Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 21. kapitola

16.07.2011 (21:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4241×

Alex:

Údivem pozvedl obočí.

„Alex, vůbec nemám tušení, o čem to mluvíš!“ pronesl poté, co se trochu vzpamatoval. Že ne? Udělala jsem tempo a tím jsem se k němu dostala blíž. Zahleděla se mu hluboko do očí, do těch úžasně černých očí. A když to stále nechápal, sklonila jsem hlavu, přejela nosem po jeho krku a vycenila zuby. Pak jsem se zuby v hraném kousnutí dotkla místa, kde byla jeho vyprahlá tepna a tiše zavrčela.

„Co to děláš?!“ obořil se na mě prudce. Když jsem se zadívala do jeho rozhněvaného obličeje a vítězoslavně se usmála, v jeho očích se objevilo poznání.

„Jak?“ zeptal se šokovaně. „Jak jsi na to přišla?“

„Řekni to,“ pobídla jsem ho znovu a upřela na něj planoucí oči. Omámeně se ke mně naklonil.

„Upír,“ vydechl mi do ucha. Pak zatřepal hlavou a zmateně pronesl: „Ale ty jím nejsi. Ne, to bych poznal. Co,“ naklonil hlavu, „jsi zač?“

„Já jsem…“ protáhla jsem zastřeným hlasem, a jakmile zbystřil, dokončila jsem větu.

„Alex…“ Při pohledu na jeho nechápavý obličej jsem se musela začít smát. Prostě musela.

„Ty!“ vyjekl, když pochopil, že si z něj utahuji – ano, to byl nejlepší způsob, jak odvést pozornost –, a plácl rukou do vody. Nestihla jsem zavřít rozesmátá ústa, a tak mi nezbylo nic jiného, než začít prskat vodu. Teď byla řada na něm, aby se smál.

Pak, když jsme se dostatečně vyřádili a pomstili jeden druhému, jsme vylezli na břeh. Jedna starší paní k nám přispěchala a podala mi kabelku s bundou. Vděčně jsem se na ni usmála.

Při pohledu na bundu jsem se mírně začervenala a podala mu ji.

„Promiň, nějak jsem si nevšimla, že jsem si vzala tvou,“ omlouvala jsem se.

„Obleč si to, prosím tě, ještě nastydneš,“ opáčil se smíchem a pomohl mi do bundy. Chtěla jsem protestovat, že bude celá mokrá, ale jako by to vycítil, upřel na mě pronikavý pohled. A já se do bundy vděčně zachumlala, protože okolní vzduch začínal být s pokrokem večera chladnější a ostřejší.

Přes rameno si přehodil mou kabelku a chytl mě kolem ramen.

„Máš co vysvětlovat, Plamínku,“ zašeptal mi do ucha a pak po něm lehce přejel rty. Zachvěla jsem se – a tentokrát to nebylo kvůli večernímu chladu.

Zcela samozřejmě mě vedl do hotelu, kde byl ubytován. Neprotestovala jsem, třásla jsem se zimou a jeho chladné, upíří tělo mi v zahřátí zrovna nepomáhalo, chtěla jsem být v teple a bylo mi jedno, kde to bude.

Po příchodu do pokoje mi sundal bundu a nakráčel si to do koupelny. Slyšela jsem zvuk tekoucí vody. Pak se vrátil do chodby a pobídl mě, ať se jdu zahřát do vany plné horké vody. Neprotestovala jsem, zavřela za sebou dveře a rychle ze sebe strhala mokré šaty. S povzdechem jsem se ponořila do teplé lázně a se zavřenýma očima tam setrvala, dokud voda nevystydla.

S nechutí jsem pohlédla na mokré – a tím pádem studené – oblečení a otřásla se při pomyšlení, že bych si ho měla opět obléct. Raději jsem se zabalila do velké osušky a vyšla z koupelny, abych Martina požádala o něco na převlečení. Tohle bude dlouhá noc plná vysvětlování a zřejmě i nepochopení, takže nemůžu zůstat jen v osušce. Byla by mi zima – nehledě na to, že bych se před ním styděla.

Když jsem vešla do pokoje, kde ležel natažený na posteli, vytřeštil na mě oči. Tváře mi pokryl ruměnec.

„Ehm… Myslíš, že bys mi mohl půjčit něco na převlečení?“ vyhrkla jsem ze sebe pod jeho upřeným pohledem. Chvíli to vypadalo, že vůbec nepostřehl, že jsem něco řekla, pak vstal a zašátral ve skříni. Vyndal bílé tričko a šortky a natáhl ke mně s oblečením ruku. S poděkováním jsem ho od něj převzala – a vnímala, jak se naše ruce na okamžik střetly, vnímala tu elektřinu, která mezi námi proběhla. Znovu jsem se začervenala a rychle se vrátila do koupelny, kde jsem se převlékla. Pak jsem se vrátila do pokoje. Čekal tam na mě, seděl na posteli a v rukou svíral dva hrnky, ze kterých se kouřilo. Cítila jsem velmi lákavou vůni, zhluboka jsem se nadechla, nemohla jsem se nabažit té vůně.

Váhavě se na mě usmál. „Myslela jsem, že by ti to mohlo přijít vhod.“ A podal mi jeden hrnek. Vděčně jsem ho od něj přijala a na jeden zátah jsem vypila vše, co v něm bylo. Ach, to byla lahůdka!

