Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 43. kapitola

25.01.2012 (21:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 4874×

Alex:
Bleskurychle jsem se otočila a pohlédla ke dveřím. Mé nejhorší představy se vyplnily. Byli tu.
Matka. Otec. Alice. A Jasper. Jen toho posledního jsem viděla ráda. Co tu chtějí?
Avšak pohled na příchozí byl chybou. Přestala jsem se soustředit a oheň polevil, až nakonec zmizel úplně. Toho okamžitě využil souzený upír, čiperně vyskočil na nohy a rozeběhl se ke dveřím. Členové gardy se k němu rozeběhli a obklíčili ho. Přiblížila jsem se ke kroužku, který svými těly vytvořili. Zaregistrovali mou přítomnost a mírně se rozestoupili. Nemilosrdně jsem pohlédla na upíra. Není správné vybíjet si vztek na někom, kdo nám ho nezpůsobil, ale toho já nedbala. Byla jsem rozzuřená na nejvyšší míru – tedy, tak se to jevilo. Avšak za vztek jsem skrývala úplně jinou emoci. Strach.
Bála jsem se, že se opět všechno pokazí, že se stane něco, co mi vezme nalezený klid, štěstí, lásku. Že kvůli nim budu muset opustit Martina…
Kolem upíra se zjevily plameny, ze kterých doslova sálalo mé rozpoložení. Chladnokrevně jsem mu podpálila nejdřív pravou nohavici, pak levou. Pak přišlo na řadu jeho ošumělé sako, pokryté špínou.
Když ohnivé biče začaly olizovat jeho tělo, začal vřeštět. Avšak já nepolevovala, bez sebemenšího projevu pohnutí, lítosti jsem ho ničila zaživa – a jak jsem s hrůzou zjistila, já si to dokonce užívala.
„Scarlett!“ uslyšela jsem vykřiknout ženský hlas, ale nedbala jsem. Soustředila jsem se jen a jen na pomstu, kterou jsme však vykonávala na nesprávné osobě.
Trestaný se sesul na zem a tam ho zcela pohltil oheň. Nechala jsem svou sílu ještě chvíli působit, pak jsem se stáhla a sledovala hromádku načernalého popela, ze které ještě stoupaly obláčky dýmu. Bylo po všem.
„Scarlett!“ ozvalo se znovu, tentokrát naléhavěji. Pomalu jsem se zadívala na matčinu úzkostlivou tvář. Nevěřícně vrtěla hlavou ze strany na stranu, jako by nechtěla věřit svým neomylným očím.
Chladně jsem se na ni usmála.
„Co ti to provedli?“ zašeptala zlomeně a já mohla vidět, jak se jí roztřásla ramena. Přimhouřila jsem oči, nedbajíc na její slabost – pokud to tedy jen nehrála, čemuž bych se nedivila.
„Oni? Oni?“ Znechuceně jsem nakrčila nos. Ze rtů mi splynul pohrdavý smích, ze kterého mrazilo.
„Ne, oni ne. To s nimi se cítím konečně… chtěná.“ Na chvíli jsem se odmlčela, pak jsem se zhluboka nadechla a pokračovala.
„Nevím, co vás vedlo k tomu, abyste se sem vydali,“ pronesla jsem ledově, hlas prostý emocí, oči zúžené do úzkých škvír.
„Nevím, avšak přeji si – ne, nepřeji, já vám to poroučím -, abyste hned opustili tento hrad a následně i město a stát. Vy tu nemáte co dělat.“
„Ty taky ne! Nepatříš sem. Pojedeš s námi domů,“ pronesla chvějícím se hlasem máma. Sálem se rozlehl cynický smích – můj.
„Já jsem doma tady,“ ubezpečila jsem ji s důrazem na slově doma a znechuceně se od ní odvrátila. Koutkem oka jsem zahlédla, jak ji táta ochranitelsky objal kolem ramen.
„Běžte!“ přikázala jsem jim ostře, avšak oni se ani nehnuli. A to mě rozzuřilo ještě víc. Cítila jsem, jak se mi do hlavy hrne krev, a kdyby někde poblíž bylo zrcadlo, tušila jsem, že bych v něm zahlédla mé nyní doruda zbarvené oči. Užuž jsem se chtěla otočit a vyhnat je třeba i silou, když vtom mě někdo chlácholivě chytil za paži. Pohlédla jsem na dotyčného a usmála se na něj. Martin mi úsměv opětoval a přitáhl si mě ke svému boku.
„Dej od ní ty pracky pryč!“ zařval pro změnu táta a bylo vidět, že kdyby ho Alice vmžiku nezadržela, vrhl by se na něj. Jak jsem postřehla, Jasper stál v ústraní a sledoval situaci. Zachytil můj pohled a chvíli mě upřeně pozoroval. Pak jsem uviděla mírný záchvěv jeho koutků a vroucně se na něj zadívala.
Brzy si spolu promluvíme, četla jsem v jeho mysli a na souhlas kývla. Ano. I já toužila po jeho uklidňující společnosti, ale musela jsem nejprve vyřídit tuhle… nepříjemnost.
„Nedá,“ ujistila jsem otce a přimkla se k Martinovi ještě těsněji. „Žádám vás naposledy, abyste odešli. Vzhledem k našemu… svazku bych vás nerada nechala vyprovodit.“
Ve tvářích se jim zračil nesouhlasný výraz, avšak než stačil někdo z nich něco říct, ozval se Aro.
„Samozřejmě nebudeme vůbec proti, když se k nám budete chtít přidat. Čtyři tak nadané upíry jen přivítáme. Ale pokud nemáte zájem, měli byste odejít, jak už poukázala Faith…“ Po jeho slovech se v sále rozhostilo ticho, které přerušil po hodné době až vzlyk z úst mé matky. Schoulená v tátově náručí a s posledním pohledem na mě vyšla z místnosti. Alice je následovala, Jasper vyčkával. Dívala jsem se za rodiči, dokud mi nezmizeli z dohledu. Zmocnila se mě škodolibost. Jen ať poznají, jak chutná odmítnutí!
Odtáhla jsem se od Martina a pokynula Jasperovi, aby mě následoval. Šel za mnou spletitými chodbami až do mého pokoje. Prudce jsem za námi zavřela dveře a se slzami v očích se vrhla do jeho rozevřené náruče. Za svou slabost jsem se nestyděla, před ním ne.
Konejšivě mě objímal a hladil po zádech, šeptal mi uklidňující slova a, což jsem ocenila ze všeho nejvíc, nesnažil se na mě použít svou moc, kterou by mi rázem zlepšil náladu.

