Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 47. kapitola

31.12.2012 (20:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2191×

Alex:

V Marcově přítomnosti jsem se cítila víc než příjemně. Byl to vtipný, pozorný a hlavně znalý společník. Přestože Řím nebyl jeho městem, věděl o něm spoustu zajímavostí, o které se se mnou během chůze podělil. A také znal spoustu zkratek, tudíž naše cesta nebyla tak zdlouhavá, jako ta pro ostatní turisty – taky nebyla tak frekventovaná, nemuseli jsme se proplétat davy lidí. Vynikající citronová zmrzlina z jednoho malého pojízdného stánku byla velkým bonusem.

„Kam mě to vedeš?“ zeptala jsem se Marca zvědavě, když domy získávaly na starobylosti, oprýskané fasády prozrazovaly letitost těchto staveb. Pousmál se na půl úst a chytl mě za ruku.

„No ták, chceš si snad pokazit překvapení? Můžeš být jen ráda, že mám dnes tak skvělou náladu, jinak bych tě poškádlil tím, že bych ti zavázal oči, abys mi byla oddána na milost i nemilost, než dorazíme do cíle.“ Tato jeho slova ve mně vyvolala vzpomínku na den, kdy mě Martin vedl přímo do hnízda upírských vládců, den, kdy jsem byla plně v jeho moci a chtě nechtě mu musela plně důvěřovat. Ach, to už je tak dávno…

Ovšem představa, že bych měla to, co jsem prožila s Martinem, prožívat ještě jednou, však s někým jiným, byť by ten někdo byl pohledný a šarmantní italský mladík, mi zavřela ústa a já teď mnohem více vnímala cestu, kterou jsme šli. Něco tu bylo tak povědomé, tak známé, ale stále jsem nemohla přijít na to, čím to bylo způsobeno. Ostatně, v Římě jsem podruhé v životě, přičemž první návštěva byla kvůli spěchu Martina, toho proradného šmejda, velmi, velmi krátká.

Teprve ve chvíli, když jsme vyšli pár desítek schodů, čímž se nám naskytl okouzlující výhled, jsem přišla na to, proč mi to tu bylo tak blízké. Kdysi dávno jsem tady už byla, byť jen při virtuální prohlídce na internetu. Tohle byl jeden ze sedmi původních pahorků, mezi nimiž vznikl Řím – Kapitol. A tam, v uctivé památce, která se při pohledu z pahorku zdála jako několik let vzdálená, se tyčily majestátní zbytky Fora Romana. Tohle místo bylo jako splněný sen, byl to ten nejlepší osvěžující a bolest odplavující balzám.

„Děkuji,“ pípla jsem směrem k Marcovi a vděčně ho objala. Šťastně se na mě zazubil a šibalsky zamrkal.

„A to zdaleka není všechno…

Slunce se sotva stačilo vyšplhat do půli oblohy a já už nadšeně procházela jednotlivými zbytky pater monumentální arény, římského Kolosea. Vůbec mi nevadilo, že jsem se při chůzi musela dívat pod nohy, abych náhodou nezakopla o odštípnutý kus zdi či zábradlí. Atmosféra tohoto impozantního místa, které však bylo centrem mnoha krutostí, na mě přímo dýchala a pohlcovala mne. Byla jsem šťastná, tady a teď, i když to bylo možná trochu… paradoxní. Byla jsem šťastná i přes to, co mi Martin provedl, i přes skutečnost, že jsem vlastně neměla kam jít a neměla jsem až na pár drobných peníze. Tady, na tomto místě, takové maličkosti neměly žádnou šanci. Mé problémy byly víc než malicherné oproti těm, které měly nevinné oběti násilí v tomto objektu. Jejich osudy byly ještě hrůznější, než je ten můj. Když nad tím tak přemýšlím, možná bych s nimi i měnila. Možná.

