Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Ďábelská trojčata v akci...
13.11.2011 (22:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3446×
Alex:
Stále ještě omámená jsem se vpotácela do pokoje. Tak kdo vlastně jsem? Už se v tom nějak neorientuji. Jsem Scarlett Alexandra Cullenová? Nebo Alexandra Whiteová? Či snad Faith Volturi? Nebo nejsem nikdo?
Rozrušilo mě to. To, že jsem dostala nové přízvisko. Nestála jsem o něj. Chtěla jsem už navždy zůstat Alex, uchovat si všechny vzpomínky, ne spálit všechny mosty a začít od začátku. Instinktivně jsem vycítila, že to jméno mělo vejít do upírských dějin jako jméno krvelačné a neústupné věrné Volturiové. A to já nechtěla.
Aro mi předtím, než nám dovolil odejít, oznámil, že odteď už mi nikdo neřekne jinak, než Faith. Je to kvůli utajení a v neposlední řadě kvůli tomu, že toto jméno vzbuzuje mnohem větší… respekt, úctu, než to mé, zcela obyčejné.
Byla jsem zmatená. Každou takovou změnou jsem ztrácela kus sebe. Za chvíli to ani nebudu já…
Z dumání mě vytrhla až Martinova dlaň na mém rameni.
„Na co myslíš?“ optal se tiše. Smutně jsem se pousmála.
„Na to, kým vlastně jsem... Na to, jestli tím, že jsem se k vám přidala, neztratím vše, co mě dělalo mnou...“
„Pro mě vždy budeš tou krásnou a milující Alex!“ prohlásil srdečně a objal mě. „A pokud se obáváš pobytu ve Volteře... Není to tady tak zlé, časem si zvykneš. A možná tě to jednou začne i bavit, když zrovna neválčíme, užijeme si spoustu legrace. A když dostaneme pár dní volna, budeme si moci vyjet na všechny ty turistické atrakce, které Itálie nabízí. Naše výdaje jsou neomezené, když si budeš chtít zaletět do Ruska, můžeš, když se budeš chtít jet slunit na Bahamy, můžeš. Jen musíš být vždy v pohotovosti, kdyby se něco dělo. A vždy musíš zachovat věrnost, ať se ti rozhodnutí vládců líbí, nebo ne. Nesmíš jim odporovat, slyšíš? Mohlo by tě to stát i život...“ Zhluboka jsem se nadechla. Chce to čas...
„No tak, nebuď smutná,“ konejšil mě. „Nebo tu nejsi ráda? Nechceš tu být – se mnou?“ Jeho tvář se zachmuřila a ramena mu poklesla.
„Ale to víš, že chci,“ ujistila jsem ho a schoulila se mu do náruče, „jen je to... všechno moc nové, budu to vše muset poznat, změnit své zvyky, podřídit se. Ale když budeš stát po mém boku, zvládnu vše,“ pronesla jsem pevným hlasem. Věřila jsem svým slovům, s ním dokážu všechno. On byl už nějaký čas nedílnou součástí mě samé.
„Jsi milá,“ povzdechl si a vtiskl mi polibek na temeno hlavy.
„Nezasloužím si tě.“
„To já si nezasloužím tebe,“ protestovala jsem. Slabě se pousmál.
„Je to osud. Naše setkání, ta přitažlivost mezi námi, náš vztah, naše budoucnost… Osud. Nikdy jsem na něj nevěřil, ale teď už věřím. Bez něj bych tě neměl právě teď v náručí…“ Blaženě se na mě zadíval.
„Nebudeme se hádat, kdo si koho nezaslouží. Zkrátka jsme si souzeni. Tečka. Konec diskuze.“ A poté mi ukázal, že osud není jen krutý, jak jsem ho znala do doby, než jsem ho potkala, ale i sladký…
„Alex,“ zaslechla jsem jako by z dálky. Zachumlala jsem se pod přikrývku a ignorovala to volání.
„Alex, vstávej. Musíme jít, vyskytl se tu… drobný problém,“ vysvětloval Martin a nepřestával mnou lehce třást. Nespokojeně jsem otevřela oči a roztrpčeně se na něj zadívala.
„Ještě pět minut!“ zafňukala jsem, a abych se vyhnula jeho nekompromisnímu a zároveň pobavenému pohledu, přetáhla jsem si přikrývku přes hlavu.
„Hej!“ zaječela jsem, když mi ji stáhl. Na holých nohou mi naskočila husí kůže a já se schoulila do klubíčka, abych se alespoň trošku zahřála.
