Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 49. kapitola

12.01.2013 (16:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2514×

Alex:

Nevěřícně jsem na něj zírala. Co těmi slovy zamýšlel? Chtěl snad naznačit, že…
Že Jane není jeho milenka, ale jeho… sestra?!

„Co mi to tu vykládáš!“ vyjela jsem na něj zostra, zostuzená a naštvaná, že tolik pochybuje o mé inteligenci, když si myslí, že mu na něco takového skočím. Viděla jsem na něm, že se chce ohradit, začít bránit, já ho však nenechala.

„Dojemný příběh, jen co je pravda. Kdyby však byl byť jen zčásti pravdivý! Je hezké vědět, že ti nestojím ani za to, abys mi řekl pravdu,“ dodala jsem smutně a sklonila hlavu, aby neviděl bouři citů, která se míhala v mých očích.

Silným stiskem svých prstů na mé bradě mě donutil znovu hlavu zvednout. Ve tváři mu zuřivě cukal sval a v očích se mu hněvivě blýskalo.

„Není pravdivý? Neříkám pravdu? Tak to se, má milá, pořádně pleteš!“ Zdálo se mi to, nebo to vážně řekl nanejvýš uraženým hlasem? On mě nad tím však dumat nenechal. Prudce mě od sebe odstrčil a pomalými, promyšlenými pohyby si ze sebe sundal koženou bundu. Pak, s pohledem upřeným do mých očí, ze sebe začal rvát tričko, které bylo jak jinak než černé barvy a které dokonale obkreslovalo jeho vypracované paže. Jeho náhlé a tolik nečekané chování mě velmi překvapilo, nebyla jsem schopna se hnout, jen jsem na něj vyplašeně a zároveň fascinovaně zírala. Co to dělá…?

Do okolního ticha zaznělo zapráskání švů a pak už černé tričko zaplachtilo vzduchem a sneslo se nerušeně opodál na cestu. Ani jeden z nás si ho však nevšímal. Martinovi se ve tváři zračila čirá nenávist a já nemohla odtrhnout pohled od jeho zad, která ke mně natočil, snad abych nic nepřehlédla. Avšak tohle se přehlédnout nedalo.

„Ty máš… tetování?“ zeptala jsem se velmi inteligentně poté, co jsem se trošku vzpamatovala. V tu chvíli mi to prostě moc nemyslelo, byla jsem v šoku, dočista v šoku. Ani mi nedošlo, že u něj to možné není, jak mi ostatně záhy připomněl. Mohla jsem jen ohromeně zírat na černé značky na jeho zádech. Od levé lopatky až ke kříži se mu podél páteře táhla řada větších či menších křížků, nahoře zakončená znakem slunce s pokřivenými paprsky.

„Upíři tetování mít nemohou,“ pronesl trpce hlasem poznamenaným zlobou. „Není to tetování. Je to něco, co ponesu celou svou existenci, ani na chvíli se toho nezbavím. To jsou cejchy.“ Nato jsem se zakuckala a vykulila oči.

„Cejchy?“ Pár vteřin mi trvalo, než jsem tuto informaci vstřebala. „Kdo…?“ Nebylo třeba říkat víc, pochopil, na co se ho to ptám. Ostatně, já bych snad ani nebyla schopná dopovědět větu, jak jsem byla otřesená. Kdo mu mohl něco tak strašného udělat? Cejchuje se dobytek, k čertu, ne lidé!

 „Já,“ vyřkl tvrdě a zuřivé plamínky v jeho očích pohasly, nyní se v nich zračila jen a jen prázdnota.

„Ty?“ vydechla jsem nechápavě a zavrtěla hlavou.

„Ano, já. Každý křížek,“ objel rukou temné linie, „za jednoho člena mé rodiny. Za mé sourozence, Marianitu, Daria, Lauritu, Ileannu a Mauricia,“ ukázal na největší křížky nahoře, „jejich manžely a manželky, tedy mé švagry a švagrové,“ tentokrát byly křížky o trochu menší, „a nakonec za mých třináct synovců a neteří, které jsem nemohl nikdy poznat, hrát si s nimi, rozmazlovat je, jak by se na strýčka slušelo, mohl jsem je jen z dálky pozorovat. Marianita, má nejmladší sestřička, po mně a mém předrahém dvojčeti dokonce pojmenovala své děti. Vždy ke mně měla blízko, i když mezi námi byl poměrně velký věkový rozdíl. To ona nejvíce plakala, když jsme se s nimi nemohli vrátit, když jsme museli jít svou cestou. Prostřednictví malé Juanity a Martea si nás vlastně připomínala a měla nás každý den nablízku, i když už nás nikdy víc neviděla. To gesto pro mě tolik znamenalo…“ Když začal mluvit o své malé sestře, hlas mu posmutněl a tvář se stáhla do bolestné grimasy. Nebýt zcela konsternovaná, musela bych se po něm natáhnout a pokusit se ho ukonejšit, jak moc zoufale vypadal.

Chvíli bylo ticho, než na mě znovu upřel pohled. Dlaň teď měl nedaleko slunce, které hnízdilo na jeho lopatce.

„Za každého z nich, ať už to byl bratr, sestra, švagr, švagrová, synovec či neteř, mám na zádech jeden křížek. Jak roky ubíhaly, křížků přibývalo, to jak postupně umírali. Nemohl jsem být nikde poblíž, ale měl jsem své informátory, pomocí kterých jsem mohl žít společně s nimi, zažívat s nimi radosti i starosti, i když jsme nebyli u sebe, nemohli být. Století minulo století a z kdysi slavného rytířského rodu zbyli jen dva členové – já a má sestra. A tehdy přibyl poslední cejch, znak nikdy nekončících dní, slunce. Cejch za mou nesmrtelnou sestru.“

Čekala jsem nerozvážnost z mládí, zranění z bitev, války s novorozenými, které zanechávají nejvíce jizev, případně kruté mučení, ale něco takového ne. Tohle bylo… sebetrýznění. Jako kdyby nestačila smrt jeho příbuzných samotná, ještě si sám způsoboval bolest. V tomhle upírovi se vážně vůbec nevyznám. Co je vůbec zač…?

„Ale… jak?“ zeptala jsem se, když jsem konečně našla svůj hlas. „Jak se ti něco takového povedlo? Upíří kůže je neproniknutelná a rychle zacelitelná, nemohl sis to do ní jen tak vyrýt,“ uvažovala jsem.

„Taky to není jen tak. Jehla by upíří kůží neprošla, navíc by se při sebemenším náznaku síly zlomila. Jak už jsem řekl, tohle není tetování. Cejchování se mezi upíry provádělo kdysi dávno, ještě za dob Arova mládí, kdy spolu jednotlivé klany bojovaly a každý bojovník byl na svou příslušnost náležitě hrdý. Později se od toho upustilo, jelikož to není jen tak a je to poměrně… bolestivé.“ Se zájmem jsem hltala každé jeho slovo, náhle jsem úplně zapomněla, že se na něj zlobím, co zlobím, že jsem na něj po čertech naštvaná!