Na pozdní oběd jsme se vrátili zpět na Kapitol, kde jsme si na vrcholku na náměstí Piazza del Campidoglio našli malou restauraci s příjemným personálem a velmi chutným jídlem. Zrovna jsme dojídali dezert, jímž byl výborný čokoládový dort, když Marcovi zazvonil telefon. Omluvně se na mě zadíval a přijal hovor. Čím déle poslouchal osobu na druhém konci, tím více bledl. Když zavěsil, ještě chvíli ztuhle seděl, než se na mě otočil s velmi provinilým pohledem.

„Musíš jít,“ předběhla jsem ho ve vysvětlování a slabě se usmála. Super. Nejenže nemám peníze, ale ztratím i průvodce.

„Jo. Má malá sestřička spadla ze stromu a mamá úplně šílí. Obě jsou ještě v nemocnici, Fabia má lehký otřes mozku a musela zůstat na pozorování, jenže teď je nemá kdo odvézt domů, tak povolaly mě. Ale hned, jak to vyřídím, se vrátím. Zvládneš to tu? Ukážu ti, jak tu přežít.“ Ke konci už zněl pěkně přehnaně, pravděpodobně se mě snažil povzbudit. Což jsem potřebovala. Nyní jsem se za své sobecké myšlenky před chvílí zastyděla.

„Dobře. Snad bude tvá sestra v pořádku. Nějak to tu zvládnu, o mě se neboj. Jen… můžeš mi ukázat, kde bych se mohla zatím ubytovat? Pokud možno levně,“ dodala jsem, když jsem si představila opravdu malou kupičku svých peněz.

„O ubytování se neboj, to už je dávno domluvené. Večer půjdeme k Lorenzovi, jednomu mému známému. Pronajímá pokoje turistům a zrovna jich má pár volných – a z dobré známosti nás tam nechá zadarmo, ostatně, dluží mi to.“ Zazubil se na mě úplně bezstarostně. Já to však stále nějak nechápala.

„Večer? Jak se stihneš do večera dostat do Benátek, postarat se o svou rodinu a vrátit se sem? Nechci tě nějak podceňovat, ale tohle nezvládneš ani ty,“ prohlásila jsem pochybovačně. Když viděl můj výraz, rozesmál se.

„Taky nepojedu do Benátek. Má matka žije v Ciampinu, to je pár kilometrů od Říma. Já žiju přechodně u ní a přechodně v Benátkách, a to již několik let, od té doby, co jsem si v Benátkách našel první brigádu. Nevyplatí se mi stále platit penzion, tak tam mám malý byt, kde žiju.“ Aha! Tak teď už je všechno jasné jako facka. Začala jsem se usmívat.

„To je fajn. Tak už jeď, ať na tebe zbytečně nečekají. Já už se tu nějak zabavím. Řekněme, že se potkáme za,“ zadívala jsem se na hodinky, „pět hodin u oblouku Septima Severa?“ Usmál se na mě, přikývl, lípl mi pusu na tvář a už se sbíral k odchodu. Pár kroků od stolu se zarazil, vrátil se a vtiskl mi do ruky mobilní telefon.

„Kdyby se něco dělo, dám ti vědět. A kdybys cokoliv potřebovala, stačí zavolat na číslo mé mámy, vezmu si k sobě její telefon. Tak se tu měj, krásko,“ rozloučil se, a předtím, než opustil restauraci, se na krátkou chvíli zastavil u pokladny.

Chvíli jsem ještě seděla nad nedopitou kávou, než jsem se zvedla a také odešla. Ocitla jsem se zpět na náměstí. Prošla jsem kolem sochy Marca Aurelia a pokračovala, dokud jsem nestanula před jedním z paláců, v němž bylo v dnešní době muzeum. Nadšeně jsem zaznamenala, že vstupné je pro mládež zdarma. Nic mi nemohlo zabránit v tom, abych šla dovnitř a zaníceně poslouchala výklad průvodkyně – naštěstí v angličtině -, která vyprávěla o celé historii Říma, včetně legend o vlčici, Romulovi a Removi.