Když jsem se uklidnila, trochu jsem se od něj odtáhla a zadívala se mu do očí. Ty jeho překypovaly city, stejně tak ty mé. Byla jsem tak ráda, že ho vidím.
„Díky, že jsi přijel,“ vypravila jsem ze sebe skrz dojetím stažené hrdlo a pousmála se.
„Nemáš zač,“ ujistil mě a mírně se zamračil. „Abys věděla, nahnala jsi mi pořádný strach,“ pokáral mě.
„Jak jste vůbec přišli na to, že jsem tady?“ vyptávala jsem se zvědavě, neschopna pochopit, jak se jim to povedlo vypátrat.
„Mno… V celém upířím světě se v poslední době nemluví o ničem jiném než o nové člence volterrské gardy. Prý je mladá, krásná, nadaná, avšak nelítostná a pomstychtivá, odhodlaná bránit zákon, kdykoliv je to třeba. Říká se jí Faith. I k nám, do toho malého zapadákova, se tyto informace dostaly. Byli jsme znepokojení, aby se nerozpoutala válka mezi Rumuny a Volterrou, když teď Volturiovi mají posilu. A pak přišel tvůj dopis. Stejně jako všechny ostatní jsem ho pečlivě hlídal, přečetl si ho v soukromí a přemýšlel, jak bych ti odepsal. Když jsem ho četl podruhé, všiml jsem si jednoho znepokojivého detailu. Nepodepsala ses jako obvykle, nýbrž jako F. A pak mi to začalo docházet. Nadaná. Mladá. Krásná. Spravedlivá. F – jako Faith. A dopis byl odeslaný z Itálie. Všechno do sebe tak krásně zapadalo! Byl jsem odhodlaný vydat se za tebou a zjistit, jestli jsi v pořádku, avšak ostatní si všimli, že jsem podivně zachmuřený a zamyšlený a vyptávali se. Já… nebyl jsem schopný – a za to se ti velmi omlouvám – jim to dále zatajovat. Bella škemrala, Edward zuřil a násilně vnikal do mé mysli, Alice mě vydírala citově… Pokoušel jsem se jim tu cestu vymluvit, ale nedali se. A tak jsme tady. Jsou odhodlaní tě odvést zpátky do Forks, Alex,“ povyprávěl mi celý ten minipříběh s neradostnou tečkou.
„Nevrátím se s nimi,“ protáhla jsem zatvrzele. Zazubil se.
„To kvůli tomu rozcuchanému upírovi, který se k tobě v sále tak měl?“ zeptal se šibalsky a zamrkal. Rozesmála jsem se a přikývla.
„Je to ten největší dar, který jsem kdy dostala. Bere mě takovou, jaká jsem, a já… Miluju ho. Jak už jsem ti ostatně psala. Neopustím ho – a teprve ne kvůli nim. Oni o mě nestáli předtím, já o ně nestojím teď.“
„Alex,“ žádal naléhavě, „promysli si to dobře. Tvé poblouznění možná pomine, ale… Pokud je teď odmítneš, možná už nebude cesta zpět. Zničíš za sebou všechny mosty a už se třeba nikdy nenajde tak nadaný architekt, aby je opravil…“
Přesvědčeně jsem zavrtěla hlavou. „Už jsem se rozhodla,“ pronesla jsem pevně.
„Jak myslíš…“

Po dalších několika minutách jsme sešli do recepce, kde stáli ostatní členové rodiny a čekali, až přijdeme.
„Scarlett, vrať se s námi,“ prosila máma a úpěnlivě mě pozorovala. Němě jsem odmítla. Zatvářila se zkrouceně a odvrátila se.
„Nebuď sobecká a nemysli jen na sebe!“ osopila se na mě Alice, ale než mohla říct ještě něco, Edward ji mávnutím ruky umlčel.
„Je to tvá volba,“ zahlásil chladně a zamračil se na mě. Jeho pohled jsem mu oplácela ještě bezcitnějším.
„Tak… šťastnou cestu,“ popřála jsem jim a naposledy se letmo objala s Jasperem. Bude se mi po něm stýskat, nyní ještě více, než předtím. Smutně jsem se dívala z okna, jak vycházejí branami hradu.
„Sbohem,“ zamumlala jsem ještě, nedbajíc na to, jestli to uslyší, a odpoutala se od okna.
Ano, byla to má volba. Avšak bolestná volba…

K Alexinu chování... Možná se vám zdá přehnané, avšak člověk, který si prožil takovou nevšímavost, ignoraci a podrývání, se jinak chovat nemůže. Vyzkoušeno...

To, že se od nich dokázala odpoutat, se ještě v budoucnosti ukáže coby užitečné... Pro mě.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 43. kapitola :