„Potom můžeš spát tak dlouho, jak jen budeš chtít, ale teď musíme jít. Rychle se obleč, už na nás čekají,“ řekl s autoritativním podtónem, otočil se a vyšel z mého pokoje. Neochotně jsem vstala a oblékla se do vybledlých džínů a bílého trička. V podstatě je jedno, co si na sebe obleču, bude to skryté pod tím protivným černým pláštěm, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Na rozdíl od Martina mi totiž vůbec neslušel…
Sotva jsem vyšla z pokoje, narazila jsem do Martina. Pomohl mi do pláště, vzal mě za ruku a poklusem jsme se vydali k sálu. Potichu jsme vklouzli dovnitř a malými krůčky se přiblížili k trůnům. Postavila jsem se za Marca, zatímco Martin za Caia. Postranním pohledem jsem postřehla Jane, která se téměř ztrácela za Arovou vysokou postavou.
„O co jde?“ zeptala jsem se tiše Martina, než však stačil odpovědět, otevřely se dveře. Doprostřed sálu se pomalou, impozantní chůzí přesunuli dva upíři, kteří mezi sebou vláčeli vzpouzejícího se muže, též upíra.
„Fabio,“ oslovil Aro chladně cukající se postavu. Upír vzhlédl.
„Ty víš, proč tu jsi. Víš, co jsi provedl. Víš, že zrada je ten nejtěžší zločin. Ty ses ho dopustil. A víš, jaký tě za to stihne trest.“ Aro se zhluboka nadechl, udělal mezi svým proslovem dramatickou pauzu a pokračoval.
„Nechť je tento podlý tvor výstrahou pro každého, kdo by nás chtěl zradit. Fabio několik let využíval výhod člena gardy, nosil honosné jméno Volturi, avšak hrál to na obě strany. To díky němu byla Faith,“ krátce se na mě zadíval „zraněna. To on donášel Rumunům. To díky němu nás svou návštěvou poctil někdo tak vysoce postavený, jako je Andrej. Nechť slouží jako odstrašující případ, co se stane každému, kdo zradí.“ S roztaženýma rukama na důkaz své moci se usadil na trůn a pokynul Jane, Martinovi a mně. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem je prostě následovala. Postavili jsme se před trůny.
„Jane?“ pobídl Aro malou upírku a ta se děsivě rudýma očima zadívala na upíra. Vmžiku spadl na podlahu a začal sebou cukat, jakoby v křeči. Jeho tělem projížděly vlny šoku, jedna za druhou – a každá čím dál tím bolestivější.
„Stačí. Alecu?“ Kolem Fabia, jak ho předtím oslovoval Aro, se začala vznášet mlha a on se úlevně zhroutil na podlahu. Vypadal duchem nepřítomný. Na jeho tváři se zračil klidný výraz, vůbec nevnímal okolí. Klid se z jeho tváře však vytratil, když zmizela mlha – věděl, co přijde.
„A… Faith,“ upozornil mě Martin, že jsem na řadě. Zmateně jsem se na něj podívala. Co mám dělat?
Oheň, zaslechla jsem jeho myšlenky a vtom mi to došlo. Zděšením se mi rozšířily zorničky. To přece nemůžu…!
„Faith?“ ponoukl mě chladně Caiův hlas a já věděla, že nemám na výběr. Dneska někdo umře. A je jen na mně, jestli to bude Fabio, nebo já.
Nasadila jsem chladnou tvář hráče pokeru a zahleděla se na Fabia. S nadějí v očích se na mě díval. Chtěla jsem mu pomoci, tak moc jsem mu chtěla pomoci…
Mou paži stiskla chladná ruka. Caius neváhal pohnout svým vznešeným pozadím a postavil se po mém boku, aby sledoval boj v mých očích. Nerozhodný boj, který mohl skončit jen smrtí…
„Do toho, zrzko – nebo to nezvládneš?“ zašeptal mi arogantně do ucha svým protivným hlasem. Sevřela jsem ruce v pěst a přivřela oči. Soustředěně jsem se zadívala na upíra uprostřed sálu, který se vmžiku ocitl uprostřed ohnivého kruhu. Očima mu proběhlo poznání. Když se oheň rozšířil i na jeho šaty a začal ho mučit zaživa, sálem se rozezněl jeho bolestí poznamenaný hlas. Ten za chvíli utichl. Po tváři mi stekla slza. Je po všem. Právě jsem zabila. Z lidské bytosti, i když přeměněné v krvelačné stvoření, zbyl jen popel.
Zhluboka jsem se nadechla. Udělalo se mi ze sebe nevolno. Začala jsem nasucho polykat a roztěkaně jsem se rozhlédla po sále. Členové gardy měli skloněné hlavy, čímž mi vzdávali úctu. Proboha!
Bez ohlédnutí jsem vyběhla ze sálu. Nevěděla jsem, kam můj běh směřuje, ale bylo mi to jedno. Po pár nekonečných minutách jsem se ocitla před svým pokojem. Rozrazila jsem dveře a vrhla se do kouta, kde jsem se schoulila do klubíčka.
Plakala jsem. Plakala pro ztracenou existenci. Cítila jsem se strašně, štítila jsem se sebe samé. Když ke mně po pár minutách ticha přišel Martin a snažil se mě konejšivě vtáhnout do své náruče, odtáhla jsem se. S panikou v očích jsem ho sledovala.
„Alex, no tak…“
„Ne! Mlč…“ přerušila jsem ho ostře. Při pohledu na jeho krásnou tvář jsem se cítila ještě hůř.
„Bude to v pořádku,“ utěšoval mě. „Patřilo mu to. Díky němu jsi málem zemřela. Kdybych mohl, provedl bych mu něco mnohem horšího!“ rozhorlil se.
„Ne! Nikdo si nezaslouží umřít. Ne, ne, ne, ne, ne!“ vzlykala jsem. „Já… jsem vrah.“ Hystericky jsem se zasmála. „Jsem… zrůda!“
Věnováno dnešním úžasným vítězům. 
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Ta druhá... - 38. kapitola:
Krásná kapča, to píšu vždycky a jako vždycky nemám slov. Jsi borec stejně jako všichni hrdinové této povídky. Čtu dál jako blázen, moc tuto povídku žeru! 
Jéje...jdu hned dál :) 
Není to zrůda! A já "nejsem" napjatá, takže dál číst nejdu. 
Gratuluji vítězům, přeju Alex výlet do Ruska a rozhodně nesouhlasím s jejím tvrzením, že je zrůda!
Není! Vždyť kvůli tomu parchontovi málem umřela, zasloužil si to! Líbila se mi ta "týmová spolupráce" - Jane, Alec, Faith. 
Caius je vážně blbec, když to řeknu slušně, on si prostě nedá říct, co? Achjo...
Mrzí mě, že tu už na mě nečeká žádná další skvělá kapitola, kterou bych si mohla hned přečíst. Nezbývá mi nic jiného než prosit, škemrat, vydírat, abys devětatřicítku přidala co nejdřív. Sirénko, zachovej se jednou jako hodný člověk a udělej mi radost, ano? 
Chci další, chci další, chci další! A můj hlas platí za deset obyčejných, pamatuj na to.
Když vynechám škemrání, zbývá už mi jen jediná věc... -> Úžasné, perfektní, dokonalé! 
P.S.: Chci další! 
Super kapitolka Prosíím pokráčko 
Krásné, jako vždy! Opravdu se ti to povedlo úžasně napsat! 
Parádní kapitolka!
Ze začátku to bylo tak pěkně sladké, že mi bylo jasné, že to Alex takhle lehké nenecháš... A to ani na jedinou kapitolu. Chápu její zoufalost z toho, že se stala jednou z Voltterských "nestvůr", které vraždí na potkání a v kterých nezbývá ani špetka citu. Doufám, že se přes své pocity i přes skutečnost přenese... Bylo to velice povedené a já už se těším na další kapitolku.
DOKONALOST!!!!!!!!!!! 
super...prerfektné...len dúfam že ju to prejde
No prostě - nemá slov. Jako vždy. Vždy mě svými nápady překvapíš, vždy přijdeš s něčím novým, zajímavým. A já jsem strašně ráda, že mám tu možnost to číst! Děkuju!
nádherné dokonalé no co víc dodat snad jen rychle další :-)
Páni! Páni! Páni! 
Naprosto dokonalé! Kapča se ti moc povedla a už se moc těším na další! 
Konečně jsem se dostala ke konci... 
Krásná kapitola
A není to zrůda... 
nejdřív to vypadalo že alex necháš zemřít a pak ze bude velkej dobrej konec ale ty né ty si samé překvapení
Alex je jen živý tvor,
je jasné, že v ní nepřevládne netvor.
Dvě duše mohou být souzněny,
Martin a Alex jsou toho příklady.
Ďábelská trojčata se ukázala v tom nejhorším světle,
co je horšího než zabíjet živé duše?
Volturiovým to možná zlé nepřijde,
nic dobrého z toho však nevzejde.
Každá živá bytost,
musí mít v sobě lidskost.
A i když jsou upíři vlastně mrtví,
i oni to potřebují.
Cullenová vždycky bude,
tohle jméno jí zůstane.
Každý ji může stokrát přejmenovat,
avšak stejně se bude vždycky chovat.
Jako hodná, spravedlivá Cullenová,
takhle to půjde zas a znova.
Tento život Alex nesvědčí,
co takhle vrátit ji do bezpečí?
Někam pěkně za Jasperem,
ten ji bude chránit vlastním tělem.
Vím, že tohle rozhodně neplánuješ,
trochu akce zase napíšeš.
Přesto alespoň doufám, (už zase)
zase si o to říct troufám.
Vím, že je to zbytečné,
ale co takhle pohled Renesmé?