Po prohlídce muzea jsem se vydala na průzkum všech pěti císařských fór. Byl to neopakovatelný zážitek, který si uchovám po zbytek svého žití. Všechny ty trosky, zbytky tak majestátních staveb, všechno to tvořilo dohromady historii, které jsem byla na chvíli součástí. Úžasné. Škoda jen, že současní architekti se nechtějí vrátit zpět k honosné antice, ale vymýšlejí samé moderní stvůrnosti, takže zanedlouho bude normální bydlet v domě na kuří nožce.

Nakonec zbývalo to nejlepší, to, na co jsem se nejvíce těšila. Tak nějak podvědomě, sledujíc dav turistů, jsem se vydala po Posvátné cestě, po Via Sacra. Zatímco turisté mířili až na její konec, tedy ke Koloseu, já se zastavila na Foru Romanu, na náměstí, které zná celý svět a které mě už od dětství fascinovalo. Teď, když jsem na něm stála a procházela se kolem dávných chrámů a paláců, jsem se cítila tak nicotná. Osudy tolika lidí byly vepsány na tomto místě, dokonce jsem si uměla představit šum trhu, který zde kdysi pravidelně probíhal, tolik životních cest tu bylo propletených – a přesto se lidi v minulosti nesnažili zachovat tu krásu tohoto místa, spíše ho svým chováním stále ničili a ničili, až z něj zbyly pouhopouhé trosky, které časem zmizí úplně. Vroucně jsem si přála, abych se toho dne nedožila, ale asi se mi tohle přání nesplní. V dnešní době lidi kradou čím dál tím větší blbosti, takže i na kvalitní kameny z Fora Romana zanedlouho přijde řada…

Nechala jsem se unést opojností, atmosférou, nadšením, že jsem úplně zapomněla na čas. Když jsem se zadívala na hodinky, zjistila jsem, že už do mého setkání s Marcem zbývá sotva půlhodinka. Pomalým krokem, vychutnávajíc si skvostný výhled, jsem se vydala k vítěznému oblouku Septima Severa. Rozhodně jsem si slíbila, že se sem ještě někdy vrátím. Lidé se rádi jezdí na dovolenou slunit k moři, já se vymknu stereotypu – ostatně, nejsem člověk – a jednou za čas se pojedu podívat sem. Bylo tu tak krásně.

Postavila jsem se přímo doprostřed oblouku a zadívala se na text, který byl napsán v jeho horní části. Pochytila jsem z něj sice jen pár slov – ne že bych je nepřečetla, s čím měli mnozí smrtelníci problém, to ne, ale italština nebyla mou silnou stránkou -, ale i tak jsem obdivovala umělce, který je tam vyryl, muselo to dát spoustu práce.

V této zadumané poloze s hlavou vztyčenou vzhůru mě překvapil sametový hlas. Avšak nepatřil Marcovi. Patřil někomu mnohem zrádnějšímu…

„Plamínku?“

Vám se nejspíše kapitola zdála nudná, nezajímavá a moc popisná (na což jste si už u mě ale mohli zvyknout), avšak já si její psaní užila snad nejvíce ze všech v rámci této povídky. Řím byl naplánovaný už od úplného začátku, a jelikož k němu sama mám zvláštní vztah (pokud jste to už nestačili postřehnout :D), prostě jsem jej nemohla vynechat.
Takže je mi líto, jestli jste se moc nudili, ale odpustit jsem si to nemohla - a považte, jaké místo by mohlo být ideálnější pro dramatické setkání?

Kapitolu bych ráda věnovala Killy, té skvělé dušičce, která na mě nezapomněla...

A také bych ráda poděkovala všem za krásné komentáře, které jsem našla pod předchozím dílem. Po pravdě jsem je vůbec nečekala, po takové době... Jste skvělí! ;)

A na závěr všem čtenářům přeji vše nejlepší v novém roce. :))

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 47. kapitola: