Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Jedno zlomené srdce. Čí?
23.03.2011 (07:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 5257×
Alex:
Nikdy jsem nebyla šťastnější. To byly ty nejkrásnější narozeniny mého života. Nikdy na ně nezapomenu. Konečně do mého pochmurného života zavítalo slunce. A já ho nenechám zapadnout. Nikdy.
Celý den jsem skoro nic nevnímala. Sotva jsem postřehla udivené tváře spolužáků, což byla reakce na můj úsměv. Já se usmívala! Bylo mi blaze, tak, jako ještě nikdy. Za celý život jsem se poprvé cítila šťastná. Skutečně šťastná. Cítila jsem i něco jako vítězství. Konečně jsem ji porazila. Konečně jsem nad ní vyhrála. Jacob je teď můj!
Po škole jsem šla rovnou na louku. Úsměv na mé tváři setrval, seděla jsem opřená zády o strom a v mysli si plánovala budoucnost po Jacobově boku. Vytvářela jsem si představy, jaké to bude, až opustí Renesmé. Třeba si mě začnou rodiče konečně všímat. Ale na nich mi už nesejde, hlavně že mám Jacoba! Na ničem jiném nezáleží, konečně totiž budu se svým milovaným. I kdybych měla žít v nějaké chatrči uprostřed lesů, trpět hlady a třást se zimou, dokud se mnou bude on, bude to úžasné.
Když jsem přišla domů, všichni byli v obývacím pokoji. Jasper se na mě tak nějak divně podíval, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Měla jsem oči jen pro Jacoba.
„Jak je, skoro šestnáctko?“ zeptal se mě Emmett, když na chvíli odtrhl pohled od televize. Nevšímala jsem si ho, na jeho poznámky jsem tak měla náladu, a zamířila jsem do svého pokoje. Přede dveřmi jsem se však zastavila a se zatajeným dechem jsem čekala.
Minuta. Pět minut. Deset minut. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem konečně zaslechla jeho hlas.
„Odskočím si,“ pronesl směrem k ostatním ten nádherný hlas a já napětím nedýchala. Když se objevil v chodbě, chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Když překonal vzdálenost mezi námi, mé obavy se rozplynuly. Sevřel mě v objetí a políbil mě.
Cítila jsem tlak v hlavě. Bylo nádherné cítit jeho dobře stavěné tělo natisknuté k mému. Byl o dobrých patnáct centimetrů vyšší než já, celkově takový mohutnější, v jeho náruči jsem se ztrácela. Připadala jsem si s ním bezpečně. A hlavně šťastně.
„Alex,“ pronesl chraptivě poté, co jsme se od sebe odtrhli. „Já… Víš…“
„Nemluv,“ požádala jsem ho tiše a vtiskla mu polibek na bradu. Dál jsem bez toho, aby se sklonil, nedosáhla.
„Nekaž to slovy. Beztak nedokážou vyjádřit, co cítím.“ Znovu se ke mně sklonil a začal mě líbat. Milovala jsem ho. Teď už jsem to věděla naprosto přesně.
Jacob se s Renesmé zatím nerozešel, nejspíš na to chtěl jít pomalu, postupně ji na to připravovat. Nevadilo mi to. Svým způsobem byly ty ukradené chvilky velmi romantické. Těšila jsem se z každého jeho polibku, z každé minuty v jeho přítomnosti. Necítila jsem se nijak provinile, že sestru opustí její přítel kvůli mně. Ona měla celý život všechno, já vůbec nic. Teď mám šanci to změnit. A já ji nepropásnu.
Od mých narozenin uplynul skoro měsíc a Jacob stále neopustil Renesmé. Když jsem byla ráno na louce, došla jsem k tomu, že už je opravdu načase, aby to ukončil. Už se nehodlám schovávat.
Sešla jsem dolů a uviděla Jacobova široká záda. Stál u kuchyňské linky a něco tam prováděl, z haly jsem však neviděla, co to bylo.
„Jacobe, musíme si…“ Vešla jsem do kuchyně a zarazila se ve dveřích. Pohled na vášnivě se líbající pár mě přimrazil na místo.
„Promluvit,“ vydechla jsem a dívala se na ně. V očích jsem cítila slzy. Odkašlala jsem si, počkala, až se od sebe odlepí, zadívala se Jacobovi do očí a vyšla z místnosti. Nezastavovala jsem se, šla jsem rovnou do svého pokoje.
„Omluv mě,“ slyšela jsem jeho hlas a o chvíli později se otevřely dveře mého pokoje.
