Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 36. kapitola

01.11.2011 (18:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3621×

Martin:

Užíval jsem si ten pomyslný adrenalin, který proudil mými vyprahlými žilami, když jsem se naplno a s chutí vrhl do válečné vřavy. Tohle byl můj život, mé poslání.

S požitkem jsem se zbavil boje neznalého novorozeného, který se sice snažil, ale to bylo tak žalostně málo. Nepociťoval jsem výčitky – v tomto světě to nešlo. Platil zákon silnějšího, kdybych se nezbavil já jeho, zbavil by se on mě. A to jsem nemohl dopustit – a už vůbec ne teď, když jsem poznal ji, součást mého mrtvého, netlukoucího srdce.

Zadíval jsem se na svou krásku a ztuhl. Byla duchem mimo, nepochybně si vyčítala to, že musela někoho zabít. Tomu se však nemohla vyhnout, tím si prošel každý z nás. Kdybychom nebyli na „válečném poli“, okamžitě bych si ji přitiskl k sobě a utěšoval ji, dokud by nezačala myslet na něco jiného…

Byl jsem myšlenkami jinde, stejně jako ona, a tak jsem až příliš pozdě zpozoroval stín, který se k ní plížil zezadu.

„Aleeeeex!“ zařval jsem bolestně, odstranil upíra, který se mne snažil napadnout z boku, a vyrazil k ní. S hrůzou jsem sledoval, jak se Alex dostává do smrtelných pařátů protivníka. Snažila se bojovat, osvobodit se, ale nepodařilo se jí to. Proti upírovi neměla šanci. A já ve chvíli, kdy jí pomalu začal přejíždět špičatými zuby po straně krku, pochopil proč. Tohle nebyl novorozený…

„Ale ale, sám veliký Andrej…“ protáhl jsem posměšně, když jsem se k Alex a jejímu vězniteli dostal blíž. Teď už jsem se tolik nebál, tento upír byl sice zákeřný, ale dalo se s ním rozumně – na Rumuna – vyjednávat.

„Alessandro…“ zamručel nespokojeně upír a trochu se odtáhl od Alexina krku. Výborně, začal jsem si v duchu mnout ruce, zatím jde vše podle plánu.

„Copak to máš s sebou za dobrůtku?“ optal se zvědavě a nadechl se vůně mé milované. Potichu jsem zavrčel. Avšak hned jsem přestal, když jsem postřehl, že se Alex začínají chvět víčka. Probrala se a zadívala se na mě svýma nádhernýma očima. Měl jsem co dělat, abych se dokázal soustředit na toho podlého Rumuna.

„Bojuje jako upír, voní jako člověk, vlastně i lépe…  A v žilách jí koluje krev… To by se líbilo mým pánům… Prozraď mi její tajemství a já jí za to daruji život…“ Sakra, mysli! Přece mu to nevyzradím, Aro by mě zabil…

„Beru. Ale nejdřív chci ji,“ ukázal jsem na Alex.

„Kdo by nechtěl…“ zamumlal sotva slyšitelně ten drzoun a stiskl ji ještě víc. „Ne. Znám ty vaše italský úskoky. Nejdřív ty. Nenechám se podvést. Vyber si – hrdost nebo ona. A vybírej rychle, nemám na tebe celý den.“ Ten bídák! Ale nic jiného, než mu vyhovět, mi asi nezbývá. Dodal jsem si odvahu pohledem do Alexiných hlubokých očí a nadutě zvedl bradu.

„Tak dobře,“ řekl jsem nenadšeně a přimhouřil oči. „Je jednou z vybraných. Volturiovi prohledávají celý svět, aby takové lidi,“ na tom slově jsem si dal obzvláště záležet, „našli. Jsou to obyčejní smrtelníci, ale v jednom ohledu neobyčejní. Jak jsi sám poznal, jejich krev je opravdu… silná. Většinou je hledáme podle nemocničních záznamů, hodně jich chodí darovat krev, mají jí totiž víc než dost a o trochu přijít jim vůbec neuškodí.“ Ten příběh se mi přímo rýsoval v hlavě a já se do toho zaplétal čím dál tím víc. Jestli mi neuvěří, jsem v háji. Tenhle výbušný upír ze srdce nenávidí, když se mu lže, to už jsem měl tu možnost v minulosti poznat…

„Abych to zkrátil, tito jedinci jsou skvělí bojovníci, proto si je Caius žádá. Jsou dokonale ovlivnitelní a poslušní na slovo. V boji skvěle odvádí pozornost. Naše tajná zbraň…“ Prosím, ať tomu uvěří…

„Hmmm… Zajímavé,“ pronesl se zájmem Andrej a hloubavě si mě prohlížel. Jen silou vůle jsem nezatěkal pohledem k Alex a udržel kamennou tvář.