Když viděl, jak jsem vyprahlá, podal mi i druhý hrnek a poklepal na místo vedle sebe. Sedla jsem si vedle něj a začala usrkávat. Když jsem se na něj podívala, spatřila jsem v jeho tváři napětí, upřeně a lačně se díval na obsah hrníčku. Pousmála jsem se a posunula mu hrnek ke rtům. Nezaváhal a dopil zbytek lahodné, ohřáté krve.

„Ehm,“ odkašlal si po chvíli, „teď bys mi konečně mohla říct, co jsi zač? V mnoha faktorech jsi jako já, ale přesto z tebe není cítit… upířina.“ Vypadal zmateně.

„Víš…“ vydechla jsem a povzdychla si. „Asi tu není možnost, že bych ti to neřekla, že?“ Přikývl.

„Tak tedy dobrá. Jsem jako ty – ale jen z části. Můj otec byl upír, kdežto matka… matka byla obyčejná žena. Netušili, co z jejich spojení vznikne, co zplodí. Ale stalo se…“ vypověděla jsem to, co chtěl vědět.

„Byli?“ Kývla jsem. Nechtěla jsem se o své rodině bavit, ještě ne…

„Co se mnou teď uděláš?“ zeptala jsem se na to, co mě tížilo už delší dobu. Zatvářil se zmateně.

„Co bych s tebou dělal?“

„Copak mě nezabiješ? Jsem přece stvůra, zplozenec pekla, dítě člověka a upíra. Nesmrtelné dítě…“ dodala jsem, když chtěl něco namítnout.

„Tohle… je jiné! Nepřeměnili tě! A nejsi stvůra!“ zakřičel pobouřeně. Odtáhla jsem se, zčásti úlekem, zčásti strachy. Když viděl mou pobledlou tvář, zatvářil se kajícně.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. To jen… Nejsi stvůra…“

„Takže mě nezabiješ?“ zeptala jsem se. Úleva v mém hlase byla jasně patrná.

„Ne, blázínku, není důvod,“ pronesl něžně. A mně se začaly po tváři řinout slzy. Nedokázala jsem potlačit vzlyk. Konejšivě mě k sobě přitiskl, obtočil kolem mě paže a chlácholivě mě hladil po zádech. Zasněně jsem se o něj opřela. O tomhle jsem si nedovolila ani snít…

Lehli jsme si a já se mu schoulila u boku, hlavu opřenou o jeho paži. Pohrával si s mými ohnivými vlasy a mně bylo po dlouhé době skutečně krásně. Nechtěla jsem si dělat iluze, že tohle vydrží nějak dlouho, proto jsem si této chvíle užívala plnými doušky. Tady sice není žádná Renesmé, se kterou by mě chtěl srovnávat – při vzpomínce na Jacobovo chování jsem se zachmuřila -, ale něco takového, tak krásného, nemůže vydržet navěky.

Zpozoroval vrásky na mém čele a lehce po nich přejel rty. Blaženě jsem se na něj usmála, chmury mě opustily a já dokázala vnímat jen jeho přítomnost, jeho dechberoucí úsměv, jeho vypracované tělo přitisknuté k tomu mému, jeho tišící chladné rty a především jeho oči, ve kterých jiskřily rošťácké hvězdičky.

Začal mi vyprávět příběhy z cest, které za své žití podnikl. Popisoval exotická místa, místní kultury, lidi, jejich zvyky a život, své dojmy ze starobylých památek, pocity, které cítil, když se díval na místa, kde žili slavní králové a osobnosti. Sem tam mě políbil na čelo nebo ne tvář a já vždy slastně zamručela. Bylo mi tak příjemně…

Při zvuku jeho melodického hlasu jsem začala pociťovat malátnost, a když popisoval zážitky z Indie, usnula jsem.

Slunce už bylo pár hodin na obloze, když jsem se líně protáhla a pomalu otevřela oči. Když jsem si uvědomila, že ležím rozvalená přes jeho hruď, začervenala jsem se a pohlédla mu do tváře. Díval se z okna a jemně se u toho usmíval. Když ucítil pohyb na svém těle, zadíval se na mě a jeho úsměv se prohloubil.

„Dobré ráno,“ zapředl a já se na něj zbožně usmála.

„Dobré,“ pronesla jsem poté, co jsem si dlouze zívla. Pak začal můj žaludek hlasitě protestovat, když nedostal svůj pravidelný příděl jídla. Martin se začal smát sytým smíchem. Zatajil se mi dech. Co na něm není dokonalé, sakra?!

Naklonil se ke mně a zkusmo mě líbl na rty. Když jsem je pootevřela, zmocnil se jich v něžném, sladkém polibku. Stáhl si mě na sebe a prohloubil polibek. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a vášnivě mu polibek oplatila. Naše jazyky se o sebe něžně otřely, jeho ruce zabloudily až ke kraji jeho trička, které mi bylo téměř pod zadek. Pomalu mi ho začal vyhrnovat. Mírně jsem se nadzvedla, aby ho ze mě mohl snadněji sundat.

A pak se pokojem rozlehlo hlasité zaklepání na dveře.

Znáte takové to, když jste dlouho na sluníčku, působí na vás léto, jste malátní, omámení a šťastní? Tak přesně v takovém stavu jsem to psala, proto to - stejně jako další 2 kapitoly - neberte moc vážně.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 21. kapitola :