„Alexandro,“ oslovil mě celým jménem. Začala jsem se bát. Dívala jsem se na něj obviňujícím pohledem a cítila, jak mi jedna slza sklouzla po tváři. Jacob se zadíval na slanou cestičku, kterou po sobě zanechala, a pak na mě pohlédl.
„Nemohla jsi být tak naivní. Musela jsi vědět, že ji neopustím. Já ji miluji. To s tebou… Bylo to pěkné, ale nic to neznamenalo. Tehdy jsem byl opilý a ty jsi mě něčím omámila… Nikdy bych ji vědomě nepodvedl. Cos mi to jen udělala?“
„Jacobe, ale já… My…“
„Není žádné my. Nikdy nebylo a nikdy nebude. Pochop to, byla jsi jen chvilkové povyražení. Nic pro mě neznamenáš.“
„Ale… Ty ji nemiluješ. To tě k ní jen táhne ten otisk!“
„Mýlíš se. Miluji. A neopustím ji kvůli někomu, jako jsi ty!“
„Jak to myslíš, jako jsem já?“
„Ty to pořád nechápeš? Nebyl jsem s tebou kvůli tomu, že mě přitahuješ. Prostě jsem jen chtěl zkusit, jaké to je, líbat se se sestrou Renesmé.“
„Ne, Jacobe, to neříkej. Nedělej to. Neopouštěj mě. Prosím,“ pronesla jsem zoufale. Slzy se mi rozutekly po tvářích. Krátce mi pohlédl do očí, pak se otočil a odešel.
Milovala jsem ho. A teď už vím naprosto jistě, že on mě ne. Nikdy nebyl můj. Pořád byl její. Ani v ty krátké chvíle, co jsme strávili spolu, nebyl můj. Ona je jako přízrak. Všude, kam se mihnu, je i ona. Nikdy se jí nezbavím… Nebo ano?
Nevydržím to tu. Nechci ho už nikdy vidět. Nesnesu pohled na ty dva! Uteču…
Věnováno všem, kteří zanechávají ty úžasné komentáře. Díky. :)
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Ta druhá... - 5. kapitola :
Uteč... Bude to tak nejlepší, uvidíš.
Tak to pokašlal chlapeček...já bych ho za to tak nakopala do intimních partií...že by ho to bolelo až do smrti!
Jacob je pitomec, ale to už stejně všichni víme...
Ten Jacob je tchoř (myslím, že tady Jacoba pomlouvá každý, tak musím aj já a já si připravila něco originálního ) On chtěl vědět, jaké to je se líbat se sestrou anděla... Bleé! Ti řeknu, Jacoba jsem nesnášela a teď ho přímo nenávidím. Tohle jí udělat... Doufám, že se v další kapitole dostaví pohled Nessie. Docela by mě zajímal, abych mohla posoudit, jaká je. Takhle na mě působí jako dost dobrý shnilý zelí (:D co ode mě čekáš? ).
Tak já jdu dál.
Jacob je debil, ale přiznejme si to. Je dobře, že s ní nakonec nic nemá. Martin/Alec je 1 000 000x lepší než nějaké psisko. A jak už víme, Alex do něj nikdy nebyla zamilovaná. Proto bych Jacoba nazvala poblouzněním nebo platonickou láskou. Zítra si zase přečtu další kapitolky. Je to úžasné, a i když to čtu podruhé, pořád mě to překvapuje.
Tahle kapitola jen dokazuje to, co už jsem stejně dávno věděla - Jacob je hajzl! Chudák Alex, ale na druhou stranu, je to pro ni lepší, než kdyby jí ten debil dál dělal falešné naděje a pak se na ni vykašlal Ani se Alex nedivím, že chce utéct, taky bych to udělala. Vždyť v tom domě vlastně nikoho, kromě Jaspera, nemá.
Kapitola opět nádherná, klobouk dolů
Jacob je svině. Nemám ho ráda a nikdy neměla a ať nepočítá, že v budoucnu změním názor! Fuj... To bylo až moc drsný Taky jsem si na chviličku myslela, že by mohli být spolu a ono prý povyražení Jsem zvědavá... Uteče? Nechá ji Jasper? Bude ji někdo hledat? Hurá dolít skleničku coly a pustit se do toho
Hajzlík jeden... Nenávidím ho
Alex mi je strašne ľúto, myslela si, že kvôli nej opustí Renesmé, zaľúbila sa doňho, a teraz by očividne najradšej urobila niečo svojej sestre.
Útek je pre ňu asi najlepšie východisko... no tom som zvedavá, ako to bude pokračovať
Inak, geniálne
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!