Je mi jasné, že tohle přání mi nesplníš,
mrzí mě to, ale nevadí.
Dá se s tím rozumně smířit,
když další kapitolka bude zas tak nádherná,
jako tahle a ta předešlá.
Tak, zase jsem něco dala dohromady. Není to nic moc, ale snad se ti to trochu líbilo. 
Teď ještě nějaký normální komentář ke kapitolce:
Celý díl byl opravdu nádherný a jsem ráda, že jsi spokojená s kapitolkou. Je to dobře a ten začátek... nemám co vytknout.
Víš, jedna věc mě pořádně se*e a víš co? Ten blbej dědek Caius. No, je on normální? Řekla bych, že ne. Ale to je jen mírné konstatování faktu a bez něj by to zase byla až moc velká stereotypní nuda. Je pravda, že i Stephenie ho popisuje, jako blba, ale ty ho pořádně přiostřuješ.
Doufám, že takhle budeš pokračovat dál,
a potlesk ostatních zaplní celý sál.
Píšeš totiž naprosto úžasně,
krásně, pěkně a zase úžasně.
No, a pak jak Martin říkal, že mu to patřilo... zřejmě nezná Alex dostatečně, což znamená, že neví, že ona nikomu vinu dávat nebude.
Když řekla, že je zrůda, tak mi jí bylo líto. ALe výčitky svědomí jsou jasné. Kolik jí je? 15? A už někoho zabila.
Dneska jsem napsala zdlouhavý komentář,
bez něj bych nemohla jít spát.
Tak zde je ten nepovedený výsledek,
pokus o poezii se dnes úplně nepoved.
Přesto doufám, že jsem tě trochu potěšila
a chuť do psaní dala.
S pozdravem Vilinka, ať se ti pěkně píše a další kapitolka je co nejdřív.
Zázrak! Serína je spokojená se svojí tvorbou! 
Teda, téměř spokojená... A máš být proč nadšená, jelikože to bylo něco nádherného! Nejdřív jsem šílela smíchy, jak Alex prosila ještě o pár minut spánku, jako nějaká školačka, která si „zapomněla” udělat úkol, pak jsem s napětím a s očima na obrazovce sledovala, jak se rozhodne, jestli... toho upíra... jestli ho zabije, nebo nechá žít a sama se postaví celé Volteře (), ale konec... No páni, Siříku (Dneska mi ty přezdívky jdou, viď? 
), tobě se pobedlo téměř nemožné! Normálně jsi mi vehnala slzy do očí a to se nestává často, že by mě rozbrečelo psané slovo... Teda, v úplném závěru jsem se zase vrátila k výbuchům smíchu, jelikož Alexiino „Ne, ne, ne, ne, ne...” - nebo kolikrát to tam bylo - mě dostalo do kolen... Za to můžou ty pozdní večerní hodiny, kdy už bych měla dávno spát, ještě k tomu když jsem nemocná. Určitě...
Nebudu ti opakovat, jak jsi úžasná, protože ty to jistě víš... Páni, teď bych si přála mít takový talent, jako Viktor Hugo - autor našeho milovaného Chrámu Matky Boží v Paříži -, který dokázal na dvou stránkách popisovat, jak o něčem nebude mluvit, a na deseti stránkách pak z toho rozebírat jednu větu (opravdu zábavné, vřele doporučuji ), ale to mi bohužel není dáno, což je možná i dobře, protože uspat tě ještě nechci! No, tak abych to shrnula - mimochodem, také velmi oblíbená věta našeho Viktůrka... Jsi prostě úžasná! Nechápu, jak to děláš, že mi stále a pořád dokola dokážeš vyrazit dech, že díky tobě vyvalím oči, jak jsem si dosud myslela, že je nemožné, že se směju a brečím zároveň (zajímavé, někdy to zkus), že přestože jsem šíleně utahaná, tvá slova fungují líp než ledová sprcha a člověk se u nich alespoň neklepe zimou, že těmi úžasnými větami dokážeš zvednout náladu snad komukoli, že ten děj dává smysl, čož opravdu obdivuji, jelikož já bych něco, co dává smysl, nenapsala ani za deset let - ne, že bych nechtěla -, že je to prostě tvoje! (Právě jsem překonala Viktůrkovu nejdelší větu! Muhaháá! ) Ne, já to prostě nikdy nepochopím, jak tohle všechno zvládneš... 
Tak k tomu věnování mám menší výhrady, ale... ehm... nebudu sprostá, že? 
Ano, Sirťo! Dokázala jsi to dneska sepsat! Gratuluju! Jenom mé nadšení trošku kazí vědomí, že teď budu muset zase týden čekat na další kapču... Ale nemůžeme po tobě chtít zázraky, co? Nebo že by jo?
nádhera
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!