„Upír si totiž cejch musí do kůže vyrýt sám,“ poučil mě. „A nemůže k tomu použít meč, dýku, jehlu, zhola nic. Má jen vlastní tělo, které je svým způsobem nezničitelné. Cejchy se vyrývají vlastními nehty, což je na tom nejspíš to nejhorší, protože upír trpí vlastním přičiněním. Nehty upíra jsou totiž dost silné, nezlomí se, takže upír může použít co největší sílu, aby byla rána co nejhlubší. Poté, co projde touto bolestivou procedurou, musí potřít ještě nezhojené rýhy nezkaženou krví, tedy krví dítěte nebo panny. Krev nedovolí ranám, aby se uzavřely, a ulpí v nich. Upír je v době cejchování velmi zranitelný, protože je malátný, nemůže pozřít krev, aby se posilnil, takže strašně rychle slábne. Teprve když krev v ráně ztmavne, což trvá zhruba týden, týden nekončících bolestí, kdy si upír přeje, aby radši již dále nežil, cejch je hotový a dotyčný se může zasytit. Dřív si touto cestou upíří páni podřizovali své služebníky, když měli stejnou značku oba z nich, vzniklo mezi nimi zvláštní pouto, ale vzhledem k bolestivosti celé této operace cejchování takřka zaniklo. Jeho jediná výhoda je, že bystří smysly – a proto je možná dobře, že o něm mnoho upírů dnes již neví. Mohlo by dojít k obnově bojů o moc, o což nikdo z nás nestojí.“  Při pozornějším pohledu jsem si opravdu všimla, že křížky nejsou černé, nýbrž temně rudé. Teď to dávalo až moc velký smysl, až moc detailů dotvářelo celkový obraz, že už jsem na pochybách prostě být nemohla. Říkal mi pravdu, i když to zprvu znělo jen jako pohádka na obměkčení mých náhle ochladlých citů. Čím vším si musel projít – a sám. Na všechno byl vždy sám. Rodinu mu sebral čas, sestru-dvojče Aro. Jak jen to mohl ustát?

Se slzami v očích jsem k němu pomalu přistoupila a přivinula se k němu. Neobjal mě, dokonce ani neobtočil paže kolem mého pasu, ale já si toho nevšímala, lehkými motýlími dotyky jsem přejížděla po těch krutých značkách, které však znamenaly bezmeznou oddanost a lásku k rodině.

„Je… je mi líto, že jsem ti nevěřila, jsem husa. A taky se omlouvám… Zkrátka… Mrzí mě, že jsem utekla, aniž bych si nechala cokoliv vysvětlit, ale vypadali jste tak šťastně, tak… důvěrně. Myslela jsem…“

„Já vím, co sis myslela,“ přerušil mě hlasem tvrdším, než bych čekala. Překvapeně jsem se na něj zadívala. Můj vysvětlení žádající pohled se střetl s jeho kamenným.

„Myslela sis, že jsem tě zradil.“ Při posledním slově jsem sebou škubla a natáhla k němu ruku, on však nedbal mých pokusů ho zastavit a pokračoval. „Věřilas, že tě podvádím. Pochybovala jsi o mých citech k tobě. Prostě jsi mi nevěřila. A důvěra je základ každého vztahu.“ Oh! Já husa! Svým nerozvážným chováním jsem v něm musela vzbudit dojem, že jsem jen rozmazlená malá holka, co si s ním jen pohrávala. Celé jsem to pokazila…

„Martine, já –“

„Ne, Alex, já,“ přerušil mě. „To já jsem měl být důslednější, měl jsem ti všechno již dávno říct. Moje chyba, ne tvoje. Jen jsem prostě nechtěl, abys… Abys mě poznala i z té horší stránky. Nechtěl jsem, abys o tom věděla, aby ses nevyděsila a neutekla ode mě. Ironií je,“ trpce se pousmál, „že jsi stejně utekla, a to jsem ti nemusel ani nic říkat. Kdybys jen věděla, jak se právě teď proklínám! Ani ta bolest z cejchování se nemůže rovnat bolesti, kterou nyní cítím ve svém srdci. Protože já tě opravdu miluji, i když si možná myslíš, že lžu. Je to čirá pravda. Ale pravdou také je, že kde není důvěra, nemůže být láska. Byl jsem jedno velké tajemství, záhada. A tys ztratila veškeré důvody, proč mi věřit. V tomhle jsem zklamal na plné čáře. Takhle mě totiž nebudeš moci nikdy milovat…“ 

Ehm... K dnešní kapitole snad ani nemám co dodat, posouzení je jen a jen na vás.

Slibovaný rodokmen rodiny Damiani.

Kapitolu bych ráda věnovala Dance11. A to za naprosto úžasná slůvka, která této kapitole věnovala, i když ta si je ani zdaleka nezaslouží.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 49. kapitola :