„V pořádku, svou část dohody jsi splnil. Nyní je řada na mně. Ale ještě předtím…“ Nedořekl a vmžiku se sklonil zpátky k Alexině vznešené šíji. S požitkem nasál vůni její krve a pak, lehce jako motýl, podrápal její kůži a olízl krůpěje krve, které se vynořily.

„Báječná,“ zamlaskal. „Užij si ji, Alessandro, ale pamatuj – jednou bude moje.“ Strčil do ní a rozběhl se pryč. Na poslední chvíli jsem ji zachytil.

„Plamínku,“ vydechl jsem s úlevou. Pak jsem zachytil její lákavou vůni a jen s přemáháním jsem, stejně jako tehdy v Benátkách, zacelil pomocí mé všudypřítomné mlhy ranky na jejím krku.

„Už je dobře,“ chlácholil jsem ji. Neodpovídala. Rozšířily se mi zorničky.

„Alex? Alex!“ Zatřásl jsem s ní, ale stále nereagovala.

„Ty hajzle!“ zařval jsem. Odpovědí mi byl vzdalující se výsměšný smích.

„Alex, ne, tohle mi nedělej,“ prosil jsem ji a pokoušel se ji probrat. Nereagovala. Něžně jsem si ji zvedl do náruče a pospíchal k autu.

„Pohněte!“ popoháněl jsem ostatní, když pořád stáli na louce a pozorovali poskakující plameny ohně, který ničil pozůstatky rumunských novorozených.

Opatrně jsem Alex položil na zadní sedadlo a pak si sedl vedle ní. Její hlavu jsem si položil do klína a nepřítomně ji hladil po vlasech.

„Nezdržuj!“ pobídl jsem Demetriho, který si konečně sedl za volant. Vmžiku se rozjel směr Volterra.

Jak jen bez ní budu žít? blesklo mi hlavou nešťaštně při pohledu na její nehybné tělo a křídově bílou tvář, orámovanou nyní výsměšnými vlasy barvy plamenů, které ještě podtrhovaly její až smrtelnou bledost. Co když se mi už nikdy neprobere?

Takovými úvahami jsem se zabýval celou cestu na hrad. Když jsme dorazili do garáží, neohlížel jsem se vpravo, vlevo, vzal jsem Alex do náruče a odnesl ji do jejího pokoje. Pak, ač nerad jsem ji na chvíli opustil a spěchal do trůnního sálu.

„Jak jsem tak slyšel, ta nová se moc neosvědčila…“ pronesl posměšně Caius, sotva jsem se přiblížil k trůnům.

„Ty prevíte!“ obořil jsem se na něj neuctivě. „Věděl jsi, že tam bude Andrej – a přesto jsi ji tam poslal! Úmyslně jsi ji vystavil nebez-“

„To by stačilo,“ zarazil můj proslov Aro a zlobně se na mě podíval. Na úctě a respektu si zakládal – a já právě porušil jeho nařízení. V tuto chvíli mi to však bylo jedno.

„To by tedy nestačilo! Od samého začátku mu jde jen o to, aby se jí zbavil! Výborně, teď se mu to povedlo! Gratuluji! A víte co, já tady končím!“

„Alecu!“ protáhl zlověstně Aro. Neochotně jsem se na něj podíval.

„Vše má své meze – a ty jsi je právě překročil…“ Měřil si mě pohledem, pak pokýval hlavou. „Nelze se tomu vyhnout. Jane!“ zavolal na mou sestru, která se okamžitě postavila vedle něj.

„Víš, co máš dělat,“ pobídl ji.

„Ale…“ pokusila se protestovat, ale byla přerušena.

„Víš, co máš dělat,“ zopakoval Aro a hluboce se zadíval do jejích očí. Jane kývla.

„Jane, nedělej to,“ přesvědčoval jsem ji. Neposlechla. Mého těla se zmocnila bolest, jen stěží jsem nezačal vřískat. Když už jsem myslel, že bolest nikdy neustane, že mě svým žárem zničí, pominula. A co víc, mocné vládce Volterry a mou sestru, jejich smrtonosnou zbraň, obklíčil oheň. Tak… známý oheň…

Martinův pohled jsem prostě nemohla vynechat, on se sám nabízel... O Alex zase příště... :))

Andrej... To jméno si dobře zapamatujte, protože bude v životě Alex hrát ještě hodně velkou roli - a nejen v jejím. :)

Věnováno NissiBell, mé „kolegyňce“.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 36. kapitola: