jenže v jiném smyslu, než to vidím dnes. Tehdy jsi nebyla to pravou pro mě, ale pro Ara. Myslel jsem… Doufal jsem, že když mu tě přivedu, dá pokoj Jane, přestane si jí všímat, dá jí svobodu…

Avšak nestalo se tak, udělal z tebe sice členku gardy, ale nenahradila jsi Jane, právě naopak, udělal si z nás – tebe, Jane a mě – všemocný a neporazitelný trojlístek, na který je právem hrdý.

Později jsem si uvědomil svou chybu. Protože mé pobláznění k tobě se změnilo a já se zamiloval. Skutečně zamiloval. A mé city k tobě každým dnem sílily a sílily. Jenže už nebylo cesty zpět, Aro by nás tři nikdy nepustil jít si svou vlastní cestou, na to se až moc bál o své bezpečí a byl na nás závislý. Chtěl jsem tě celou jen a jen pro sebe, ale ty jsi ve skutečnosti byla jeho vlastnictvím, i když to zní naprosto odporně.

Tolik jsem litoval, že jsem tě do Volterry vůbec přivedl! Časem jsem však začal smýšlet velmi sobecky a dokonce se za to rozhodnutí chválil, protože jsme mohli být skoro pořád spolu!

Avšak to nic nemění na tom, že jsem tě nikdy neměl takhle využít. Spolu s dalšími mými hříchy se zdá být nemožné, abys mi prominula a tvé city ke mně se nezměnily.“

Ke konci zněl už přímo zoufale a já se už více nemohla dívat do jeho zmučených očí.

„Jsem ráda, že jsi mě tak využil,“ ujistila jsem ho. „Jinak bych z Benátek po čase odjela a nepoznala lásku své věčnosti.“ S těmito slovy jsem si přitáhla jeho hlavu k té své a hltavě ho políbila.

„Vrátíme se do Volterry, nebo už se tam nikdy nechceš ani ukázat? Protože pokud je tomu tak, utečeme spolu. Budou nás sice hledat, ale když si dáme pozor a nebudeme na sebe upozorňovat, nikdy nás nenajdou. Museli bychom se sice stále ohlížet, jestli nás někdo nesleduje, ale byli bychom spolu a jen my dva, jen a jen my dva, zcela sami, bez toho, aby nám někdo poroučel. Je to jen na tobě, Plamínku, já s tebou půjdu klidně na kraj světa a ještě dál!“ ozval se poté, co jsme se nasytili polibků a dokázali vnímat i něco jiného, než jen sebe navzájem.

Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři. „Myšlenka, že s tebou budu sama, jen já a kolem nikdo jiný, je tak lákavá! A útěk zní tak fantasticky romanticky. Avšak oba víme, že Aro by to jen tak nenechal a my bychom se museli stále skrývat. Nemohli bychom být na jednom místě více než pár dní. Náš život by se stal velmi uspěchaným a nemohli bychom ho prožít naplno, což mám odteď vlastně v plánu. Už nikdy se tě nevzdám, natož ještě dobrovolně! Vrátíme se do Volterry, ale…“

„Ale?“ povzbuzoval mě k dopovězení věty Martin, který, zdá se, nebyl myšlenkou návratu do Volterry příliš nadšen.

„Ale předtím chci být pár dní jen s tebou.  Nechci se o tebe v nejbližších dnech s nikým dělit. Uděláme si takový malý výlet, ať se Aro třeba na hlavu staví. Pár dní ho nezabije, no ne? A aby nás Demetri s tím jeho zatraceným nosem hned tak nenašel, nejlepší bude, když se nalodíme na tu tvou perfektní jachtu, co sis ji tehdy v Benátkách koupil, a budeme si užívat pocitu, že jsem na tom obrovském širém moři jen my dva. Tak co ty na to?“

Ani nemusel nic říkat, šibalské jiskřičky v jeho očích mluvily za vše. Tak tedy vzhůru za dobrodružstvím!

Věnováno Janě, Elli, Faye, Ceole, VerCullen, MayeMystery a Dance11.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 50. kapitola: